OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Lví řev - Kapitola šestá

06.02.2012 (19:00) • Attia • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 925×

„Není ti nic?“ zeptal se mě Nathan i Tyler zároveň a podali mi ruku, abych mohla vstát. Zavrtěla jsem hlavou, i když mě příšerně bolela hlava.

„Jen se praštila do hlavy. Měli byste jít už do školy, za pár minut vám začíná hodina,“ říkal Leo mezitím, co jsem vstávala. Já měla, ale jinačí starosti. Akta-X!? Až se to brácha dozví…

Hlava mě příšerně bolela po zbytek vyučování. Doma jsem se radši nezmiňovala, co se mi stalo.

Brácha se už chystal na středeční oslavy. Nachystal si něco jako sako, které připomínalo oblek ze 17. – 19. století. Oblečení mu ladilo k zrzavým vlasům a jasně zeleným očím. Já jsem šaty na oslavy nachystané už měla.

Oslavy probíhají tak, že nejdříve je průvod trvající kolem hodiny, poté lidi baví hudebníci a nějací šašci a královská rodina na to vše zírá z malého pódia. Bratr je velekněz (Ovládá tři živly. V podstatě je velekněz jen podle jména, veleknězi v říši nic nedělají, ale přesto je velekněz na velmi vysokém postu.) a je zván i se mnou na ples, kterého se zúčastní královská rodina a další takoví tajtrlíci (ještěže jsem si při boření dávala velice záležet, aby mě nikdo neviděl, jinak bych mohla mít velké problémy).

Jen co jsem si nachystala školu tak jsem si šla lehnout. K večeru mě ještě prozvonila Aurora, ať si nezapomenu na ráno nařídit budíka, jelikož mě viděla, jak zaspím (vidí totiž do budoucnosti).

Ráno jsem naštěstí nezaspala a úterý proběhlo vcelku v pohodě vzhledem k ostatním dnům. Do říše jsem sice neletěla, ale za to jsem plánovala boření věží v říši, jelikož mi mosty k boření jaksi došly. Jenže jakákoliv moje akce se prostě nevyhne Leově protestu.

***

Konečně středa. Cestu do školy jsem přežila, i když jsem měla vážné podezření, že se přetížím a spadnu na záda.

Oslavy v říši začínají už od rána a končí až o půlnoci, bylo dost pravděpodobné, že tu Nathan nebude celý den. Máme mít třetí hodinu chemii, takže se musím posadit někde hodně, hodně daleko a schovat tam někde Lea.

Při první hodině jsem málem usnula. Naštěstí bylo učitelce úplně šumák (jako vždy), kdo co dělá.

Druhou hodinu jsem si čmárala do sešitu a psala tam svoji poslední vůli.

Třetí hodina. To byla ta nejhorší hodina vůbec v dějinách mého života a školy. Zjistila jsem, že chemik je úplný cvok, jelikož říkal, že ten kdo u něj propadne, tak mu vyhodí dům do povětří.

„Nejdřív se mi všichni představte,“ začal vykládat a každý z nás se mu představil.

„Jako další si uděláme jeden velice nebezpečný pokus,“ řekl a Tyler, který seděl vedle mě, se divně podíval jako by říkal, že to není moc dobrý nápad.

Začal míchat snad všechny věci, co měl na svém stole, dohromady. Chemie mi nikdy nešla. Jediný způsob pro mě byl ten, že mi Rora potají napovídala skrz sklenici s vodou, kterou jsem si brala do školy pro případ, kdybychom psali nečekané testy. Samozřejmě že i dnes nesměla chybět na mé lavici.

„Pozor! V žádném případě se to nesmí zapálit či jinak vystavit teplu,“ varoval nás ředitel chemik.

„Sehni se!“ ozval se naléhavý zvuk z mé sklenice, který patřil Roře.

Okamžitě jsem se sehnula, jak jen to šlo. Ozvala se příšerná rána.

Všude kolem to hořelo. Všichni kdo byli ve třídě, utekli. Zmateně jsem se proměnila a rozhlédla se kolem. Tyler měl něco velkého a kovového zabodnuté v břiše.

„Tylere! Slyšíš mě?“ křičela jsem na něj. Byl v bezvědomí, a tak jsem se přeměnila.

„Zavolej Auroře. Sejdeme se u jezera. Pospěš má málo času!“ vychrlil to na mě Leo. Bez váhání jsem ho poslechla.

Okna ve třídě byla rozbitá a třída byla v plamenech. Tyler vážil hodně, ale mám dojem, že i tak váží moje taška víc. Venku bylo naštěstí zataženo a trochu mlha. Byl těžký a nemohla jsem s ním vyletět moc vysoko, a tak se mi mlha náramně hodila.

Roztáhla jsem dva prsty, nad nimiž se objevil čtverec z vody.

„Roro! Jsi tam?“ zeptala jsem se naléhavě, jelikož jsem Tylera nesla jen tak, tak.  Nic se neozývalo.

„Scar, děje se něco?“ zeptala se Aurora nejistě a ve čtverci se objevila její tvář.

Měla dlouhé hnědé vlasy, vybledlý obličej a lesknoucí se hnědě oči s rozšířenými zorničkami.

„Jo děje. Sejdeme se u jezera. Teď hned!“ dořekla jsem rychle, složila prsty a čtverec zmizel. Tyler mě táhl k zemi, ale jelikož jsme byli blízko jezera, tak jsem k němu doplachtila.

„Můžeš ho na sebe vzít? Já už ho neunesu,“ zeptala jsem se Lea, který se netvářil zrovna nejklidněji.

„Jo. Jak dlouho bude trvat Auroře, než sem dorazí?“ zeptal se mě a já mu položila Tylera na záda. Měla jsem celé zakrvácené šaty jeho krví. Bylo jasné, že za chvíli zemře, pokud se nic neudělá.

Rora k nám doběhla a zarazila se při pohledu na mě a na Lea.

„Pane Bože! Stalo se ti něco? Rychle znám někoho v říši on ti pomůže-“ zarazila se a já pohledem ukázala na Tylera.

„Potřebuje pomoc. Všechno ti vysvětlím později,“ ujistila jsem Roru a vrhla se do jezera.

Leo už na nás čekal dole.  Já na zem dolétla, ale Rora letěla v klidu volným pádem k zemi. Na nohy dopadla až s neuvěřitelnou lehkostí.

„Znáš někoho v říši, kdo mu pomůže?“ zeptala jsem se naléhavě.

„Následujte mne,“ rozběhla se a Leo jí za celou cestu snad desetkrát předběhl, ale Rora se nedala. Já ty dva jen sledovala ze vzduchu a div jsem nedostala záchvat smíchu.

Zastavili jsme se před jeskyní. Jeskyně byla temná, uprostřed lesa, dlouhá a kolem jejich zdí měla nakreslené obrazy, až s děsivými motivy.

Došli jsme ke konci, kde u rozdělaného ohně seděl muž v kápi, kterému šly vidět jen oči. Podíval se na mě ledově modrýma očima, které mi připomínaly vlčí oči.

Něco zavrčel, Leo k němu přišel s Tylerem na zádech. Muž jen mávl rukou a Tyler z Leového hřbetu vzlétnul.

Šlo vidět, jak ještě stěží Tyler dýchá. Najednou pootevřel oči. Podíval se na mě jeho špinavě zelenýma očima. Jen jsem kývla hlavou. Vypadal zmateně, ale smířeně se svým osudem.

Autor: Attia, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lví řev - Kapitola šestá: