OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Lyžák - 4. kapitola

08.02.2012 (10:00) • Ali • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1238×

Lyžák - Jaký žák, takový učitel!

Po chvíli jsem Radkovy omluvy vzdala a šla zase nahoru. Když jsem tentokrát přišla do pokoje, nebylo tam skoro k hnutí. Holky měly všude rozložené tašky a nebylo skoro kam stoupnout. Na jedno malé volné místo jsem položila svoji tašku a koukla se na skříň. No, to bude pěkný boj, pomyslela jsem si.

„Tak fajn, chci jednu poličku, dvě ramínka a jinak se o tu skříň třeba poperte. Jo, a chci poličku druhou od shora,“ řekla jsem. Protože jsem byla první, měla jsem výsadu vybrat si. Holky okamžitě začaly brebentit jedna přes druhou, že chtějí tuhle a tamtu poličku. Zavrtěla jsem hlavou a nenápadně se vytratila z pokoje. Nasadila jsem si sluchátka a usadila se na schodišti. Napsala jsem mamině, aby neměla strach a napsala jsem jednu smsku Lukášovi, že jsem v pohodě a vypnula si telefon. Neměla jsem chuť poslouchat jeho vzdychy do telefonu. Lukáše jsem měla ráda, ale poslední dobou mi už lezl na nervy. Nepotřebovala jsem kluka, který by se choval tak žárlivě a starostlivě jako on.

„Lin, co tu sedíš jak hromádka neštěstí? Máš si užívat, ne?“ vytrhnul mě Martinův hlas z přemýšlení. Sednul si vedle mně a kouknul se mi upřeně do očí.

„Nesedím jak hromádka neštěstí. Jen se nechci rvát u skříně s holkama. A jak to, že ty nevybaluješ?“ koukla jsem na něj pro změnu já.

„Děláš si srandu? Já už mám vybaleno,“ řekl tím nejpevnějším hlasem. Já jsem se zasmála.

„Jasné. Ty se s tím nehrabeš. A upřímně, nechtěla bych vidět tvoji skříň,“ řekla jsem se smíchem.

„Tam mám uklizeno,“ řekl přesvědčivě a mávl rukou.

„Ty kráááso!“ ozvalo se najednou od kluků z pokoje. Oba jsme na sebe koukli a vybuchli smíchy. Moje zvědavost mi nedala a musela jsem se jít podívat.

„Co je?“ byla moje první a automatická otázka.

„Nic, jen se Honzík převlíká,“ řekl se smíchem Petr. Protočila jsem oči a otřásla se, protože tohle když jsem si jen představila, tak mě jímala hrůza. Honzovy špeky, jak se hýbají a natřásají. Ne, dost! Nechceš hodit před večeří šavli, nabádala jsem se v duchu. Po chvíli jsem se otočila na patě a odešla.

V pokoji měli holky vybaleno, tak jsem mohla začít dělat bordel já. Hezky jsem si všechno vybalila a konečně jsem se převlékla z džínsů do normálních tepláků. Pro mě byly určitě nejpohodlnější. Na šestou jsme se všechny dostavily na večeři. Sedli jsme si ke stolu a k nám si přisedly ještě další čtyři holky od nás ze třídy. Všechny jsme brebentily do doby, než přinesly jídlo. Nejspíš jsme všechny musely mít hlad, protože jsme se na jídlo vrhly jak smečka hladových vlků.

„Po večeři všichni budete ve společenské místnosti a budete tam přesně v půl sedmé,“ oznámila nám ta zrzečka. Stále jsem ještě nezjistila, jak se jmenuje. Po večeři jsem se zvedla a zamířila rovnou do společenské místnosti. Tam jsem viděla Martina, jak sedí na křesle. Křeslo mělo pěkně velké opěrky na ruce, tak jsem si na jednu sedla. Sabina mě viděla a sedla si na tu druhou.

„Teda ty je máš jak ozdoby,“ řekl Petr a zazubil se na Martina.

„To víš, někdo má hold štěstí,“ odpověděl Martin s úsměvem na rtech. To bylo to poslední, co stačil říci, než přišli profesoři a začali nás seznamovat s tím, co smíme, co nesmíme a jak se máme chovat na sjezdovce. A nakonec nám osvětlili program na celý týden a podrobněji nám představili zítřejší program. Největší pozdvižení pro všechny bylo, když nám profesoři oznámili, že hned zítra jdeme na běžky. V tu chvíli se zvedla tak velká vlna odporu, že jsem si myslela, že ohluchnu. Po tomto oznámení nám řekli, že už máme volno a večerka je v deset, tak abychom na svém pokoji byli přesně.

Zvedla jsem se a zamířila do pokoje. Nechtěla jsem se s holkama prát o sprchu, tak jsem do ní rovnou zahučela a nikoho se neptala. Dopřála jsem si dlouhou a teplou sprchu. Smyla jsem ze sebe všechen stres dnešního dne a nakonec jsem si umyla i hlavu. Vylezla jsem ze sprchy, zamotala se do ručníku a na hlavě jsem si udělala turban. Vyšla jsem z koupelny a zamířila jsem si to ke skříni.

„Fíha. To bych měl asi jít,“ řekla Martin. Lekla jsem se a prudce otočila. Holky se po sobě pobaveně podívaly a já zrudla jako rajče. Vzala jsem si pyžamo a metelila jsem si to zpátky do koupelny. Zamkla jsem za sebou dveře a oblékla se. Byla jsem ráda, že jsem si vzala jen kraťasy a volnější tričko. V pensionu bylo pěkné teplo. Zase jsem vyšla z koupelny a zamířila si to na svojí postel. Vylezla jsem si na postel a po čtyřech dolezla na svoji polovinu. Lehla jsem si a koukala po ostatních.

„No, já se taky půjdu umýt,“ oznámila nám Sabina a zmizela v koupelně.

„Kamiko, pojď si se mnou pro pití,“ nabádala Verča Kamilu. Kamila se nedala dlouho prosit a šla s ní. Zůstala jsem v pokoji sama s Martinem. Sabinu v tuto chvíli nemůžu počítat, protože je ve sprše.

„Měla by sis pořídit bambitku na sebe,“ prohlásil najednou Martin. Koukla jsem na sebe a zasmála se – upřímně a od srdce.

„Promiň, ale myslím, že to nebude potřeba,“ řekla jsem vesele a mrkla na něj.

„To bych neřekl,“ řekl lehce přidušeně a vstal z postele. Posadil se naproti mně na nízký stolek. Chvíli jsem na něj nechápavě koukala, ale pak jsem jen zavrtěla hlavou.

„Tak jsem zas tu. To jste rádi, že?“ koukla na nás Sabina. „Počkat! Co se tu stalo? Oba dva vypadáte, jako byste snědli šťovík,“ okamžitě začala vyzvídat.

„Sab, nic se neděje,“ odpověděl Martin dřív, než jsem vůbec stačila otevřít pusu, ale při té odpovědi celou dobu jen zíral na mě. Vnitřně jsem se trochu zachvěla při tom pohledu.

„Tak fajn. Já si jdu lehnout, jdete někdo taky?“ podívala se na mě spiklenecky.

„Jasně. Čekám jen na tebe, zlato,“ odpověděla jsem ji se smíchem. Sabina se rozeběhla a se smíchem skočila do postele. Taky jsem se začala smát. Stáhla jsem si ručník z hlavy a hodila ho na židli, že ho pak odnesu do koupelny.

„Počkat! A kam si lehnu já?“ ptal se s úsměvem na rtech Martin.

„No přece mezi nás,“ řekla jsem bez přemýšlení a ukázala na úzký volný prostor mezi mnou a Sabinou. Martin se zazubil a skočil mezi nás. Uvelebil se a akorát přišly holky. Koukly na sebe a skočily k nám. Verča ještě zhasla. Nikdo z nás nekontroloval čas. Povídali jsme si o všem možném i nemožném. Najednou se otevřely dveře a do pokoje vešla ta zrzečka. Rozsvítila a koukla na nás, jak tam všechny ležíme na Martinovi. V patách jí šel náš třídní.

„Dámy, je po večerce. A ty tu nemáš, co dělat,“ řekla rozhodně k Martinovi a ukázala na dveře. Otočila se na třídního a šeptem dodala: „Ale je vidět, že jaký je učitel, takový je i žák.“

S holkama jsme se po sobě podívali a zahihňali se. Učitelé odešli a my si každá lehla do své postele. Ještě jsme si povídali, ale nakonec každá z nás vytuhla. Jen já nemohla usnout. Dlouho jsem přemýšlela nad Martinovými slovy a nad tím, co vlastně chci. Tyto myšlenky mě nakonec dokonale uspaly a já spala klidně až do rána…

Autor: Ali (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lyžák - 4. kapitola: