Midnight Memories 14 • OurStories.cz ~ naše povídky

Stačí další chvilka k zamyšlení a Jane je rozhodnutá něco udělat s její ex friend Michelle. Oba cestují do Londýna a střádají plán na to, jak celou situaci zvládnout.

14.04.2015 (17:00) • JanieHutcherson • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 455×

Už je to tu zase. Pokud budu začínat každou přemýšlecí chvilku takhle po sexu, tak mi za chvíli praskne hlava informacemi, a navíc už zase přemýšlím prakticky o ničem. Jak uvařit krocana? Co to znamená amplituda? Co budu dělat s Michelle? Co budu dělat se životem?

Ale přece jenom mě asi nejvíc štve to s Michelle. Poznaly jsme se na jednom táboře. Hned na začátku se začala bavit s těma hezčíma, lepšíma a prostě žádanějšíma. Pak jsme byly přiřazeny do stejné skupiny na výrobu umělých ostrovů. Měly jsme je pojmenovat, říct, kolik tam je obyvatel, kolik domů, kdo má jaké domácí zvířátko.

Musím se pousmát, když si vzpomenu, že jsem si zvolila jako domácího mazlíčka krokodýla, ale přitom se krokodýlů bojím. Vlastně bych si teď asi vzala delfína.

No každopádně jsme si neuvěřitelně sedly. Do té doby jsem na onom táboře patřila do neskutečně nepopulární skupinky spousty šprtů a tlustých lidí. Zezačátku si myslela, že je musí tolerovat, ale pak jsme spolu začaly trávit mnohem víc času a poslední tři dny jsme spolu byly neustále.

Čím víc nad tím přemýšlím, tím víc mě bolí srdce. Mám pocit, že se mi rozdvojí. Rozpadne. Ztvrdne jako kámen.

Louis mi ublížil citově, ale spravil to. Michelle musím spravit já.

„Louisi?" Zvedám se na lokty a dívám se mu do obličeje. „Louisi." Třesu s ním a on něco nespokojeně zamručí.

„Miláčku?" řekne ironickým tónem, přičemž se neudržím a dávám mu ránu pěstí do prsou.

„Potřebuju do Londýna," řeknu rychle a on na mě zmateně otevírá oči a mrká.

„Vážně?"

„Zcela jistě." Zvedám se a otevírám skříň.

„To jako hned?"

„Můžeme se za pár dnů vrátit. Prostě to jen potřebuju vyřešit." Dívám se, jak si zmateně sedá na posteli.

„A můžeš mi, prosím, říct proč?" Nahýbá se a poklepává na okraj postele vedle sebe. Další chvíli tam nejistě stojím a pak si ušetřím hraný povzdech a sedám si za ním.

„Je to ohledně Michelle. Nějak mě začalo trápit, jak to mezi námi je." Postrkuju ho do středu postele a lehám si na záda.

„Je to rok. Opravdu hodně se změnila. To vy obě." Zůstává sedět a začíná mi kreslit kroužky na břiše, přičemž mi stále kouká do očí.

„Já vím. Ale ona jediná mi zbyla." Odvracím od něj pohled a zase si vzpomenu na moment, kdy mě trápila rodina a ona mě podržela. Vždycky mě podržela. Vždycky mě rozesmála. „Prostě nevěřím tomu, že by se z ní mohl za rok stát tak moc jiný člověk. Chci ji vrátit zpět."

„Kvůli sobě?"

„Jak kvůli sobě, tak kvůli Niallovi. On si to taky nezaslouží. Měl ji rád takovou, jaká byla, ne jaká je teď. Můžeme s tím něco udělat," sedám si tak prudce, že do něj narážím hrudí, „Louisi, je načase přestat držet nad vodou Nialla a vytáhnout je oba ven. Chápeš?" Chvíli na mě mlčky zírá a nechává mě vlastním pocitům - už zase - ale nakonec přece jenom otevře pusu.

„Myslím, že letadlo tu pořád stojí." Rty se mu roztahují do úsměvu a já neodolám a přitisknu mu na něj své rty v krátkém a letmém polibku.

„Děkuju."

„Dělám to pro svého kamaráda," bere do dlaně moji tvář a lehce mi přejíždí palcem po rtech, „ale i tak si tady nechám kufr, abych věděl, že můžu kdykoliv přijet."

„Klíče ti nedám," namítnu rychle s malinkým úsměvem na tváři.

***

Možná to není nejlepší nápad a možná je to nejlepší nápad, který jsem kdy měla, a možná se celkově pletu a vypadnu odtamtud dřív, než přistaneme.

To naštěstí nakonec nehrozí, protože po pěti minutách filmu usínám schoulená v luxusním křesle soukromého letadla a budí mě až lehký dotek na ústech. Louis. Budím se z bezesného spánku, který jsem už neměla pěkně dlouho.

„Umíš být i něžný," šeptám tiše.

„To bych měl říkat spíš já o tobě, ty moje dračice." Líbne mě na nos a pak se zvedá ze dřepu. „Musíme vystoupit. Stihnout to, než nás zmerčí novináři," říká posmutněle, jako by se za to styděl, za takový život. Protáčím ironicky oči a zvedám se líně na nohy.

Tašky samozřejmě dávno naloženy a už stačí naložit pouze můj zadek. Velice oceňuju, že po tom dlouhém letu nemusím čekat další hodinu na připitomělý kufr a další na letovou kontrolu či jak se tomu nadává.

Taky oceňuju odvoz přímo od výstupu z letadla. Černý tereňák s kouřovými skly nás bezpečně převáží po ranveji až dozadu, kde se přes vysokou bránu napojujeme na normální silnici a vyjíždíme do typického Londýnského provozu.

Za necelou půl hodinku později zastavujeme u mě důvěrně známé příjezdové cesty. První vyskakuje Louis a slušně mi otevírá dveře, jako by se přes rok kromě vypití flašky alkoholu na ex naučil i slušnému chování.

„Jsme tu," říká celý nesvůj, až se nad tím podivím a drbnu ho loktem do břicha.

„Nebuď nervózní. Už jsem tu byla. Rodině jsi mě už představil," mrkám na něj a rychle přecházím ke dveřím. Navzdory všemu na mě ta cesta pořád nepůsobí nějak pozitivně.

„Ty nebuď nervózní." Předbíhá mě u dveří a odemyká je.

Dům je podivně tichý až na kroky v patře. Oba s Louisem na sebe v tu samou chvíli vrháme zmatený pohled. Nakonec Louis krčí rameny.

„Psal jsem jim, že přijedeme." Zatímco on pokračuje dál do domu, sundávám si kabelku a pokládám ji na kuchyňskou linku. Když se vrací dolů, ukazuje prstem nahoru. „Hádají se," zkonstatuje a mně je hned jasné, kdo s kým.

„Mám plán." Sundávám si boty a hážu je do rohu k ostatním.

„Poslouchám."

„Půjdeme tam. První verze je ta málo drastická. Slušně řekneš Niallovi, aby s tebou šel dolů, a pak mě tam necháš s Michelle samotnou."

„Ta více drastická?"

„Chytneš Nialla násilím a pak nás tam s Michelle zamkneš," krčím rameny a pak si sundávám mikinu, „jsem připravena."

„Já taky." Zase se obrátí ke schodům a vybíhá je po dvou. Já ho trochu pomaleji následuju, a když jsem nahoře, už stojí u dveří a slušně ťuká.

„CO!" ozývá se jedním hlasem zevnitř. Louis se na mě podívá pohledem s jedním povytaženým obočím.

„Nech toho. Jdu do toho." Dělám, že se rozcvičuju a prokřupávám končetiny a pak přistupuju ke dveřím, zatímco je Louis pomalu otvírá.

„Nemáme čas. Padejte pryč!" vykřikne na nás Niall a nám s Louisem stačí jeden pohled z očí do očí a víme, pro kterou verzi se oba rozhodujeme.

Autor: JanieHutcherson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování