OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Midnight Memories 10

15.03.2015 (12:00) • JanieHutcherson • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 570×

Celá škola ubíhá opravdu pomalu. Jediné, co mě ovšem pořád baví, je si hrát s prstýnkem na ruce.

Měla ho mít na ruce Eleanor. Byla jeho dokonalý protějšek a on ji nechal. Kvůli komu? Mně.

A teď je na cestě sem a bude se mnou pěkně trávit celý týden. Pokusím se mu lézt na nervy, jak jen to bude možné, a budu si dál užívat usmiřovací... věci.

Kontroluju mobil a vidím nově příchozí zprávu.

ADAM - Dneska jsi úplně vedle. Děje se něco?

Zvedám hlavu a dívám se přes celou třídu. Adam mě propaluje očima, až je to nepříjemné.

JANE - Jo. Něco strašně moc extra tajného.

ADAM - Povídej!

JANE - Umíš zachovat tajemství?

ADAM - Samozřejmě!

JANE - Já taky. ;)

ADAM - Hm... měl jsem to čekat.

JANE - Nebuď tak dychtivý po informacích a soustřeď se na výuku.

Podívám se na něj a počastuju ho vědoucím úsměvem a pak hodím hlavou k tabuli a profesorovi. Jen na mě protáčí oči a zadívá se před sebe.

***

Domů se ženu jak blesk z jediného důvodu. Zbývá mi půl hodina na mini úklid, převlíknutí a dojezd na letiště. Nemám nejmenší šanci to stihnout! Propadám panice a lovím z kapsy klíče. Ani se nevyzouvám, nevysvlíkám, jen odhazuju tašku na zem a vrhám se na dřez. Všechno to spěšně hrnu do myčky a zavírám. Poklízím na jídelním stole a z gauče beru špinavé oblečení, které hážu do koupelny do koše na špinavé prádlo. Zhodnocuju, že v koupelně je uklizeno a rychle se vrhám na ložnici, kde všechno přebytečné oblečení hážu do poliček skříně a zavírám ji. Řítím se zpátky ke dveřím a vytahuju z tašky učebnice.

Klíče! Mám.

Peněženka! Mám.

Mobil! V kapse.

Boty! Aha... už na sobě.

Zavírám za sebou dveře a zamykám. Schody dolů beru po dvou a hned běžím na nedaleké parkoviště ke svému autu. Daří se mi ho bez problému nastartovat a po pěti minutách se volně zařazuju do provozu.

Ovšem právě tady nastává skutečný problém. Celé město je neskutečně zasekané a bůh mi dá za pravdu, že tohle nemůžu za... dívám se na palubní desku na hodiny... devatenáct minut stihnout až na letiště. Zvedám mobil ze sedačky spolujezdce, kam jsem ho při nastupování hodila, a kontroluju hovory. Nic. Louis mi slíbil, že mi zavolá, jakmile přistane a tudíž předpokládám, že ještě nepřistál. Bohudík.

O přesně osmnáct minut parkuji na letištním parkovišti a ženu se ven z auta, abych doběhla do haly. Nevšimla jsem si, že by nějaké letadlo přistávalo, když jsem jela, ale můj mobil dvakrát výhružně zazvonil. Zvedám ho do úrovně hlavy, abych byla schopná zároveň jít a u toho klikat na jednotlivé ikonky.

„Ahoj," pozdraví mě a já se musím hned usmát jeho hlasu.

„Zdravím, Tomlinsone. Hodláš už vyjít z odbavovací části do haly? Už mě bolí ruce od držení destičky s tvým jménem," řeknu taky s úsměvem. Poslouchám, jak se mi do telefonu směje, a rozšiřuju svůj úsměv ještě víc.

„Už tady asi deset minut čekám, brouku," řekne naoko dopáleně.

„V jakým státě? Víš jistě, že jsi na správném letišti?"

„Předpokládám, že ano. Už jsem rozdal pár podpisů, políbil pár fanynek a udělal pár fotek. Myslím, že tu každou chvílí budou novináři," zasměje se a já tentokrát smíchu odolám a zeptám se na jednu část, co mi právě řekl.

„Tak políbil pár fanynek?" Procházím zrovna velkými skleněnými dveřmi do haly a hned ho vidím, jak tam uprostřed na lavičce sedí, kufr u nohou.

„Ovšem. Pořádně žhavě jsem jim přiložil ústa na tvář." Taky si mě všímá, ale stále si mě drží na drátě a netečně na mě zírá. Pokračuju v chůzi.

„Asi bych potřebovala názornou ukázku. Asi trochu nevím, jak to myslíš," nakloním hlavu na bok a pokračuju dál jeho směrem. Už jsem skoro u něj a stále spolu telefonujeme.

„A musí to být na tvář?"

„Ne." Pokládám mu to ve chvíli, kdy se moje vzdálenost od něj už nedá ani popsat centimetry. Lezu mu obkročmo na klín a chytám ho zezadu na krku. „Ahoj," řeknu tiše a on se jen usměje a začne mě líbat.

Odtrhává se stejně prudce jako já v  momentě, kdy do nás uhodí blesk fotoaparátu a hned na to další a další. Oba zamžikáme tím směrem a já rychle slézám z jeho klínu. Popadá kufr a já jeho tašku přes rameno a oba se rychlým krokem proplítáme mezi ostatními lidmi, co se buď chystají odletět, nebo už letěli, a snažíme se tak vyhnout fotografům, kteří nás stále stíhají.

Přes parkoviště už skoro běžíme. Vytahuju klíčky a jedním kliknutím uvolňuju dveře. Hážu tašku na zadní sedadlo a on kufr. Oba přibuchujeme dveře téměř ve stejnou chvíli, kdy nás fotografové dohánějí a začínají dorážet na Louise.

„Pane Tomlinsone! Proč jste v Česku!"

„Stalo se něco ve skupině?"

„Hodláte se rozpadnout už tento rok?" Nad touto otázkou se Louis otočí na novináře.

„Co?" řekne podrážděně.

„Nastup!" zakřičím na něj přes nekonečné dotazy novinářů a on mě ochotně poslechne a naskakuje do auta. Blesky mě oslepují z každé strany, že musím mhouřit oči, abych někoho nepřejela. Fotí si mé auto!

„Vem to co nejrychleji, prosím," žádá mě Louis a já zařazuju zpátečku a vyjíždím smykem ze svého místa. Po minutě už můžeme klidně mávat novinářům z dálnice.

Autor: JanieHutcherson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Midnight Memories 10: