OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nechtěná... - 1. kapitola

11.04.2012 (15:00) • Liefe • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 964×

„Marie Jane Stantová... Narozena dne 28. listopadu roku 1995? A Terezie Stantová... Téhož dne?“ ověřovala si naše data narození postarší paní za konferenčním stolkem. Po našem přikývnutí se prohrabala ještě spousty dalších papírů, které jí vzápětí sletěly k zemi.

Marie, jako slušná dívka, se okamžitě sehnula a pomáhala jí je sbírat, ale já tam jen tak stála. Co bych jí pomáhala, když ji ani neznám? A navíc je docela zajímavé sledovat sestřin výraz, který po mně co chvíli hází. Jako by snad chtěla, abych se zapojila do nějaké ‚dobročinné akce‘.

„Dobrá,“ prohlásila, jakmile znovu zasedla ke svému stolku. Marie si stoupla zpátky vedle mě a stejně jako já čekala, co po nás bude sekretářka chtít. „Zde máte nějaké papíry, které musí vaši rodiče podepsat, další papíry musíte podepsat vy a pak tu máte už jenom svůj rozvrh hodin. Jak se zdá, obě budete mít stejné hodiny,“ zakončila a zamyšleně nás sledovala.

No, tak to je super. To nestačí, že s ní musím trávit celý dny doma? To opravdu musím všechno tohle strpět?

„Fajn,“ odpověděla jsem pouze, otočila se na podpatku a rázně vykročila směrem ke katastrofě. Jak jsem totiž tušila, lidi okolo mě si o mně špitali a nepomáhalo tomu ani to, když za mnou kráčelo mé na chlup stejné dvojče. Alespoň nejsme stejně oblečené, pomyslela jsem si trpce.

Kdo by si taky nešpital? Já kdybych viděla nějaký dvě stejný holky, taky bych si myslela Bůh ví co. Ale nikde není dáno, že dvojčata jsou absolutně stejná – tím myslím povahově. Chcete se zasmát? Jsem ta hodnější...

Ne, ale teď doopravdy. Sestra byla vždy ta hodnější, já ta... hm... upřímnější. Nejsem ta, co řekne své nejlepší kamarádce milosrdnou lež. Vše říkám narovinu, s nikým se nepářu, prostě normálka.

„Ter, můžeš na chvilku zastavit?“ Nereagovala jsem na sestřin hlas a dál pokračovala, zastavila mě až její paže. „Hej, chci s tebou mluvit,“ upozornila.

„Jestli sis toho ještě za těch sedmnáct let nevšimla, tak já s tebou mluvit nechci,“ promluvila jsem rázně a bez dalšího vyrušení pokračovala na svou první hodinu – matiku.

Vešla jsem do třídy a všechny pohledy se ke mně stočily. Jako pokaždé, když se stěhujeme, pomyslela jsem si. Jestli na mě budou zírat ještě chvilku, tak jim ty oči snad vypadnout, pokračovala jsem ve svých myšlenkách, až jsem se tomu málem začala smát.

Posadila jsem se až do poslední lavice u okna a jen čekala, kdy do třídy vejde má ‚druhá polovička‘ a drby se okamžitě rozrostou po celé škole. Jako by nestačilo, že už tu všichni ví o nových studentkách z Evropy.

A jako bych to neřekla, naše hvězdička vešla do třídy. Chvíli byl klid, všichni si měřili mě a pak Marii a nakonec se mé očekávání naplnilo. Třídou zněly věty, všechny v jednom a tom samém smyslu: „Ony jsou dvojčata?“.

Měla jsem sto chutí vstát a upozornit je, že objekty těch drbů je slyší, ale najednou všichni ztichli.

A pak přišel on. Anděl seslaný z nebe, Bůh, který se ničeho nebojí. Sexy andělský Bůh, co jen tak nakráčel do téhle třídy. Své kaštanové vlasy měl nakrátko sestřižené v dokonalém účesu. Jeho zelené oči prolétávaly třídou jakou ptáci ve vzduchu. Čekala jsem, kdy se rozhodne si ke mně sednout – u mě bylo jediné volné místo v celé třídě -, ale on se postavil ke katedře. Nejprve jsem se zarazila, ale jakmile ty dva drahokamy v jeho očích dolétly až ke mně, jako by se zastavil čas. Nikdo kolem mě neexistoval, sledovala jsem jen jeho, jeho oči, jeho rty, které se pohybovaly... Počkat, pohybovaly?

„- a rád bych, abyste o sobě něco řekly,“ dokončil větu, od které jsem neslyšela začátek. Všichni se okamžitě podívali po mně a po Marii, která seděla hned přes uličku s nějakou blondýnou. Stále jsem koukala do jeho očí a neměla se ke slovu, když jsem uslyšela Mariin hlas.

„No, tak s rodinou jsme se přestěhovali z Evropy a tak nějak jsme si říkali, že by nebylo špatné se tu zabydlet a chodit do školy,“ vykoktala ze sebe rozpačitě a dodala slabý náznak úsměvu.

„Mluv za sebe,“ sykla jsem podrážděně a hned na to se všechny pohledy, včetně toho Boha, stočily na mě.

„Chcete ještě něco dodat, slečno...“

„Stantová. Terezie Stantová,“ doplnila jsem ho. „A raději nic dodávat nechci, byli bychom tu opravdu dlouho,“ odpověď ze mě vyrazila ještě dřív, než jsem to zaregistrovala. Ale nevadilo mi to, ráda jsem ta rázná, co má kuráž. Samozřejmě jsem nezapomněla dodat sarkastický úsměv, který dával jasně najevo, že je mi to ukradený.

„Terezie... Takže vy musíte být Marie Jane,“ podotkl směrem k sestře a mé strohé odpovědi si nevšímal.

„Jen Marie,“ špitla. Chvíli si nás obě prohlížel, pohledem přejížděl z jedné na druhou, spolužáci dělali to samé.

Protočila jsem oči, nervozně se zavrtěla na své židli a snažila se setřást jeho pohled, který mi začal být nepříjemný.

„Dobrá. Tak se vrátíme zase zpátky k učivu. Otevřete si učebnice na straně...“ A v tu chvíli jsem přestala poslouchat. Jako pokaždé, jen jsem dělala, že neexistuji a všechny, kdo se se mnou snažili spřátelit, jsem jen hrubě odpálkovala. Já nejsem Marie, abych se kamarádičkovala s každým druhým.

Po zbytek hodiny jsem musela snášet papírky, které mi co chvilku létaly na lavici, podrážděně jsem je vždy zmačkala a zahodila někam za sebe. Na smutné pohledy svých spolužáků jsem nereagovala a nechala se vést svou vlastní myslí.

A v té byl momentálně ten dokonalý chlapík, co vešel spolu se zvonením do třídy. Jako by nestačilo, že se v jeho přítomnosti cítím nesvá. Ještě to musí být můj profesor.

Šťastné výdechy, vrzání židlí o zem a šustění papírů mi napovědělo, že už pravděpodobně skončila hodina. Sbalila jsem si do tašky papíry, co jsem měla rozházené po lavici – no co, nudila jsem se. Ani jsem se neobtěžovala rozloučit se s profesorem a chtěla projít dveřmi, ale musela jsem se otočit.

„Slečno, můžete na moment?“ Zmateně jsem pootočila hlavu a zjistila, že mluví na mě. Neochotně jsem přešla k němu a čekala, až dopíše něco do sešitu. Zvedl ke mně svůj pohled a já měla co dělat, abych neuhla.

„Chtěl jsem si s vámi promluvit,“ vysvětlil, když jsem před ním stála stále s nechápavým výrazem ve tváři.

„Ne asi,“ zamumlala jsem. „A co jste potřeboval?“ zeptala jsem se už nahlas a snažila se o ne moc drsný tón, který používám na kde koho.

„Všiml jsem si, že vaše sestra měla loňský rok výborné výsledky v matematice. Ale u vás jsem si naopak všiml, že jste byla snad nejhorší z tohoto předmětu. Smím se zeptat, proč tomu tak bylo?“ dotázal se slušně a zvědavě sledoval můj výraz, který se měnil z nechápavého k naštvanému.

„Nevím,“ odpověděla jsem pouze. Ale na jazyku už jsem měla ostřejší odpovědi, než tuhle. Bohužel, asi mu to nestačilo.

„Jestli něco nechápete, stačí říct a já vám to vysvětlím,“ pokračoval dál.

„Ne, děkuji. Všechno dostatečně chápu, jenom to není předmět zrovna pro mě,“ zarazila jsem ho dřív, než z něj vyleze něco ve smyslu, že by mě mohl doučovat nějaký šprt ze třídy. To jsem zapotřebí opravdu neměla. „A navíc nejsem tak blbá, jak si všichni myslí,“ dodala jsem vzápětí, než stačil něco odpovědět.

„To jsem o vás ani neřekl. Jenom mě zajímal důvod. Když už je vaše dvojče tak chytré, tak –“

„Tak já musím být taky? To si myslíte? Ostatně jako všichni ostatní. Proč prostě nemůžete pochopit, že já a ségra jsme každá jiná? Nesnáším ji od dne, co -“ zarazila jsem se a přemýšlela, jak to zaříct. O tomhle jsem nemínila mluvit.

„Od jakého dne?“ zeptal se mile a se zájmem v očích.

„Od žádného. Do toho vám nic není, pane profesore...“

„Tensa. Adam Tensa,“ doplnil mě jako já předtím jeho. Úsměv vyzdobil jeho už tak krásnou tvář a to mě přimělo se mu podívat na rty. Tak krásné rty, ten zvuk, co z nich vychází... A co až jak líbá... Určitě líbá stejně dokonale, jako vypadá...  Pohledem jsem přejela zpátky k jeho zelenkavým očím.

„Fajn. Do mého života vám nic není, pane profesore Tenso,“ dokončila jsem. „Potřebujete ještě něco? Nebo se už můžu vydat na další hodinu?“ A od vaší přítomnosti, doplnila jsem v duchu.

„Jistě, chtěl jsem jen vědět, jestli nepotřebujete doučování. Všiml jsem si totiž, že za posledních pár let jste měla doučování s jistou paní... Servantovou. Vaše bývalá učitelka, jestli se nepletu?“ pokračoval. Nevzrušeně jsem pokývla hlavou.

„Byla to má učitelka jak na matiku, tak na španělštinu, takže mě zkoušela učit tu matiku španělsky,“ přiznala jsem nezaujatě. Proč mu to tu vlastně vykládám? V jeho očích to jen zajiskřilo.

„To je zajímavé. Takže jste byla zvyklá se matematiku učit španělsky? Zajímavé,“ zopakoval znovu. Snažila jsem se dívat všude, jen ne na něj. Taky jsem si všimla akvárka vzadu ve třídě, které bylo... prázdné.

„No, myslím, že to je prozatím vše, co jsem chtěl vědět,“ zakončil nakonec.

„Prozatím?“ Pozvedla jsem nad tou otázkou obočí.

„Ano, prozatím. Mám na vás ještě pár otázek ohledně vašeho vzdělání, ale musíte na další hodinu,“ vysvětlil. Super. Když chci jít, tak má otázky a když chci zůstat, tak mě vyhání. Super.

„Dobře... Takže nashle zítra, pane,“ pronesla jsem ironicky a vyšla ze dveří.

„Spíš třetí hodinu,“ zaslechla jsem. Třetí hodinu? Podívala jsem se na svůj rozvrh a zaměřila se na třetí hodinu... Španělština. Kruci!

Snad se vám líbila tahle kapitola a neodradí vás to od dalšího čtení... =) L.

Autor: Liefe (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nechtěná... - 1. kapitola: