OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Oheň a led - 1. kapitola

30.01.2011 (15:00) • maky21 • Povídky » Na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 1467×

Kapitola první

Jmenuju se Aimée. Známená to milovaná. Mí rodiče mě měli hodně rádi... Mé příjmení je Wizardová. Wizard znamená čaroděj. Bydlím v Novém Zélandu, na Ostrově ledu. Kdybyste chtěli hledat lidi jidne, než právě zde, nebo na našem sesterském Ostrově ohně, asi byste je nenašli. Staří Mayové, a různé staré populace, byli chytří lidé.

Jak jsme předpokládali z jejich kalendáře, v roce 2012 nastal konec světa. Ne světa, ale většiny lidí a živočichů. Říkám většiny. Na Novém Zélandu, na těch zpropadených dvou ostrovech, žijí někteří lidé s magickými schopnostmi. Ty se dědí z otce na syna a z matky na dceru. Právě tyto schopnosti nás zachránily od jisté smrti. Na Ostrově ledu žijí Wizardové a na Ostrově ohně Mageové. Oboje příjmení jsou anglicky. Dostali jsme je po kolonizaci. Nikdo nepřišel na to, jak jsme se jmenovali Maorsky. Tyto vzpomínky dávno zašly časem.

Nebezpečí, které nás ohrožuje jsou želvušky. Před rokem 2012 neškodní malí tvorečkové, žijící na každém kousku země. Dnes velké, zmutované příšery. Nebezpešnější tvoři snad nebyli ani dinosauři. Proti želvuškám se nedá bránit normálními lidskými zbraněmi, jako jsou pušky, mají na sobě něco jako pancéřový krunýř, přežijí víc než 200 stupňů pod nulou a neroztaví se ani ve velkém vedru. Mají velkou sílu a svou mutací zjískali rozum na stejné úrovni, jako lidé. Svou potravu za živa vysají. Živí se zvířaty i lidmy, ale lidé jim chutnají víc.

Jak už jsem naznačila, jedinou obranou proti nim jsou naše magické schopnosti. Na našem Ostrově ledu můžeme tvárnit vodu a jako zbraň ji používat v ledové formě. Máme ještě jeden způsob boje, ale ten nám v boji se Želvuškami moc nepomůže. Můžeme vysušit tělo protivníka. Želvušky jsou silné i psychicky a vždy nám v tom zabrání. Na Ohňovém ostrově mohou oheň používat v jakém tvaru chtějí. Jiná forma ohně než planoucí asi není. Možná tak vyhaslý a ten by jim byl k ničemu.

„Aimée!“ zavolala na mě babička. Rodiče nemám, umřeli v boji.

„Už jdu!“ zavolala jsem. Co mi může babička chtít? Vždycky mě volá jen na něco důležitého a na jídlo... divné.

Vyštrachala jsem se z půdy, kam jsem si poslední dobou chodila prohllížet věci po rodičích. Sešla jsem schody do přízemí. Mít jedno patro a půdu je teď komfort. Želvušky všechno zničily. Otevřela jsem dveře do kuchyně. Na židli seděl nějaký mladík. Přestože jsem mu neviděla do obličeje, bylo jasné, že rozhodně není Maor. Musel být jedním z Novozélanďanů, jejichž předci se sem přistěhovali. Babička mě hned zaregistrovala, seděla naproti dveřím.

„Tohle je Matt. Bude tě doprovázet,“ řekla. Ano, mé velvyslanectví. Od svých 15 let putuji mezi Ohňovým a Ledovým a udržuju mír. Někdo by řekl, že je to zbytečné, ale kdyby nebylo lidí, jako já, (nechci se chválit, to vůbec ne) tak by si dávno Ohňový podmanil Ledový, nebo tak. Zároveň zjišťuju, jaké suroviny komu chybí a určuji skupiny, které to tam dovezou. Je toho na mě moc a sama se neubráním proti, například pěti želvuškám, tak se mnou vždycky chodí doprovod. Asi před týdnem mi parťáka zabili želvušky. Nad mořem zrovna byla mlha. Kevin mi říkal, ať se vrátíme, že to dokončíme potom. Já hloupá ho neposlechla. Chtěla jsem, aby to bylo vyřízeno co nejdřív, abych to nemusela odkládat... a takhle to dopadlo. Kevina jsem opravdu měla hodně ráda, jako kamaráda. On za mě položil život. To si nezasloužím.

Matt se na mě podíval a usmál se.

„Já jsem Aimée,“ řekla jsem a podala mu ruku. Jeho stisk byl pevný a krátký. Naznačoval upřímnost a spravedlivost. Typovala bych si ho na 20 let. Ne míň, ne víc. Takže o rok starší než já.

„Jsem Matt, ale to už víš,“ mrkl na mě. Oči měl tmavě hnědé, stejně jako vlasy, které byly dlouhé asi jako odrostlý ježek.

„Máš tik?“ rýpla jsem si do něj.

„Ne,“ vrtěl nevině hlavou a mrkal na mě.

„Koupím ti prášky, chceš?“ navrhla jsem, i když prášky na tik se už dávno nevyrábějí. Teď máme co dělat, abychom vůbec měli nějaký, třeba na horečku.

„No..,“ přemýšlel a naschvál mrkal, co uměl. „Ani ne...“ Ušklíbla jsem se.

„Zítra jdu na Ohňový,“ přešla jsem k vážnějšímu tématu

„V kolik hodin?“

„Jak brzo jsi ochotný vstávat?“

„Obvykle vstávám okolo pěti..,“ odmlčel se. Skvělě. Já ve čtyři. Takže...

„V půl pátý,“ řekla jsem. „Bude už vidět, bude to míň nebezpečné než za tmy.“

„Ta máš teda nároky!“ odfoukl si. „V půl pátý budutam. Teď si ale musím ještě něco zařídit. Takže zítra,“ zamával mi.

„Ahoj,“ kývla jsem k teď už zavřeným dvěřím.

„Babi?“ rozhlédla jsem se po kuchyni, ale babička tam nikde nebyla. Asi využila příležitosti tiše se vytratit. Asi bude na zahrádce. Vykoukla jsem z okna. Včas jsem uhnula před míčkem, co po mně hodila babička a zachytla jsem ho pravou rukou.

„Výborně,“ babička se usmála. Takhle trénuje můj postřeh. „Copak jsi mi chtěla?“

„Jen jsem chtěla vědět, kde jsi... nějak jsi zmizela,“ usmála jsem se na ni.

„Dobře. A ještě... máš se dostavit k Velitelce. Chce ti něco říct.“ Velitelka je nejhlavnější člen našeho státečku. Nebo taky jediného zbylého státečku na Zemi. Z neznámých důvodů máme vždy Velitelku a ne Velitele.

„To říkáš tak pozdě?“ vyděsila jsem se. Babička se usmála.

„To víš, zapomněla jsem. To se starým lidem stává.“

„Ale babi, ty nejsi přece vůbec stará, ty jsi úplná mladice!“ utěšovala jsem ji.

„To těžko. A teď už se jdi obléknout, nebo příjdeš opravdu hodně pozdě.“ ukončila babička náš rozhovor.

Šla jsem do ložnice, ta je hned vedla kuchyně. Hodila jsem jedno ze svých lepších triček, před Velitelkou se musí ukazovat nějaká úcta, přestože s námi jedná jako sobě rovnými. Kalhoty jsem si nechala, ještě nebyly úplně tak roztrhané. Už v kroku jsem na sebe hodila mikinu. Počasí začíná být studené.

„Ahoj!“ houkla jsem na babičku, když jsem otvírala dveře od naší miniaturní zahrádky. Babička mi zamávala.

Cesta k Velitelce byla od našeho domu poměrně krátká. Šlo se kolem lidí, co nemají svůj vlastní led, tak říkáme lidem, kteří žijí na Ostrově ledu a nejsou to Wizardové, takže nemůžou útočit vlastnoručně vytvořeným ledem. Takže cesta vedla tudy, dál pak přes kousek lesa, kde pěstujeme houby a už jsem byla skoro tam. Ještě přejít krátkou řeku. Na ní jsem zamrazila kousek ledu a s jeho pomocí se přeplavila na druhou stranu. Tohle lehké ovládání energie mi šlo. Jinak jsem ale úplně neschopná. Vůbec nevím, proč musí být velvyslanec takový tele jako já. Ještě ani nemůžu být kráva, teprve před rokem jsem nabyla plnoletosti.

„Ahoj Aimée.“ Velitelka stála ve dveřích.

„Dobrý den,“ pozdravila jsem.

„Chci s tebou něco probrat, pojď dovnitř,“ přikázala mi.

„Dobře,“ řekla jsem.

Usadily jsme se k jejímu stolu v obýváku. Takže to bude na dýl.

„Víš proč jsem ti přidělila Matta?“ zeptala se mě. V tom bude nějaká záludnost. Radši jsem záporně zavrtěla hlavou.

„Na svůj talent přišel nedávno. Jeho rodiče pocházeli z Ohňového, ale jen jeho matka měla potenciál.“ Lidé s potenciálem jsou Wizardové, nebo Magicové. „Po svatbě si nechali příjmení Mattova otce. Nějakou nešťastnou náhodou zahynulo celé Mattovo příbuzensto ještě když byl mladý. Je velmi nejasné proč se o svém potenciálu dozvěděl tak pozdě. No, prostě se to stalo a já tě žádám, abys ho něčemu přiučila.“

„Ale Velitelko-“

„Už jsem ti říkala, abys mi říkala Iris.“

„Ale Iris! Co když se mu něco stane, nebo co když se rozdělíme? Jak se potom ubrání Želvuškám?“

„Ty ho zachráníš díky své mo-“

„Kevina jsem zachránit nedokázala!“

„Měl se zachránit sám!“ Zalapala jsem po dechu. To bolelo. A docela dost. Nevěděla jsem, co na to říct. Nakonec jsem vyrazila do útoku.

„Ta moje nečekaná síla se nedá ovládat. Příjde a hned zase odejde. Nemyslíš si, Iris, že kdybych jí dokázala ovládat, že bych Kevina nezachránila? Tak bezcitná zase nejsem,“ odmlčela jsem se, abych nabrala vzduch do plic.

„Někdy musíme dávat oběti,“ řekla tiše Velitelka.

„Ale ne své nejlepší přátele!“

„Někdy i ty.“ Její tvář byla strhaná.

„Já se fakticky nechci hádat. Nemáš tam jiný téma?“ prosila jsem skoro už zoufale. Velitelka se zhluboka nadechla.

„Dám ti seznam surovin, které máš dovézt z Ohňového. Hodily by se nám také posily na jižní cíp ostrova, ale vím, že je Mageů málo stejně jako nás.“ Abych to přivedla na pravou míru – s velitelkou jsme nebyly rodina. Více klanů se tu jmenovalo Wizardové, na Ohňovém Mageové.

„Máme nějaké suroviny, které jsme ještě nedovezli Ohňovému a zažádali si o ně?“

„Můžeme... ale ne. Ať si o to, co chtějí zažádají. Třeba zrovna toho, co jim pošleme budou mít spoustu.“

„Dobře.“ To byla moudrá úvaha. „Takže chcete, abych Matta něco naučila? Ale není to blbost, když má vrozenou manipulaci s ohňem a já s vodou?“

„Víš, je to takový pokus. Mohli byste třeba vytvořit techniku, která by byla vaše společná. Oheň a voda. Ale opravdu je to jen teorie poblázněný ženský,“ usmála se Velitelka.

„Čí? Vaše? Ale vy nejte poblázněná, Velitelko,“ Velitelka se na mě zamračila.

„Heh! Chtěla jsem říct Iris.“

„No proto,“ usmála se Vel... Iris.

„Je to všechno, co jsi chtěla?“ zeptala jsem se.

„Myslím, že je.“

„Dobře, můžu už jít? Musím si sbalit všechno pořebné.“

„Pořád žiješ ve spěchu?“

„Jo jo. Tak nashledanou!“ zamávala jsem a vyběhla z dveří.

„Jo a ještě něco!“ vzpomněla i Iris když už jsem byla skoro mimo její dohled. „Dávej na sebe pozor!“

„Díky!“ usmála jsem se a otočila jsem se směrem k domovu. Babička bude mít radost.

„Babi?“ V domě bylo nepříjemné ticho.

„Babi?“ Můj hlas se zlověstně rozléhal.

„Babi?“ Kde jen může být? Nakoukla jsem do kuchyně. Nikdo. Co ložnice?

„Ááááááááááááááááááááá“ vykřikla jsem.

Tak co? Líbí? Napíšete komentář? :)

Autor: maky21 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Oheň a led - 1. kapitola: