OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nechtěná... - 3. kapitola

13.04.2012 (13:00) • Liefe • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 897×

První myšlenka po probuzení byla okamžitá. Den začíná.

Bez přemýšlení jsem až s přílišnou radostí vyskočila z postele, s úsměvem na tváři přeběhla do koupelny a po cestě zabouchala na Mariiny dveře pokoje. Ozvalo se mrzuté pozvání dovnitř, ale já na to nereagovala a mezitím se prohlížela v zrcadle. Provedla jsem ranní hygienu, nanesla si krapet stínů na oční víčka, nezapomněla jsem dodat úžasný lesk na rty a odešla zase do pokoje.

Nevěděla jsem, zda se mnou není něco divného, nebo se jenom cítím vyloženě skvěle, ale pobrukovala jsem si svou oblíbenou ukolébavku, kterou mi dříve broukala matka.

Nejprve, než jsem otevřela svou skřín plnou oblečení, odhrnula jsem své závěsy z oken a zadívala se do zářivého slunce. Chvíli jsem nechala paprsky, aby mě příjemně hřály, ale pak jsem do ruky jako na povel čapla šaty na ramínkách a bez dalších přestávek si je na sebe navlékla.

Koukla jsem na sebe do zrcadla, co jsem měla na vnější straně od dveří skříně, a musela uznat, že mi to sluší. Ale po chvíli jsem se málem zhrozila, protože vlasy jsem měla rozházené snad do všech stran. Urychleně jsem po cestě do koupelny vzala hřeben a v koupelně si vytvářela různé účesy. Nakonec jsem si nechala vlasy jen tak rozpuštěné a k tomu jsem si vzala ještě své oblíbené náušnice – kruhy.

Jakmile jsem uznala, že už jsem vše pořebné udělala, bez pozvání jsem vpadla do sestřiného pokoje. Čekala jsem, že bude pobíhat po pokoji a hledat slušné oblečení, ale ona ještě ležela v posteli a pochrupovala. A když říkám pochrupovala, myslím opravdu pochrupovala.

Hm, to by mohla být zábava... S lišáckým úsměvem na tváři jsem se naklonila těsně nad ni a chvíli ji sledovala. Byla to opravdu zábava, přesně, jak jsem si myslela.

„Budíček!“ zakřičela jsem jí do ucha, až se celá vystrašená prudce posadila. Lapala po dechu, jako by právě vylezla z vody, zatímco já se skácela smíchy k zemi. To prostě nemělo chybu!

„Terezie! Krucinál! Tohle mi už nedělej!“ vyjela po mně naštvaně Marie a během toho začala pobíhat po celém pokoji. Nejprve přeběhla k zrcadlu, pak ke skříni a nakonec rychle přeběhla do koupelny, kde strávila dobrých patnáct minut.

Mezitím jsem stále s úsměvem na tváři sešla do kuchyně, kde jsem potkala mámu. Měla jsem opravdu dobrou náladu, ale sama jsem nevěděla, čím to mohlo být.

„Dobré ráno, mami,“ zatrigovala jsem a vlepila jí lehkou pusu na tvář. S údivem v očích sledovala mé počínání, jak si nabírám do misky cereálie a zalívám je vodou, jak je následně jím a co víc, jak po sobě uklízím. Stále mi to divné nepřišlo, docela mě to předstírání někoho jiného bavilo.

„Mami?“ ozvala se Marie ze schodů. Pohledem jsem zaregistrovala rychlý pohyb, tak jsem se tam podívala a zahléda Marii zrovna v okamžiku, kdy ztrácela svou rovnováhu. Bez jakéhokoliv varování jsem raději vyrazila vpřed a zachytila ji dřív, než si stačila narazit jakoukoliv část těla. Ted mě s údivem sledovaly obě.

„Ter? Co se s tebou děje?“ ozval se nakonec otec, který zrovna scházel ze schodů. „Co se na mě tak díváš? Chováš se prostě divně,“ oznámil. Jen jsem pokrčila rameny a Marii postavila na nohy. U toho jsem si samozřejmě nemohla nevšimnout jejího zeleného obličeje.

„Jsi v pořádku, zlatíčko?“ promluvila k ní mile máma. Ta stěží přikývla, ale vzápatí vyletěla schody zpátky do koupelny. Po chvíli se vrátila snad ještě zelenější než předtím.

„Asi mi není dobře,“ zamumlala nesrozumitelně.

„Takže dneska nikam nejdeš. Jen si běž zpátky lehnout do postele, hned ti přinesu nějaké prášky,“ vykládala rychle máma a už byla v kuchyni a hledala prášky proti zvracení.

„No, vypadá to, že dneska jdeš do školy sama,“ oznámil mi otec s úsměvem. A to mi na tváři vykouzlilo ještě větší úsměv. Až s příliš velikým nadšením jsem vyběhla z domu, naskočila do auta a vyrazila směrem ke škole.

Jakmile jsem zaparkovala na parkovišti, spokojeně jsem ještě seděla. Celé ráno jsem se dokázala chovat mile, tak proč bych to nedokázala i ve škole?

S novým nápadem a úsměvem na tváři jsem vyšla z auta a snažila se předstírat, že jsem milá. Lidi okolo mi úsměv opláceli a zdravili mě. Jediné, co mě na tom zarazilo bylo to, když mě zdravili jako „Ahoj, Marie,“. Nejdříve jsem chtěla na všechny zaktičet, že já nejsem žádná Marie, ale pak mi to došlo. Oni mě mají za Marii. Myslí si, že jsem ta slušňačka... To je super!

Takže po zbytek rána jsem se snažila předstírat, že jsem Marie  a věřte tomu nebo ne, ale dařilo se mi to. Alespoň do doby, než jsme měli matiku. Jak sám říkal náš matikář, Marie byla v matice nejlepší, zacož já byla ta nejhorší. Jak najednou vysvětlím, že mi – jako Marii – nejde matika?

Mezitím zazvonilo a do třídy přišel profesor. Samozřejmě jsem seděla na tom stejném místě, jako sedávala Marie, tím pádem bylo mé místo prázdné. Bloncka vedle mě se se mnou snažila bavit, ale mile, opravdu mile, jsem jí jen řekla, že dneska mi není moc dobře, takže nemám náladu si s nikým povídat. A to zabralo.

„Dobrý den, třído,“ pozdravil nás profesor.

„Dobrý den,“ ozvala se sborově třída. Jako včera jsem ho celou hodinu sledovala, ale on mi nevěnoval ani jeden pohled. Popravdě? Bylo mi to líto. Tak moc jsem se těšila, že s ním budu zase hrát „oční tenis“, ale teď jsem byla zklamaná.

„Slečno Stantová, vy jste v matematice výborná. Tak nám řekněte, čemu se rovná hodnota x?“ zeptal se mě profesor a všechny pohledy se ke mně okamžitě stočily. S vykulenýma očima jsem sledovala rovnici, co byla napsaná na tabuli a snažila si vzpomenout, jak se počítají rovnice o dvou neznámých. Kruci, kruci, kruci. Vždyď jsme to probírali... před několika lety! Přeci si to musím pamatovat!

„Ehm... Čtyři?“ špitla jsem, ale celou třídou se můj hlas ozýval jako ozvěna. Netušila jsem, kolik to může být, jenom jsem si tipla své oblíbené čístlo. A k mému údivu to bylo dobře.

Do konce hodiny jsem se snažila aspoň dávat pozor a snažila se na něj tak moc nezírat. Stačilo dávat jednu hodinu pozor a světě div se, začala jsem to chápat.

Nakonec ale zazvonilo a já se – s úsměvem – sbalila.

„Slečno Stantová, můžete na minutku?“ promluvil ke mně profesor. Prokoukl mě snad? Ví, že nejsem Marie? Se strachem jsem se doploužila k jeho stolu.

„Ano, pane?“ snažila jsem se znít mile. Vzhlédl ke mně a na moment se mi zahleděl do očí, ale potom jen zatřepal hlavou.

„Nevíte, jak se vaše sestra rozhodla ohledněmých nabídek?“ zeptal se. Nejprve jsem se lekla, o jaké nabídky se jedná, ale pak jsem si vzpomněla. Španělština a doučování.

„Moc se omlouvám, pane profesore, ale o ničem se mi nezmiňovala,“ vysvětlila jsem. „Co jsem ale slyšela z jejího rozhovoru s matkou, tak tu španělštinu by moc ráda přijala,“ rozmyslela jsem si to nakonec. Když už jsem Marie, tak si aspoň trošku můžu pomoci.

„Opravdu?“ V očích mu svitla čirá radost. „A s tím doučováním náhodou nevíte?“ zeptal se ještě.

„Doučování... No, totiž,“ začala jsem a rychle v myšlenkách ještě přemýšlela, jestli mám nebo nemám přijmout. Zrovna, když jsem to už začala trochu chápat, tak by mi to už přeci jen bylo na nic...

„Už jsem to říkal i Tere, ale když už jste v matematice dobrá vy, tak jí by to neuškodilo. Právě naopak, prospělo by jí to. Navíc bych si ji rád při tom doučování přezkoušel, co všechno si z matematiky pamatuje a co by si potřebovala naopak zopakovat,“ vysvětlil. S vykulenýma očima jsem ho sledovala.

„Počkejte... To byste mě, chci říct ji, doučoval vy?“ ujasnila jsem si. S úsměvem přikývl. Tak to je jiná! ozvalo se mi okamžitě v myšlenkách.

„No jistě, už si vzpomínám,“ zalhala jsem rychle. „Mluvila o tom se mnou a povídala mi, že by to ráda přijala,“ pokračovala jsem dál a ani se nesnažila zakrýt svůj úsměv. Tentokrát to byl úsměv opravdový.

„Tak to mě opravdu těší. Jsem si jistý, že nám to půjde. Prosím, vyřiďte jí, že kdyby jí dnes bylo už o něco lépe, aby se za mnou stavila někdy kolem páté v místní knihovně. Dobrá?“

„Ano!“ odpověděla jsem, a pak si uvědomila, jak to mohlo vyznít. „Chci říct... Ano, určitě jí to vyřídím,“ podotkla jsem klidněji.

„Tak děkuji. Můžete jít,“ rozloučil se se mnou a zase se vrátil ke své práci. Šla jsem na další hodinu a hlavou mi zběsile běhaly zmatené myšlenky.

Udělala jsem dobře? Nebyla to jenom jedna z mých věčných chyb...?

Další kapitola je za námi a já bych ráda, jestli byste mi mohli napsat do komentářů, zda se vám můj příběh líbí, nebo jestli bych na tom měla cokoliv změnit... Opravdu bych za to byla moc ráda. =) L.

Autor: Liefe (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nechtěná... - 3. kapitola: