OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Paprsek slunce - 17. kapitola

02.03.2012 (07:00) • FaithNana • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1069×

„… jenže už jsem prostě nevěřila tomu, že takhle láska funguje. Že to tak může být. V mých představách se z Liama stala jen další bestie. A on byl anděl. Nedokázala jsem si představit jeho jako bestii. A poslední, o co jsem stála, bylo, aby se v tu bestii změnil díky mně. Já vážně byla přesvědčená o tom, že se to stane,“ špitla.

„Takže ty jsi s ním nikdy nic neměla? Ani tu pusu?“ zeptal se Sam trochu smutně. Že se teď v podstatě ptá svojí holky, zda se líbala s jiným a ještě ji předem lituje, že to pravděpodobně neudělala, ho nijak nenapadlo.

„Jen jednou. Když umíral,“ pronesla téměř plačtivě, „spíš, když už byl mrtvý,“ litovala. Hodně litovala. Byť před malou chvílí tvrdila, že jen tak ničeho nelituje, tohohle litovala.

„Trápí tě to,“ konstatoval Sam. Přikývla.

„Strávila jsem po jeho boku tolik let. S vědomím všech jeho pohledů, tužeb, tajných přání. S vědomím, že kdybych mohla, přeju si to taky. Jenže já si ho nezasloužila. Pak už to nebylo o strachu, že ho přeměním ve zrůdu. Prostě jsem nechtěla být znovu jeho katem. On byl anděl. Byť padlý, stále měl honosná a krásná křídla. Byla sice těžká, nasáklá krví, ale byla. Já žádná křídla neměla. Jen jsem se zbaběle schovávala pod ta jeho, když se mi to hodilo. Nezasloužila jsem si jeho lásku, jeho něhu, po které jsem toužila nejvíc na světě.“

„Možná jsi to měla zkusit,“ prohlásil Sam. Ač byl o dost mladší než ona, o nevyslovených citech toho věděl dost. Taky o hodně přišel. A kdyby měl jen na pár vteřin všechno zpět, přesně věděl, jaká slova by pronesl.

„Možná. Možná jsem měla spoustu věcí. Už to nevrátím. Nic nezmůžu. Kdybych tehdy neutekla do lesa, třeba by bylo všechno jinak a já nebyla odsouzená k samotě. Jenže jsou věci, které se ani za celou věčnost nenaučíš. A jsou věci, na které máš jen jediný pokus, bez ohledu na to, jak dlouho žiješ a chodíš po této planetě. Jestli to je nebo není fér mi soudit nepřísluší,“ promluvila znovu, smířeným hlasem. Ano, Tibet ji hodně změnil. Jinak by teď hysterčila a systematicky vyvražďovala. Jen díky tomu jinému světu tam se dokázala změnit natolik, aby unesla Liamovu ztrátu. Aby se znovu nějak postavila na nohy. I když ani ona sama netušila, na jak dlouho ten stav udrží.

„Co bylo dál?“ Sam začínal mít pocit, že čím více se blíží do současnosti, tím více se Nana ztrácí ve ztrápených myšlenkách.

„Princezno, kde jsi byla?“ zeptal se jí, když se asi po měsíci vrátila z lesů. Byla špinavá a vysláblá.

„Pryč,“ odpověděla tiše a vyrovnaně. Jakoby se nechumelilo.

„Měl jsem o tebe strach,“ napomenul ji. Vlastně to bylo velmi slabě řečeno. Málem vyletěl z kůže při představě, že je Azazeal vystopoval a našel ji. Že brzy najde i jeho, vyvraždí vesnici a je dva čeká doslovné peklo.

„Potřebovala jsem být sama, to je všechno.“ Její hlas byl klidný. Normálně už by v tuhle chvíli vyletěla, ale tentokrát se na něj jen dívala svýma smutnýma očima a pohledem ho prosila o klid.

„Příště alespoň řekni, kam jdeš,“ zaprosil a nechal ji jít. Stejně by se mu vysmekla bez odpovědi. Nakonec jen přikývla a trochu se pousmála. To nečekal. Zmocnil se ho dobrý pocit. Třeba má nakonec přeci jen nějakou šanci vyhrát její srdce pro sebe.

Jenže z omylu ho vyvedly následující týdny, ne-li měsíce. Vyhýbala se mu. Mlčky bloumala okolím a zpívala si. Nebo vysedávala na svém oblíbeném místě u jezera, kde četla knihy za asistence měsíce. Až na pár pozdravů a úsměvů, jakoby pro ni neexistoval. Ani on, ani zbytek světa. Byl zvyklý jí nerozumět. Nebyla by to ona, kdyby plně chápal všechny její pohnutky, ale tentokrát se mu to nelíbilo. Měl pocit, že ji ztrácí, že ho zase pomalu opouští. A jednou, až se večer probudí, už tam nebude. Neměl ponětí, jaký na ně čeká svět za úpatím Himalájí. Mohli od něj být odříznuti celá desetiletí, ne-li déle. Mohla by se ztratit. Nebo by ji mohl najít Alex a Az. Potom by bylo zle.

„Vyhýbáš se mi,“ konstatoval, když jednou bez varování přišel a sedl si vedle ní. Kousek si poodsedla.

„Vyhýbám se všem,“ odpověděla a dál lovila v knize.

„Proč?“

„Protože mám strach. A protože jsou věci, které chci promyslet,“ řekla rázně, bez šance na námitky.

„Jako třeba náš nevyslovený, neuskutečněný polibek,“ začal narovinu. Už ho štvalo chození po špičkách, mlčení. Chtěl znát tu novou dívku, která dřímala uvnitř těla jeho princezny. Chtěl vědět, co se jí honí hlavou.

„Nemělo se to stát,“ špitla roztřeseně.

„Proč? Bojíš se, že bys podvedla své miláčky? Neboj, pochybuju, že vědí, jak definovat nevěru,“ odsekl podrážděně. Ona za svou existenci porušila snad všechna tabu, až na jediné. Na to jediné, o které ji žádal.

„Tak to není!“ vyhrkla.

„A jak to tedy je?! Pověz, protože já tomu nerozumím!“ vyjel na ni. Možná až příliš prudce, protože se o další kousek posunula.

„Bojím se,“ vzlykla.

„Čeho?“ nechápal.

„Čeho? Všeho, Liame! Úplně všeho! Bojím se, že si tě nezasloužím, že tě stáhnu sebou do temnoty a ztratím tě, že přijdu o všechny iluze. Jsi to jediné dobré, co mi zůstalo. Miluju tě, Liame! Vím, že ano, ale právě proto to prostě nejde,“ téměř křičela, když držela jeho tvář ve svých chladných, mrtvých dlaních mladé dívky a dívala se mu do očí. Ta slova ji bolela. A jeho taky. Snažil se jim porozumět, ale nedokázal to.

„Neboj se, princezno. Zkus se nebát. Alespoň jednou, jedinkrát,“ zaprosil zoufale, když se topil v jejích krásných, uhrančivých očích.

„Nemůžu,“ zašeptala s neskrývaným zoufalstvím a pak, společně s chladným větrem, který hlásil, že přichází zima, zmizela v hlubokých lesích. On tam zůstal sedět a jen tiše pozoroval koruny stromů, které šuměly, jakoby zpívaly píseň dvou platonických milenců. A najednou, v tom tichu, netichu, mu začínalo pomalu docházet, jak to rudovlasá upíří kráska myslela. Až, když zmizela a on pocítil prázdnotu z její nepřítomnosti, mu došlo, že kdyby udělal další, byť jen maličký krok vpřed, všechno by se rozpadlo v prach. Důvod, proč nemohli být nikdy spolu, jen vedle sebe. Důvod, proč byla možná chyba se o tom vůbec bavit.

„Od té doby jsme se na tohle téma nikdy nebavili. Už nebylo, co si říct. A kdyby se něco změnilo, byli jsme oba příliš tvrdohlaví na to, to připustit. Vrátila jsem se asi za dva nebo tři měsíce. Jak říkám, čas tam plynul jinak. Vůbec jsme nevěděli, který je rok. Bylo nám to jedno. Byli jsme v jakémsi kómatu. A popravdě, asi jsme se ani nechtěli nikdy probrat. Alespoň tenkrát ještě ne. Náš vztah se znovu urovnal, zase jsme byli pospolu, bavili se, užívali si. Na Alexe s Azem jsem skoro zapomínala. Přestávali mě pronásledovat ve spánku, v myšlenkách. Mizeli. A s nimi i určitá bolest. Nevěděla jsem, co to je. Proč to tak je. Ale rozhodně mi to nevadilo. Svět byl najednou bezstarostnější. A já byla šťastná, že i v době, kdy vnímám vlastní svědomí, dokážu žít. Ne přežívat, ale žít,“ vyprávěla Nana.

„Kdy jste se vlastně vrátili zpět do Evropy?“ vypadlo ze Sama, který se opět ponořil do příběhu. Nana se ušklíbla a začala lovit v paměti letopočet.

„Tuším, že to bylo někdo okolo revolučního roku 1848. Vrátili jsme se po století a půl. Tolik jsme prošvihli. Před námi byl úplně jiný svět, po kterém jezdily lokomotivy, první auta a fungovaly různé stroje. Lidé spolu začínali komunikovat na dálku. Všechno bylo rychlejší, vyspělejší, složitější. Připadali jsme si, jako bychom prospali jedno a půl tisíciletí. První průmyslová revoluce právě vrcholila, pokud už dávno nebyla u konce. Byli jsme skoro jako novorozenci. Změnilo se prostě všechno. Včetně jazyků,“ vypadlo nakonec z Nany po chvíli přemýšlení.

„Páni, to musel být asi šok,“ konstatoval Sam. Až teď mu plně došlo, že to, co mají lidé dnes, za dob, kdy se Nana narodila ani zdaleka nebylo.

„Byl. Obrovský. A nám to nevědomky dávalo neskutečnou nevýhodu. My byli dlouhé roky mimo, neznali jsme poměry na tomto světě. Kdežto Az, poháněný touhou nás najít, už v té době v podstatě vévodil jakémusi prapočátku mafie. Měl přístup ke všemu, co si zamanul. A protože šel s dobou, uměl to využívat. Neměli jsme ani potuchy, co všechno na nás může v takovém světě čekat. Asi jen díky strachu, který se s návratem do Evropy vrátil, jsme se udrželi naživu. A taky tu bylo štěstí. Jak říkám, skoro ve všech zemích probíhaly revoluce. Království se měnila v republiky, malé státy se osvobozovaly. Všude všichni hlásali touhu po svobodě. I ženy už měly trochu jiné postavení. Stále byly utlačované, ale už ne ani zdaleka tolik. Lidé už neměli z panovníka takový strach. Nezbylo nám, než využít situace a všechno se rychle naučit,“ odpověděla mu Nana. Ta doba byla hektická, o krk jim šlo v podstatě každý den.

„Protivníkem byl najednou každý. Nikomu se nedalo věřit. Zažité nepsané zákony najednou nefungovaly. I lidská víra se ale změnila. Už přestávali věřit v nadpřirozeno. Inkvizice neexistovala, počet ateistů stoupal závratnou rychlostí. Lidé se učili a vynalézali. Na boha zkrátka neměli čas. O to míň se báli nějakého ďábla. Udivovalo mě, jakým způsobem někteří dokázali zdůvodnit naši neexistenci. Stal se z nás mýtus. Což byla jedna z mála výhod, které jsme velmi brzy objevili. Ti lidé nás beze strachu zvali do svých domovů, nastavovali nám hrdla. Nikdo se proti našim vlivům nechránil. Prostě se nás nebáli. Alespoň, dokud nespatřili naši skutečnou tvář…“

Autor: FaithNana (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Paprsek slunce - 17. kapitola: