OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Na pokraji sil - 9. část

30.06.2015 (14:00) • DawnWolfova • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 903×

28. února 2015

Už mi nenapsala. Čekala jsem dlouho. Nedočkala jsem se a ani se nedočkám.

Tentokrát Rebeccu nikdo nezachránil. Napotřetí se jí to povedlo. Podřízla si žíly a vykrvácela. Našla jsem to ve zprávách na internetu. „Dívka spáchala sebevraždu na toaletě ve škole. Napsala báseň na rozloučenou.“

Jeden z dalších důvodů, proč by učitelé neměli pouštět žáky na záchod během vyučování.

Rebeccu to nakonec dostalo. Úplně ji skolili. Už neunesla tíhu světa a vzdala to. Probudilo to její rodiče? Její spolužáky? Uvědomili si, co provedli, nebo jim to bylo fuk? Asi jim to bylo jedno.

Nicméně jsem si uvědomila, že bych neměla dovolit, aby se to samé stalo i mně. Musím to zvládnout, překonat. Nenechám do sebe kopat, nejsem fotbalový míč. Prostě nejsem. A ať si ostatní říkají, co chtějí. Nejsem jejich otrok.

Jak se pobavit před vyučováním? Mary nám bude vyprávět, ona je teď neuvěřitelně vtipná. Ale já se nesměju. Mohla bych se ještě stát terčem vtipů. Nechci, díky.

„Hej, Christine, co ti je?“

Na tuhle otázku začínám být alergická. Alicia se mě ptá pořád. A žádná moje odpověď jí není dost dobrá.

„Nic,“ odpovím.

„To vidím.“

Neodpovím.

„Není ti dobře? Bolí tě něco?“ Její hlas zněl starostlivě, jako hlas matky. Tedy každé matky, kromě té mé.

„Je mi fajn.“

„Vyklop to!“ Alicia se nenechá jen tak odbýt. A když já nemluvím milým hlasem, ani ona na mě tak nebude mluvit.

„Sakra, nech mě! To je moje věc, co ty bys o tom mohla vědět? Starej se raději o sebe.“

Chytnu si pevně levé zápěstí, náramky z korálků se mi zaryjí do čerstvé rány z rána. Bolest přebije všechno, i tenhle vztek.

Probudila jsem se s příšernou depkou. Nedokázala bych jít do školy, musela jsem se chvíli věnovat svým zápěstím. Jizvy přibývaly a já jsem potřebovala širší a širší náramky.

„Tak si to nech,“ řekne Alicia, zvedne se a jde se bavit s ostatními holkami ze třídy.

Ať si jde. Stejně ji nepotřebuji. Jsem zvykla být sama. Tátu nemám, máma se ničí alkoholem… Rebecca je mrtvá. Nejhezčí kluk ze školy mě má jako hračku a moje kamarádka drží partu s ostatními, protože nechce, aby z ní udělali vyvrhela podobného mně.

Jediná racionální věc v mém životě, která mě neopustí a která je tu jen pro mě, je moje bolest. Moje rány, šrámy na duši i na těle.

Nelituji toho, že jsem se pořezala. Snáším tělesnou bolest a ulevuji si tak od té duševní.

Zazvoní na hodinu.

Alicia se se mnou ten den už nebavila. Asi jsem ji urazila. Bude to ale ona, kdo přileze a omluví se. Já jsem zvyklá být sama. Ona to nedokáže, stejně jako Erik, který mě dnes doprovázel domů. Tentokrát bez motorky.

„Zlobíš se, že tě doprovázím domů?“

„Ne,“ odpovím na další otázku, která začíná: Zlobíš se, že… „A už se neptej. Připadám si jako u výslechu.“

„Tak jo.“

Ujdeme dalších pár metrů mlčky.

„Co děláš zítra? Máš něco v plánu?“

Prosím, na tohle se neptej…

„Ne, nic.“ Špatná odpověď. „Nedělám si plány,“ zamluvím to rychle. „Nechávám věci prostě jen tak přijít. Mám dost plánování ve škole.“

„A necháváš přijít jen věci, nebo i lidi?“

Snad nenaráží na sebe. Musím rychle změnit téma.

„Támhle bydlím.“ Ukážu na předposlední dům v ulici.

„Neodpověděla jsi na otázku.“

„Podívej, Eriku, díky, že jsi mě doprovodil. Já s tebou nikam nepůjdu.“

„Proč?“

„Už jsem se byla podívat na zkoušce kapely.“

„Nepočítá se. Byla to náhrada za ten koncert. Tak proč?“

„Protože… prostě proto.“ Nevěděla jsem, co mu říct. Nenapadla mě žádná dobrá výmluva, která by mu zavřela pusu.

„To neberu jako vysvětlení.“

„Christine! Kde se couráš?“

Na verandě našeho domu stojí Lynn a dívá se směrem ke mně a Erikovi. Podle jejího hlasu a vyjadřování poznám, že je znovu pěkně nalitá. Láska k alkoholu je holt silnější než láska k dceři.

„Už musím jít.“

„Christine!“ zavolá znovu Lynn.

„Nevysvětlila jsi mi proč, takže mě tu zítra máš,“ zazubí se na mě. Vůbec si neuvědomuje vážnost situace, jako kdyby Lynn neslyšel.

Tohle je rozdíl mezi mým a jeho životem.

„Ne, Eriku.“

„Ale ano,“ ujistí mě. Zní velmi přesvědčivě.

„Jsi hluchá, nebo co? Pojď domů!“

Vzhlédnu k nebi. Doufám, že to nemyslel vážně. Nemám šanci mu něco říct. Musím jít domů, nebo Lynn půjde pro mě. Ještě pořád vím, čeho je schopná, i když je právě opilá.

Když Lynn vidí, že jdu směrem k domu, vrátí se dovnitř. Věděla jsem, že si od ní budu muset něco vyslechnout, ale naštěstí to nebude na veřejnosti.

Vejdu dovnitř a odložím si věci v předsíni. Slyším, jak Lynn neklidně vyťukává na stůl v kuchyni. Dobře, budeme mluvit v kuchyni.

„No to je dost!“ řekne, když se před ní objevím. Sedí za stolem a má nalitou skleničku.

„Ahoj, mami,“ odvětím na její milé přivítání.

„Kde ses tak dlouho courala?“

„Byla jsem ve škole.“

Vstane od stolu a dívá se mi zpříma do očí, byly jsme přibližně stejně vysoké.

„Nejsem hloupá! Viděla jsem tě. Taháš se s tím klukem!“

„Já s ním nic nemám.“

„Nemáš? Já dobře vím, jak to chodí, takže mi nelži.“

„Nelžu. Nechodím s ním, říkám to snad jasně.“

„To bych ti radila, děvenko.“

No páni! Ona mi začne radit a rozkazovat jako opravdová matka? No to se divím. Kde se vzala ta změna? Že by byla výjimečně střízlivá? Ne, to nebyla ani náhodou.

„A co by se stalo, kdybych měla? Mohla bych chlastat jako ty?“

Plesk!

Dala mi facku! Lynn mi dala facku!

Ano, mohla jsem si za to sama, kdybych držela klapačku, byl by našemu rozhovoru nejspíš konec.

„Co si to dovoluješ, ty spratku?“ oboří se na mě.

„Tak jste si mě vychovala, paní Wesselsová, tak teď nenadávejte.“

Plesk!

Další rána. Zase si za ni můžu sama.

Ani nevím, co to do mě vjelo. Prostě jsem chtěla, aby mi to Lynn udělala, chtěla jsem, aby mě bila. Není to racionální, ale co v mém životě je? Přišla jsem jen na jednu věc - racionální čísla v matematice.

„Takhle se ke mně chovat nebudeš! Nebudeš, rozumíš? Jsem tvoje matka, tohle si nemůžeš dovolovat, nemůžeš se ke mně takhle chovat!“

„Nemůžu? A ty se ke mně takhle chovat můžeš, Lynn?“

„Jak to myslíš?“

„Piješ první ligu a já se tady o všechno starám! Jsem jako služka. Někdy si říkám, jestli jsi mě vůbec chtěla, jestli jsem vůbec tvoje dcera!“

Další facka, tentokrát z druhé strany.

„Prosím! Jen do mě!“

Jako bych jí mávala před obličejem červeným šátkem. Sama jsem si o to říkala. Lynn nezůstala jen u facek, po pár úderech zatnula dlaň v pěst a udeřila mě. Její prstýnek s vybroušeným kamenem mě škrábl do tváře. Pálilo to, ale bylo mi to jedno. Nebyla to horší bolest než ta, kterou jsem už znala.

I s další ranou. Pořád mi to nevadilo. Pořád mnou lomcoval vztek. Chtěla jsem, aby mě bila. Bylo to skoro, jako když jsem se řezala. Fyzická bolest vytěsní tu psychickou.

I když je pravda, že v případě mé matky se spojila psychická i fyzická bolest.

„Takhle se nebudeš chovat, Christine!“

Silně do mě strčí a já ztratím rovnováhu. Chci se chytit stolu, ale už jsem dost zřízená a ruce mě neposlouchají tak, jak by měly. Shodím ze stolu lahev s rumem, ta se roztříští na tmavé dlažbě.

„Uvědom si laskavě, že já jsem tady rodič a ty jsi pořád moje nezletilá dcera!“ pokračovala ve výchovném monologu Lynn. „Budeš mě poslouchat!“

Znovu mě udeří, tentokrát se už zapotácím a spadnu přímo do střepů a rozlitého alkoholu.

„Omlouvám se,“ zašeptám.

Mám dost.

„Cože?“

„Omlouvám se,“ zopakuji silnějším hlasem.

Lynn hlasitě oddechuje, asi toho na ni bylo moc. Aby ne, vůbec mě nešetřila. Určitě budu mít pár modřin a navíc možná škrábanec na tváři. Plus ty střepy… Dostala jsem pořádně za vyučenou, ale sama jsem to chtěla.

Chtěla.

Asi se ze mě stává masochistka. Pecka. Tohle jsem si vždycky přála.

„Jdi,“ řekne Lynn. „Seber se a nechoď mi na oči, nebo se neznám.“

Ty se neznáš? Já tě už neznám pár let, mami. A nikdy mě nepřestane udivovat, co strašného jsi to se sebou udělala.

Zvednu se ze země. Mám toho spoustu, co bych jí chtěla říct, ale kousnu se do jazyka. Neřeknu nic. Projdu kolem ní a jdu do svého pokoje. Jdu jí zmizet z očí, jak sama chtěla.

3. března 2015

Dneska jsem okusila, co je to domácí násilí. Lynn mě zbila.

Pod pravým okem se mi začala vybarvovat pěkná modřina. A ten škrábanec? Nevím, jakou lež vymyslím, když se bude někdo ptát.

Mám pořezané ruce od střepů, do kterých jsem spadla.

Moje ruce. Za posledních pár týdnů se hodně změnily. Rozřezaná zápěstí schovávám pod náramky, nehty jsem si nalakovala na černo. Teď je mám pokryty ještě drobnými škrábanci od skla. Jako kdyby to byly ruce někoho jiného.

Ve škole to bylo také zajímavé. Už nemám sílu být vynikající studentka. Dneska jsem u zkoušení už poněkolikáté pohořela. A? Nikoho to nezajímá. Asi se neděje nic zvláštního, když jsem z jedniček spadla na čtyřky - prostě přirozený proces. Další znak toho, že jsem všem ukradená.

Všechno je mi jedno, všichni jsou mi ukradení. Stejně tu už dlouho nebudu. Už na to nemám sílu. Prostě nemám. Jsem na pokraji sil. Už jen čekám, až spadnu dolů do hlubin nicoty smrti. Čekám na ten moment, kdy mě ta prázdnota přemůže a já se rozhodnu odpoutat se od tohoto světa.

Třeba uletím jako anděl. Vtipná představa.

Erik na mě čeká u mé skříňky. Po tom, co mi řekl včera, jsem se bála, aby nečekal už ráno před mým domem. Nestalo se.

„Ahoj, Christine.“

„Ahoj,“ odpovím mu na pozdrav a skrývám tvář, nechám si vlasy padat do obličeje.

„Neměla jsi včera problémy?“

„Jak to myslíš?“

„S tvou mámou přeci,“ vysvětlí. „Očividně jsem se jí moc nezamlouval.“

On si Lynn přece jen všiml? To je borec.

„To nebylo tebou,“ řeknu.

„Vážně?“

„Vážně. Už musím na hodinu.“

Vezme mě za ruku a zastaví mě.

„To se na mě ani nepodíváš?“

Ty mě chceš vidět, Eriku? Snad ne, mohlo by se ti udělat špatně.

Otočím se na něj, aby mohl vidět můj obličej. Ráno jsem na sebe dala snad tunu make-upu, takže modřiny nejsou vidět, ale ten škrábanec se tak snadno zamaskovat nedá.

Svraští obočí a já vím, že je to kvůli tomu šrámu.

„Jak-“

„Škrábla jsem se prstýnkem, když jsem se převlékala, nic vážného,“ vysvětlím, než se stihne zeptat.

„Aha,“ řekne, ale nepoznám, jestli uvěřil mé lži. „Musíš byt opatrnější,“ usměje se.

„Měla bych. A taky bych už měla jít do té třídy, tak zatím ahoj.“

Opatrně se vymaním ze sevření jeho ruky a spěchám na hodinu. Už tak je dost špatné, jestli mě s ním někdo viděl.

V první lavici už sedí Alicia. Dneska je ve škole nějak brzy.

„Ahoj.“

„Čauky.“

Sednu si vedle ní. Vytáhnu si učení na lavici. O chvíli později stojí u naší lavice Sharon.

„Christine, můžu se kouknout na úkol ze španělštiny?“ zeptá se mile a v ruce drží svůj sešit.

Podívat se? To je synonymum pro opsání.

„Ne,“ odpovím.

„Proč?“

„Prostě ne. Co je na tom nepochopitelného?“

„Fajn.“ Sharon očividně naštvaná odkráčí pryč.

„Proč jsi jí to neukázala?“ zeptá se mě Alicia.

„Protože má dělat úkoly sama.“

To byla pravda. Ale znělo to, jako kdybych byla nějaká učitelka. Vtloukali nám to do hlavy pořád. Dělejte domácí úkoly sami, ať víte, jestli to umíte, nebo ne. Případně se můžete na něco zeptat, kdyby byl problém.

„Proč jsi taková, Christine? Jsi na ostatní dost hnusná. Už se to děje delší dobu.“

„Proč?“ Nešťastně se zasměju. „Protože mě už nebaví být taková, jako předtím. Už nechci, aby se ke mně chovali takhle.“

„Jak takhle?“ nechápe.

„Bavíš se se mnou jen ty. A když se se mnou baví ostatní, tak jen proto, že musí, že potřebují něco vědět.“

„Neuraz se, ale myslím, že je to tím, jak jsi pořád sama. Nechodíš za nikým, jen sedíš v lavici.“

„Aha. A ty si myslíš, že kdybych za vámi do té party přišla, že by se o mě někdo zajímal? Poslali by mě do háje, protože mě mezi sebou nechtějí! Nikoho nezajímám! Všichni děláte, jako kdybych neexistovala, jako kdybych nebyla člověk! Tak se musím projevit.“

Alicia se na mě dívá, jako kdybych se zbláznila. Já se na ni zase dívala vyčítavě, protože nic z toho, co jsem jí vykládala, ona neviděla.

„Nikdy neřeknete: 'Přidej se k nám! Pojď taky! A jak se máš? Nechtěla bys jít taky? A co je nového?´“

„Já tě přeci někdy beru s sebou. To ty věčně odmítáš jít,“ namítne.

„A když už s tebou někam jdu,“ pokračuji, „přisere se k nám někdo další a já jsem jen něco jako tichý společník.“

„Nevěděla jsem, že to bereš takhle.“

„Nikdo to neví, protože nikdo neví, jak mi je. Kdy ses mě naposledy zeptala, jak se mám? Kdy ses mě vůbec zeptala na něco, co se netýkalo učení? To je už hodně dávno.“

„Promiň.“

„Nechci tvou omluvu,“ ujistím ji. „Já ti jen říkám, jak to je.“

Autor: DawnWolfova (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Na pokraji sil - 9. část: