OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nighttime Birds - Část čtvrtá

13.07.2014 (12:00) • DawnWolfova • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 394×

„Takže ona je princezna?“ ujišťovala se Valory, když jsme večer osaměli v obýváku. Seděli jsme vedle sebe na pohovce a měli puštěnou televizi na nějaké trapné komedii. Ani jeden z nás ji nevnímal, spíš jsme jen potřebovali něco, abychom se mohli koukat před sebe a být jako obyčejní lidé.

„Ano,“ řekl jsem.

Valory si původně myslela, že jí vedu představit svou přítelkyni. A že máme nějaký problém, jako že jsme utekli kvůli jejím rodičům, nebo že je těhotná. Bral bych oboje, kdybych věděl, jak bude moje teta nadšená z toho, že ukrývá Aves Noctis.

Jordana strávila celý den zavřená v mém pokoji a prohlížela si knihu, kterou jsem jí ukázal. Půjčila si od Valory notebook a začala si některé věci překládat, aby rozuměla, co je tam napsané.

Teď jsme už byli všichni po večeři a Jordana spala v mém pokoji. Věděla, kdo je, ale zatím ještě netušila, že je v domě se dvěma Serpeny.

„Neví, kdo jsme my.“

„Ne.“

„Tohle je pěkně špinavá hra, nechápu, že jsi s tím souhlasil.“

„Já se do toho nehrnul,“ bránil jsem se. „Vůbec jsem netušil, o co půjde, když nás Wayne k sobě svolal. A už mě měl předem vybraného, já jsem ani neměl prostor k tomu, abych souhlasil. Ukázal na mě, řekl, že to budu já a tím se se mnou i rozloučil.“

„Odvezeš ji tam?“

„Jo,“ odpověděl jsem. Valory znala plán, který Wayne vymyslel a svěřil ho do mých rukou.

„Nebudu ti říkat, co si o tom myslím.“

„To vím. Nemusíš to říkat.“

„Chápeš, co se stane, až se o tom dozví královna? Tohle bude válka!“

„Ivey o tom už ví,“ prozradil jsem. „Je jedním z důvodů, proč mi Jordana věří. Řekl jsem jí, že Ivey je ta špatná. Že jí chce ublížit. Proto jsem ji dostal až sem.“

„Adriane, na něco se tě zeptám.“

A jé. Když tohle Valory řekla, šlo o něco vážného. Připomnělo mi to naše rozhovory, které jsme vedli vždy poté, co jsem udělal nějaký průšvih.

„Ptej se.“

„Děláš to kvůli otci?“

Chápal jsem její otázku. To, co jsem dělal, muselo dávat mé tetě tenhle smysl. Jordanu brala jako pomstu za svého bratra, za mého otce.

„Odpověz mi,“ poprosila mě.

„Ne. Nedělám to kvůli otci. S tím už jsem se smířil. Smířil jsem se se vším. Vím, že mi navždycky bude vadit sluneční svit v očích a nikdy nebudu tak dokonale slyšet a vidět, jako cítím. Smířil jsem se s tím, že nebudu nosit věci ze zlata, že jednou za rok se doslova vysvleču z kůže, že se nikdy moc neopálím a že moje strava… Upřímně zahrnuje i velké nechuťárny. Na tohle všechno jsem si zvykl díky otci a tobě.“

Nemusel jsem jí vykládat všechny problémy, které náš život provázely. Znala je jistě líp než já.

„Dobře. Jenom jsem to chtěla vědět,“ řekla Valory. „Je to milá dívka.“

„A co já s tím?“

„Proč jsi ji vzal sem? Mohl jsi ji rovnou říct, že to bezpečné místo je u Wayna.“

„Chtěla vědět, kdo je, slíbil jsem jí, že jí to řeknu.“

„A tam bys jí to neřekl?“ A sakra. Valory měla pravdu. „Podle mě, ti na ní záleží. Nechceš jí brát perlu a už vůbec nechceš, aby ji Wayne zabil. Ty jsi nikdy nebyl typ, který by takhle ubližoval. Samozřejmě,“ řekla a usmála se, „popral ses, jako každý jiný kluk, ale nikdy jsi v sobě neměl takové zlo jako oni.“

„Vůbec nechápu, co se mi to tady snažíš říct.“

„Ne. Chápeš to až moc. A toho se bojíš.“

Zavrtěl jsem nesouhlasně hlavou. V kapse mi začal zvonit telefon. Tentokrát jsem Waynovo číslo už poznal.

„Za hodinu jsem u vás. S perlou i s ní.“

Oznámil jsem mu jen tohle, nedostal příležitost nic říct. Pak jsem zavěsil.

Valory se na mě úzkostně podívala, ale nic neřekla.

Musel jsem to udělat. Wayne na mě spoléhal, všichni na mě spoléhali. Dostal jsem ten úkol. A teď už jsem mu oznámil, že mu Jordanu přivedu. Dnes.

Zvedl jsem se z pohovky a šel nahoru. Opatrně jsem otevřel dveře do svého a vlastně teď tak trochu jejího pokoje. Do pokoje pronikalo slabé světlo z ulice. Jordaně se určitě nelíbily zatažené závěsy, ona měla raději světlo. Na posteli jsem viděl siluetu ležícího těla.

Přistoupil jsem k ní blíž a zaváhal jsem.

Vypadala tak sladce, když spala. Ležela v mé posteli v mém černém tričku s obalem cédéčka od Iron Maiden Fear of The Dark. Ruce měla složené pod hlavou a nohy jí vykukovaly zpod deky.

„Jordano,“ snažil jsem se ji opatrně vzbudit. Položil jsem jí ruku na rameno. „Jordano.“

Nedařilo se mi to.

„Jordie,“ oslovil jsem ji zdrobnělinou.

„Nech mě ještě spát, Adriane.“

„Konečně si pamatuješ moje jméno?“ zeptal jsem se pobaveně. Překvapilo mě to.

Otevřela oči a podívala se na mě.

„Co chceš? Kolik je hodin?“

„Musíme jít.“

„Jít? A kam?“

„Není to tu tak bezpečné, jak jsem si myslel.“ Lež vyšla z mých ústa tak přirozeně, až se zdálo, že neumím říkat nic jiného.

Zvedla se z postele a začala hledat oblečení. Pomohl jsem jí a podal jí její džíny.

„Počkám na tebe v autě.“

Odešel jsem z pokoje a nechal jí soukromí. Mně samotnému přišlo soukromí vhod. Potřeboval jsem se naučit líp přetvařovat. Ať se mi to líbilo nebo ne, čas strávený s Jordanou nás dva sblížil.

*** 

Přijeli jsme k domu, který se moc nelišil od Valoriina. Neměl jen tu pralesní zahradu, jinak vypadal jako přesná kopie.

Adrian vystoupil, obešel auto a otevřel mi dveře.

„Tady se schováme,“ řekl.

Vzal mě za ruku a vedl mě k domu. Zdál se mi trochu nervózní, snad poprvé. Dveře domu byly odemčené – to bylo podle Adriana bezpečné? Vstoupili jsme dovnitř. V domě byla tma a takový zvláštní nasládlý zápach.

Můj průvodce se v domě zřejmě vyznal, ani nerozsvítil světlo a vedl mě dál. Došli jsme do jedné z místností a já jsem pochopila, že něco musí být špatně. Místnost zalilo světlo. Ale Adrian nerozsvítil.

Podívala jsem se vystrašeně na něj a připravovala se na útěk. U stolu v místnosti seděli tři lidé – holohlavý muž s tetováním na tváři, žena s jasnýma očima jako jantar a muž v kápi.

„Vítejte v pekle, ptačí princezno,“ řekl ten muž s tetováním na tváři.

Nechápala jsem, co se to děje. Kam mě to Adrian vzal? A proč? Co je to za lidi? Vůbec se mi nelíbili.

Všichni tři se zvedli a šli k nám. Udělala jsem krok vzad, ale Adrian ne.

„Adriane…“

Vzal mě za druhou ruku a sundal mi náramek. Pak se mě ujal ten vysoký muž, který skrýval svou tvář a spoutal mi ruce za zády.

„Perla?“ zeptala jsem se Adriana.

„Ano,“ odpověděl mi.

Celou tu dobu jsem ji měla u sebe? To, po čem mí nepřátelé tolik toužili? Hned mi došlo, v jaké jsem se ocitla společnosti. Všichni to byli Přeměňovači.

„Utíkala jsem před jedním lovcem, abych se vrhla k druhému,“ řekla jsem a nevěřila jsem tomu, do jaké spletité pavučiny mě to dostali. A teď se všichni ke mně blížili, jako obrovští pavouci toužící po oběti.

„Druhému?“

„Žádný lovec to nebyl, Wayne,“ odpověděl Adrian muži s tetováním. „Nikdo od nás. Od nich.“

„Ivey?“ ujišťoval se.

Adrian přikývl.

„Matka hledala své ptáčátko a ty jsi místo k ní běžela za Serpenem. Důvěra, ach, ta důvěra.“

„Ivey? Moje matka?“ Hledala mě? Ta žena, co mě sledovala, byla moje matka?

Podívala jsem se na Adriana a došla mi další věc.

„Ty jsi Serpen? Jsi jedním z nich?“

„Ano,“ řekla za něj ta žena. „Myslela sis, že je na tvé straně? Chudáčku. Jsi ještě tak mladá a naivní. Všemu uvěříš.“

„Skyrah, postarej se o ni,“ řekl Wayne. „Odveďte ji s Clivem dolů.“

„Pojď, princezničko,“ řekla Skyrah a vedla mě i Cliva ke dveřím, které mířily jen na jediné místo – do sklepa.

***

„Máme perlu i ptáče,“ řekl potěšeně Wayne, když jsme zůstali sami.

Nedíval jsem se na to, jak Jordanu odváděli, nevěděl jsem, jestli bych to unesl. Nedařilo se mi najít ten správný výraz, jak bych se měl správně tvářit, abych ji neranil, aby viděla, že je mi to líto.

„Co bude teď?“ zajímalo mě.

„Uvidíme, co se dá udělat s perlou, abychom zrušili to naše prokletí.“

„Počkej, ty nevíš, co s perlou udělat?“

Dělá si ze mě ten Tigris srandu? Já se ženu za perlou a za Jordanou, riskuju svůj i její život, jdu proti její matce, která by mě za tohle všechno klidně mohla zabít a on? On mi teď řekne, že neví co s Nebeskou perlou! Je tohle normální?

Měl jsem chuť vzít Jordanu i její náramek a nedat je Waynovi, dokud nebude vědět, jak Perlu použít.

„A až to bude hotové, tak se zbavíme i jí.“

„Chceš Jordanu zabít?“

Zabít ne! Myslel jsem, že jen… Já když začnu myslet, tak to jde z kopce… S tím zabitím to nemůže myslet vážně, nebo ano?

„Zabít? Ne, to je moc ošklivé slovo. Chci ji vypustit do nebe. Tam si může lítat do aleluja.“

„Dnes jí bude osmnáct.“

Změní to situaci? Rozmyslí si to?

„Tak to si musíme pospíšit,“ poznamenal Wayne. „Dřív než jí narostou křídla.“

Tak to jsem si opravdu pomohl. Jordana měla pravdu, jsem blbeček, magor, ignorant a podrazák. Jen malý výčet z toho, co opravdu jsem a čím jsem se před chvíli stal.

„Je to opravdu nevyhnutné? Nemůžeš ji prostě nechat jít?“

„Proč bych to dělal?“ opáčil mi otázkou.

„Máš Nebeskou perlu. Co víc si na ní vezmeš?“

„Je toho tolik…“ Wayne se zamyslel a prohlížel si Jordanin náramek s Perlou.

„A Ivey?“

„Co s ní? Ať si dělá, co chce.“

Dveře od sklepa se se skřípotem otevřely a vešla k nám Skyrah.

„Ptáčátko je zavřené v kleci,“ oznámila nám. „Ta malá se nezdá, ale je opravdu divoká. Když jde do tuhého, ví, jak se bránit. Ale já bohužel taky.“

„Clive tam zůstal?“

„Pro jistotu,“ odvětila Waynovi. „Neuškodí trocha opatrnosti.“

Trocha opatrnosti? Jako kdybych Skyrah neznal. Její úmysly byly občas horší než ty Waynovy.

Naši klidnou rozmluvu vyrušil domovní zvonek.

„Čekáme někoho?“ zeptal jsem se.

Zase nějaké další shromáždění všech Přeměňovačů? Závěrečný mejdan za nalezení Nebeské perly?

„Ne. O nikom nevím,“ řekl Wayne a šel ke dveřím.

Odložil náramek na jídelní stůl a šel spolu se Skyrah ke dveřím.

Nechali tu Perlu? Se mnou? Chvíli jsem nedokázal uvěřit tomu, že štěstí asi vážně existuje. Asi fakt. Nechali mi ho tu a já jsem ho mohl vzít a s ním i Jordanu.

Opatrně jsem se podíval ke vchodovým dveřím. Ani Tigris, ani Accipiter tam nebyli, vyšli ven.

Jdi, nebo nadosmrti lituj. Nechtěl jsem litovat. Vzal jsem Nebeskou perlu a šel jsem.

*** 

Já jsem mu věřila! Jak jsem mohla být tak hloupá? Celou dobu to byl jen jeho plán. Poštval mě proti vlastní matce.

Seděla jsem svázaná ve sklepě. U dveří držel stráž ten v kápi, ten Clive. Ta žena se mnou zacházela jak s panenkou, oblékla si mě do světle lososových šatů (nelíbilo se jí Adrianovo metalové tričko, které jsem měla na sobě) a dělala na mě všelijaké ťuťu ňuňu…

Upoutalo mě jejího tetování, podobné bylo v Adrianově knize. Byla nějaký dravec, ale víc jsem nepoznala.

Snažila jsem se rozvázat si pouta, ale nešlo mi to. Měla jsem zalepenou pusu, abych nemohla křičet a použít zuby na rozvázání provazů.

Nepustili mě, i když měli Perlu. To znamenalo jedno – ten Wayne byl vysazený proti Aves Noctis. Proti mně. A ten blbeček, přetvářka, zrádce… Asi by se mu to nelíbilo a řekl by mi, že je Adrian, jak bylo jeho zvykem, ale v tuhle chvíli jsem mu nemohla přijít na jméno.

Malým sklepním okénkem pronikalo do mé kobky světlo z ulice, stejně mi ale přišlo, že je tma jako v pytli. A hrozné ticho. Můj hlídač u dveří byl neuvěřitelně potichu. A já jsem ze strachu nevydala ani hlásku.

Seděla jsem pořád ve stejné poloze, už mi to začínalo být nepříjemné, když jsem zaslechla tiché hlasy za dveřmi. Nejdřív to byly jen hlasy, ale pak se ozvaly i další zvuky, které jsem nedokázala přesně definovat. Něco těžkého spadlo na zem? Něco přinesli, někoho?

Klíč v zámku zarachotil a dveře se otevřely.

Jdou si pro mě. To byla moje první myšlenka. Skyrah, Wayne nebo Clive? Nevěděla jsem, koho bych volila raději, ale nechtěla jsem Adriana. K mému štěstí, byl to on, kdo přišel.

Začala jsem před ním uhýbat, sunula jsem se po zemi do rohu místnosti. Přišel ke mně, ale neodvedl mě pryč.

„Tiše,“ zašeptal jen a díval se do mé zmatené tváře.

„Co tu děláš?“ zeptala jsem se, když mi opatrně strhl pásku ze rtů.

„Co bys řekla?“ odpověděl otázkou. Začal mi rozvazovat pouta na zápěstí.

„Nechápu to,“ řekla jsem a mnula jsem si zápěstí, zatímco on mě zbavil pout na nohách. „Dovezeš mě sem, aby mě tihle lidé zabili nebo se mnou udělali já nevím co. Vzali mi můj náramek po matce. Co si o tom mám myslet? Patříš k těm zlým.“

„Řekněme, že jsem změnil stranu.“

„Adriane, nečekej, že ti budu teď věřit.“

Pomohl mi vstát na nohy. Pak vytáhl ze zadní kapsy u džín můj náramek. Vzal mě za levou ruku a vrátil mi ho na ni.

„Už mi trochu věříš?“ zeptal se. „To, co dělají oni, není správné.“

Sáhla jsem po jeho pravé ruce a otočila ji vnitřní stranou na světlo. Jeho tetování na světlo zareagovalo, had na jeho kůži se začal hýbat.

„Oni zahrnují i tebe. I ty patříš k nim.“

„Fajn, tak mi nevěř a měj mě také za zlého. Stejně ti odsud pomůžu.“

Prohodil naše sevření, teď držel on mě. Vedl mě ke dveřím, které pomalu otevřel. Rozhlédl se, a když usoudil, že je to bezpečné, vyšli jsme ven. Proběhli jsme úzkou chodbou. Cestou jsme prošli kolem muže, který mě měl hlídat. Nyní ale ležel na zemi, zdálo se, že je v bezvědomí. Hned se vysvětlil ten zvuk.

„To ty?“ zeptala jsem se Adriana.

Ten se na mě jen výstražně podíval a dal si prst před ústa.

Na konci chodby jsme vyšli po schodech a zastavili se u dveří, které byly na škvírku pootevřené.

„Nečekala jsem, že to dokáže.“ Poznala jsem, že mluví ta žena s jasnýma očima. Oslovovali ji myslím Skyrah.

„To ani já ne,“ řekl Wayne.

„Tak proč jsi mu dal ten úkol?“

„Byla to zkouška. Teď je jasné, že patří k nám. Nepatří k nim. I když jeho matka patří také mezi Aves Noctis.“

Ve stejnou chvíli jsme se na sebe s Adrianem podívali. A ve tváři jsme měli stejné překvapení. Adrian je z poloviny jako já? A napůl Serpen? Jak?

„Počkej tady,“ zašeptal.

Nechtěla jsem ho pustit. Měla jsem takové zvláštní tušení, že bychom se neměli rozdělovat, bylo to špatné.

Autor: DawnWolfova (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nighttime Birds - Část čtvrtá: