OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Pád do neznáma - Prolog + Kapitola 1.

26.09.2011 (18:00) • Ellie • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 905×

Prolog

Utíkala jsem zasněženým lesem a snažila se nevšímat si vzrůstajícího množství krve na mých šatech. Před sebou jsem stále viděla její obličej. Její radost a ten neuvěřitelně škodolibý smích. Bála jsem se jí. Nebyla jsem si jistá, jestli kvůli ní samé nebo kvůli tomu, že když mi něco udělá, stejně to nejspíš nikdo nezjistí. Sžíral mě strach a moje energie se rychle ztrácela.

„Neumřeš! Ne dnes!“ opakovala jsem sama sobě a snažila se zapudit ten pohled, který se mi naskytl jen chvilku potom, co jsem se ráno probudila sama. Snažila jsem se běžet ještě kousek.  Ještě trochu. Ještě o mém útěku nejspíš nevědí. Potřebovala bych ještě několik hodin, ale v takové štěstí doufat nemůžu.

Bojím se, že mě zabije. Teď už by mi možná ani nikdo nepomohl. Ale já se jen tak nenechám. Je možné, že jí nemohu ublížit kvůli své jisté součásti. Ale stejně jako nemám křídla, mám i svou lidskou tvář. A díky ní se budu bránit. Nebo uteču. Což je pro mě mnohem výhodnější.

Běžela jsem dál. Z boku mi tekla krev a prosakovala bílou látkou. Běžela jsem bez bot a chodidla mě bolela. Byla jsem zmrzlá a celá od krve. Paradoxně to byla moje krev. Bolest se ozývala s čím dál větší vervou a způsobovala mi zatmívání před očima. Jenom magor jako já se div nezabije při útěku před smrtí.

Konečně jsem zahlédla svou spásu. Dutý kmen stromu, který jsem viděla v létě při vyjížďce. Super!  Schovala jsem se dovnitř a svalila se na zem. Opřela jsem se o kůru stromu a odtrhla kus svých šatů. Musela jsem si zavázat ránu. Až když začala látka prosakovat krví jsem si konečně mohla dovolit na chvilku zavřít oči.

Probudili mě hlasy. Nějako moc blízko mě.  „Ellie! Ellie!"  křičely na celý les. Snažila jsem se mlčet, ale rána neuvěřitelně bolela. Drtila jsem kus látky v zubech a pokoušela se nevydat ani hlásku.

„Elliwe! Pojď domů! Neblázni. Stejně vím, že tu jsi,“ ozval se tak známý ledový hlas. Tolik jsem toužila jít domů. Jenže v místě, které nazývám domovem teď čeká moje smrt. Je tam Claire.

A další volání, strachy jsem zapomínala dýchat. Choulila jsem se co nejdál od vchodu a doufala, že se schovám. Jaká hloupost. Vždyť cítí moji krev.

„A mám tě,“ zaslechla jsem nad sebou. Prohrála jsem.

1. kapitola

Ellie

Školní chodby jsou zatraceně dlouhé. Obzvlášť,  když se vám téměř při každém kroku někdo snaží podkopnout nohy.

„Hej! Wrightová!“ otočila jsem se za hlasem a přesně v tu chvíli dostala ránu basketbalovým míčem přímo do obličeje. Proč vždycky naletím?! Šla jsem co nejrychleji a snažila se sledovat jen svou skřínku a východ.

„Skříňka, východ, skříňka, východ,“ opakovala jsem si a co nejrychleji mířila ke skřínce. Další rána míčem. Ok, klid. Neotáčej se. Nebude je to bavit věčně. Pořádně jsem stiskla víčka, abych zatlačila slzy a otevřela si skříňku. Teď ta horší část. Takže rychle dolů. Vyzout, nazout! Uf, moje boty jsou v bezpečí. Skříňku jsem pečlivě zavřela a pokračovala svou každodenní křížovou cestu k výhodu. A kopanec do holeně. Au. Ani jsem nesledovala, kdo to vlastně byl. Snožka! A pád na zem. Moje věci se kutálely všude a kolem mě se začala formovat skupinka šikanujících nadšenců. Když se tohle stane ve filmu, během chvíle se objeví nějaký zachránce, aby krásku v nesnázích zachránil. Můj příběh má ovšem dva veliké problémy. Zaprvé tohle není film s dobrým koncem a zadruhé nejsem kráska, z čehož na této škole plyne dost problémů.

Se slzami v očích jsem co nejrychleji posbírala učebnice a tentokrát už vážně vyběhla ze školy. A kam teď? Domů se mi nechtělo, protože pokud vám škola připadá jako teror, nezažili jste můj domov. Jsem adoptovaná a to je mi podsouváno každou vteřinu mého života. Horor? Ne, kdepak přátele (pokud vám tak mohu říkat, protože mi to zatím nikdo nedovolil) je to krutá realita, do které jsem se nějakým nedopatřením narodila. Do svého osobního pekla.

Na sklonku října už není zrovna teplo a když vám někdo vymáchá mikinu v bazénu, je dost nepříjemné jít domů jen v tílku. Vážně mám takovou smůlu nebo je tohle film? Jestli jo, tak nejspíš dost dobrá tragikomedie. Stála jsem na chodníku naproti škole a přemýšlela, kam se půjdu schovat. Napadly mě věci jako obchoďáky, kavárny nebo třeba kino, jenže to má jeden veliký háček. Z mého miniaturního kapesného už moc nezbývá a mohla bych tam narazit na spolužáky. Budu muset domů.

Potichounku jsem vešla do domu a snažila se nevydat jediný zvuk. Nerada je potkávám. Jejich výraz plný pohrdání mi ubližuje mnohem víc, než vztahy s mými spolužáky. Po špičkách jsem se kradla do svého pokoje. Jako zloděj. Nechápu, proč si mě adoptovali, když je vlastně nezajímám. Konečně za mnou klaply dveře. To znamená jisté vítězství, protože do mého pokoje by se nesnížili přijít. Neříkám tím, že je můj pokoj nějak děsný, naopak je velmi krásný, ale asi jen z toho důvodu, že by jinak kazil ráz celého domu. Rozvalila jsem se na postel a zavřela oči. Moje sny byly jediným únikem od reality. Párkrát jsem se zkoušela řezat, ale z pohledu na krev jsem se vždycky okamžitě pozvracela. Takže jsem si jen tak ležela v posteli a snažila se myslet na jiné, snad i hezčí věci.

Xawier

„Héj! Kam zas ženeš! Počkej na mě!“ zaslechl jsem za sebou hlas svého nejlepšího kámoše Aarona.

„Co je?“ otočil jsem se naštvaně, protože už jsem měl fakt hlad.

„No, vezmi si tohle, ale kvůli bezpečnosti to přečti až ráno.“

„A tos mi to nemohl dát ráno?“ zvedl jsem obočí.

„Pochopíš.“

„Fajn, ale teď už musím.“ Zastrčil jsem si obálku do kapsy a vyběhl ven.

Jen co jsem byl na čerstvém vzduchu, udělalo se mi znovu líp. Ucítil jsem lákavou vůni krve. Nespěchal jsem. Pomalu jsem kráčel a uviděl mladou stopařku, skvěle.

„Ahoj,“ usmál jsem se na ni.

„Ehm, ahoj.“ Nejistě mi oplatila úsměv.

„Nechceš se jít projít? Auta tady stejně jezdí minimálně. Jestli chceš, hodím tě pak domů.“ Usmál jsem se nevinně a věděl, že mi uvěří.

„Dobře,“ usmála se stydlivě a šla se mnou. Na jednu stranu se mi to trochu příčilo, mohlo jí být sotva šestnáct. Ale co. Hlad je hlad. Důvěřivě šla se mnou a něco říkala. Přikyvoval jsem, ale moc ji neposlouchal. Vy si snad vyslechnete myšlenkové pochody své večeře? Já ne. Když už jsme byli dost daleko a bylo jasné, že nás nikdo neuvidí, chytil jsem ji za ramena a prudce otočil k sobě.

„Co to?!“ vyjekla a víc toho nestihla. Hladově jsem jí prokousl krční tepnu. Její sladká krev mi stékala do úst a pomalu mě zasycovala. Přestal jsem pít, až když její srdce naposledy udeřilo. Nechal jsem její bezvládné tělo padnout k zemi a olízl si zkrvavené rty. Pak jsem se klidným a rozvážným krokem vydal domů.

Autor: Ellie, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pád do neznáma - Prolog + Kapitola 1.: