OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Na pokraji sil - 3. část

02.05.2015 (10:00) • DawnWolfova • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 810×

Už teď lituji toho, že jsem na to kývla. Že jsem utratila zbytek peněz za lístek. Co tam budu proboha dělat? Neumím tancovat, neznám tam nikoho. Dobře, znám tam moje spolužáky. Ale ti na mě spíš budou jen překvapeně koukat. Nechodím na takové akce. Ale bavit se se mnou nebudou. Jen Alicia. Ta mi to slíbila. Řekla, že bude se mnou a já jí věřím.

Nebuď srab. Vejdu dovnitř. Napravo je šatna. Odložím si tam kabát a dostanu štítek s číslem.

Dvoukřídlé dveře vedou do tanečního sálu. Úplně vzádu naproti dveřím je pódium, kde už jsou připraveny nástroje pro kapelu. Napravo od dveří začíná dlouhý bar. Po obvodu místnosti stojí kulaté stoly s bílými ubrusy.

Nad tím vším je balkón s dalšími stoly. Na zábradlí jsou pověšeny modré, bílé a červené balónky.

Jdu pořád dál. Jemná látka se mi otírá o lýtka. Je to nezvyk. Pořád chodím jen v džínách a tričku. Teď mám na sobě smaragdově zelené dlouhé šaty, které jsem našla v matčině šatní skříni. Cítím se v nich hrozně nesvá. Jsou tak moc lehké a moc toho nezakrývají, takže si připadám víc nahá než oblečená. Vpředu mají tzv. „vodu“ a záda jsou až do pasu holá. To je pro mě další nezvyk, musela jsem jít bez podprsenky.

A pak samozřejmě ty boty. Umím chodit na podpatcích, ale vždycky se bojím, že zakopnu. A teď mám ještě navíc dlouhou sukni. To nedopadne dobře.

Neuměla jsem žádné skvělé účesy ani jsem neměla kamarádku kadeřnici, takže jsem si vlasy vyčesala do vysokého ohonu. Kromě šatů jsem si půjčila černou kabelku a jednoduché stříbrné náušničky.

Nechtěla jsem být královnou plesu, chtěla jsem se jen společensky obléct. To se mi z větší části povedlo, byla jsem spokojená.

V sále zatím nebylo moc lidí, ale dívali se na mě. Možná si povídali o něčem jiném, ale jejich pohledy směřovaly ke mně. To je pecka. Všichni na mě civí. Jako kdybych na sobě měla magnet, který přitahuje pohledy. Proč na mě čumí? To nikdy neviděli holku ve večerních šatech? Ach jo.

Alicia mi řekla, že se sejdeme na baru, takže jsem šla tam. Položila jsem si malou kabelku na bar a rozhlížela se kolem, jestli svou spolužačku někde neuvidím.

„Co to bude?“ zeptá se barman.

„Ehm… nic, já tu čekám na kamarádku.“

Barman přikývne a mile se na mě usměje. Dál se mě už neptá.

Lidé se pomalu scházejí. Většinou chodí v párech, nebo i ve větších skupinách. Jdou rovnou ke stolu, nebo k baru, a až pak k zamluvenému stolu.

Všechny holky, které přicházely, měly moc hezké šaty, mnohem hezčí než ty moje. O jejich celkovém vzhledu ani nemluvím. Namalovala jsem se, ale nemělo to očekávané účinky.

Zahlédnu pár spolužáků. Jen pokývnou hlavou a ukazují mi, že berou na vědomí mou přítomnost, ale nic víc. Alicia pořád nejde.

Na podium dorazila kapela a začala hrát první píseň. Tak kde ta Alicia je?

„Christine?“

Už se raduji a vzápětí mé nadšení znovu klesá na nulu.

Bože můj, ta je tady taky? Že se divím. Otočím se za hlasem a uvidím Mary s jejím boyfriendem.

„Ahoj, Mary,“ pozdravím ji.

Prohlédne si mě od hlavy k patě a pak suše řekne: „Máš hezké šaty.“ Je očividné, že si myslí opak. Ale určitě nejsou na vině jen šaty.

Můžu snad já za to, že nemám geny pro top modelky? To by si měla naše drahá Mary uvědomit.

„Díky, ty taky,“ odpovím zdvořile.

Zdála se mi trochu vyvedená z míry. Déle se se mnou nezdržovala a pokračovala ve své cestě na parket. Hned při další písničce začala tancovat se svým klukem.

„Christine!“

Tentokrát to byl hlas, který jsem čekala. Alicia běží směrem ke mně. A i když běží, vypadá pořád skvěle, ten krásný drdol se jí nerozpustil.

„Ahoj.“

„Ahoj! Promiň, že jdu pozdě, na semaforu mi padaly samé červené a ještě přede mnou jel nějaký idiot, no co ti budu povídat.“

„Nemusíš se omlouvat, nečekala jsem dlouho,“ řeknu.

Vlastně jsem čekala jen půl hodiny. Koho by to zajímalo. Uteklo mi to v podstatě rychle, i když jsem tu stála sama.

„Koupila sis už něco k pití?“ zeptá se.

„Ne.“

„Ty tu jsi jen tak na suchu? Blázníš?“ Zamává na barmana, který k ní hned přijde. „Dvě skleničky červeného, prosím.“

Víno? Ehm… My budeme pít? No nazdar…

„Alicio, ale já…“

„Neboj,“ řekne klidně a položí mi ruku na rameno. „Já tě zvu.“

Skvělý. Peníze byly trochu problém, ale větší byl ten, že já jsem nikdy nepila. Nechtěla jsem. Když jsem viděla, co to dělá s Lynn, úplně mě to odradilo.

„Viděla jsi tady někoho od nás?“

„Je tu Mary, Sharon, Rick,“ odpovím. „Myslím, že jsem zahlédla i Kelly.“

„Dobře, tak potom zajdeme za Mary a pokecáme. Teď si ale pojď sednout. Mám takový pocit, že mi upadnou nohy. Á děkuji!“

Podá barmanovi peníze a vezme naše skleničky.

„Sedíme támhle vzadu u stolu číslo šest.“

Zavede mě ke stolu a posadíme se. Postaví přede mě mou skleničku. Nedůvěřivě se na ni dívám. Alicia se z té své už napila.

„Jak dlouho tu můžeš být?“

„Do půlnoci.“ V podstatě tu můžu být, jak dlouho chci, mámu to stejně nezajímá, ani neví, že jsem někam šla.

„Aha. Já tu budu… Asi dokud budu chtít, rodiče mi nestanovili dobu návratu. Asi půjdu domů až po after.“

Zvedne skleničku a chce si se mnou připít. Zvednu tu svou. Ozve se zacinkání skla.

„Tak na dnešní noc.“

Překonám své obavy a napiju se vína. Příjemné teplo se mi rozlije po celém hrdle. Chutná dobře. Asi bych se neměla tolik bát. Je to jen jedna sklenička. Nestane se mi to samé co Lynn.

Chvíli s Aliciou sedíme u stolu a pozorujeme tanečníky. Alicia při tom trochu připomíná surikatu na hlídce. Snaží se co nejvíc vytáhnout, aby viděla své známé a hlavně neznámé, s kterými by se ráda seznámila.

„Budeš se na mě hodně zlobit, když tě teď nechám o samotě? Právě jsem totiž zahlédla něco, co by stálo za pozornost.“

„Myslíš kluka?“ zeptám se.

„Ano, myslím kluka,“ potvrdí mi a protočí oči. Zvedne se od stolu. „Jdu na průzkum. Taky se zkus s někým bavit. Třeba najdeš toho pravého.“

Zasměje se a pak zmizí mezi tanečníky. O pár minut později ji vidím, jak tancuje s tím svým objevem. Byl vážně docela hezký.

Jenže já takhle balit kluky neumím. Já vlastně vůbec neumím balit kluky. S nikým jsem nechodila, nikdo o mě neměl zájem. Možná bych měla jít za někým sama. Odvážným štěstí přeje. Jenže já jsem s odvahou na nule.

Rozhlédnu se kolem. O pár stolů dál sedí sám jeden kluk. Podívá se na mě a pousměje se. Oplatím mu úsměv, ale rychle uhnu pohledem. Mám za ním jít? Měla bych. Při nejhorším mě pošle do háje. Ale třeba si se mnou bude chtít povídat… Znovu se na něj podívám. Už nesedí sám. Má vedle sebe nějakou dívku. Příležitost promarněna.

Hudba se změní, zpomalí. Kapela začala hrát novou skladbu. Ajajaj… Písně pro zamilované. Chvíli tam sedím a koukám kolem sebe, jak se na sebe páry lepí při nekonečném ploužáku. Bude mi špatně.

Vím, že zůstanu sedět u stolu jako ty staré babičky, pro které už nemá kdo přijít.

Chce se mi brečet, ale vím, že to nemůžu udělat.

Zvednu se od stolu a vyrazím směrem k východu. U dveří stojí žena, která mi podává lísteček, abych se vrátila, nebo něco takového. Jo, jasně, abych měla důkaz, že jsem odtud.

Neberu si kabát, vyjdu ven po schodech na terasu nad tanečním sálem. Je sem slyšet hudba. Pomáhá mi, že je nevidím, nepomáhá mi, že si je umím představit. Všichni tam spolu tančí - zamilovaní a šťastní. A já tady trčím sama.

Začíná mi být zima. Nejsem zrovna vhodně oblečena do chladných lednových nocí. Rozpustím si vlasy a nechám je spadnout na holá záda. Není to nic moc, ale nebude mi taková zima.

Chci domů. Byla to hloupost sem jít. Beztak jsem se tady jen nudila. Ale tady je hezky. Celé město svítí, a když na něj shlížím z té výšky, vypadá to jako roj světlušek. Jen ten hluk to trochu kazí, ale to nevadí. Ani zima nevadí.

Přijdu blíž k okraji a podívám se dolů. Zatočí se mi hlava. Pět pater už je docela výška. Kdybych spadla, už by mi nikdo nepomohl.

Začínají mi drkotat zuby. Třu si paže, abych se nějak zahřála, ale nepomáhá to.

„Není ti zima?“

„Ne,“ odpovím, ale nepodívám se na dotazujícího. Určitě to bude nějaký další outsider, který se sem přišel uklidnit při ploužáku.

„Proč nejsi uvnitř?“ položí mi další otázku.

„Protože jsem venku.“

Začne se smát. Směje se moc hezky, je to hodně melodický smích.

„Proč jsi ale zrovna na střešní terase?“

Asi má rád otázky. Zvídavý to chlapec. Ale mě už to nebavilo. Asi mu budu muset dát nějakou trapnou odpověď.

„Přemýšlím, odkud bude nejlepší skočit,“ řeknu a nakloním se, abych viděla líp dolů a aby to vypadalo, že si to vypočítávám.

„Nemyslím si, že tohle je vhodné místo. A už vůbec to není vhodný čas.“

„Pán je znalec.“ Nechtěla jsem to říct nahlas, ale ujelo mi to.

„Teď už chci vážnou odpověď. Tvůj kluk tě nechal?“

„Ne.“

„Nelži.“

„Nemám kluka.“

„V tom případě je to jednodušší.“

Vezme mě za ruku a otočí proti sobě. Zmateně zamrkám, nechce se mi věřit, že jsem mluvila s ním. S tak zatraceně hezkým klukem od nás ze školy, který mě teď drží za ruku, který se mi teď dívá do očí…

„Smím prosit?“

Nejsem schopná mu odpovědět. Jen se na něj koukám a přemýšlím, proč spím, tohle je určitě sen. Jak by bylo jinak možné, že ten kluk je Erik? Erik Wright?

Vyloží si moje mlčení jako souhlas a položí mi ruku na pas. Lehce si mě přitáhne k sobě. Stojíme u sebe skoro tělo na tělo, cítím, jak z něj sálá teplo. Už mi rozhodně není zima. Začali jsme se lehce pohupovat v rytmu písně, kterou ani jeden z nás neslyšel.

„Co to děláš?“ zeptám se tou nejhloupější otázkou na světě.

„Tančím?“ Řekne to tak, jako kdyby se ujišťoval.

Chci odejít. Chci, protože tohle je moc zvláštní a já vůbec nevím, co s touhle zvláštní situací udělat.

„Jak se jmenuješ?“ zeptá se.

„Christine,“ odpovím automaticky.

„Já jsem Erik.“

„Já vím,“ vyhrknu. „Chodíme na stejnou školu,“ dovysvětlím.

„Vážně? Nikdy jsem tě tam neviděl.“

Jak bys mohl? Dneska je první den, kdy vypadám docela k světu. První den, kdy sis mě všiml.

„Chodím o ročník níž, možná proto sis mě nevšiml,“ řeknu.

„Možná.“

Podívám se na něj. Má opravdu takové oči, jaké popisovaly holky. Jsou tmavě modré a člověk se v nich úplně ztrácí. Jako kdyby mi dali sérum pravdy, v tenhle moment bych na sebe práskla úplně všechno.

Začínám si uvědomovat jeho dotyk. Cítím jeho ruce na svém těle. Je to moc příjemné. Začínám se třást. Co mám dělat? Mám se ho na něco zeptat? Asi bych na něj neměla tak zírat, co si asi bude myslet?

„Není ti zima? Třeseš se.“

„Ne,“ odpovím. Panebože, on si všiml toho, že se třesu. Asi bych měla něco vymyslet, nějakou výmluvu. „Už budu muset jít.“

„Nechoď.“

Ach! Jak moc jsem chtěla, aby tohle řekl. Chtěla jsem, aby mi to komplikoval. Chtěla, protože, když nechce, abych odešla, chce, abych zůstala (tohle je ta zpomalená logika, víte). Znamená to, že chce mě.

Ale já jsem nemohla ponocovat. Lynn je sama doma.

„Promiň, ale já…“

„Chápu,“ přeruší mě. „Popelka musí být do půlnoci doma.“

Usměji se a sklopím zrak. Vezme mě za bradu a přinutí mě, abych se na něj znovu podívala. Proč… proč to udělal?

„Říkala jsi, že chodíme na stejnou školu?“ ujišťoval se.

Lehce přikývnu.

„Tak to se v pondělí nejspíš potkáme.“

„Snad ano,“ řeknu a z celého srdce si to přeju.

Ustoupím o krok dozadu. Naposledy se na něj podívám, pak odcházím směrem k východu. Vrátím se k šatnám pro kabát. Obleču si ho. Nevnímám okolí. Snažím se zapamatovat každý detail uplynulých minut. Nechci je nikdy zapomenout. Nechci zapomenout na to, kdy jsem se doopravdy zamilovala do Erika Wrighta.

25. ledna 2015

Zdál se mi sen. Nádherný sen.

Byl o Erikovi, jak jinak. Pořád ho před sebou vidím. Ty jeho oči, jeho úsměv…

Nevěděla jsem, že ten pocit, když je člověk zamilovaný, je až tak… iracionální, tak šílený. V hlavě si pořád vytvářím představy. Vypadají jako takové krátké filmy o mně a o Erikovi. Představuji si, co bude dál. Co bude, až mě políbí. Co bude, až spolu budeme chodit po školních chodbách a holky z mé třídy puknou závistí. Představuju si, jaké to bude, když mě bude držet v náručí, když budu cítit jeho blízkost…

Jak krásné to fantazírování je. Nedokážu myslet na nic jiného. Kdybych měla napsat esej o tématu válek, asi bych se neudržela a napsala bych nějakou lovestory.

Erik Wright. Erik Wright. Erik Wright.

Budu si to jméno pořád opakovat. Nebojím se toho, že bych ho mohla zapomenout. Ale líbí se mi, jak nádherně to zní.

Erik Wright.

Představuji si, jak říká moje jméno, jak mi ho šeptá do ucha. A zároveň mi říká, že mě miluje…

Zamilovala jsem se, o tom není pochyb. Ale je to tak krásný pocit, že se ho za žádnou cenu nechci vzdát.

Je pondělí. Je hrozná zima. Už od rána sněží, je to spíš pořádná sněhová vánice není vidět víc jak na deset metrů. No a? Je mi to jedno. I v tomhle počasí se mi chtělo do školy. A šla jsem tam ráda.

Ostatní jsou očividně otráveni. Možná z počasí, možná z toho pondělí, možná z úplně jiných důvodů. Ale já jsem šťastná. Mám úsměv na tváři a všechno je mi jedno.

Jdu po chodbě a hlavu mám v oblacích. Kecám, nemám ani sto šedesát pět cenťáků, ty oblaky jsou myšleny obrazně. Pátrám po Erikovi už od první přestávky. Doufám, že ho potkám a řeknu mu alespoň ahoj. To bych asi měla.

Musím. On mi řekl, že se uvidíme ve škole. To znamená, že mě chce také vidět. Co mi řekne? Pozná mě, když teď vypadám tak obyčejně? Bohužel, nemůžu si do školy vzít to samé oblečení jako na ples.

Chci ho moc vidět. Chci, aby se na mě zase díval, jako tenkrát večer. Chci si připadat výjimečně, chci být jako ostatní holky, které mají kluka.

Procházím zrovna kolem učebny biologie, když ho zahlédnu. Povídá si s Evelyn. Evelyn jsem pokládala za jeho přítelkyni, ale asi jsem se spletla. V ten sobotní večer to nevypadalo, že by s ní chodil. Byl se mnou.

Nadechnu se a vykročím směrem k němu. Snad nejsem rozcuchaná. Co mu mám říct? Mám dneska to fialové tričko, v tom vypadám dobře. Řeknu mu jen ahoj. Pozdrav ještě nikoho nezabil.

Cítím, jak s každým dalším krokem ztrácím odvahu mu něco říct. Ne kvůli těm lidem kolem, ale kvůli rozhovoru mezi Evelyn a Erikem, který slyším čím dál jasněji, jak se k nim blížím. Raději bych ho neslyšela.

„… nezlob se na mě. Ten včerejšek jsem nemyslela vážně. Přehnala jsem to. Omlouvám se,“ řekne Evelyn.

„Nezlobím se,“ ujistil ji Erik.

„Všechno jako dřív?“

Chvíli na ni hledí nic neříkajícím pohledem. Pak se usměje a políbí ji.

„To je ta nejhezčí odpověď na světě,“ řekne Evelyn. Vezme ho za ruku a společně odcházejí ke schodům.

Erik se pohádal s Evelyn. To mi bylo jasné. Na maturitním plese našel mě. Jaký je nejlepší lék na samotu? Najít si společnost. Najít si naivní společnost, které se snadno zbavím.

Super. Takže jsem byla jen náhrada, aby chudáčkovi Erikovi nebylo smutno.

Je mi špatně. Tak zvláštně mě bolí na hrudi. Pálí mě oči. Chci se schovat, ale zazvonění přeruší mé plány na útěk na záchody. Musím rychle na hodinu. Mám štěstí, že je to literatura - tu můžu prospat.

Autor: DawnWolfova (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Na pokraji sil - 3. část: