OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Portréty smrti: 10. kapitola

12.04.2010 (20:00) • Kahanka • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 743×

Kapitola 10

Probral jsem se a okamžitě jsem začal vykašlávat vodu. Aspoň doufám, že jen vodu a ne nic jiného. To v čem jsem se začal topit bylo dost zakalené. Když jsem dostal všechnu vodu z plic, odvážil jsem se otevřít oči a pohlédnout do tváře svého zachránce. Možná jsem to radši neměl dělat. Nade mnou se nešklebil nikdo jiný než Daniel a kousek za ním stál ten starý kozel Johnson a významně na mě pomrkával.

„Tak co, zaplaval sis?“ křenil se na mě Daniel a podal mi ruku, aby mi pomohl vstát. Naštvaně jsem ji odrazil a vstal jsem sám.

„Jsem rád, že se vy dva bavíte. Jo a jen tak mimochodem, kdo hlídá, když se vy dva flákáte tady?“ vypálil jsem na ně. Danielovi strnul úsměv na tváři.

„A co třeba : Děkuji Danieli, zachránil jsi mi život nebo Och Danieli, do smrti budu tvým otrokem hmm?“

„Nech si zajít chuť,“ odpálil jsem ho. „ Jak jsem se sem vlastně dostal?“

„No, kousek odtud je taková malá díra v zemi. Říká se tomu kanál víš? No a tam jsme zaslechli šplouchání a čvachtání a tak říkám: „Hele Johnsone, něco tam asi je.“ Jdeme se tam podívat a vidíme, jak se zrovna hladina uzavírá nad malým Tommym. No a tak jsme tě vytáhli.“

Krátce jsem se ušklíbl a rychlým pohledem zhodnotil svoje oblečení. Začínala mi být docela pěkná zima, v tu chvíli bych dal nevím co za teplé, suché oblečení a možnost být sám v našem bytě.

Nacházeli jsme se někde v okrajové části města, vůbec jsem to tu neznal. Po levé ruce byla nějaká velká budova se stroze šedivou omítkou, která se místy už dávno oloupala, a na opačné straně stará cihlová zeď porostlá břečťanem, za kterou se ukrývala zarostlá zahrada, jak napovídaly vysoké zanedbané stromy.

Snažil jsem se zmapovat si podle ulice, která byla přede mnou, kudy jsem se sem mohl asi dostat, ale moje prostorová orientace dokonale pohořela.

Až potom jsem si všiml té mlhy.

Vycházela zpod malé branky, která se důmyslně ukrývala v břečťanu a vedla do zahrady. Prostupovala skrz rezavé mřížoví, jemně se vlnila a svou typickou šedivou temnotou postupovala čím dál blíž. Její plížení odporovalo všem zákonům fyziky, rozšiřovala se s důmyslností, svůdně se vinula okolo rohu zídky a v pravidelných intervalech získávala na intenzitě.

„Danieli, tohle není vtipné,“ řekl jsem mu ironicky, „ani zastrašující. Nemáš radši něco suchého, co bych si mohl obléct?“

Danielovo čelo se podrážděně nakrčilo a hodil rychlým pohledem po nic nechápajícím Johnsonovi.

„Billy?“

„Já to nejsem!“ řekl Billy zmateně a odskočil od vlnky, která se mu otřela o nohu.

Oba se pak naštvaně podívali na mě, především Danielův pohled byl hodně podrážděný. „Neměl bys vyvolávat mlhu pro nic za nic! Kdy´s vůbec zjistil, že ti to už jde?!“

„Já?!“ vydechl jsem nevěřícně. „To nedělám já! Jde to z té zahrady...“ zašeptal jsem a taky pro jistotu ucouvl před tmavěšedým oparem. Jedinému Danielovi mlha nevadila.

„To vás neukousne,“ řekl s ironií. „Šeď nás chrání. To, co může být nebezpečné, je to, co ji vyvolalo,“ odtušil a můj i Johnsonův zrak bleskově vystřelil k brance, která už skoro nebyla vidět.

„Je tam?“ zeptal se se strachem Billy a natahoval svůj krk výš, aby lépe viděl. „Je to někdo z nás?“

Nerad bych přiznal, jak jsem byl rád, že jsem měl Daniela po svém boku. Jeho převládající zlomyslný pohled byl teď zamyšlený a ostražitý. Vyhodnocoval situaci. Nejspíš věděl, že já ani Johnson bychom mu moc k užitku nebyli, kdyby k něčemu došlo. Pokradmu jsem se rozhlédl, kudy vede nejrychlejší cesta odtud, kdybych musel využít své sportovní nadání.

„Nějak se mi to nezdá,“ prohodil k nám tiše Daniel. „Kdyby byli v přesile, nemuseli by používat mlhu, ta je proti nám zbytečná. Kromě toho jsem nezaznamenal, že bysme měli nějaké vážné nepřátele. I když u Briana člověk nikdy neví... No a jestli je třeba jenom jeden, tak by na sebe zbytečně neupozornil. Bude to nějaký nováček,“ odhadl.

„Má strach?“ zeptal se nadějně Johnson.

„Jdi si to zjistit, ty tupče,“ štěkl jsem na něj. Cítil jsem, jak se mi moje mokré oblečení nepříjemně lepí na tělo a nebylo to zrovna příjemné. Moje ovládání bylo vlivem únavy i napětí dost nestálé.

„Ne,“ řekl Daniel. „Budete tady. Kdyby se objevil nějaký problém, tak zůstaňte v klidu. V žádném případě se nedávejte na útěk. Já se tam půjdu podívat.“

***

Uteklo to neuvěřitelně rychle. Dlouho jsme se dívali na poklidnou hladinu jezera a já si připadala jako ve snu. Les byl tmavý a tichý, v zimním spánku jen tu a tam praskla nějaká větvička.

Brian se na mě pobaveně usmál a v jeho očích jsem si mohla přečíst radost i jeho typicky neměnný klid. Jeho šedivé oči mě fascinovaly, dovedly se dívat tak měkce, až se mi podlamovala kolena. Potom trochu zvážněl a zadíval se na mé rty. Nevím, jestli se mi jen zamotala hlava, nebo se opravdu o trochu přiblížil k mé tváři, protože hned vzápětí mi do mého snu proniklo nečekané tá da dáááá táááá tíííí, až jsem nadskočila.

„Oh, promiň, to je můj mobil...“ zavrčel a skoro to vypadalo, že ho hned umlčí, ale neudělal to. Svůj stisk nedokončil, nad jménem volajícího se mu jen naštvaně nakrabatilo čelo a potom telefon otráveně zvedl. Ta chvíle byla v nenávratnu.

„No, co je?!“ štěkl a nějakou dobu bylo dlouhé ticho, během kterého se Brian tvářil čím dál víc kysele.

„Aha... Ne, určitě ne. Kde jste ji našli?... Co?... On je tam s váma?!... Ne. Proč?... Cože?!“ Jeho oči udělaly široký půlkruh. „Ne, není se mnou... Ne, nechci s ním

mlu-“

„Ahoj...“ vzdychl rezignovaně a nerozluštitelný hlas vycházející z přístroje trochu změnil svou barvu. Nervózně jsem přešlápla.

„Nevím, kde je. Ale ty si to schytáš. Dej mi zpátky Daniela, ta dívka je teď důležitější... Mě ale nezajímá, že tě to nezajímá!... Co?!“

Neodvažovala jsem se pohnout. Zase mluvil s tím prvním a hodně se ho vyptával. Vím, že kdybych vedle něj nestála já, přešel by do ostřejšího slovníku, jeho tvář vypadala, že začne každou chvíli metat blesky. Moc jsem se nechytala. Toho „Dannyho“ střídavě přesvědčoval a prosil a hned vzápětí mu zase vyhrožoval. Když se hovor stočil k suchým teplákům, k tomu, že Daniel není ničí matka a že se nebude o nikoho starat, leda tak o „ni“, ale určitě ne o „něj“, tak jsem přestala poslouchat.

Zadívala jsem se zpět k jezeru a nechala se unést lehkou harmonií jeho drobných vlnek, jakmile trochu zafoukal vítr.

***

Když jsme se konečně odhodlali jít se podívat kdo je původcem té mlhy, můj mozek jako by přepnul na jiný program a já jsem se soustředil jen na to, co je přede mnou a že to může být nebezpečné. Daniel šel vepředu, za ním já a nakonec Johnson. Daniel se s opatrností profesionála pomalu plížil k brance a všechny smysly měl dokonale naladěné na program zničit nepřítele. Občas se sice chová jako blbec, ale po Brianovi je jediný, kterému bych svěřil krýt mi záda. Otevřel zrezivělou branku a ta protestně zaskřípala. Mlhy najednou přibylo a byla čím dál víc hustější. Teď už se plížila skoro až u kolen. Přidal jsem si jako v pohádce Hrnečku vař. Opatrně jsme našlapovali mlhou, když se Daniel zarazil a zvedl ruku, abychom zastavili. Upínal zrak kamsi před sebe a já jsem musel pořádně natáhnout krk, abych přes něj viděl. Uprostřed staré zahrady, o kterou se nikdo nestaral snad tisíc let, ležela nějaká dívka. Vypadala trochu jako nějaká víla, jak měla plavé vlasy rozhozené kolem hlavy a všude kolem ní byl plevel a vysoká tráva.

„Myslíš, že je zraněná?“ šeptal jsem směrem k Danielovi.

„Pššt, může to být past,“ otočil se ke mně a položil si ukazováček na rty. No jak myslíš Danieli. Mě se teda zdá, že je minimálně v bezvědomí. Daniel se pomalu blížil k dívce a neustále kontroloval okolí.

„Kryj mi záda,“ řekl tiše směrem ke mně a přičapl si k dívce. Nahmatal puls a zkontroloval zorničky.

„Je mimo. Řekl bych, že tady už delší dobu leží.“ Očima bloudil po její tváři a pak se jeho zrak na něčem zastavil. Zamračil se a otočil dívčinu hlavu na stranu. Objevila se krev.

Autor: Kahanka (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Portréty smrti: 10. kapitola: