OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Láska ve větru - 67. kapitola

21.05.2012 (14:00) • Chensie • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 766×

67. kapitola - Ano, jsem více upíří, ale...

Diana

Zahrada je klidná. Sem tam proletí nějaký rozveselený netopýr a zahýká mi na pozdrav. Mám z toho radost. Ten vzduch, ta svoboda, která se mi plazí u nohou a prosí, abych si ji užila. Měsíc svítí vysoko na nebi a pohlíží na mě tak … optimisticky. Vdechnu svěží vzduch a zadívám se na posledního otravného upíra, který mi pomáhá se záhonkem. Vděčnost stranou, teď si užívám svůj volný čas a mám na něj, sakra, právo! Jsem tu už moc dlouho bez toho, abych žila po svém!

„Máš to hotové, Di,“ usměje se na mě blonďatý upír a zadívá se na mě nebesky modrýma očima.

Nemám čas se nechat okouzlovat. „Sakra, konečně a teď zmizni!“ Nevybíravě ho vyhodím a nasypu si do dlaně maličkatá semínka. Oči se mi rozzáří nadšením.

„Co říci – děkuju?“ Pozvedne s úsměvem obočí Dick a přešlápne si v křehké trávě.

„Už tu zacláníš!“ zavrčím a zamračím se. Ruší mou dobrou náladu, kterou po dlouhé době mám! Chci si ji, sakra, užít!

„Tak si pěkně pěstuj…“ zamumlá potěšeně a odejde do domu.

Znovu se nadechnu čerstvého vzduchu a svobody, když tu kolem nikdo neoxiduje a neciví mi za zády. Chci být sama. Je to fajn dát si pár dní oddech. Věnuju se svému záhonku v absolutní tichosti, po jedné se mazlím se semínky, zalévám, přihrnuji, krášlím.

Noc utíká rychle a měsíc se stále poklidně usmívá a hlavně blbě nekecá, jako třeba Dick, který sem tam přijde. A omezuje mou osobní svobodu, jako hrom!

Když mám vše hotové, uvelebím se u paty stromu a s úsměvem pohlížím na svůj první záhonek! Kolem mám hezky poskládané kamínky. Ještě bych k tomu dala nápis:

Záhonek pod ochranou zlé sarkastické upírky.

Ubliž semínku a je z tebe prošpikovaný čevapčiči, sakra!

Jsem tak příjemně utahaná, že mi stačí protáhnout se a usnout na čerstvém vzduchu.

*** *** ***

Chester

Snad každých pět minut se zadívám z okna na zahradu, kde teď Di tráví veškerý čas. Zdá se, že se jí to skutečně líbí a podle optimistických vřelých emocí poznávám, že jí to i prospívá. Ovšem netuším, nakolik to odloučení prospívá našemu vztahu. Mně se to tedy nelíbí, ale co bych pro ni neobětoval.

„Kontroluješ ji?" ozve se mi za zády Dickův hlas.

„Hm..." protáhnu a dál se na ni dívám. „Je teď nejradši sama..." dodám nenadšeně. Posledních pár dní pendluju mezi dvojčaty a Diinou zahradnickou vášní.

„I mě vyhazovala," zasměje se Dick.

„Trochu mě to děsí..." přiznám a vnímám její svobodu téměř bolestně, protože … ona mi přece i přesto všechno patří jako moje žena, jako moje láska. Nemohu ji ztratit. Jako upír tohle prostě nedokážu přijmout!

„Proč? Vypadá spokojeně," namítne Dick a zahledí se z okna také.

„No, právě..." hlesnu, protože se bojím toho, aby tak už nechtěla zůstat.

„Cože?"

„Ale nic, jen říkám, že vůbec nepije krev..." odpovím, sejdu schody a vyjdu na zahradu, kde Di v polosedu spí pod rozvětveným stromem. „Di?“ Pohladím ji po tváři, ale nereaguje. Vezmu ji do náruče a odnesu do postele. Sám si sednu do křesla a chvíli ji pozoruju, jak tiše oddechuje, ale nakonec se zvednu a lehnu si do obývacího pokoje, abych ji nerušil.

** ** **

Po několika dnech

Diana

Ležím na zahradě a noční počasí je naprosto dokonalé. Už několik dní měsíc svítí vysoko na nebi a … skoro hřeje. Ležím na břiše v zelené chladné trávě, bradu mám podloženou svými dlaněmi, zatímco zádumčivě pozoruju hlínu. Ani to nevnímám, protože v sobě cítím stesk po Chazzym – po svém Nad-upířím manželovi, se kterým jsem se už několik dní neviděla. Chybí mi jeho ledová náruč. Doteky a polibky, kterými mi dokazoval, že mě má rád. Jako by v tom domě snad nebyl. Jeho přítomnost vnímám pouze tak, že vedle sebe, když se probudím, nacházím sklenici krve, kterou vylévám z okna. Dává mi najevo, že mu na mně záleží tím nejúžasnějším způsobem – svou péčí. Na zahradě mám po každé také něco na pití… A o dvojčata se stará výborně. Ta jeho péče je setsakra dojemná. Povzdychnu si a položím si hlavu na trávu, zatímco kývu nohama ve vzduchu. Fakt se mi stýská. Ten pocit je příjemný. Pár dní bez něj a ta ponorková nemoc mě přechází. Chyba nebyla v něm, ale ve mně, to já vím a obdivuju ho, že mi dokázal vyjít takhle vstříc. Znovu ve mně zahoří pronikavá láska, která se celou dobu zdála tak dusivou, tak teď mě příjemně objímá a dodává mi pocit, ten správný, osvobozující.

Chester

Ležím v obýváku na zemi a hraju si s dvojčaty a Baltem. Ten všechen volný čas, který teď mám, má jednu velkou výhodu – můžu se věnovat dětem a hlavně mému prvorozenému následovníkovi, kterého jsem teď dost zanedbával, a který se podle všeho začíná pokoušet o svoje první slova. I když jsou všichni tři sotva vidět, dávají mi zabrat. Baltazar chvíli neposedí a dvojčata už začínají mít tendenci stavět se na nohy, navíc jim rostou špičáky a všechno musí okusovat. Říkám si, jak to ta Mia, do hajzlu, všechno zvládala, když jsme jí je dávali na hlídání!

U srdce mě bodne intenzivní láska a něha.

Pocit, který se mi najednou usadí v hrudi a vystřídá tak Diinu potřebu být pořád sama, mě překvapí. Pomalu jsem přestával doufat, že by takový obrat mohl nastat. Potěší mě to a svým způsobem uklidní, přesto za ní nejdu. Musí přijít sama. Ona musí vědět, že chce být zase s námi a ne se záhonky na zpustlé zahradě.

** ** **

Probudí mě tak silný pocit štěstí a lásky, až mě to úplně ochromí a nejdřív vůbec neuvědomím, co se to děje. Snažím se dýchat, ale je to vážně intenzivní a bezbřehé. „Di..." zachraptím, když zjistím, že leží vedle a tiskne se ke mně, jako by se mne nemohla nabažit. Jsem rozespalý a tím pádem trochu zmatený. Chvíli nevím, jestli se mi to také jenom nezdá, i když ty pocity jsou tak silné, že to snad doopravdy musí být skutečnost.

„Klidně spi, jenom … se mazlím,“ šeptá a pevně mě objímá kolem krku.

Převalím ji na sebe a ona si položí hlavu na mé rameno a pohodlně se zavrtí. Znovu ji obejme ten pocit, že je tam, kde být má. Že je na správném místě a skutečně mě miluje. Zatímco ona v sobě živý ty správné pocity, já se pod ní propínám intenzitou lásky, kterou mi to bouří v hrudi. „Do hajzlu, ty víš, jak mě potrápit…" vydechnu jí do vlasů, když síla toho, co momentálně cítí, nepolevuje. Pevně ji k sobě přitisknu, ale po chvíli ji pustím, aby zase neměla pocit, že ji dusím a omezuju.

„Sakra, mazli mě,“ zabručí a přimkne se ke mně ještě pevněji, protože ji dohnal neskutečný stesk.

Přitáhnu si její obličej k sobě, abych ji mohl políbit, a pak se ještě jednou otočím a dostanu ji tak pod sebe, aniž bych ji přestal líbat na ty vlahé dívčí rty. Rukama jí putuju po těle, jako bych zjišťoval, jestli je to doopravdy ona a ne jen nějaký můj přelud. „Jsi tak drobná…" dostanu ze sebe udýchaně, když se od ní odtrhnu, a s rukama pod jejím tričkem téměř počítám každé její žebro.

Pobaveně se ušklíbne a oči jí zazáří sarkasmem. „Seš tak mohutnej. Pořádnej upír, to se mi sakra líbí!“ zazubí se na mě a já vdechnu její vůni, která mě okouzluje snad od prvního okamžiku, kdy jsem ji získal pro sebe. Znovu jí v nitru zahoří silný pocit lásky, až se mi podlomí paže a uvězním ji pod svým tělem. Rozkašle se. „Sakra, ty seš nějak víc těžkej!“ dostane ze sebe s úsměvem. „Teď už seš téměř krásně smrtelně těžkej, lásko!“ Blýskne nadšeně očima.

„Do hajzlu…" usyknu, a rychle se z ní zvednu. „Tohle už nedělej, rozumíš? Jsi tak hubená, až mě to začíná děsit. Abych se na tebe zase bál sáhnout!" zazoufám si, zatímco jí dlaněmi hladím a zjišťuju, jestli jsem jí nějaké žebro nezlomil. Za těch pár dní hrozně pohubla, a to jsem jí všude nechával krev, jenže… jenže to jí samozřejmě nebránilo v tom, vylít ji a tvářit se, že ji vypila!

Nechápavě pozvedne obočí. „Co nemám dělat? Vždyť se nic neděje,“ uchechtne se a snaží se mě přitáhnout zpátky k sobě.

Vrátím se k ní, ale lehnu si vedle, abych jí svou vahou nějak neublížil. „Kdy jsi jedla naposledy?" Zabodnu se jí do šedých něžných očí. „A nesnaž se mi lhát."

Bez zájmu pokrčí rameny. „Nemám hlad.“

„Ale ty, do hajzlu, musíš jíst!“ vyjedu na ni a promnu si obličej. „Di, prosím tě, i když nemáš hlad a nemáš chuť, tak prostě musíš jíst! Dívala ses teď někdy do zrcadla? Jsi kost a kůže…“

„Sakra, jsem upír, vždyť já nemůžu kiksnout. Tak čeho se bojíš?“ uchechtne se ironicky a prsty mi vjede do vlasů, až ucítím její vlahé doteky.

„Hm…“ zamručím a lehnu si na záda. Namítat, že podle mého už upírem ani moc není a tím pádem netuším, jaký má u ní hladovění průběh, je zbytečné. Nehledě na to, že i kdyby upírem stále byla, stala by se z ní vyhladovělá troska bez síly a schopností.

„Dobře, lásko..." povzdychne si a sáhne po skleničce. „Tak na tebe," zamumlá a zadívá se mi zamilovaně do autoritativně semknuté tváře. Pokrčí rameny a poslušně vypije sklenku krve. Okamžitě se rozkašle a chytí se za krk. Celá se rozklepe, jako by se její tělo propadlo abstinenčním příznakům. „Krev! Potřebuju krev!“ zazoufá si, až se pobaveně ušklíbnu.

„Neříkej…" zašklebím se a zvednu se, abych jí z kuchyně přinesl celý džbán ohřáté krve. Potěší mě, když se po něm hladově vrhne a krev v ní mizí neskutečnou rychlostí. „No, vidíš, jaká jsi hodná holčička." Olíznu jí ze rtů a brady zbytky krve a usměju se. Džbán položím na noční stolek a lehnu si na svou polovinu postele.

Hlasitě oddychuje. „To bylo dost zákeřný!“ zamručí nejistě. „Taková hnusná žízeň, sakra!“ prskne a celá se oklepe, až se jí černé vlasy rozprostřou po ramenou a začnou jí splývat do tváře, až mi znovu připomene upírovi nevěstu – mou nevěstu. „Nabízels mi svou krev, lásko…“ Pozvedne chtivě obočí a vycení špičáky, jako by stále neměla dost.

Široce se usměju. Má zajímavé chutě a jen ta myšlenka, že by ze mě zase pila, mi sjede do klína a rozechvěje mě.

Přitiskne se ke mně a začne mě pusinkovat a podlézat mi, zatímco se na mě posadí a otře se mi provokativně o klín, až protočím oči.

„Nabízel,“ zamumlám, ale když mě chce kousnout, uhnu.

Mírně se zamračí a tvář jí protne hrubý cynismus.

„Ale nevím, zda ti nebude připadat moc majetnická…“ zašklebím se na ni.

Drze se uculí. „Hlavně, když v ní bude láska a bude sladká! Ty přece víš, že mě jde jenom o tvou krev, sakra! Koneckonců seš moje kořist,“ prskne drze a prsty pátravě přejíždí po mém hrdle.

„Tak to bych měl splnit vaše přání, má paní." Blýsknu očima a nahnu hlavu, aby se mi mohla zakousnout do krku. Cítím, jak se v ní znovu vzedme vlna nadšení, že si hraju na její kořist a s chutí se mi zakousne do krku.

Ovšem sotva polkne dva doušky, odtáhne se. Se zrychleným a rozechvělým tělem se odkloní a zhluboka se nadechuje. Z očí jí vytrysknou slzy…

„Di?! Co se děje?!" Vrhnu se k ní, protože ta její reakce mě zaskočí. Co to zase, do hajzlu, je?! Její pocity jsou podivně rozpolcené a probleskuje jimi zvláštní bolest. „Tak co se stalo?!" Pokouším se jí zadívat do obličeje.

„Tvoje krev…“ vydechne zastřeně a snaží se uvolněně dýchat. „Sakra, je to fakt síla,“ zazubí se pobaveně a já nad tou reakcí povytáhnu obočí.

„Tedy, to jsou výkyvy. Hrozně jsi mne vyděsila.“ Pohladím ji po tváři, a když na mě upře omámený pohled, ušklíbnu se. „Vypadáš, jako zcela omámená…“ Netuším, jestli mě má těšit, že je moje krev natolik silný koncentrát, že to v ní vyvolává takovou sytost a emoce, které ji skoro bolí. Ta proměna v Nad-upíra mi stále ukazuje i stinné stránky.

„Tvoje krev je jak čistá ambrozie, sakra. Spoutává, naplňuje rozkoší a láskou. Jako fakt se nedá jen tak zvládnout,“ vydechne pobaveně a ironicky protočí šedé bojovné duhovky. „Ale teď je mi fajn… Je mi, jako bys byl tady se mnou.“ Položí si ruku na srdce a mně se v tom gestu sevře hruď, jak cítím její pocity. „A krásně mě hřeješ,“ zamumlá a přivře oči, zatímco vdechuje mou vůni.

„Alespoň někde tě můžu hřát," usměju se, zatímco přemýšlím, čím nám to bude prospěšné. Bude to mít mimo jiné jistou výhodu. „Už mě nikdy nebudeš moct vysát, lásko!" Kousnu ji jemně do ucha.

„No, tak to fakt ne… Seš setsakra sytej,“ uchechtne se a skloní oči, jako by se styděla. Mírně zčervená a prsty mi zajede do vlasů, zatímco si mě k sobě přitáhne blíž. „Díky za všechno… Úplně mě tou péčí a vším, co pro mě děláš, dojímáš a nedáváš mi jinou možnost, než tě jenom víc a víc milovat.“

„Vážně? Tak to abych si to někam nahrál, kdyby tě to náhodou zase přešlo," usměju se potěšeně, když vidím, jak se lísá. Hřeje mě v nitru, že … i přes tu dobu, kterou už spolu jsme, je její cit tak upřímný a intenzivní.

„Neser… Dokážu ocenit, když se fakt snažíš bejt milej, i přesto, že tě srážím na kolena. Vážím si toho, tak nekaž tuhle chvíli.“

Přestanu ji zlobit a odtáhnu se od ní.

„Chazzy!“ zaprotestuje a natáhne ke mně ruce.

„Pššt.“ Usměju se a přetáhnu jí tričko přes hlavu, abych ji potom mohl obejmout a znovu políbit.  „Otrok by se chtěl mazlit se svou paní..." Otřu se o ni nosem a nevinně se jí zadívám do očí.

„Ano! Tvoje paní tě miluje. Tvoje paní tě potřebuje a chce!“ šeptá a tiskne se ke mně, zatímco mi drápy jemně přejíždí po zádech.

Znovu ji obratně přetočím pod sebe a kolenem jí oddálím stehna, poddává se mi. Přitisknu se k ní, až moje Maličká zasténá rozbolavělou touhou.

„Sakra,“ zaúpí, když se o ni intenzivně třu. „Ty nejseš upír, ty seš démon. Samotnej ďábel!“ zubí se na mě a kouše mě do rtů. „Fakt z tebe šílím. Ta tvoje krev to jenom umocňuje, tak mě netrap!“ zavrčí zastřeně a prohne se pode mnou. Prsty mi sjede k zapínání kalhot.

Tričko na sobě nemám… Moc dobře vím, jak se jí líbí, když chodím jen v kalhotách. A já svou ženu rád okouzluji a dostávám na kolena tím slastným způsobem.

„Ty jsi mou krví skutečně omámená,“ usměju se nadšeně a neubráním se samolibému výrazu, když mě tak vychvaluje a rozepíná mi kalhoty. „Nějaká nedočkavá, ne?“ popíchnu ji a chytím jí obě zápěstí do své dlaně. Sevřu jí ruce nad hlavou a zlehka na ni nalehnu, zatímco se mi omámeně a toužebně snaží vycházet klínem vstříc. „Nespěchej,“ vydechnu jí provokativně do rtů a začnu ji zahrnovat polibky.

Toužebně se prohne, jak jen jí to dovolím. „Ale já už chci! Musím… Potřebuju tě! Díky tý tvý krvi mám v klíně hotový peklo!“ zaúpí a zamele se pode mnou a tiskne se mi ke klínu tak intenzivně, až se musím usmívat. „Já – tě – nutně – potřebuju – a – hned!“ vrčí a odsekává jednotlivá slova, podbarvená chtíčem.

Jejím zoufalým pokusům o to se mi, co nejvíc přiblížit, se pobaveně směju, což ji dohání ještě k většímu zoufalství. „Buď trpělivá," zašeptám a zajedu jí rukou na záda, abych jí rozepnul podprsenku a mohl její vzrušením ztuhlé bradavky potrápit svými ústy a jazykem. Líbí se mi, jak moc po mně touží, ale líbí se mi ji taky trochu trápit a oddalovat to, co tak moc chce.

„Chazzy, sakra!“ prskne a prohne se pode mnou. „Prosím tě, vyser se na tu něhu a dělej!“ zanaříká, jako by ta její touha byla natolik nesnesitelná a neukojitelná.

„Ty jsi ale romantička, lásku,“ zašklebím se pln pobavení a zvednu k ní oči. „Nelíbí se ti to?“ Přejedu jí po břiše až k zapínání kalhot. Pomaličku rozepnu knoflík a poté zip.

Rozechvěle mě sleduje a kouše se do rtů.

Přestanu a zadívám se jí do tváře.

„No, sakra! Furt seš ten stejnej upír, co tak rád mučí. Nemůžeš mi aspoň jednou dopřát to, co chci a bez týrání?!“ prskne zoufale a div se se mnou nepere. Zdá se, že jako Nad-upír mám bezkonkurenční sílu, na kterou moje Maličká začíná mít alergii.

Nakloním se k ní a ona mě bez skrupulí neurvale kousne do rtu, až usyknu a oči mi zrudnou chtíčem. Dokáže být tak vášnivá a provokativní. Dává do toho bolest, což mě doslova burcuje k výkonům! „A ty jsi stále stejná potvora!“ Přivinu jí schválně svůj krvácející ret na ústa, až táhle zaskučí. Jen, ať si mou krev užije, když mě musí provokovat. Pustím jí ruce a jedním prudkým pohybem z ní stáhnu kalhoty a rukou jí přejedu po mém podpisu na vnitřní straně stehna, až sebou škubne. „No, tak se braň..." směju se jí do rtů a dál jí mučím svými doteky.

Z šedých bojovných očí jí vytrysknou slzy. Cítím její vztek i bezbřehé zoufalství… Pere se se mnou a ta moje krev jí do těla dává pocit, že to beze mě už nemůže udržet. Je zvláštní, jak Nad-upíří Šťastná krev na mou ženu působí. „Seš hajzl,“ zamručí, když jí nedovolím dotknout se mě na hrudi a dostat mě tak zamilovaným pocitem do kolen. Kousne mě krutě do ramene, až se zasměju a ucítím její jehličky pod kůží.

Necítím bolest, ale vzrušení!

„Fakt mě mučíš!" prskne horlivě a zatne se mi drápy do zad.

Mám hranice bolesti tolik posunuté díky Upíří Slasti, že to ani moc necítím. Ty “nevinné“ doteky se mnou dělají jen to, že mi hrnou krev do klína přímo dráždivě. „Ty jsi ale masožravá květinka," směju se, ale pak si na ni opatrně lehnu. „No tak… Já jen chci, aby se ti to líbilo..." Vášnivě ji políbí a konečně z ní stáhnu kalhotky. Jakmile to udělám, začne mi rvát kalhoty z boků. „Jen si neubliž,“ bavím se její nedočkavostí. Trochu jí pomohu, a když na ni znovu nalehnu, splním jí její přání a proniknu do jejího vláčného těla.

Úlevně zasténá v rozkoši a prohne se mi vstříc se svým prvním orgasmem, ke kterému jsem ji dohnal. „Pro příště chci něžný milování,“ vydechne a zatváří se mírně zbídačeně a zamyšleně, zatímco si ji beru celkem hrubými pohyby a oči mi září rudým chtíčem.

Vybíjím si na ní všechnu nahromaděnou touhu a nijak se nebrzdím, užívám si to. Když ji ráznými upířími pohyby doženu znovu na vrchol, prohne se a vykřikne mé jméno. Sebejistě se usměju a sám táhle zavrčím, když se mi tělo rozechvěje euforickou křečí.

Di mě pohladí po jizvě, která vznikla při našem obřadu a já okamžitě zjihnu a div se jí u nohou neplazím jako štěně. Drze se ušklíbne. „Sakra, seš nějak víc upíří. Budu tě muset hodně moc krotit," hlesne mazlivě a začne se ke mně tulit.

„To zní, jako bys se mnou nebyla spokojená. Dřív ti moc něžností vadilo," ušklíbnu se a políbím ji.

Nejistě ke mně pohlédne pohledem. Znovu se zatváří tak… Přemýšlivě, až se mírně zarazím. „Ne, jsem spokojená… Bylo to fajn, ale něžnosti mi nevadí.“ Šedé duhovky jsou náhle tak obezřetné a vážné…

Nechápavě nakloním hlavu na stranu a lehnu si na bok vedle ní. „Co je, do hajzlu? Co se na mě tak díváš?“ Neujde mi zvláštní pohled a pocit, který mi protne hruď… Téměř se to přibližuje strachu.

„Co by bylo, sakra? Se nemůžu číhnout na svýho krásnýho upíra?“ Ušklíbne se a zadupává v sobě paniku, které já nerozumím. Znovu si mě prohlédne a oči jí na chvíli pohltí obava, tak neurčitá a přesto hrubá. Těžce polkne a promne si čelo. Hlavou se zaboří do polštáře, jako by ji tížily myšlenky. „Jsem unavená…“

„Nezdá se mi. Co se děje?!“ zavrčím naléhavě, protože teď z ní ten strach cítím téměř hmatatelně. „Čeho… čeho se bojíš? Něco jsem řekl nebo udělal? Já ti přece mohu věnovat tolik něžností, kolik budeš chtít…“ Hlas se mi mírně zadrhne. To dělá ta Nad-upírská nátura, ale já jsem stále stejný… Jsem z toho zmatený, vůbec nevím, čeho se to týká, a tak jen střílím od boku ve snaze vydolovat z ní pravou příčinu.

Zamračí se na mě a z očí jí div nebodá sarkasmus. Pozvedne obočí. „Proč si myslíš, že já se bojím?!“ Lenivě zívne a prsty si vjede do vlasů. Snaží se na sobě nedat znát vůbec nic, jako bych já byl vnitřní nepřítel, před kterým ona nemůže své emoce dát najevo!

Cítím, jak ji bodne u srdce a pocit tíhy se znásobí. „Protože to vnímám!“ odpovím, zatímco jí zmateně těkám po nedospělé tváři. Když se z ničeho nic zaboří hlavou do polštáře a rozbrečí se, jsem naprosto mimo obraz. Pocit ztráty mnou projede tak silně, až mě to překvapí. „Di…“ zašeptám a snažím se dát do hlasu vřelost. Jemně ji pohladím po vlasech. „Já tomu nerozumím. Oč jsi přišla?“

„Musím … si odskočit,“ zakašle a odtáhne se ode mě tak rychle, až mě to udiví. „Sakra, musím…“ hlesne a snaží se zvednout, ale ty intenzivní bolestné emoce ji zatlačí zpět do polštáře. Chvíli lapá po dechu, jak se s tím její tělo snaží vyrovnat, ale nakonec se vzdá a zadívá se do stropu. „Asi se prospím,“ zamumlá a bezmocně zavře oči, přičemž jí po tvářích stékají slzy a ten pocit ztráty a zoufalství se jenom prohlubuje.

„Di, prosím, řekni mi to... Určitě se zase kvůli něčemu trápíš zbytečně…" pokouším se jí dál přimět, aby se mnou mluvila, protože ty její pocity a hlavně ta intenzita, se kterou se do mě zabodávají, mě začíná děsit.

Znovu ji zákeřně dloubne v hrudi, až se rozbrečí na plno, zatímco se kouše do rtu.

Zoufale si vzdychnu a přikryju ji dekou, abych pak vypadl z pokoje a v nouzi nejvyšší zaklepal na dveře Dickovi ložnice. Je to pro mě těžké, jít za ním a prosit ho o pomoc, protože … on jí rozumí beze slov. „Máš čas?" zeptám se, když mi se šťastným výrazem ve tváři otevře.

„Co potřebuješ?" Dick je jako vždy nápomocný a tváří se nanejvýš spokojeně a frajersky, i když takový machr není.

„Di je nějak špatně... něco jí trápí, jenže mi nechce říct, co... Mohl bys…?"

Dick si skousne ret a pohledem střelí ke dveřím mé ložnice. Skloní hlavu a já tuším moc dobře, že ji slyší… Těžkými kroky dojde do našeho pokoje a opře se o rám dveří. Ruce si dá křížem přes hruď a probodne mou maličkou nekompromisním pohledem, zatímco ona se topí v jeho očích. „Netuším… Nic neslyším.“

„Do hajzlu, cože?! To je blbost! Vždycky ji přece slyšíš!" Není přece možné, aby mu to najednou z ničeho nic nešlo! „Dicku, do hajzlu, snaž se! Já nevím, co s ní!" usyknu a nahnu se k němu, aby nás Di neslyšela, a naléhavě se na něj zadívám.

Znovu bleskne pohledem k mé zhroucené manželce. „Ani nevím, jak bych ti to vysvětlil,“ zamručí a ošije se. „Nechce, abys to věděl…“

„Ale proč?! Přece to nemůže být nic tak hrozného… Nebo ano?!“ Okamžitě se zarazím.

Dick vyjde ze dveří a zavře za sebou. Sedne si na zem a opře se o zeď vedle svého pokoje. Táhle si povzdychne a složí si ruce do klína, zatímco ke mně pohlédne.

Stojím nervózně na chodbě a snažím se nedávat tu nervozitu najevo.

„Bojí se tě.“ Pokrčí rameny a uhne pohledem. „Nechce před tebou dát žádné city najevo, protože se bojí, že tě … ztratila, že už ti nemůže věřit. Myslí si, že se natolik měníš v toho Nad-upíra, že ji sice budeš milovat, ale tou láskou ji utýráš k smrti… Prostě, že to přeženeš, budeš si hrát na dominantního nad-samce a ublížíš jí. Už to má v hlavě déle… Bojí se, že se vrátí ta doba, kdys ji bral jako kořist… Sám víš, že po třech dnech strávených u Nicka, jsi nebyl zrovna k pomilování. Cítí díky tomu hlubokou ztrátu… Nejspíš si to myslí díky tvé péči, přehnané majetnosti… Zabrat jí dal i ten náruživý sex a tvoje krev… A taky si konečně všimla té aury, kterou kolem sebe máš. Ale toho si všimla jako poslední… Tady už to ví každý, proto se ti vyhýbají. Jsi agresivnější, než kdy jindy. Více upíří a nevypočitatelnější. Neovládáš své emoce a okamžitě vystartuješ… Třeba jako dneska v kuchyni,“ zazubí se na mě. „Takže děsíš ji. A jestli jí povíš, že jsem ti to řekl já, už nebude věřit ani mně.“

Pozoruju ho s otevřenou pusou a nevěřím tomu, co mi tady říká. Nakonec se svezu naproti němu a opřu se o zábradlí. „Co mi to tu vykládáš? Jakou auru? Jakou ztrátu? Jaký náruživý sex?! Vždyť mi tvrdila, jak moc mi věří. A už mi zase nevěří? Já o tuhle změnu nestál! Přiznávám, mám s tím problémy. Je na mě toho moc a teprve se to učit ovládat, protože… takový prostě nechci být. Jenže jsem neměl na výběr. Vy jste to věděli a i přesto jste ten obřad naplánovali. Kdybych věděl, že se stane tohle, nezval bych si ji!" zavrčím zoufale. „Ale ať je to jak chce, tak k ní cítím pořád to samé a nikdy se k ní už nebudu chovat tak, jako předtím, protože vím, že ta změna byla chyba. Chtěl jsem ji ochránit a nakonec jsem ji … ztratil," vydechnu, když si uvědomím, že teď mám ty pravé předpoklady nechtěně zase sklouznut přesně k tomu samému. „Do hajzlu, proč si mě potom teda brala?!" zavrčím nešťastně a chytím se za kořen nosu.

„Nikdo z nás netušil, že se změníš až tolik!" Dick se mírně zamračí. „Také bychom to nedopustili. Zas chodíš po domě jako největší pohroma a každý ti jde raději stranou. Nemůžeš si zas začít hrát na poníženou oběť? Být její pejsek? Něžný, roztomilý, nevinný… Strohý jakékoliv agresivity a buřičství. Tvému Nad-upířímu egu určitě neublíží, když se trochu ponížíš a možná ztratíš i tu Oskarovskou tepající auru, kterou ostatní tolik děsíš…“ řekne, zatímco já skláním hlavu a nadávám, co mohu.

Možná jsem se nechal při tom sexu trochu více unést… Ano, jsem více upíří, ale…

Dick si zamyšleně projede vlasy. „To tvé hraní na slabší bytost je jediné co na ni funguje. Cítí se pak silnější… Když jsi silnější ty, bojí se.“

Mlčky ho pozoruju a snažím se ovládnout ten nesnesitelný pocit bezmoci. „Oskarovskou auru…“ odfrknu a pevně zatnu pěsti. „Já přece nikomu neubližuju!" vyjedu na něj a cítím, jak se mi do očí zase dostává ta horkost. Křečovitě zavřu oči, abych zase neudělal něco unáhleného, a snažím se to vydýchat. „Proč jste mi to neřekli? Proč jste to zase dělali za mými zády a rozhodovali o tom, co budu?!"

„Kolikrát ti mám říkat, že jsme o tom, co se z tebe stane, nevěděli!“ zavrčí netrpělivě Dick a zvedne se. „Své jsem ti řekl. Nemám náladu se s tebou dohadovat a zase dostat přes hubu. „Kurva, Chazzy, vypadni za Di a buď takový, jak jsem ti říkal! Vím, co potřebuje. Co jí pomůže. Když se budeš řídit mými doporučeními, bude v pořádku!“ usykne a probodne mě rázným pohledem, zatímco raději zmizí ve svém pokoji, když vidí v jakém jsem rozpoložení.

Netuším, jak dlouho tam ještě sedím a zírám do země. Mám všeho tak akorát. Nakonec se do pokoje nevrátím, ale sejdu dolů a naliju si skleničku. Jsem totálně v hajzlu. Tak proto se se mnou od té doby, co jsme se vrátili ze svatební noci, skoro nikdo nebaví. Vidí ve mně hrozbu. Druhého Oskara! Ale to je přece kravina! Já žádnou auru nemám! Rozlítím se a než se naděju, další sklenička se rozlítne po pokoji. „Do hajzlu!" zavrčím zlostně a plácnu sebou na gauč. Už se ani neobtěžuju něco uklízet.

Autor: Chensie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska ve větru - 67. kapitola: