OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Láska ve větru - 68. kapitola

22.05.2012 (15:00) • Chensie • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 665×

68. kapitola - Chtěla bych kamaráda...

Chester

Probere mě Diino naříkání.

„Sakra, au!“ usykává a tápe po tmě.

Cítím krev a slyším její tiché fňukání. Když se urychleně zvednu z pohovky, abych zabil toho, kdo se opovážil dotknout se mé maličké, oči mi rudě září.

Di vykřikne znovu a sveze se po stěně.

Prohlédnu si pokoj a zjistím, že žádné nebezpečí nehrozí. „Uklidni se, to jsem já…“ zavrčím mírně a rozsvítím.

Sedí na zemi a tváří se nejistě, zatímco jí z chodidla trčí špičatý střep.

Do hajzlu, měl jsem to uklidnit, dojde mi a pokleknu si k ní. „Ukaž.“ Opatrně ji chytím za drobný kotník a zvednu její chodidlo k sobě. Střep si vrazila hluboko, bohužel. „Musím ti to vytáhnout…“ usyknu a zahalím ji svými feromony.

Celá ochabne a začne se něžně usmívat, zatímco jí mírně poklesne čelist a z dívčích rtů jí vykukují hroty špičáků.

Rychle a opatrně vyndám střep a jazykem jí přejedu přes ranku, abych ji zahojil. „Už to je.“ Pohladím ji po nártu a vtisknu jí polibek na kotník. Zvednu se a konečně se pustím do sbírání střepů.

„Dík, sakra. Co se tady stalo?“ Rozkošně ke mně natáhne ruce. 

Trhnu rameny. „Nic jen… mi spadla sklenička na zem," zalžu, a když vidím, jak ke mně natahuju ruce, sednu si na gauč a stáhnu ji k sobě. Rukou jí sjedu na zahojené chodidlo a prsty ho mnu, zatímco se jí dívám kamsi na kolena.

Položí si hlavu na mé rameno. „Promiň… Nějak mi nebylo dobře.“ Lže a já to moc dobře vím. Něžně mě políbí na tvář a hravě mi vjede prsty do vlasů. Snad pro jistotu mě pohladí po jizvě na hrudi, až usyknu, když mě intenzivní láska div nesrazí na kolena. „Líbí se mi, když seš zamilovanej,“ broukne nevinně a v očích se jí ďábelsky blýskne.

Přivinu ji k sobě a tlumeně vzdychnu. Tohle mě vždycky odrovná. Je to pořád tak silné, až mě to vyčerpává. „Musím to sebrat," řeknu po chvíli, co se k ní mlčky tisknu. „Nechci, aby se zranil někdo další."

„Fajn, no…“ povzdychne si, div ne srdceryvně a posadí se na pohovku. Prsty si vjede do tmavých dlouhých vlasů, které se díky mému jedu, lesknou zdravím a špulí rty. „Ty se na mě zlobíš?“

„Proč bych se měl zlobit?" odpovím otázkou, zatímco dál sbírám zbytky skleničky. Nechci to řešit. Nechci vytahovat, že mě štve, jak za mě s Dickem rozhodli a teď jsou zděšení z následků a podle toho se ke mně chovají.

Protočí provokativně oči. „Promiň. Tak já raději půjdu spát, jenom mám žízeň…“ Zvedne se a já cítím, jak se jí v hrudi pocit ztráty a zoufalství jen prohlubuje.

„Za co se zas omlouváš? Seď, já ti krev přinesu!“ Zmizím v kuchyni, kde do koše vyhodím střepy a vrátím se s ohřátým životabudičem. „Už je ti líp?“ hlesnu a podám jí hrnek. Sednu si naproti ní na malý nízký černý stolek s bytelnýma nožkama.

Němě přikývne a soustředěně začne pít.

Dívám se, jak loká krev a tváří se spokojeně. Jsem rád, že jí chutná a konečně se netrápí tím, že nám nejde počít potomka. Už jsem se dál nemohl dívat na její zničenou tvář a teď se zas dokáže smát a … děsit se mě.

Položí hrnek na stůl a sjede ke mně šedýma očima. Zas začíná pociťovat strach!

„Co je? Už se mě zase bojíš?" Vypadne ze mě dříve, než si to vůbec stačím promyslet. Jenže mě to štve! Hrozně mě štve, že se bojí toho, co ze mě sama udělala! A jako čerstvý Nad-upír ten vztek zvládám špatně a nerad bych udělal nějakou unáhlenost, kterou bych pak nemohl vzít zpátky.

„Ne!“ Ohradí se ostře a obrní se proti mně, jako bych byl její nepřítel. „Ty seš přece moje kořist, sakra, tak co bych se bála?“ ušklíbne se a zlehka přejede drápy po černé kůži pohovky.

 „Hm…" Zúžím víčka a skloním hlavu, protože vím, že to jen hraje, a já nemám chuť hrát s ní, i když bych měl. Zadívám se na svůj snubní prsten a proklínám ten den, který jsem považoval za den zajišťující nám konečně klidný rodinný život.

Naštvaně odfrkne. Dá si ruce křížem a zahoří v ní touha se vztekat. „Ty mě někdy tak sereš,“ prskne, stoupne si a otočí se ke mně zády.

Její odpověď mě překvapivě pobaví. Neudržím se a rozesměju se nahlas. Zvednu hlavu a zadívám se na ni. I když ke mně sedí zády, vypadá vážně naštvaně. „A co po mně chceš? Když jsem moc aktivní, vadí ti to. Když nejsem, tak taky. Možná bys mi měla dát obojek a vodit mě po domě na vodítku," zašklebím se.

„Jo, to taky udělám, sakra! Je na čase, abys poslouchal! Vychovám si tě podle svýho. Teď k noze!“ Roztáhne do široka ruce v očekávání, že jí zapadnu do náruče.

Znovu se pobaveně ušklíbnu a poslušně se nechám obejmout, jako nešťastný otrok, který hledá trochu útěchy u své paní.

„Hodnej,“ zavrčí sebejistě a prsty mi obejme zápěstí. Odvádí si mě do ložnice, kde mi radostně zapne obojek a připne řetěz. Vzedme se v ní vlna jistoty, mírumilovnosti a lásky, ačkoliv je to podivné. „Sedni si na postel!“ přikáže mi pánovitě. Nakloní se blíž a prsty mi vjede do vlasů, zatímco mi na rty vtiskne žádostivý polibek. „No, zatím nic moc, ale já tě to naučím tak, aby se to líbilo i mně.“ Zatváří se ironicky a vrátí mi tak větu, kterou jsem jí při jejím prvním polibku řekl já sám.

Tvář mi protne tak široký úsměv, že se musím kousnout do rtu, abych se znovu nezačal smát. Je to vlastně příjemné. Ten pocit, že je ona nade mnou a já nejsem tak nebezpečný, jak se všem momentálně zdá. Asi to pomáhá nám oběma. Dál poslušně sedím na posteli, směju se na ni i očima a čekám na její další pokyny.

„Budeš teďka se mnou! Furt, sakra, a i když si tě zatím nedokážu představit s hlavou v mým klíně, tak …“ Zamyslí se a sjede si vulgárně prsty k zapínání kalhot. „Ale sakra, představit si to umím a lepší než představa, je praxe!“ Zazubí se zkaženě a provokativně se zavrtí. „Ale musím si tě nejdřív vycvičit. Na zem!“ zavrčí, a když se posadím na požadované místo, zarazí se a pohlíží na mě s jasným okouzlením. „Vypadáš tak sladce a bezbranně,“ zamumlá a přejede si prsty po lemu černého trička, díky čemuž ještě více vystupuje její štíhlá drobná postava. Nejistě si mě prohlíží a olizuje si stydlivě rty. „Vyznáš svojí paní lásku a povíš mi, co bys se mnou chtěl všechno dělat!“ Opře se zády o zeď a snaží se tvářit necitelně a zle.

Hraně stydlivě poposednu a nejistě se na ní zadívám. „Budu s Vámi chtít dělat to, co si budete přát Vy… A lásku... Jak by si má paní představovala, abych jí lásku vyznal?" odvážím se zeptat, zatímco se na tváři snažím udržet ten nejnevinnější výraz, jakého jsem schopný, i když mi to dává zabrat, jelikož mé vlastní věty z jejích úst znějí vážně vtipně.

„Sakra, nevím…“ prskne zachmuřeně a podrbe se ve vlasech. „Snad máš ty vědět, jak mi máš vyznávat lásku! Já jenom přijímám, ty dáváš! A jestli si myslíš, že ze mě snad vydoluješ nějaký city, tak to seš setsakra na omylu! Jsem upírkou už moc dlouho a jde mi jenom o to, abych si z tebe vychovala svou Šťastnou krev!“

Musím sklonit hlavu, jinak by viděla, jak se směju. Naštěstí to v té chvíli vypadá spíš jako pokorné gesto. „Omlouvám se, má paní," hlesnu tiše a drápy kolem sebe zadrhávám o dlažbu. „Víte... je tolik možností, jak Vám vyznat lásku. Polibky, doteky, slovy, květinami, pitím krve, slastnými jizvami, orgasmy…" Po očku na ní kouknu, co na to říká.

Tělem jí projede záchvěv touhy a zablekotá něco ve smyslu: „Chci to všechno!“

„Všechno?" Zadívám se na ni a snažím se netvářit mlsně, protože ona je stále jako šestnáctiletá holčička. „Potom mi ale musíte dovolit odejít. Žádné květiny tu pro vás nemám…" Rozhodím bezradně rukama. „Nebo chcete začít něčím jiným?"

„Něčím jiným. Kytky si vypěstuju sama.“ Mávne rukou a zvědavě se jí blýskne v očích. „Ukaž mi, co umíš… Potom popřemýšlím, jestli si tě nechám nebo tě utýrám k smrti. Umím být i laskavá, když chci a umím ti dopřát i bezbolestnou smrt.“ Vycení špičáky a nejspíš chce vypadat hrůzostrašně, ale pro mě je stále tak nevinná a sladce dětská.

„V tom případě bych si vás dovolil požádat, abyste si odložila veškeré oblečení," pokusím se potlačit blýsknutí očí a nepodporovat tu horkost, kterou cítím kdykoliv mě něco začne vzrušovat.

„Mám se svlíknout?“ zamračí se a ošije. „Tak fajn,“ přežvýkne a oči protočí k nebi. Zatímco se svléká, ani jednou se na mě nepodívá. Tričko odhodí na postel, víc toho na sobě nemá, protože spala.

Moc dlouho si ji neprohlížím, protože to na mě nepůsobí zrovna nejlíp. Skloním hlavu. „Čím by si, paní, přála začít?" zeptám se a snažím se moc nechraptit.

„Vyznej mi lásku slovy… Chci to slyšet!“ ozve se ostře. Lehne si bříškem na postel, hlavu si podloží dlaněmi a začne mě probodávat zvráceným pohledem, zatímco se v ní pere zamilovanost s chtíčem.

Zhluboka se nadechnu, protože tohle je pro mě těžší než cokoliv jiného. „Miluji vás... Jste pro mě tak důležitá. Nedokážu si představit den, kdy bych se vedle vás neprobudil…" dostanu ze sebe a doufám, že jí to bude stačit, protože já toho mám tak akorát.

Moje Maličká srdceryvně povzdychne a nechává v sobě živit tu lásku. „Pojď ke mně, ty můj otroku…“ šeptne a natáhne ke mně ruce. „Vyznávej mi lásku dál těmi způsoby, co znáš,“ zamumlá a přimkne se ke mně. „Ale jenom něžně a láskyplně.“ Otře se mi o tvář a políbí mě vlahými rty na klíční kost.

Nejdřív mám nutkání přitisknout její dlaň k mé jizvě, ale nakonec to neudělám. Dokážu to přece i bez toho, abych se tímhle musel nechat vést. Pohladím ji po tváři a pak jí drápy přejedu po krku, po paži až do dlaně. Chytím ji za prsty a jazykem jí polechtám jak v dlani, tak na zápěstí. Když sebou lehce trhne, pousměju se a začnu jí zasypávat drobnými polibky přes paži zpátky na krk, až se zastavím u jejích úst. Podívám se jí do očí, znovu pohledem sjedu k jejím pootevřeným ústům a pak jí co nejjemněji políbím. Nenásilně, nevtíravě, jen ústy, aniž bych na ni dotíral jazykem.

Zapřede jako kočka a tiše sladkobolně vzdychne. „To je tak fajn,“ pousměje se s přivřenými víčky a hladí mě ve vlasech, zatímco se mi snaží oplácet ty něžné, choulostivé polibky. Lehne si na záda a nechává mě, abych jí zdobil celé tělo něžnými doteky. „Miluju tě,“ hlesne tiše.

Usměju se na ni a znovu ji políbím. „Co si bude, má paní, přát dál?" zavrním jí do rtů a dál jí hladím po těle, až se celá začne třást.

„Miluj se se mnou… Ale něžně.“

Znovu ji políbím a pak se rty pomalu dostanu až k jejímu klínu, abych jí dopřál něžný výstup, který si tak moc přeje. Sám se překonávám. Tahle jsem se od té přeměny nechoval a těší mě, že toho jsem vážně ještě schopný. Zahrnuju ji tak něžnými doteky, až se ten sex stává nesnesitelně emočním a rozvleklým.

Di se pode mnou protahuje a šeptá mi zamilovaná slova, která tu situaci ještě umocňují. Vrchol, který ji zasáhne, je silný. Naprosto ponořený do pocitů zamilovanosti.

Jakmile se i já dočkám vášnivé rozkoše, vypětím se pode mnou rozbrečí. „Lásko,“ hlesnu s úsměvem a stírám jí slzy. „Neplakej…“ Poznám, že je toho na nic moc, lehnu si na záda a přitáhnu si ji na sebe, aby si na mě mohla položit hlavu a pomalu se uklidnila. Dál se jí probírám ve vlasech, hladím po zádech a pažích a trpělivě čekám.

„To bylo úžasný, sakra!“ Vtiskne mi polibek na krk a přivine se ke mně ještě těsněji.

Ihned přes ni přehodím deku a ona, vdechujíc mou vůni, usne pokojným spánkem.

** ** **

Angela

Sedím schoulená na pohovce v knihovně, a zatímco se dívám kamsi z okna, rukou si masíruju zápěstí. Doufám, že se tu Cristoball brzo objeví, protože bych potřebovala jed a nechci jít nahoru. Celou tu dobu, co jsem odtamtud odešla, se snažím z toho odmítnutí vzpamatovat a nezačít krvácet. Kupodivu to zvládám, ale dává mi to dost zabrat. Vzdychnu, opřu se, aby se mi líp sedělo, a začnu přemýšlet, jak teď naložit se svým životem tady.

Mé přemýšlení přetrhne tupá rána, jak někdo seskočí z okna a pekelně mě vyleká.

„Klid, to jsem já…“ zamručí Ball. „Přišel jsem ti pomoct,“ hlesne a temnými kroky dojde až ke mně. „Dík, že jsi mi pomohla. Zachovala ses úžasně,“ usměje se na mě ten dvoumetrový habán nejistě a já mu přistrčím zápěstí. Poklekne a chvíli mě líbá na holou kůži, až se uvolním. Zakousne se do mě a dává mi do těla především svůj jed… Odtrhne se ode mě na můj vkus moc brzo. „To by ti mělo stačit… Přijdu dřív, než za tři dny,“ oznámí mi.

Otevřu oči, které jsem do té doby přivírala a zadívám se mu do obličeje. "Balle?" Zadržím ho v odchodu. „Jsi teď ... šťastnej? Vážně to je přesně to, co chceš?"

„Ang... Nechci ti tím ublížit… ale je to to pravý.“

Uhnu pohledem a smutně se usměju. „To je dobře…" Tupě přikývnu. „Je dobře, že s ní seš. Seš na ní hodnej. Já už jsem to pochopila. Mezi náma by to nejspíš nevydrželo, protože kdyby jo, tak… tak bys mi neudělal to, cos udělal. Protože vztah jednoduše nezačíná takovejma věcma, že ne?" Zvednu k němu oči. „Neboj se, já jí o tom nikdy nepovím. Ona ti … vážně věří."

Vysoký šlachovitý upír skloní hlavu a velkými dlaněmi si přejede po obličeji s těžkých výdechem. „Ne, nezačíná takhle…“ Zabodne se mi do tváře kajícnýma borůvkovýma očima. „Sere mě, že jsem … že jsem ti ublížil. Kdybych byl sám sebou, nikdy bych to neudělal. Je mi líto, že jsem … s tebou jednal jako s kořistí. Nesnáším tuhle svou upíří schránku. Vždycky jsem ty potvory sám naháněl, nenáviděl je za jejich bezcitnost a nakonec jsem se stal tím, co jsem celou dobu pronásledoval… Je mi vážně mizerně, že sis to mnou musela vytrpět. A děkuju, žes jí to neřekla."

„K čemu by mi to bylo? K ničemu," hlesnu a obejmu si dlaněmi paže, protože z něj jde chlad. „Já jenom… prostě nevím, co mám teď dělat. Nechci tady zůstat do konce života, abych tu sama dřepěla a čekala, dokud se neobjevíš ty a nebudeš do mě cpát svůj jed. Tohle já prostě nechci," řeknu upřímně a zavrtím hlavou.

„Odnesu tě, kam budeš chtít a pravidelně za tebou budu chodit a dávat ti svůj jed.“

Znovu zavrtím hlavou, až mi dva zrzavé neposlušné prameny padnou do tváře. Odfouknu je. „Ne... Já tohle nemůžu. Ještě pořád mě to bolí a nedovedu si představit, že bys mi tu odtažitost dával najevo pravidelně. Já se z toho potřebuju dostat, ne v sobě pořád něco živit. To bych asi nezvládala…" Zadívám se na špičky svých bot, aby neviděl, že se mi lesknou oči.

„Ang, nevím, jak jinak ti pomoct…“

„Nemáš nějakýho kámoše, co má rád holčičky?“ usměju se hořce. „Upírem bejt nechci a… jinou možnost asi nemám. Vlastně jo… pak už leda konec, ale ten bych si přála ještě o chvíli oddálit," zasměju se nuceně.

„Chtěla bys novýho upíra?" zamumlá a začne chodit okolo kožené pohovky, téměř výhružně a přesto tak klidně. Ta hrůzostrašnost z něj pořád sálá, i když si to nejspíš ani neuvědomuje. „Možná by se někdo našel… ale asi bychom na něm museli trochu pracovat. Vdechnout mu duši, aby byl na tebe hodnej… S Dexem asi bejt nechceš, co?"

 „Ne, to vážně nechci," přiznám s ušklíbnutí. Dexter se ukázal jako největší srab v okolí a vůbec na něj není spoleh. Takovýho chlapa pro život fakt nechci! „Takže by někdo byl?" zadívám se na něj v naději.

„Někdo by se našel, ale … Budu o tom přemýšlet, Ang… Někoho tolerantního ti najdu.“ Na tváři se mu objeví úsměv, jako by se mu můj nápad zamlouval. Pohladí mě po vlasech a nakloní se k mému uchu, až se k němu touhou nakloním blíž. Stačily by mi i ty pitomé doteky! „Kdyby něco, víš, kde mě najdeš…“

„Díky…" usměju se na něho a dívám se za ní, dokud nezmizí za dveřmi. Možná nakonec získám alespoň něco jako kamaráda, když už nic jiného… Nechci o něj přijít úplně. Nedokázala bych už Cristoballa zcela vyškrtnout ze svého života. Už ne. 

Autor: Chensie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska ve větru - 68. kapitola: