OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nechtěná... - 12. kapitola

04.06.2012 (17:00) • Liefe • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 949×

Ani jeden jsme nečekali, že by nás tu někdo mohl najít, a proto nás to taky dost překvapilo. „Ehm... Marie?" zkusila jsem opatrně, ale už předem jsem věděla, že z tohohle bude obroský malér. Nikdo se to neměl dozvědět a už vůbec ne moje ségra, která to hned vyslepičí mámě.

„Myslíte to vážně?" zeptala se vážně a pohledem přejížděla ze mě na něj. Ta vyvádí, jako kdybych dělala něco, co je proti pravidlům, pomyslela jsem si. Ale vzápětí jsem si uvědomila, že tohle vlastně je proti veškerým pravidlům. Profesor nesmí mít nic osobního se studentkou a už vůbec s ní nesmí mít žádný poměr. Najednou jsem o něm nepřemýšlela jako o svém profesorovi z matiky a ze špániny, ale jako o Adamovi - o klukovi, který mě neskutečně přitahuje.

Nemohla jsem nalézt žádná slova, kterými bych jí odpověděla, a tak jsem jen zarytě mlčela. A Adam na tom nebyl o moc líp. „Teď už chápu ty tvoje pohledy a dokonce občas i ty vaše," v očích jí nebezpečně zajiskřilo, „ale že byste to dotáhli až sem? Ter, víš, že tohle je proti pravidlům. A vy to máte vědět tuplem, když jste profesor! Se studentkou byste si nikdy nic neměl začínat!" vyjela po něm, a tak jsem se postavila před něj.

„Jeho z toho vynech," varovala jsem ji a tentokrát ho chtěla jakkoliv ochránit před jejími řečmi. I kdyby to znamenalo, že to vykecá.

„Nebo co?" Přikrčila jsem se pod tónem jejího hlasu. Takhle jsme se už dlouho neprovokovaly a upřímně? Chybělo mi to.

„Nebo nic. Je mi jedno, jestli to někomu vykecáš, nebo si to necháš jen pro sebe, ale my se máme rádi," srazila jsem její pýchu a nervozně pohlédla na Adama, který za mnou beze slova stál. Máme se rádi, že jo?" pípla jsem nesrozumitelně, protože jsem si tím najednou nebyla  už tak moc jistá. Ta jistota mě totiž s každou další sekundou opouštěla a já už jen doufala, že Marie odejde a nechá nás žít ve svém vlastním životě. Bohužel, tohle byla realita a ne žádná pohádka, kde vše končí šťastným koncem. Takže sotva jsem začala přemýšlet, zda jsem udělala správně tím, že jsem po ní vyjela, otočila se a odešla zpátky do restaurace.

S vyděšeným výrazem jsem se dívala na Adama, protože jsem nevěděla, co šla  udělat. Šla to snad všem vykecat? Nebo si to nechá pro sebe? Namísto toho, abych byla vyděšená, jsem na rty dostala další letmý polibek.

„Neměli bychom to dělat," šeptla jsem po chvíli. Odtáhla jsem se od něj, abych mohla normálně přemýšlet a zadívala se do země. Je to pro tebe nebezpečné," pokračovala jsem, když se neměl ke slovu. Jen mi zpříma koukal do očí - co já vím, co tam chtěl najít? Leda tak bolest, která se tam objevila po mých slovech. Teď už jsem si najednou nedokázala představit život bez něj, stal se mou součástí - i během těch pár dnů. Nejhorší na tom všem ale bylo, že musím žít stejně jako předtím - protivná na každého, kdo se na mě jen podívá.

„Neboj, zvládneme to," prohlásil a přiblížil se ke mně, aby mě objal. Ale já se slzami ustoupila.

„Ne, nemůžu," pípla jsem znovu, otočila se a bez jediného pohledu na něj šla zpátky do restaurace. Po cestě jsem se snažila nasadit úsměv a upřímně doufala, že se mi to alespoň trochu povedlo.

Jakmile jsem dosedla na svou židli, nevnímala jsem nikoho jiného, jen jsem přemýšlela. Udělala jsem dobře, když jsem mu to řekla? Neměla jsem to raději nechat být a užívat si lásku?

Ne, nebylo by to správné, pošeptal mi vnitřní hlásek. Takhle to bude nejlepší pro nás pro oba, nalhávala jsem si, ale stejně doufala, že jsem  udělala správně.

„A co ty, Ter, našla jsi už nějakou tu lásku?" ozval se u stolu jeden z tolika hlasů. Pozvedla jsem oči a setkala se s očima pana Tensy.

„Hm?" zamumlala jsem jen, protože jsem nějak nezachytila, na co se mě ptal.

„Našla jsi nějakou lásku, se kterou bys chtěla zůstat déle, než pár dnů?" zeptal se znovu a svému rozvedení věty se zasmál - zřejmě mu to přišlo vtipné. Nenápadně jsem se ošila, protože tohle nebylo téma, o kterém bych se chtěla bavit na veřejnosti a ještě ke všemu s jeho otcem.

„Ehm... Asi ne," zabrblala jsem a raději odvrátila hlavu. Zaregistrovala jsem, že Adam zrovna přišel dovnitř, na moment jsme se setkali pohledem, ale vzápětí jsem očima uhnula na druhou stranu restaurace.

„Jak je to možné? Taková krásná dívka jako ty přece nemůže být problémy s kluky," pokračoval. Pousmála jsem se nad jeho komplimentem, ale odmítala odpovídat. Proč taky? Abych se ztrapnila?

„To máš pravdu. Krásná dívka ona opravdu je, nemám pravdu?" přidal se k našemu rozhovoru i Adam. Přísně jsem si zakázala na něj kouknout, ale stejně jsem to udělala. Bolest, zvědavost, zklamání. City, které jsem z něj v tuhle chvíli cítila byli... no, pro některé možná krásné, ale já to nemohla vydržet.

„Jistě. Opravdu se ještě nikdo nenašel?" zeptal se znovu jeho otec a se zájmem mě upřeně sledoval. Pohled jsem mu opětovala a pomalu se nadechovala k odpovědi, když jsem pohledem nechtěně zakotvila u Adama. Samozřejmě, že si toho všiml, takže se díval vzájemně na mě a na Adama. Kruci, tohle jsem nechtěla.

„Myslím, že ve škole jsi upoutala veškerou pozornost jen tím, že jsi přišla na školu," přitakal Adam a svýma dokonalýma očima se vpíjel do těch mých. Měla jsem na jazyku odpověď ve stylu: „Hlavně tvou", ale rozmyslela jsem si to.

„A já si myslím, že jenom zbytečně přeháníte. To víte, že už jsem někoho potkala, ale však víte - nevyšlo to tak, jak jsem si představovala," přiznala jsem staršímu panu Tensovi a na Adama se už ani nepodívala. Nemyslela jsem totiž jeho, ale Johna.

„Nemyslíš, že v lásce by se mělo odpouštět? Každý by měl alespoň jednou dostat druhou šanci," přerušil mé myšlenky a tím upoutal mou pozornost.

„Myslíte?" zeptala jsem se nejistě. „I když je to něco, co se jen tak odpustit nedá? Něco jako... nevěra?" vypustila jsem ze sebe a netrpělivě čekala, co mi na to odpoví.

„Nevěra... To je zase něco jiného... Ale stejně si stojím za tím, že by se mělo odpouštět. Vždyť nikdo není dokonalý. A navíc - v lásce nejsou žádné hranice," odpověděl po pár minutách mlčení. Zaujalo mě, že o tom takhle přemýšlí, protože já měla na tohle úplně odlišný názor. Nepatrně jsem pohlédla na Adama, který se díval někam za mě. Pootočila jsem se a uviděla Johna.

V hlavě jsem měla jen jedinou větu - Každý by měl dostat alespoň jednou druhou šanci... Mám mu odpustit? Nebo být s Adamem? Kus ve mně se odlomil a já si najednou nebyla jistá. Tolik nocí jsem probrečela kvůli Johnovi... Copak mu mám po tom všem odpustit? Odpověď ze mě vylítla sama.

„Ano," zašeptala jsem slabě.

http://www.databazeknih.cz/vydane-knihy/amanda-quick-2271

Autor: Liefe (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nechtěná... - 12. kapitola: