Midnight Memories 9 • OurStories.cz ~ naše povídky

Odjezd z Anglie a další hádka s, doufám, nečekaným zvratem na konci. Jsem zpět a prosím: odpusťte si pomluvy a zesměšňování. Já vám taky nekendám do vašich oblíbených věcí a postav ;)

13.03.2015 (09:00) • JanieHutcherson • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 580×

Nasedám na letadlo, které směřuje zpátky do České republiky. Už zase utrácím tisíce za blbou dopravu, ale vlastně neutrácím ani tak svoje peníze, jako peníze Louise.

Otáčím se ke vchodu a sleduju letušku, jak předvádí, co se smí a co ne a kde jsou vesty a kde ne... No prostě ty chujoviny jako vždycky.

Vracím hlavu zpátky na opěradlo sedadla a dívám se na sedadlo před sebou. V duchu si přehrávám scénku, jak se se mnou Louis hádá a následně mě žádá o ruku.

Musím se pousmát té ironii, že ještě ani ne před týdnem jsem byla prázdná blond troska, a teď? Look at me! I´m gordžs.

„Budete si přát něco k pití?" zeptá se mě letuška s vlídným úsměvem.

„Vodu, prosím," také se na ni usměju.

***

Odemykám dveře, a ještě než se zase zabouchnou, padám po hlavě na gauč. Tak hrozně se mi nechce zítra do školy. Budu muset dávat pozor! A pak je tu Adam. Chudák kluk. Možná bych mu měla něco koupit. Tento nápad hned zavrhuji a soustředím se zase raději na svůj levý prsteníček a vzpomínky. Nevezmu si ho. Ne hned, problikne mi hlavou a já se s tou myšlenkou hned ztotožňuji. Nenechám se jen tak zlákat. Zavibruje mi mobil v kapse riflí. Vytahuju ho a dívám se na příchozí zprávu

LOUIS - Víš, že jsi strašně pěkná? To jsem ale nechtěl řešit. Mark vytáhl ty data z tvýho notebooku. Nahraju ti to na email, pak to někde otevřeš, ne?

JANE - Víš, že občas toho strašně nakecáš? Jo, díky. Otevřu to od Adama.

LOUIS - Otevři to raději na nějakém školním počítači. Adam se mi nezdá jako fajn partie.

JANE - To je moje věc, nemyslíš?

LOUIS - Nemyslím.

Už jen z té zprávy přímo sálá naštvání, a tak jen protáčím oči a přemýšlím, co mu pošlu dál.

JANE - Tak se s tím smiř.

LOUIS - Byla jsi hodnější. Vrať se mi

JANE - V mém životě to asi nebylo O.K.

LOUIS - Myslel jsem, že jsme to vyřešili

JANE - A my snad něco řešíme?

LOUIS - Pokud budeš takhle hnusná, tak se taky naštvu

JANE - Vyhrožuješ mi?

I když se hádáme, přijde mi to naprosto stupidní. Čekám na nějakou jeho perlitou odpověď, ale místo toho mi jen zavibruje mobil a poleká mě, že by se ve mně krve nedořezal. Dívám se na jeho jméno v horním rohu. Nádech, výdech.

„Ano?"

„Rozmyslela sis to? Proto jsi tak hnusná?"

„Ne, Louisi. Nerozmyslela a nejsem hnusná. Jen ses mi zase naboural do života, pamatuješ?"

„Stejně jako ty mně."

„Přestaňme žvanit o takových blbostech."

„Pro mě to nejsou blbosti, Jane," a tím hovor ukončuje. On mi to položil! Tak tohle ne!

Čtu si znovu naši předminutovou konverzaci. Nebyla jsem tak hnusná, ne? Vždyť se chová jako magor!

Vypínám si zvonění u mobilu a odebírám se pod sprchu a následně do postele. Jsem vyčerpaná z letu, jsem vyčerpaná z Louise, ze všeho.

Usínám téměř okamžitě.

***

Jestli znáte ten nechutný pocit každé ráno, když vstanete dřív, i když byste mohli dál pokojně spát třeba tři hodiny, a to jenom kvůli škole, tak mě teď určitě zcela chápete. Vypínám budík a moje hlava zase dopadá zpátky na polštář. Nic se mi nechce. Absolutisimo. Otevírám oči a sahám na stůl pro mobil. Zděsím se, když uvidím, jak je zavirován zprávami.

HARRY - Už zase kvůli tobě pije! Co se stalo!

HARRY - Zavolej mu, proboha! JINAK SE NÁM TADY PODŘEŽE!!!

To mi dokonale stačí z těch x zpráv. Otevírám zprávy s Louisem a klikám na malou ikonku telefonu. Vytáčení trvá dýl než předtím.

„Ale, ale! Snad mi nevolá holka, co kývla na to se stát mojí ženou, a zase jí něco přelítlo před zadkem?" ozve se velice přiopilým tónem. Dodávám si štěstí velkým povzdechem.

„Říká se přelítlo přes nos a nic mi nikde nepřelítlo, když už jsme u toho."

„Tak promiň, promiň. Já jsem zapomněl, že jsem tě skoro zabil a že mi to nebude nikdy odpuštěno!" skoro na mě zakřičí.

„Dej mi Harryho!" zaječím na něj na oplátku.

„Najednou chceš svý druhý já? Jste spolu spali, nebo co?"

„LOUISI! Dej mi Harryho!" zakřičím na něj podruhé, již zcela probuzená. Mobil zarachotí a já odhaduju, že ho upustil na zem. Další šustění a pak už se ozve Harryho hlas.

„Jane?"

„Pošli mi ho sem. Klidně ho sem dotáhni za vlasy, hlavně ho sem dostaň. Chci ho u sebe," rozkážu rychle a pak už jde všechno ráz na ráz.

Domlouváme let, který naváže tak, abych ho mohla vyzvednout na letišti a nepřekrývalo se mi to se školou, pak už mi to típá, ale předtím mě krátce instruuje, že tohle už bych nikdy neměla dělat, pokud nebudu někdo poblíž, nebo prý alespoň ve stejném státě. Starostlivý a starající Harry? Asi mu nakonec nějaké dítě s klidem na duši svěřím.

Autor: JanieHutcherson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování