Loora's diary | 1. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Žádný život není jednoduchý, ale je na vás, kterým směrem se vydáte...

06.04.2014 (09:00) • Renaiti • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 661×

18. března 1721

Jednoho krásného dne brzy ráno se ozvalo tlumené zaťukání na dřevěná vrata. Kněz poklízející v kostele zmateně vzhlédl. Obvykle nikdo před úsvitem do svatostánku nemířil. Muž při těle se nakonec jal odklopit závoru a zatlačil do jednoho křídla dveří. „Haló?" zamumlal, aniž se podíval ven. Jeho chyba. Do dřeva vedle knězovy hlavy se zabodla střela. Muž vylekaně ustoupil nazad. Další chyba. Dveře zůstaly otevřené. Kněz se ani nestačil podívat, odkud šipka přiletěla. Byl na místě mrtev.

Tak takto nějak to možná mohlo být. Ani dělníci, co se začali shlukovat kolem katedrály, nikoho neviděli. Dokonce ani místní občané.

Krčila jsem se v malém stínu v rohu náměstíčka. Zachmuřeně jsem hleděla na katedrálu. Kolem se už honili dělníci opravující vnější opěrný systém. Musela jsem se asi jít podívat přímo do chrámu.

Vyrazila jsem a rychlým krokem přecházela nádvoří před katedrálou. Několik dělníků se poplašeně dívalo, odkud jsem se tam vzala. Hbitě jsem vyběhla schody ke vchodu. Dřív, než jsem vešla, jsem se otočila čelem k prostranství a rozhlédla se.

Jako stín jsem vklouzla dovnitř svatostánku.

Se zaujetím jsem si prohlížela důlek ve dveřích. Vrah si odnesl šipku, pomyslela jsem si. Měl kuši, asi větší než já, s obouručním nátahem. Ale musel mít dvě, protože tak rychle by nemohl nabít. Kdyby měl jednu, farář by stihl utéct, uvažovala jsem dál.

Prohlížela jsem si zkrvavenou dlažbu u dveří. Kněze museli zastřelit, když byly dveře otevřené. Protože tady najednou skvrna končí, pomyslela jsem si při pohledu na rovnou čáru. Takže stříleli zvenku.

Alespoň že do katedrály od té doby nikdo nepřišel. Lidé se báli až na nějaké otužilé muže, kteří odnesli tělo zavražděného někam na faru.

Klekla jsem si vedle kaluže a přiložila jsem si ukazováček ke rtům. Pohledem jsem zabrouzdala ven z otevřených dveří. Nevšímala jsem si dělníků, kteří mě nechápavě pozorovali a něco si šuškali. Dívala jsem se za ně.

Naproti mně byla brána. Hradba s ochozem a cimbuřím. Pár domků s balkónky. Stáj. Odstavená drožka bez kola.

„Zatraceně, je toho strašně moc, odkud mohl střílet," zamumlala jsem a se vztekem vstala.

Lehkým poklusem jsem doběhla jen pár krůčků na schody a stále se rozhlížela. Pomalu jsem seběhla schody a dívala se na to, jak všichni dělníci ustupují a nechávají mi cestu. Měla jsem chuť vykřiknout: To jste nikdy neviděli dívku?

Ale raději jsem se zadržela, přeci jen jsem nebyla obyčejná, a aby se tu pohybovala nějaká panovnická šlechtična, nebylo zvykem. Kéž by jen věděli, že nejsem šlechtična.

Nenáviděla jsem dlouhé šaty a korzet ještě víc! Ale aby o nás nikdo nevěděl, bylo to nutné.

Začaly padat kapky deště a během minutky se rozpršelo. Zlostně jsem zafuněla a hodila si na sebe něco jako pláštěnku. Prodírala jsem se davem dělníků, který se snad každou sekundou zvětšoval. „S dovolením!" naléhala jsem čím dál více a strkala jsem do jednotlivých mužů, aby mě pustili.

Ovšem narazila jsem do opilého hromotluka, který si mě snad opravdu spletl s křehkou dívenkou a začal něco mumlat a přibližoval se k mým ústům. „Dost!" křičela jsem a po dobrém do něj bušila, ale nic to s ním nedělalo. Nadzvedla jsem si spodničku mých šatů a nahmatala nůž. Už už jsem se ho snažila vytáhnout, když najednou muže někdo přišpendlil k zemi. Srdce mi radostí poskočilo, když jsem viděla Ezia.

„Takto se přeci k dámě nechováme!" ušklíbnul se a pustil ho ze sevření a chytil mě za ruku a táhnul davem.

„Nech mě!" zabručela jsem a na konci davu se mu vysmekla.

„Co si myslíš, že tu děláš!" zavrčel na mě rozzlobeně. „Tohle je město, o které se starám já!"

„Co?" nechápala jsem. „Byla jsem sem poslána jako pomocná síla," odsekla jsem. „Ale nevěděla jsem, že budu s tebou," zamumlala jsem si sotva slyšitelně.

Plácnul se do hlavy a strčil do mě. „Pohni se, nenechám tě tu."

„Já jdu na faru!" odporovala jsem a namířila si to k faře, a bylo mi jedno, jestli jde za mnou nebo ne. Nejsem malá a umím se o sebe postarat.

Konečně jsem dveřmi vešla do fary. Uviděla jsem jednoho kněze a zastavila ho. „Promiňte, otče, mohu se vás zeptat, kde je uloženo tělo toho kněze z katedrály? Ráda bych..." Nenechal mě dopovědět, tušil, že jsem chtěla říct pomodlit, tedy jsem tu asi nebyla první. Ukázal po schodech nahoru. „Děkuji, otče."

Takhle jednoduché. Ale ne zas podezřele. Je jasné, že se lidé budou chtít modlit za jeho duši, pomyslela jsem si.

Autor: Renaiti (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování