OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Paprsek slunce - 9. kapitola

05.01.2012 (14:00) • FaithNana • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1148×

Rodná krev chutná nejlíp…

„Copak je holčičko?“ hladila ji matka ve vlasech, když roztřesenýma rukama upíjela z horkého čaje a už hodinu odmítala promluvit.

„Víš, mami, když zažiješ něco takového jako já, hodně tě to změní,“ začala nakonec Nana, stále tím svým tichý a vystrašeným hláskem.

„Já vím, zlatíčko, já vím,“ šeptala jí na odpověď dojatá matka a hladila ji po tváři.

„No, a já se změnila,“ Nanin hlas nabral na hlasitosti i pevnosti až její otec o krok vyděšeně ustoupil. Matka tolik štěstí neměla. Nana ji bez milosti spoutala svým pohledem, „hodně změnila!“ dodala nenávistně, když vstala od stolu a pohlížela do vystrašené matčiny tváře.

„Počkej tu, nejdřív si popovídám s taťkou, nechceme, aby tu dělal zbytečný hluk s tou sekerou, co tak děsně nenápadně drží za zády, viď, že ne?“ zasmála se zvráceně, když pohledem uvěznila svou maminku na židli a zvedla tvář k otci. Ten už sekeru vytáhl a s třesoucíma se rukama se pokoušel postavit do obrané pozice. Nanu to pobavilo, ale přesto jí rty strnuly v rovné přímce a hlavu naklonila trochu na stranu. S touhle pózou šílence nakonec donutila svého otce ještě o další krok ustoupit.

„Jestli budeš tímhle tempem pokračovat, asi nebudeš mít kam couvat. A to právě… teď,“ vesele zavýskla, když drobnými krůčky došel až ke zdi. Naniny oči se v tu chvíli zalily krví a při svitu měsíce, který dopadal přesně na její porcelánově bílou pleť, vypadala jako démon. Za sebou uslyšela matčino zajíknutí.

„Buď od té lásky a neruš mě při práci, ano? Neboj, taky dostaneš svůj podíl,“ zasyčela na ni Nana a setkala se s maminčiným bolestním pohledem.

„Tak pojď ty zmije, cos posedla moji malou holčičku!“ dodal se otec odvahy a vrhl se na ni se sekerou. Nana se svou nepřirozenou rychlostí přemístila za něj a pohodlně se opřela o zeď, aby se jim mohla začít vysmívat. Díky Alexovi se v mučení stále zlepšovala a vychutnávala si ho čím dál tím víc. Teď její smích zněl mrtvou vesnicí, jak opovržlivě shlížela do tváří svých na smrt vyděšených rodičů. V jejich očích však nebyl strach ze smrti jako takové. Byla v nich hlavně bolest. Bolest z toho, co se stalo jejich nádherné, milované dceři. Ale Nana tu bolest vidět nechtěla. Nechtěla Alexe zklamat. Za žádnou cenu. Vždyť by ji pak mohl opustit!

„Nano?“ Nana zatřásla hlavou, když uslyšela Samův hlas a probrala se ze svých myšlenek. Ne, to, co tenkrát provedla svým rodičům, o tom jak svého otce v podstatě zaživa svlékla z kůže a matku nechala celé to představení sledovat. Jak je donutila vzájemně pít své krve, jak jim dávala pít za sebe, aby víc vydrželi. Jak je urážela a nadávala jim. A v neposlední řadě, jak se před nimi vyspala s Alexem a potom jim vyprávěla všechny přikrášlené detaily o jejím vztahu s ním. O tom, jak hrozně moc jí chutnala krev vlastní rodiny, jak tři, možná čtyři, dny systematicky brala všechno lidem, kteří jí kdysi byli ochotni všechno dát. O tom nikdy nemohla nikomu říct. Nikdy. Takové zvěrstvo by snad nepochopili ani ti nejotrlejší z jejího vlastního druhu. Až na Alexe s Azem. Její věrné učitele.

„Víš, co mě štvalo nejvíc? Alespoň v tu chvíli,“ pokračovala otázkou, jakoby nic. Sam jen nevědomě zakroutil hlavou.

„Že i po tom, co jsem je zabila,“ ‘a mučila naprosto neskutečným způsobem,’ dodala si Nana v duchu pro sebe, „pořád neměli v očích nic jiného, než tu bezmeznou lásku ke mně, tu bolest a vinu, že mě ztratili,“ odpověděla mu.

„Měla jsem na ně za to v tu chvíli neskutečný vztek. Byla jsem úplně nepříčetná a tak, když jsem vyšla ven z mého rodného domu a u brány vesnice spatřila Liamovu siluetu, nevěstilo to nic dobrého…“ ponořila se do vzpomínek na jejich společný rozhovor.

„Jak jsi to jen mohla udělat?! Byli to tvoji rodiče proboha!“ křičel na ni naprosto nepříčetný, ale ona, ačkoliv na tom byla stejně, byť z trochu jiných důvodů, se tvářila naprosto klidně a odměřeně.

„Proč bych nemohla, vždyť jsem jim to slíbila,“ vysmála se mu a tančila si to lehkým krokem ven z vesnice. Chvíli ji jen bezmocně pozoroval, ale pak ji nadpřirozenou rychlostí dohnal a chytil pevným stiskem za ramena.

„Sakra, tohle nejsi ty! Vzpamatuj se! Nemůžeš všechny do nekonečna vinit za svůj vampyrismus! Oni nemohli za to, co se z tebe stalo, co z tebe udělal on!“ poslední slovo vyplivl, jako ten nejhorší odpad.

„Musím tohle poslouchat? Alex mě miluje a udělal by pro mě všechno, tak ho sakra přestaň pořád obviňovat! Jen díky němu tu my dva pořád ještě jsme!“ vyštěkla na něj hystericky. Když přišlo na jejího Alexe, neznala bratra.

„Vždyť se na sebe podívej! Udělal z tebe zrůdu, co bez milosti zavraždila vlastní rodiče!“ vrátil jí pevným, ostrým a hodně naštvaným tónem.

„Co to asi bylo za rodiče, když mě poslali na šibenici,“ zasyčela mu na odpověď.

„Musíš si vybrat. Buď já, nebo oni. Nemůžu dál přihlížet tomu zvěrstvu, ve kterým se tolik vyžívají,“ vydechl nakonec zmoženě po dlouhé chvíli hrobového ticha.

„Myslím, že se nemusíš ptát, koho zvolím,“ odsekla mu uraženě.

„Ne, to nemusím,“ zašeptal zlomeně a podíval se jí do očí. Na kratičký okamžik v nich spatřil něco kladného, něco, co patřilo té lidské princezničce, kterou miloval možná víc, než by si chtěl připustit. Mezi dávnými přáteli znovu nastalo ticho. Jen si koukali do očí a možná spolu vedli nějaký tak tajný telepatický rozhovor, že ani oni dva zatím nevěděli, jaká je jeho pointa.

„Mám tě rád, princezno. A vím, že ty mě taky. I když teď možná v srdci nemáš dost místa, abys to cítila, ale jednou tam zase nějaké bude a do té doby budu čekat,“ políbil ji na čelo a pak zmizel hluboko v lesích společně s větrem.

„Tenkrát jsem ho viděla naposledy na dlouhých devadesát tři let. Já, společně s Alexem a Azem odjela následující noc. Teď, když ve vesnici nezůstal nikdo živý, neměli jsme důvod déle zůstávat a Alex mi sliboval báječné dobrodružství. Projeli jsme celé pobřeží až na sever. Dopluli jsme do Dánska a pak se přesunuli přes Anglii a Španělsko do dnešní Itálie. Války a jiné konflikty šly mimo nás. Dějiny pro nás byly jen něčím na pozadí. Kam jsme přijeli, tam jsme pustošili, co nám přišlo pod ruku. Já a Alex jsme měli, jak se dnes říká, italskou domácnost. Jenže čas u nás plynul jinak a tak jedna naše hádka vydržela i dva roky. V takových chvílích jsem hledala útěch u Aze. Doteď jsem o něm moc nemluvila, protože byl tak trochu ve stínu svého mladšího bratra. Alex byl impulsivní, roztržitý, agresivní. Naproti němu Azazeal byl chladnokrevný a přesný zabiják bez sebemenšího projevu lítosti. Moc toho nenamluvil, ale za to uměl výborně konat,“ rozpovídala se Nana o svém prvním temném období. Ačkoliv to nebylo zrovna nejlepší období k chlubení, ona v něm byla asi nejšťastnější v celém svém životě.

„A to sis na Liama ani nevzpomněla?“ zeptal se Sam.

„Jistěže vzpomněla, čas od času. Ale nechtěla jsem se tím trápit. Viděla jsem před sebou věčnost a nechtěla jsem se něčím trápit. Říkala jsem si, že jestli se mám s Liamem ještě setkat, stane se to, a když ne, probrečený polštář s tím nic neudělá,“ odpověděla mu popravdě.

„Takže jsi prostě dělala soukromou děvku těm dvěma a společně jste si užívali krvavý orgie, je to tak?“ vytasil se Sam s další přímou otázkou. Nana se té pravdě jen hořce zasmála.

„Jop, něco takovýho,“ podívala se na něj s úsměvem.

„Nepochopitelný, co?“ zeptala se ho, s hlavou opět ve hvězdách. Protáhla se jako kočka a lehla si na chladný beton. Sam zavrtěl hlavou.

„Víš, Alex s Azem byli to jediný, co jsem měla a znala. Dokud jsem se chovala, jak oni pískali, bylo mi fajn. Nemuseli jsme na nic myslet, ničím se trápit a mě tenkrát nedocházelo, že všechno to trápení a starosti jen hromadím a odsouvám na dobu, kdy mě to dostihne. Na konci toho všeho, já nebyla jako oni dva. Nikdy jsem z nich o jejich minulosti moc nevytáhla, ale co vím, upíři je už vychovali. Byli vychováni jako bestie, nic jiného neznali. Já byla vychována jinak. A byť to byl jen velmi nepatrný zlomek mého života, zůstane to ve mně navždy. Mnohem dýl než krvavé opojení. I proto jsem třeba teď taková, jaká jsem. Celá moje existence je plná přelomů. Asi bohužel jsou to spíš světlé chvilky do temnoty, než prasklá žárovka jednou za uherskej rok,“ snažila se mu to vysvětlit, ale těžko říct, zda ji pochopil. Zda ji vůbec mohl pochopit.

„No, ale zlomilo se to nakonec, ne?“ začal Sam po další chvíli ticha.

„Teď ses tak blbě zeptal jen, aby řeč nestála, co?“ odsekla sarkasticky. Oba si byli vědomi hlouposti této otázky.

„Pardon, jen tak trochu v tomhle příběhu fandím tomu Liamovi,“ zakřenil se nervózně Sam. Nana se zasmála.

„Nedivím se ti, taky bych mu asi fandila, být na tvém místě. Ale ani Liam nebyl vždycky úplně svatý. Byl to sice anděl poslaný z nebes, jenže i andělé zahořknou, když jim polámeš křídla. A mezi námi byla stále ještě ta pořádně nevyřčená výčitka o mojí vině na jeho přeměně v upíra. Byla jen otázka času, když nás osud znovu svede dohromady a potom byla otázka času, kdy se zase rozejdeme. V jakém budeme stavu a kdy tohle všechno vypluje na povrch,“ odpověděla mu Nana.

„A on… žije ještě?“ Sam ji opět zaskočil. A opět nepříjemně.

„Ne, už ne. Zemřel pře dvaašedesáti lety,“ řekla Nana tiše, s nepřítomným výrazem. Ze všech ran, které jí osud zasadil, byla tahle ze všech nejčerstvější a ona si dodnes pamatovala tu nepopsatelnou bezednou prázdnotu, to naprosté zoufalství a hysterii. Ačkoli spolu nebyli každý den, mívaly i léta pomlky aniž by o sobě slova slyšeli, pořád věděla, že tam někde je. Ale teď už tu nebyl…

Autor: FaithNana (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Paprsek slunce - 9. kapitola: