Nechtěná... - 14. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Dvě dívky, dva životy - jedna rodina, jedna nenávist...

Jak nakonec odpoví Tera na Adamovu otázku? L.

03.07.2012 (17:00) • Liefe • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 869×

V minulé kapitole:

„Co tu děláš?“ vyjekla jsem jen v noční košili.

„Chtěl jsem vědět, že jsi v pořádku,“ přiznal. „Můžu... můžu dál?“ zeptal se opatrně a zasedl do křesla. „Neměl jsem po tobě tak vyjet bez tvého svolení.“

„Chtěla bych tě... Ale jsi můj profesor, já tvá studentka, nic víc mezi námi být nesmí...,“ pronesla jsem zklamaně.

„A chtěla bys mě? Chtěla bys, aby mezi námi bylo něco víc, než jen profesor a studentka?“ pokračoval ve své otázce čekajíc netrpělivě na odpověď, kterou jsem nemohla říct.

„Já...“

***

Byla jsem tak zmatená, tak polapená jeho dokonalýma očima, že jsem nedokázala z úst vypustit jediné slovíčko, jediné písmeno. Bylo to, jako bych se topila pod vodou a nemohla popadnout dech, jako bych byla vysoko nad zemí a vzduch byl tak hustý, že jsem neměla dostatečný přísun kyslíku. Chtěla jsem – potřebovala jsem – se nadechnout a odpovědět. Přeci to je tak jednoduché, jedno slovo...

Ale nešlo to. Nemohla jsem se k tomu přinutit, ať jsem chtěla sebevíc. A proto jsem taky dál seděla na gauči, přikrytá dekou sotva po kolena a s hlavou nahnutou na stranu, jako by se nic nedělo. Přesto to ve mně vřelo touhou.

Jasně, že ho chci! Jasně, že chci, aby mezi námi bylo něco víc! Co je to, kruci, za blbou otázku?! Takovou může položit snad jen idiot!

Ale nadruhou stranu jsem tuhle proklatou touhu uzemnila a snažila se rozumně přemýšlet. Nebyl to až tak dobrý nápad, protože rozum si stál za jediným – okamžitě ho vyhodit a ve škole, nebo kdekoliv jinde, ho ignorovat a předstírat, že se nikdy nic nestalo. Copak se tohle ale dalo poslouchat? Nejraději bych hned teď ho vyfackovala za to, co všechno udělal s mými pomatenými city a hned poté ho políbila za všechno, co mi svým chováním ukázal – že láska nezná hranice.

Bohužel jsem se stále nemohla rozhodnout, a tak tam přede mnou stále stál, ve tváři obavy, ale i naději. Doufal, stejně jako já, že řeknu ‚ano‘? Nebo snad doufal, že mu řeknu ‚ne‘ a bude mít ode mě pokoj?

Jaký pokoj? To on za tebou dolízá, ne ty za ním, okřikla jsem se v duchu a dál sledovala ta očka, která na mě koukala. Co mu mám odpovědět? Co bych měla udělat? Co...?

„Nevím,“ zašeptala jsem nakonec po dlouhé chvíli a poprvé za tu dobu se nadechla. Opravdu jsem celou dobu zadržovala dech a jak jsem zjistila, tak Adam též. Odvrátila jsem od něj svůj pohled a zaměřila se na vyrýsované tvary v podlaze. Bylo to... zajímavě nudné.

Na moment jsem pevně stiskla lem deky, ale vzápětí ji vystřídaly teplé prsty. Opatrně jsem vzhlédla a byla si vědoma svých smutných očí.

„Počkám,“ pronesl vážně, ale já už to nesnesla.

„Počkáš... Proč?! Vždyť sám víš, že nikdy mezi námi nic nebude! Prostě to nepůjde, ať budeš dělat co chceš!“ rozkřičela jsem se na něj a tím si na něm nevědomky vylévala svou bolest uprostřed hrudníku. Nesnesla jsem už pomyšlení na to, že budu mít stále za zadkem jeho, dokonalého chlapa, který na mě bude čekat, i kdyby to trvalo několik desítek let.

„Proč si to myslíš? Nevěříš, že to spolu zvládneme?“ zeptal se mírně a nenápadně se pomalu posadil vedle mě. Prsty mi sevřel dlaně a já cítila ty jiskřičky štěstí, které mezi námi v ten moment poletovaly.

„Tohle ne, tohle prostě nejde,“ pronesla jsem o něco klidněji. Po tváři mi stekla jedna osamělá slza, a tak jsem ji urychleně setřela, než se dostala dál, jak na tvář. Nesměla jsem mu ukázat, jak moc mě bolí jen pomyšlení, že s ním nemůžu být.

„Proč?“ zeptal se znovu. Doteď jsem se mu pohledem vyhýbala, ale teď jsem se mu podívala zpříma do očí. Kvůli slzám jsem viděla krapet rozmazaně, ale pár zamrkání stačilo, abych ty neposedné slzy vyhnala.

Psychicky jsem se připravovala na scénu, kterou budu muset předvést, a své ruce vytrhla z jeho hřejivých dlaní. Prosím, jen mě teď nezraďte, slzy proradné...

„Pochop už konečně, že nijak extra netoužím po žádném přitroublém románku se svým profesorem jen kvůli tomu, že je kus! Chápeš to?! Nechci tě! Nechci nic, co se týká tebe! Stačí mi, že se vidíme ve škole, nic víc k životu nepotřebuji. Prostě tě ve svém životě nechci!“ vyhrkla jsem co nejrychleji a doufala, že rozumněl každému slovu, které jsem řekla. Zhluboka jsem dýchala a snažila se zahnat tvořící se slzy v očích – zatím úspěšně. Ale na jak dlouho?

Jeho výraz se zpočátku nezměnil. Stále měl ve tváři vepsanou bolest jen z pomyšlení, že spolu nesmíme být, stále měl v očích ty jiskřičky naděje, které pomalu, ale jistě uhasínaly. Jeho tvář se zkřivila do bolestného výrazu. Nechtěla jsem sledovat, jak trpí, i já trpěla a to mi stačilo. Ale jestli jsem tohle chtěla dotáhnout do konce, musela jsem pokračovat.

„Ter?“ zašeptal slabě a zřejmě mi nevěřil. Na důkaz svých slov, aby uvěřil, jsem vstala a jako v nějaké noční můře přešla ke vchodovým dveřím a otevřela je.

„Nechci tě,“ pronesla jsem opět. Snažila jsem se znít nezaujatě, ale bolest z mého hlasu přímo sálala, že by to poznal i blbec. Nikdy jsem netušila, že se srdce může zlomit tolikrát po sobě. Nejdřív s Johnem, pak s Marií a teď dokonce i s Adamem. Bohužel, za to poslední si stále můžu já, nikdo jiný.

Ale on se nezvedl. Místo toho se nervózně posunul dál ode dveří a vyděšeně mě sledoval. Nevím, jestli se bál mě, nebo se bál něčeho za mnou, nebo já nevím co... Co jsem ale věděla bylo, že ho odtud musím dostat, ať se děje cokoliv.

„Adame, ráda jsem s tebou strávila nějaký čas, to přiznávám, ale teď už běž," zhluboka jsem se nadechla a nedala průchod své bolesti, „prostě tě tu nechci,“ dořekla jsem tvrdě a sama tomu začínala pomalu věřit. Vím, že jsem si to všechno jen uboze nalhávala, ale já to musela udělat. Pro dobro jak mé, tak i jeho.

Konečně uvěřil, zvedl se a pomalým krokem přešel k otevřeným dveřím, které jsem držela. Lépe řečeno – kterých jsem se držela, abych se pod veškerou tou tíhou nezhroutila přímo na zem. U mě se zastavil a zpříma se podíval do mých očí plných bolesti.

„Nevěřím,“ odvětil pouze, otočil se a odešel z domu. Ještě chvíli jsem koukala na jeho záda, ale vzápětí jsem dveře prudce přibouchla a okamžitě se po nich po zádech svezla. Už jsem to nevydržela, nešlo to...

„Miluji tě,“ zašeptala jsem do ticha domu, zalitovala, že mu to nikdy nemůžu říct a naplno se poddala těm proklatým vzlykům, dokud někdo neotevřel dveře, a tak mě s nimi bouchnul přímo do zad.

Utřela jsem si slzy, otočila se a hned vzápětí se zarazila.

A kruci...

« Předchozí díl

Autor: Liefe (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování