Midnight Memories 12 • OurStories.cz ~ naše povídky

Díl, kde neuběhne moc času, ale i tak je velice důležitý pro vývoj dalšího děje. Rozhovor mezi Jane a Louisem o nadcházející budoucnosti.

08.04.2015 (10:00) • JanieHutcherson • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 545×

Hlava mi dopadá na bílý polštář a z úst se mi dere slastné a vyčerpané aaah.

„Páni, já tě žeru," ozve se vedle mě a já tam stáčím hlavu.

„To bych prosila," usměju se jeho směrem a pak sleduju, jak se Louis přetáčí na bok a podpírá si hlavu rukou.

„Tak. Co se děje s Michele?" Začíná kreslit kroužky prstem do prostěradla mezi námi. Párkrát pomrkávám a přemýšlím, kam touhle otázkou směřuje.

Co je s Michele? To bych se asi měla ptát já, co přesně se stalo, protože já jsem tady ta, co když se vrátila, poznala zcela kurvoidní Michele.

„Řekla bych, že je dost ovlivněná Eleanor," otáčím se na břicho a pokládám si hlavu bradou na polštář, takže zírám do zdi a ne na něj.

„No jo, Eleanor," říká tiše a mně rezonuje v hlavě to, jak řekl její jméno. Taky šeptem, a možná kvůli tomu mi to tak znělo, ale přišlo mi, že to řekl až s příliš velkým citem, takže raději nechávám pohled na zelené zdi mého pokoje a nevnímám to. I když uvnitř mě se rozprostírá nepříjemný pocit toho, že nechci. Že nechci, aby takhle říkal ono jméno, a nechci, aby patřil do té skupiny. Možná si ho prostě nechci vzít a spolu s ním přijmout i všechno tohle.

„Možná bychom..."

Take me to church... Ruka mi vystřelí nahoru a popadá mobil, co je na nočním stolku. Ani se nedívám, kdo volá, a rychle to zvedám.

„Co!" zakřičím do reproduktoru podrážděně.

„Doufám, že neruším, slečno," ozve se z druhé strany sofistikovaný a hluboký hlas. Až si z toho sedám.

„Pane řediteli! Ne, nerušíte, jen jsem právě něco řešila," přitahuju si deku přes prsa, protože mi nepřijde zrovna přitažlivé telefonovat s ředitelem mé školy a být u toho nahá.

„Přijde mi, že toho máte teď opravdu hodně."

„Prosím?"

„Pár učitelů mě nezávisle na sobě informovalo o vašem nynějším prospěchu a tak celkově vnímání."

„Tomu nerozumím, pane."

„Chci tím říct, že byste se podle mě měla rozhodnout, jestli stále stojí za to studovat na naší škole. Váš prospěch za celé tři týdny spadl o velice důležité příčky a nedá se říct, že i předtím to bylo nějaké vyhovující. Naše škola má jisté specifické požadavky, což určitě dobře víte."

„Chcete mi tím tedy říct, že jsem dostala vyhazov? Že už na škole nemůžu dál zůstat?"

„To záleží jenom na vás. Samozřejmě nám nevadíte, nikdo z učitelů si nestěžuje na vaše chování."

„Takže mi doporučujete, abych odešla. Proč máte pocit, že bych měla odejít, pane?"

„Jste chytrá, Jane. Na úkor známek vám říkám, že z vás byl vždy cítit rozum. A proto si myslím, že být vámi, tak si pořádně promyslím, co od života chci. Váš snoubenec by mohl mnohé zařídit." Krve by se ve mě nedořezal.

„Jak, prosím?" Začíná to ve mně vřít a popravdě... nechci, aby to Louis slyšel. Beru si celou deku, takže i on zůstává odhalený. Omotávám si ji kolem sebe, až když vstávám a odcházím do obýváku.

„Myslím si, že byste měla odejít. Ale naše škola potřebuje nutně nová okna, a to nemluvím o opravách zdí."

„Takže mě nevyhodíte pouze v případě, když vám můj přítel dá peníze?"

„Nepotřebuji peníze. Chci jen nějaký slušný sponzorský dar a zaručím vám, že na naší škole bez problémů dostudujete a dáme vám i titul."

„Proč by vám měl pan Tomlinson dát nějaký peněžní dar? Vždyť nemá nic společného s vaší školou."

„Ale má něco společného s vámi, pokud se nepletu. Sice jsem ředitel školy, ale mám a používám internet."

„Tak to gratuluji. Ale pokud mě tímto vydíráte, musím se zeptat na jedno. Když máte počítač, vlastníte i logické myšlení?"

„Jak to myslíte?"

„Tak, že si vaši nabídku můžete strčit do prdele. Nestojím o nějakou podělanou protekci, a pokud smím zůstat na škole jen pod podmínkou, že vám budu platit, tak to si naserte. Do pár dní ode mě očekávejte soudní žalobu o pokus o vydírání. Přeji příjemný zbytek dne," pokládám hovor a mobil dávám na stolek před sebou. Sedám si na kraj gauče a začínám si okusovat nehet palce.

„Zaplatil bych," ozývá se ode dveří ložnice. Otáčím tam pohled a zřejmě vypadám dost ztrápeně, protože se zatváří kameně, a pak mu stačí pár kroků a je u mě. Oblékl si boxerky a teď sedí vedle mě. Krčím kolena pod dekou a přitahuju si ji blíž k tělu.

„To už mě nikdo nenechá na pokoji?"

„To nevím."

„Louisi. Já tohle nechci. Řekl, že jsi můj snoubenec, takže se to už dostalo ven."

„A ty si myslíš, že kdybychom se nezasnoubili, nestalo by se to?"

„To ne! Já už nevím, co se stane a co očekávat, tohle všechno je strašně nepředvídatelné!"

„Ale takový život přece je!" Vypadá strašně vyplašeně. Strašně šokovaně a překvapivě poraženě.

„Louisi..." kroutím hlavou a vím, že tohle nedopadne dobře.

„Nerozcházej se se mnou. Už to nedělej, prosím!" Vypadá, že každou chvílí vyskočí a odejde. Moje oči se rozšiřují v úžasu.

„Ne! To už neudělám!" Přitahuju se k němu a on neucukává, jen objetí přijme. „Louisi. Miluju tě. A tenhle prsten si nechám. Jednou to přijde. Může to být za rok. Může to být za týden. Třeba se vyspím a zjistím, že je to ta nejlepší věc, kterou můžu udělat, ale teď to nejde. Nemůžeš prostě přijít a říct, že sis mě chtěl před rokem vzít a chceš to pořád."

„Chci to pořád," namítne tiše.

„Tak to je dobře, protože já taky," stahuju ze sebe půlku deky, která mi zavazí mezi námi, a přitahuju se k němu blíž.

„Jenom ne teď," zašeptá mi do ucha.

„Jenom ne teď," oplatím mu a zabořím obličej do prohlubně mezi jeho krkem a ramenem.

Autor: JanieHutcherson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování