OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Láska ve větru - Epilog

05.06.2012 (18:00) • Chensie • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1154×

Láska ve větru je za námi a já se znovu prodírám tou samou zarostlou zahradou jako kdysi a rozhlížím se kolem, jestli někde zahlédnu Chensie, se kterou se tu mám sejít. To jsme vážně odvážné autorky, když už se teď bojíme vlastních postav a to nejsme ještě ani zdaleka u konce našeho příběhu, pomyslím si, když uslyším skřehotavý hlas.

„Wish?“ ozve se kousek ode mě.

Otočím se tím směrem a spatřím ji, jak stojí na vyšlapané cestě vedoucí k domu, pohledem přejíždí po stromech a stínech a vypadá víc než vyděšeně. Div, že si nervozitou nekouše nehty.

„No to sem jdu s tou pravou," řeknu sice pro sebe, ale za to dost nahlas, aby to slyšela. Vymotám se ze šlahounů, které se tu plazí po zemi a svými trny se mi přes kalhoty zabodávají do nohou, a zamířím ke spoluautorce. Proč já vždycky vyfasuju ještě většího poseroutku, než jsem já sama? Kam se poděla spravedlnost a možnost ukrytí za něčími zády, když ze tmy… vykoukne něčí pařát? Při pohledu na podivnou zkrouceninu, která se natahuje směrem k nám, se o mě málem pokusí infarkt jako při mé první návštěvě. Když se ovšem podívám znovu, zjistím, že to je jen seschlá větev! Do prdele! Zakleju v duchu. Ta moje debilní představivost!

Chensie se mému výrazu ve tváři samozřejmě pobaveně zakření. (Ne, že bych čekala nějakou účast zrovna od ní) a udělá takové to dětské gesto, kdy mi ostrouhává mrkvičku.

Vrátím jí škleb, čímž ji podle všeho ještě víc pobavím a dodám jí jakousi ztracenou sebejistotu, protože z ničeho nic vypne hrdě hrudník, pozvedne bradu a s dalším zašklebením, které mi věnuje, se neochvějně vydá k domu.

Se zájmem ji pozoruju a sázím se sama se sebou, jak daleko dojde, než ji nebojácnost zase přejde.

Krok, dva a… Hluboké nadechnutí.

Pobaveně se uchechtnu. To byl vážně jenom záchvěv odvahy.

Přesto se Chens nakonec rozhoupe, aby dokončila těch pár kroků, které jí ještě zbývají, a uchopí velkou mosaznou kliku.

V ten moment mě opustí kousavost a po zádech mi přejede mráz. Pořád se mi tam nějak nechce.

Chensie se po mně ohlédne a obě nastejno těžce polkneme.

My jsme vážně hrdinky, pomyslím si. Nikdo by tam podle všeho přece neměl být, ale… co když to tak nebude a naše postavy si na nás s gustem smlsnou za to všechno, co jsme jim nachystaly? Skousnu si spodní ret, ale víc nad tím nemám šanci uvažovat, protože Chens s tichým zaskřípáním otevře dveře.

„Halo? Tady Chensie a Wish… My tu… Je tu někdo?“ ozve se nejistým hlasem a ještě víc na těžké dveře nalehne, aby je otevřela dokořán.

Stojím za ní a nahlížím jí přes rameno. Ale samozřejmě v té tmě nic nevidím. Jak dvě blondýny vejráme dovnitř a čekáme, jestli náš osud přijde někdo zpečetit nebo ne.

„Běž rozsvítit.“ Popostrčí mě blíž ke dveřím, což nečekám a málem zakopnu o práh a švihnu sebou.

„Sakra, běž si sama. Nejsem tvůj pokusný králíček," zašklebím se, ale přesto rukou zašátrám po zdi a úkrokem se posunuju doleva ve snaze objevit vypínač. „Nikde tu není," mračím se, když náhle vrazím do něho chladného a tvrdého. „Au!" usyknu, protože si narazím bok o roh nějaké nízké skříňky či co to je.

„Tak už to máš?" hučí Chensie.

„Nemám. Nevidíš snad ve tmě?" ušklíbnu se na ni.

„Sakra, nevidím… Nejsem nějakej pošahanej upír," zamračí se a já v tu chvíli konečně nahmatám vypínač.

Obě si viditelně oddechneme.

„Celej Dex," uchechtne se na mě a teď už rázně přejde přes obývací pokoj ke schodům a zamíří nahoru, jako by tu žila společně s ostatními. „Jsem ráda, že jsme tu samy… Myslím, že teď nám tu sice nic nehrozí, ale později budou pěkně naštvaní, co jim osud připravil," zamumlá a čeká, až k ní dojdu.

„Jo, to seš celej Dexter," odfrknu následujíc ji stejně jistě, protože jako ona tak i já tu všechno znám. Každý schod, každou škvíru. Každou nerovnost ve stěně.

„Chtěla jsi spíš říct, co sis na ně připravila ty, ne? Já jsem ta mírumilovnější," zazubím se na ni narážejíc tak na její zmínku o osudu. „Kam vlastně jdeme?" zajímám se a přejíždím pohledem po známých stěnách. „Snad zas nebudeš ronit slzy nad Oskarovým hrobečkem?" uchechtnu se a ukážu na místo jeho skonu.

Hodí po mně vzteklým pohledem. „On aspoň stál za to! Ne, jako ta tvoje Kytka,“ zaskřípe zuby a namíchnutě vejde do Chazovy ložnice. Očima začne přejíždět krvavé šmouhy na stěnách a já se při pohledu na její zádumčivý výraz jen děsím toho, co se jí honí hlavou, a modlím se, aby nezačala s nějakým filozofováním. Naštěstí si řeči v podobném duchu odpustí a místo toho se sehne, aby zpod postele vytáhla velkou knihu se zlatým nápisem: Upíří živly. Sfoukne vrstvu prachu, která se díky tomu rozvíří do všech stran, a já v tu chvíli děkuju za to, že nejsem alergik, protože tenhle její zdánlivě nevinný počin by mě nejspíš zabil.

Chensie se posadí na postel a konečky prstů začne téměř posvátně hladit vrchní koženou stranu Živlů. „Podívej se… Je čím dál mohutnější," zachraptí téměř dojatě. „Plná bolesti i nadšení… Krve i zármutku…“ hlesne, ale já si jí moc nevšímám. Nemám zrovna den na nostalgické rozjímání, je tu spousta jiných věcí, které mě zajímají, než jedna zaprášená knížka.

„Hm," odpovím proto napůl nezúčastněně a místo, abych sdílela její dojímání se nad počtem přibývajících stran přímo úměrně s tím, jak chorobněji ji dobíhá grafomanie, se zájmem lustruju fleky na zdech Chazovy ložnice. Potom se otočím na postel, na jejímž kraji sedíme. „Myslíš, že to povlečení je čistý nebo ještě voní Chazem?" zajímám se.

„Cože?" hlesne jako vždy s nechápavým výrazem ve tváři, který mě pokaždé donutí protočit oči. „Ty seš děsnej úchyl," zavrčí na mě poté, co jí to konečně docvakne, ale přesto se neudrží. Položí knihu vedle sebe a zaboří se nosem do polštáře, zatímco fetuje Chazovu vůni.

Musím se tomu uchechtnout. A že prý já jsem úchyl!

Když do sebe vtáhne dostatek jeho osobité vůně i na později, hodí si nohy na postel, opře se o polštář a začne listovat knihou.

Natáhnu krk, abych zjistila, že si prohlíží Chazovu a Dianinu fotku na první stránce.

„Ten asi netušil, co všechno se mu stane, když k sobě Di vezme… Myslíš, že kdyby tušil, jak skončí… že by to neudělal?" Obrátí se na mě téměř zamyšleně a v očích se jí blýská podobně, jako Dianě.

„A jak skončí? Víme to?" usměju se a obejmu polštář, abych do něho zabořila nos a pod vdechnutím té noční vůně omámeně přivřela oči. „Hm, tak tohle si beru domů," zahuhlám do černého povlečení. „Hele, já si stejně myslím, že by to udělal. Víš, jak mu to oživilo tu věčnost?" uchechtnu se. „Navíc," zvážním, „je to pořád Diana. Myslím, že on už je v takové fázi, že mu to bytí s ní za to všechno stojí."

„Myslíš, že by to bez ní nevydržel, kdybychom mu ji vzaly?" hlesne mírně zákeřně.

Zadívám se jí do obličeje, ve kterém se zračí ta známá Oskarovská škodolibost. Ne nadarmo stvořila tohohle upíra zrovna ona.

„Chudák Diana. Já muset bejt závislá na někom takovým, jako jsi ty, tak už dávno beru do zaječích," zaksichtím se a pak se jí rozhodnu trochu pozlobit. „Jasně, že by to vydržel. Narazil by si třeba Bianku, nebo Abs, nebo Miu." Povytáhnu koutek úst.

Táhle odfrkne a nostalgicky se zpátky zahledím na obrázek…

Trochu zívnu, abych jí nenuceně dala najevo, že tu nemíním hodinu zírat na jedno foto. Nevím, jestli to pochopí, ale přetočí o dalších pár listů dál.

Z fotky se na nás usmívá jako vždy sexapplem nabytá Mia.

„Co máš na Mie nejraději?" zamumlá do ticha přemýšlivě. Nejspíš hledá něco, za co by ji mohla pochválit. A samozřejmě jako u všech mých postav – hlavně ženského pohlaví – nic moc nenachází.

Je mi to jasné.

Zamyslím se. „Asi se mi na ní jako na jedné z našich postav líbí ten vývoj. Na začátku si určitě všichni mysleli, že to je typická záporná postava, která je v ději jen proto, aby kazila Dianě a Chazovi vztah, ale… i ona má nějakou minulost, nějaké důvody, proč věcí dělá a hlavně se hodně posunula vpřed. Jasně, nestala se z ní prvoplánová kladná postava, to by bylo jak z telenovely," ušklíbnu se, protože tohle přirovnání máme “v oblibě“ s Chensie obě, „ale i ona má v sobě něco dobrého. Přestala být tak sobecká a sebestředná, když se narodil Baltazar. Jejím středem se stal On. To je hezký," usměju se.

„Jasně… Nejdříve typická rozhoďnožka a pak… maminka," uchechtne se Chensie a zadívá se na fotografii našeho Romea Dicka, jak ho Chaz s oblibou přezdívá. „Dicku…“ povzdychne si srdceryvně a já opět neudržím oči, které mi jdou samovolně v sloup. „Ten se povedl… Je to kouzelnej anděl… Je to moje představa ideálního obětavýho muže… I když se ukázal jako soupeř, tak teď je to Chazzyho nejlepší kamarád a ke svému stvořiteli vzhlíží… Mám Dicka ráda," řekne téměř zamilovaně. „A navíc je krásnej," zazubím se na mě.

„No jo, furt," zasměju se. „Ty a tvůj pan dokonalý. I když taky jenom v uvozovkách. Ne vždycky jednal košér," ksichtím se na ni. Moc dobře si pamatuju na jeho počáteční přehmaty a vůbec… dodnes si myslím, že vůči Desire není jeho slabost pro Dianu zrovna fér. „Nic proti němu nemám. Spíš bych řekla, že mi leze na nervy jen proto, jak ho pořád protěžuješ a povzdycháváš nad ním," uchechtnu se.

Loupne po mně očima a tvář jí protne škleb. „Závist, že nemáš tak dokonalýho týpka ve svým arsenálu," mrkne na mě a začne se rozplývat nad dalším upírem. Není obdivování vlastních postav tak trochu sebeláska?

Odpověď nechám na každém z vás.

„Ach, Oskárek... Ten se mi povedl. Výborný manipulant a zákeřňák. Konečně postava, která prakticky hýbe celým příběhem," zubí se zase tím zákeřným úsměvem, který po ní právě probíraná postava zdědila. „Pro Oskárka mám taky slabost. To je prostě upír, ke kterýmu pro Dianu byla radost vzhlížet. Proč vlastně Chester tenkrát toužil po proměně v upíra? Proč se chtěl stát tím nejlepším?" zadívá se na mě se zájmem.

Pokrčím rameny. „Co já vím? Chtěl uniknout ze světa, ve kterým žil a Oskar mu nasliboval hory doly. Ztratil matku, ztratil svým způsobem i otce. Na jednu stranu zůstal taky sám jako Diana, ale na to se v příběhu jaksi zapomíná," zaksichtím se. „Myslel si, že upíří život mu nejenom pomůže zbavit se všech problémů, ale že díky němu objeví něco víc. Že to bude ten pravý život. A možná taky je, ne? Kdyby se nenechal přeměnit, nikdy by nepotkal Dianu," usměju se. „Navíc nezapomeň na Oskarovy feromony," dodám s poušklíbnutím.

Proti těm se nedalo jít.

Věděl, jak správně podtrhnout svou přesvědčivost.

Povytáhnu obočí, když se po mé odpovědi Chensie mírně oklepe. Netuším, na co přesně to má být reakce, ale nevyptávám se. Nemám náladu poslouchat kritiku na mou hlavní postavu. Místo toho mlčky sleduju, jak listuje dál knížku a zastaví se u fotky Dextera.

Á, náš srabík.

„Je zvláštní, jak se nám vybarvil Dexter... Až vyjde celá Dexova pravda najevo, myslím, že budou všichni překvapení," pousměje se a mrkne na mě. „Je stejně zvláštní… Už tolikrát unikl smrti. On je fakt nesmrtelnej!" zazubí se.

„Je to slizkej bazilišek, co má k tomu svýmu srabáctví taky nepochopitelný kus štěstí," odfrknu. „I když dobře. Na to, jak jsme ho chtěly už tolikrát oddělat a nikdy se nám to z jakýchsi blíže nespecifikovatelných důvodů nepodařilo, se taky někam pohnul. Takže to taky není jen další otrava. Uvidíme, co na pozdějšího Dexe řeknou čtenáři," usměju se, protože předpokládám, že jeho fanynky by mohly být potěšeny. Ehm, do jisté míry. „Koho tam máme dál?“ zajímám se.

Chensie přejede prstem po fotografii, na které je Desire. „Tak klidné dvojčátko… Nikdo netuší, proč je Desire najednou tak hysterická… Nikdo nechápe změnu její povahy…“ zachechtá se potichu.

Ano, další tajemství…

„Koho máš raději? Desire nebo Dianu?"

„Duševně chorý jsou obě," zasměju se. „Nevím, když jsem psala Desire já, byla fajn a měla jsem ji radši než Dianu, ale pak ses do toho začala montovat ty a..." Mávnu rukou na důkaz toho, kam to spělo. Z milého dvojčátka, se kterým si Chaz rozuměl, se stala fúrie.

„Montuju se do toho z dobrýho důvodu," blýskne pomstychtivě očima a promne si ruce.

„Máš pravdu. Kam se začneš montovat ty, tam to začne jít z kopce," zasměju se. „Spíš mi řekni, proč jsi udělala s Diany takovou milovnici. Pěkně mě s tím rozdáváním svýho srdce štve.“

„To jsem neudělala já. To udělal Chester. Nikdy neměla lásku. Neměla přátele a u pěstounů ji všichni ignorovali. Teď si užívá lásky a přátelství, které je jí nabízeno a podvědomě se bojí, že to skončí, že si to nezaslouží. Prostě je to jenom reakce na nelásku a nezájem… Ale to se ostatně ještě všechno vysvětlí," pousměje se smutně a listuje knihou dál.

„Jasně, zástupy Dianiných milenců," zašklebím se provokativně a natáhnu se na postel.

„Chrisante... Je mi Kytky líto, i když jsem ji neměla ráda…“ zamumlá, když narazí na její fotku, a já povytáhnu obočí, protože to zní překvapivě upřímně.

„Chris jsi mi zabila ty. Tobě pořád vadila. Nebylo na ní nic špatnýho. Byla to Chazova jediná spřízněná duše, tak jsi ji odstranila."

Ušklíbnu se, když se rozesměje. Hrozná prča, pomyslím si kysele v duchu.

Zklidní se teprve, až když jí pohled padne na okno, ze kterého je výhled na Chrisin hrob. Nejspíš jí dojde, že teď už to není taková legrace jako doma u počítače, protože ztěžka polkne a konečně zmlkne. Místo chechkotu otočí dalších pár listů a prstem přejede po fotce našeho největšího upíra - Cristoballa.

„Bylo fakt těžký psát našeho Ballifilka..." přizná nenadšeně. „Ještě, že nebyl jako Oskar, aby týral a znásilňoval nemluvňata..." Oklepe se znechuceně, což naopak vyčaruje úsměv na tváři mně. „Ball ti nevadí, ne? Už tě určitě někdy ten jeho tatínkovský smysl pro humor rozesmál… Hlavně ty jeho "otcovské" reakce neměly chybu. Především v posteli!“ uchechtne se.

„Cristobal a Vinnie. To je fakt dvojka," zasměju se a dám si ruce za hlavu, abych se zadívala na strop. „To mě bavilo. Mohla jsem na něm dříví štípat a on si to nechal líbit," zazubím se. „Jo, Cristoball je fajn. Lezl mi na nervy akorát na začátku, když chodil okukovat Charlie. V tu dobu to vážně vypadalo na toho druhýho pedofilního Oskara." Oklepu se.

„A vsadím se, že sis užila i Angelu!" zavrčí náhle Chensie pobaveně a při pohledu na fotografii naší mladičké prostitutky se zasměje.

„Angela byla dobrý zpestření, ne?" Hodím po ní očima.

Dickovi připomínala svou povahou Dianu. Imponovala mu. A nejenom Dickovi. „Neříkej, že tě nebavila. Po všech těch snílcích a naivkách to byla dobrá změna. Jen..." odmlčím se na okamžik, „jsme obě čekaly, že to dopadne trochu jinak. Že nakonec bude s Ballem. Můžu říct, že ty chvíle beznaděje, kdy se od ní odvracel a ona ho tak moc chtěla, jsem prožívala s ní. Vážně jsem na něho byla nasraná. To zoufalství bylo teda něco. Chudák holka. Cítila jsem to za ni. To se mi jen tak nestává," přiznám.

„No, popravdě jsem ji spíš viděla vedle Kytky, než vedle Balla, ale... Nejsem necitelná. I když mi lezla na nervy, bavila jsem se, když ji Cristoball topil nebo s ní házel do zdi," zazubí se na mě.

„No jo, tam víc než děj zase zapracovaly tvoje vtíravý nesympatie," ušklíbnu se. „Taky nejsem odvařená z toho, že má Chester za manželku malou holku a netopím ti ji za to," vypláznu na ni jazyk.

„Já ti někdy bránila v mučení Diany?" Povytáhne obočí a zatváří se, jako bych ji obvinila z něčeho, jako je normální chování. „Pokud vím, jsem pro každý zpestření a ráda jim ten osud pekelně zavařím, takže... máš volný pole!" Promne si znovu ruce v tom zlomyslném gestu.

Potom pohledem spočine na Mikeovi.

„No jo, ty vole, Mike... To je taky správný pořízek, co? Kdo by čekal, že tvoří poslední skládačku Lovců upírů," uchechtne se a vjede si do dlouhých blonďatých vlasů.

Stejné gesto, které používá Diana.

Něco jsme jim ze sebe přeci jen daly…

„Kdo mluví o mučení? Já tu mluvím o pohřbívání," ušklíbnu se a zadívám se na fotku Mikea, který to zkoušel na Chrisante, a když mu nedala, ozkoušel Desire. Při té vzpomínce se rozesměju. „Desire si na něm pěkně zarajtovala. Vlastně ji vrátil zpátky do života. Dick by mu měl bejt vděčnej."

„Vděčnej... Je to další ojetina v domě," prskne a pohlédne zase s tou nostalgií na posledního hrdinu... Toho, který přibyl nedávno. „Upír s fialovýma očima... Co bys o něm řekla čtenářkám, abys je navnadila?" pousměje se a pohladí našeho zatím tajemného upíra na fotografii bříšky prstů.

„Že není na kluky?" Povytáhnu pobaveně obočí, ale když vidím její pohled, zase zchladnu. „No tak ne no. Tak leda to, že to je další díl skládačky a není tam jen tak z plezíru. A Angela… no, tak ta to bude mít taky zajímavý. Chudák,“ vydechnu poslední slovo přehnaně srdceryvně. Zas tak hrozné to samozřejmě nebude. I když kdoví. Každý máme jiný práh vnímání toho, co se kolem nás děje, takže už teď se těšíme na vaše komentáře. Děkujeme vám za vaši přízeň. Setkáme se u dalšího pokračování nazvaného Slunce v žilách…

Malý dotaz...

Chtěla bys pokračování a nebo může Láska ve větru tímto skončit? ,o)

Děkujeme...

Chensie a Wish 

Autor: Chensie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska ve větru - Epilog: