OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Napotřetí to dokážu!!! 28. kapitola

Jednoho krásného teplého rána jsem se vzbudila, protáhla se, oblékla se a šla na snídani. Obvyklá rutina. U snídaně jsem si půjčila od Lily Denního Věštce... a málem jsem se udusila dýňovou šťávou. Datum vpravo nahoře hlásalo, že dneska přichází den s velkým D na začátku. Spíš s velkým N na začátku. Dnes byl den, kdy měly začít moje zkoušky náležité kouzelnické úrovně!

"Lily, proč si mi to neřekla?" osočila jsem se na mou zrzavou přítelkyni.

"Co jsem ti měla říct?"

"Dneska! Dneska?!!!" vyrazila sjem ze sebe akorát.

"No jasně" odvětila Lily jen tak mezi řečí. "Vždyť se o tom spolu bavíme poslední měsíc v kuse. Proč si myslíš, že zůstáváme vzhůru do noci a snažíme se natlouct si do hlav všechny ty příšernosti?"

Rozklepaly se mi ruce a kdybych neseděla na lavičce, rozklepaly by se mi i nohy. Já vím, že to datum se neodvratně blížilo celou tu dobu, vlastně se blížilo už od začátku školního roku, ale nikdy by mě nenapadlo, že to příjde tak rychle. Jak je možné, že se poslední dva týdny jakoby vypařily?

"Kde je vůbec Kate?" zeptala jsem se, když mi došlo, že má druhá tmavovlasá přítelkyně s námi nesdílí chutnou snídani.

Lily jenom mezi sousty prohodila: "Udělalo se jí nervozitou špatně a šla zvracet na záchod."

Nechápu, jak může být tak klidná. Cítila jsem, jak se mi začínají vnitřnosti zmačkávat do malinký kuličky, jako když zmuchláte papír. Nebylo to nic příjemnýho. Udělalo se mi celkem nevolno a začínala jsem rozmýšlet, jestli to stihnu na záchod, nebo se znemožním před celou školou. Ale jak jsem se tak rozhlédla, podivně pobledlých nebo nazelenalých nás bylo víc.

"Dáš si koláč?" natáhla ke mě Lily ruku a v ní držela cosi nelibě vypadajícího, vonícího po jablkách. To jí v té její makovičce přeskočilo? V krku jsem měla knedlík jak vrata a těch pár soust, co jsem stihla sníst, se úmorně snažilo dostat se na denní světlo (já se jim nedivím, ono v žaludku asi nic zajímavýho k vidění nebude - panebože, co to žvanim?).

"Jak můžeš být tak klidná?" zeptala jsem se Lily. Chvilku trvalo než dožvýkala a spolkla ohromné sousto jablečného koláče a pak teprv mi odpověděla.

"Prostě umím to, co umím a nemá cenu se nervovat tím, jak to dopadne. Jednoduše tam příjdu a ukážu jim to nejlepší, co zmůžu. Když se budu zbytečně stresovat, rozhodně si tím nepomůžu."

Jó, taky bych chtěla mít její jistotu. Jenže když já jim ukážu to nejlepší, co umím, rovnou mě pošlou domů se slovy 'promiňte, slečno, ale nejspíš si vás spletli - vy nemůžete být čarodějka, je nám líto'.

"Čím začínáme?" optala jsem se, i když mi to v podstatě bylo úplně fuk.

"Praktickou zkouškou z obrany proti černé magii a odpoledne máme teoretickou z lektvarů."

Lektvary a obrana, to ještě šlo. Začínat přeměňováním by mě zabilo. Neuznali by mě za schopnou pokračovat dál v plnění zkoušek a rovnou by mě poslali domů. Proč jsem se jenom víc neučila???

Do Velké síně nakráčeli Poberti. Všichni hlavy svěšené, ještě si na poslední chvíli pro sebe brumlali, co všechno umí popřípadě neumí. Žádné velké křičení, žádné šťouchání prvňáčků - James se dokonce jedné bandě malých dětí uhnul z cesty, aby mohly projít. Jak ohleduplné! Mají všichni čtyři naděláno až za ušima. Už už jsem si do nich chtěla rýpnout, ale zarazil mě fakt, že jsem nemohla strachy ani otevřít pusu. Jsem na tom ještě hůř než oni.

"Musíš něco sníst." hučela do mě Lily. "Přece nepůjdeš dělat zkoušku s prázdným žaludkem."

Akorát jsem zahučela cosi o tom, že kdybych měla její mozek, taky by se mi nedělalo při pomyšlení na zkoušky špatně.

Když jsme se zvedaly od stolu a šly k učebně, kde se měla zkouška konat, měla jsem problém udržet se na nohou. Ale nejhorší ze všeho bylo to čekání, až příjdu na řadu. Sice jsem hned ze začátku abecedy, ale pár lidí se přede mnou přece jen našlo.

"Catherby John, Danielsová Lis, Evansová Lily, Gauthee Julian. Pojďte si dovnitř." řekla nesympatická ženská, která se vynořila ze dveří. Spolu se mnou a Lily se ještě dovnitř nacpal klackovitý kluk ze Zmijozelu a jedna hubená černoška z Mrzimoru. Abyste neměli dojem, že trpím rasistickými sklony - snažím se upřesněním její rasy pouze odůvodnit její neobvyklé příjmení, pochází totiž z Afriky.

"Hodně štěstí" zasyčela za námi Kate a zvedla do vzduchu pěstí pro štěstí. Zkusila jsem se na ní usmát, ale obličej se mi stáhl do hrozné křeče. Cestou jsem asi třikrát zavadila o vlastní nohy, ale naštěstí jsem rovnováhu jakž takž udržela. Přiřadili mě jednomu postaršímu kouzelníkovi, to z vlasů, co mu chybělo na hlavě, bohatě dohnal dlouhými vousy. Povzbudivě se na mě usmál. Aspoň myslím, že se usmál, vousy se mu totiž posunuly směrem nahoru.

"Slečna Danielsová?" zeptal se a koukal přitom do nějakých papírů.

Kývla jsem hlavou. Pak mi došlo, že když má oči sklopené, že mě nejspíš nevidí a tak jsem polkla a tiše špitla: "Ano"

"Výborně." řekl a schoval papíry pod tmavě fialový hábit. "Připravte si hůlku a zkusíme si pár obranných kouzel."

Vytáhla jsem tedy hůlku, ale okamžitě mi mezi roztřesenými prsty vypadla. Kouzelník se sehnul a podal mi ji zpátky.

"Není se čeho bát, slečno Danielsová. Prostě nám předvedete, co umíte." snažil se mě konejšit. Až na ten plnovous a šedivou barvu vlasů mi strašně připomněl Lily a její proslov dnes ráno u snídaně.

Nádech - výdech. Připadala jsem si jako u cvičení jógy, až na tu hůlku, kteoru jsem pro jistotu v ruce málem rozdrtila, aby mi zase nevypadla. Zkoušející kouzelník mi zadával celkem jednoduché úkoly; expeliarmus, petrificus totalus, impedimenta, protego... Na to přeci není nic těžkého. Jenže ouha! Většina z těch zaklínadel se mi povedla až napotřetí nebo napočtvrté, nervy pracovaly. Byla jsem si téměř jistá, že praktickou částí zkoušky jsem neprošla. A tou teoretickou už to můžu jenom zkazit.

Odpolední teorie lektvarů taky nebyla nic úžasného. Jediná otázka, kterou jsem věděla ihned a bez zaváhání byla hned ta první: Popište, co je bezoár, kde ho můžeme najít a jaké má účinky. U dalších několika si nejsem stoprocentně jistá, jestli jsem na něco nezapomněla. No a minimálně polovinu mám úplně špatně nebo nemám pro jistotu vůbec. To mě pánbůh trestá, že se nemodlím, už jsem na to přišla. Já se nakonec na starý kolena dám asi na církev. Myslíte, že když si ještě dneska objednám v nějakém obchodě křížek na krk a Bibli, že se ježíš smiluje a nenechá mě propadnout ze všeho?Já bych řekla, že určitě. Musí přece zaregistrovat tu snahu!

Večer jsem šla spát s hlavou plnou starostí. Nebyla jsem si jistá, jestli udělám třeba jen jedinou zkoušku, prakticky na nic jsem se neučila.

Druhý den mě čekalo přeměňování, můj nejoblíbenější předmět. Tam nečekám nic lepšího než Téčko. Odpoledne praktika z Péče o kouzelné tvory - o těch jediných můžu říct, že se mi povedly. Asi začnu přemýšlet o dráze kouzelnické veterinářky. S tlustočervama si rozumím mnohem lépe, než s bublajícím kotlíkem.

Následovalo dalších asi milion zkoušek a pak, ani nevím, jak je to možné, bylo po obědě a před námi stála poslední část celých zkoušek Náležité kouzelnické úrovně - toretická část obrany proti černé magii. Když jsem šla do velké síně, která se pro potřeby teoretických částí měnila v jakousi "mučírnu", musela jsem se trošku smát. Možná úlevou, že to konečně mám skoro za sebou, možná to bylo jenom tím hezkým počasím, které venku panovalo. Možná za to mohl fakt, že se mi podařilo provést na chodbě poprvé v životě úspěšně klopýtavou kletbu. Použila jsem ji na Siriuse - ten letěl, když padal ze schodů.

Zasedla jsem ke stolu a poté, co nám profesor Kratiknot rozdal papíry jsem se pustila do psaní. Přiznávám, trošku jsem si vymýšlela, ale základních faktů jsem se držela (skoro).

Hotovo, dopsáno. Mám to za sebou.

Chápete to, lidi? Mám to za sebou. Mám-to-za-sebou!

Ty debilní, vyčerpávající, otravný NKÚ jsou konečně za mnou!!