OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Není zloděj jako zloděj! - 9. kapitola

08.02.2015 (13:00) • Ronee • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 499×

9. kapitola

Následovaly asi tak dvě hodiny tvrdé dřiny v tom smyslu, že jsme museli prostudovat každý jeden záhyb, příčku, kameru a chodbu, co se v celé té budově nacházela. Pro větší zvýraznění a orientaci v plánku označil agent Griffin každý jednotlivý bod jinou barvou lihovky. Ten druhý agent, mně sympatičtější, se se slovy, že nám přeje hodně štěstí při akci a oznámení, že teď budeme spolupracovat jen s agentem Griffinem, jelikož je to jeho případ, vytratil.

Všechno šlo jako po másle. Ze zamyšlení mě vyrušil až Griffinův hlas. „Když se dostaneme sem…," namířil ukazováčkem doprostřed plánku s mapkou znázorňující podrobný popis o rozložení budovy, „… máme vyhráno."

Rozhlédla jsem se na všudypřítomné. Všichni jen vážně pokyvovali hlavou, že rozumí. Vždy mě na nich fascinovalo to, jak dokážou z ničeho nic přepnout a naladit se na úplně jinou vlnu.

„Značné problémy nám bude dělat ochranka. Podle plánu by měla být tady, tady a tady." Na místech určených udělal červené křížky.

„Nejlepší řešení bude, když počkáme, až se budou střídat. Musíme pracovat velmi rychle. Střídají se totiž každých patnáct minut. Nezodpovězená otázka pro nás zůstává, kudy odejdou. Mají více možností, proto se musíme napíchnout na bezpečnostní kamery a centrální počítač. Nejsnadnější by bylo, kdybychom kamery přepojili do našeho počítače a natočili tam smyčku, co by se neustále opakovala, a oni by vlastně viděli jen to, co bychom chtěli my. Proto mě napadlo, že bychom taky mohli spustit poplach na druhé straně budovy. Vyřešili bychom tím levou stranu. Všichni by se seběhli na tu pravou, a až by se jim podařilo zjistit, že se ve skutečnosti nic neděje, byli bychom už pryč. No, a nakonec tady…," ukázal na již zakroužkované místo uprostřed, „… jsou tepelná čidla a lasery. Vypínač je tady." Na mapce opět přibyl další červený křížek.

Nakonec zakroužkoval malou bedýnku kousek od hlavních počítačů a poťukal na ni druhým koncem lihovky.

„Musíme se dostat ještě do tohohle systému a odpojit ho. Neměl by to být problém, všechno je to mezi sebou navzájem propojený. Navíc máme jednu velkou výhodu a to tu, že známe přístupové heslo," usmál se.

„To jste taky zjistili?" ptal se ho udiveně Stev.

S pohledem stále na plánku mu odpověděl. „Jasně, že zjistili, co myslíte, že jsme tam ten půl rok asi dělali?"

„Takže vy si vážně myslíte, že Harrisen obchoduje se zbraněmi?"

„Nejenže myslíme, je to skoro jistý, nic s tím ale nezmůžeme, dokud neseženeme potřebné důkazy. Sice ještě přesně nevíme, kam ty zbraně vyváží, ale podle našich statistik to bude hlavně do toho Ruska," odpověděl mu se zrakem stále na plánku.

„To myslíte vážně?" ptal se ho udiveně Logan.

„Jo, dokonce máme takové neblahé tušení, že je v tom namočená i ruská mafie."

„Hele, kamaráde, tak tady končí veškerá sranda, s mafií si není radno zahrávat a obzvlášť ne s tou ruskou. Ta má svoje lidi všude," zděsil se Robert a nejen on.

Kdybych si nechtěla udržet jisté dekorum, přiznala bych se, že se mi právě roztřásla kolena.

…

Pohodlně jsme si posedávali a někdo dokonce i polehával v obýváku, když nám tuhle naši povedenou idylku přerušil opětovně Logan.

To už se snad stávalo tradicí.

„Myslím, že nastal pravý čas říct vám ještě pár informací o průběhu té zítřejší akce," pravil hned na úvod. S tichým povzdechem jsme si sesedali do důstojnějších pozic a už jen vyčkávali, až to na nás konečně vybalí.

„Takže…," sednul si na jeho oblíbené místo, čili na opěradlo u křesla, „… celé se to bude konat zítra odpoledne. Bude pátek, většina z nich natěšená na víkend a mimoto, přesně ve dvanáct nula nula mají pauzu na oběd, takže jich plno z nich bude v pravém křídle, kde je jídelna. Ti zbylí obývají kanceláře ve druhém patře, což nám rovněž vyhovuje, protože veškeré systémy a hlavní počítače jsou v suterénu, do něhož se dostaneme přes podzemní garáže."

„A nejsou tam bezpečnostní kamery?" ptala se se zájmem Luci.

„Jsou," přisvědčil.

„O ně a alarm se postará Rio." Zmiňovaný mu na důkaz souhlasu jen lehce kývnul hlavou.

„S Riem jsme se taky rozhodli, že vchod do budovy začneme monitorovat už dnes. Kvůli tomu, aby měl čas, zjistil, co a jak tam funguje. Časovou smyčku musíme nahrát, ale až zítra těsně před akcí proto, aby nám na ní seděly veškeré detaily, jako třeba rozložení aut po garážích a jejich barva. Bylo by asi divný, kdyby v garáži, dejme tomu, bylo zaparkovaných dvanáct aut červený barvy a hned by tam byly jen dvě barvy modrý. Na závěr už jen stačí nahraný úsek pouštět stále do kola. Tímto zabráníme, aby nás někdo zpozoroval nebo si nás později našel." Na stůl rozložil mapku popsanou tužkou.

„Mezitím, co Luci odveze Roberta a Willou," do ruky vzal červenou lihovku a udělal malou šipku k prvnímu patru budovy, „já, Stev a agent Griffin zůstaneme prozatím tady. Budeme sledovat, jak se situace vyvíjí. A až se Willou a Robert dostanou k hlavnímu počítači, přepojí ho na ten Riuv."

„Proč ho nemůžeme na Riuv počítač přepojit už z bytu?" vyptával se Stev.

„Jinak to nejde, někdo musí počítač zapnout zevnitř, mají to vychytaný, to se jim musí nechat."

„Zdá se ale, že ne dost," komentovala jsem. Obdařil mě jen jedním souhlasným pousmáním.

„Pak až bude mít Rio jejich systémy pod kontrolou, předá mi kódové heslo od únikového východu, mezitím se pro nás stihne vrátit Luci a odveze mě, Steva a Griffina." Modrou lihovkou opět něco načrtnul do plánku. 

„Já a Griffin se dostaneme do budovy z druhé strany přes únikový východ, zatímco Stev bude v neustálém kontaktu s Riem. Bude nás vysílačkou informovat o dění venku. S Griffinem se postaráme o záložní generátor a na chvíli ho vyřadíme z provozu, to by mělo stačit pro chvilkové selhání systémů. Abychom vyvolali rozruch a nikdo si ničeho nevšiml, spustí Rio v levém křídle ještě poplašný alarm. Zatímco vy," ukázal na mě a Roba, „proklouznete dovnitř. Rio bude mít mezitím už odblokované počítače, takže vám zbyde už jen stáhnout na flashku ty data. Budete na to mít přesně deset minut. Tak dlouho bude trvat, než se generátor zase nahodí zpátky do provozu, a než si někdo z nich stačí něčeho všimnout, budeme pryč."

„Je vám něco nejasný? Nebo máte jiný návrhy? Pokud ano, sem s nimi." Naše mlčení si vyložil po svém.

…

Den D přišel na můj vkus až moc brzo. Ještě horší ale bylo to, že šlo podle mě všechno až podezřele dobře a bez sebemenšího problému. Společně s Robem nás Luci vyhodila kousek před budovou. Na pohodu jsme se dostali do podzemních garáží. Nikdo si nás nevšiml. O to víc jsem se nemohla zbavit pocitu, že je něco špatně.

Na příjezdovou cestu kousek od firmy, ale zase dost daleko od kamer, jsme dorazili přesně ve dvanáct třicet. Ohlásili jsme se Loganovi vysílačkou. Mezitím Rio spustil tu akci s kamerami. Já a Robert jsme se nepozorovaně dostali do budovy a začali procházet dlouhou úzkou a v neposlední řadě také špatně osvětlenou chodbou.

Nad našimi hlavami v řadě za sebou jen matně poblikávaly zářivky. Místnost sama o sobě působila takovým tím podmračeným dojmem. Chodbička, co nás statečně provázela, až k našemu cíli byla tak úzká, že jsme nemohli jít ani vedle sebe. Působilo to tu na mě dost depresivně a stísněně. Po každé straně zdi se v řadě rýsovaly oprýskané kovové dveře, co měly svoje lepší časy zcela jistě už také za sebou.

Celkově mi to tu celé připomínalo spíš ústav pro choromyslné než prosperující firmu. Došli jsme na konec chodby a chtěli zahnout tak, jak to bylo načrtnuté na plánku, když vtom mě nějaký zvláštní instinkt donutil, abych se otočila. Vlastně ani netuším, proč jsem to nakonec udělala.

V mém zorném poli se rýsovaly dveře. Vypadaly jinak než ty ostatní. Ne strukturově, ale prostě jinak. Něco mě k nim táhlo přímo magickou silou. A já, abych uspokojila svou zvědavost, jsem se svým instinktům poddala a rozešla se k nim. Všimla jsem si malého obdélníčku, který byl umístěn až úplně nahoře na dveřích. Byl vyplněný železnými mřížemi.

Stoupla jsem si na špičky a chtěla nahlédnout za dveře. Bohužel to na mě bylo ale moc vysoko.

„Co to děláš?" okřikl mě Robert. V místnosti se začala znovu ozývat ozvěna dunivých zvuků. To, jak se rozešel ke mně.

„Nemáme tolik času," snažil se naklonit přede mě.

Ááá, takže tady nejsem jediný zvědavec, co?

Zoufale jsem zakroutila hlavou. „Já vím, ale něco se mi na těch dveřích nezdá." Skrčila jsem se a prohlížela si namontovaný zámek. 

Odsunul mě stranou a následně do vzniklého prostoru vmáčknul své tělo. „Proboha, a co? Vždyť jsou to jen obyčejný dveře." Stejně jako já zahrnul zámek zkoumavému pohledu.

Koukala jsem mu přes rameno. „Já vím, ale můj instinkt mi říká, že je za tím něco víc." Ohnal se po mně rukou.

No jo, já vím. Napřáhla jsem ruce dlaněmi od sebe. Nemáš rád, když ti někdo kouká přes rameno.

Nesouhlasně zamlaskal. „Já se z tebe normálně zblázním. Tak uhni!" Jeho mohutná postava vyplnila i ten zbylý prostor, co jsem s ním ještě před chvíli sdílela. Chvíli štrachal v kapse, až nakonec vytáhnul šperhák a začal se s ním šťourat v zámku. Po necelé minutě se chodbou rozlehlo jen tiché „cvak" následované stisknutím kliky.

Do nosu nás ihned pleskla vlna smradu řítící se proti nám a do uší pískot myší, které nám podběhly pod nohami. Zakymácela jsem se a chytla se Robova ramena.

Do prostoru před námi se začalo pomalu vkrádat světlo z chodby, až nakonec celou místnost úplně ozářilo. Překryli jsme si rukou nosy, protože ten smrad byl vážně příšerný. Náhle se nám naskytl ne zrovna hezkej pohled. Pod malým okýnkem byla židle, na které seděl zmlácený a krvácející chlap. Konečně se mi podařilo identifikovat ten smrad, byla to zatuchlina.

V mžiku jsme se rozeběhli k muži. Robert mu začal rozvazovat ruce a nohy přivázané k té kovové židli. Já se naklonila blíže k jeho tváři a začala ho opatrně propleskávat, ve snaze ho vzkřísit. Něco se mi otřelo o nohu, a tak sem se sklonila, abych…

„Jděte pryč!" zakřičela jsem a odkopla skupinu tří myší od jeho nohou. Opět jsem se narovnala a začala se plně věnovat muži přede mnou.

Jeho dlouhé vousy mě škrábaly do dlaně. Hekl a s námahou zvedl hlavu na úroveň té mé. Byl samá modřina, jedno oko měl napuchlé tak, že mu k vidění zbývala jen tenká škvírka. Zadíval se na mě a pak mu hlava klesla zase dolů. Robert trochu škubl provazem, co měl dotyčný muž uvázaný na rukách. Slabě zasténal, zatímco mu Robert provaz z rukou stáhl úplně. Odkrytou kůží měl prodřenou až do masa.

Proboha, jaký zvíře mohlo něco takového udělat? Robert ho chytnul za bradu a jeho obličej natočil svým směrem. Chlápkova hlava se ale stále nepřestávala kabonit z jedné strany na druhou.

„Co jsi zač?" Robert zesílil stisk. Muž opět jen bědostně zanaříkal a chvíli jen na prázdno otevíral pusu, ale kromě ustavičného vzduchu se z ní nic jiného nelinulo.

„Já jmenuj… nuju se Trevor Thorsen," podařilo se mu zadrmolit těch pár písmenek.

Ruce jsem zaťala v pěst. Jak ho tu mohli takhle nechat? Kdybychom nepřišli, jistě by za pár hodin umřel vykrácením nebo důsledkem nějakého vnitřního zranění, jestli teda nějaké má. Doufejme, že ne.

„Nemůžeme ho tu nechat," oznámila jsem do ticha v místnosti.

Robertova hlava vystřelila mým směrem. „Zatraceně, myslíš si, že to nevím, ale Griffin říkal…" Mužova hlava prudce vylétla mým směrem.

Teda tak rychlý pohyb bych od něj v jeho stavu rozhodně nečekala. Snažil se postavit na nohy. Nepodaří se mu to, a tak jen bezmocně, klesnul zpět do židle.

„Ne, Griffin ne. To on mě tu nechal, Colin Griffin je můj parťák…," snažil se nabrat druhý dech, „… to on nás zradil, je to Harrisnův člověk." Mezitím, co se vydýchával, mu hlava opětovně klesla na prsa. Jako by na krku držela jen silou vůle.

S Robem jsme na něj nevěřícně vyvalili oči. Jako by snad řekl, že před barákem tankuje Santa Claus. Robert si ale jako vždy udržel chladnou hlavu.

Ukazováčkem mu podepřel bradu. „A jak máme vědět, že nám říkáš pravdu?" upřeně se mu podíval do očí. Muž si rukou opatrně nahmatal žebra a syknul.

„Byl bych snad tady, kdyby to nebyla pravda?" Taky pravda. Robert na něj ještě chvíli nevěřícně koukal. Pak ale jen s tichým „do prdele" vstal, vzal vysílačku, vyťukal na ní pár čudlíků a začal přecházet z jedné strany místnosti do druhé. Otočila jsem se jeho směrem.

„Co s ním budeme dělat?" pohledem jsem přecházela z Roberta na Trevora. Sjel ho pohledem a pak jen nejistě zakroutil hlavou.

„Já nevím, zatraceně, to nám ještě scházelo, nevypadá na to, že by mohl chodit."

„Tak ho cestou můžeme rovnou někde zakopat." Snažila jsem se oživit tuhle pohřební náladu a vnést do ní kapku humoru.

Rozhodil hystericky rukama. „Jak můžeš v takové situaci vtipkovat?"

Zdálo se, že má kapka humoru moc nezabrala. Rukama jsem si překryla uši. „Když jsem nervózní, tak vždy vtipkuju!" vysvětlila jsem.

Smířlivě se na mě pousmál. „Jo, já vím ale stej…," zarazil se, „… halo? Logane? Vyskytl se problém." Zadíval se na Trevora. Ten se snažil vyhrabat na nohy.

„Velkej problém…," S tichým zaúpěním sebou ale švihl zpět do židle.

„Moc velkej problém…," pronesl do vysílačky.

„Já ještě nechci pod kytičky," ozval se kuňkavý hlas směrem od židle.

Došla jsem k němu. Podepřela mu rameno a snažila se ho vytáhnout na nohy. Byl těžkej jako kráva.

„No jo, mladej, ale to není zrovna v mojí kompetenci." S mou pomocí udělal dva malé krůčky.
Bylo na něm vidět, jak ho i ty vysílily. Vlastně i mě. Byla jsem na pokraji svých sil.

Robert stále pokyvoval hlavou na znamení souhlasu. „Jo, fajn… dobře, dostaneme ho ven. Fajn, řekni Lu, ať počká s dodávkou před vchodem." Vysílačku vrátil zpátky na své místo. Čili do poutka za kalhotami.

Trevorovu ruku jsem si opatrně přehodila přes rameno. „Tak co, můžeš chodit?" zeptal se ho Robert.

Něco chytřejšího si vymyslet nemohl? Jasně, že nemůže chodit, kdyby jo, tak bych ho tu jistě nepřidržovala.

„Já nevím." Udělal další váhavý krok.

Robert hodnotil situaci. „Hm, tak ti budeme muset pomoct," podepřel ho z druhé strany.

Pohledem jsem našla ten Robertův. „Co říkal Logan?"

Nasměrovali jsme si to pomalu ke dveřím. „Že to ostatním zatím neřekne. Nechce, aby se začali chovat nepřirozeně, pak by to mohl Griffin prokouknout. Lu je právě na dálnici. Logan jí zavolá a řekne, ať to otočí. Nechce jí říct úplně všechno, ale pro začátek dost, aby se nevyptávala. Kluci si myslí, že jsem Loganovi volal kvůli tomu, abych mu řekl, že jsme měli menší komplikace, které jsme už ale stihli vyřešit. Luci na nás bude čekat tam, kde nás vyzvedla, pak nás doveze zpátky. Možná, že se cestou budeme moct stavit rovnou v márnici. Co myslíš, kamaráde?" Lehce ho poplácal po zádech.

„Jdi do prdele," vypustil z úst. Robert se s chutí zasmál.

„Tak to je fajn, mně by taky nevyhovovalo, kdybys umřel dřív, než bys mi stačil říci všechno o tý kryse v podobě agenta Colina Griffina."

Myslím, že to, co se mu právě mihlo na tváři, byl úšklebek.

„S radostí," nadzvednul rty do úsměvu.

Přes tu zaschlou krev a modřiny jsem si všimla, že se mu okolo očí utvořily malé vějířky.

Do čeho jsme se to, kurva, připletli!?

Autor: Ronee, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Není zloděj jako zloděj! - 9. kapitola: