OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Prokletá ~ 10. kapitola

01.01.2013 (13:00) • Everlinet • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 862×

Shayne pochodoval po Eleanořiné bývalé ložnici ve svém domě s rukama založenýma za zády, s ústy spjatými do přísné linky a tváří zkřivenou úmorným přemýšlením. Už hodiny tu takhle chodil, nedbaje na střídání dne či noci. Kde je jen jeho milované Eleanor konec?

Mohl ji odvléci do podsvětí – totiž, bylo téměř jisté, že ji odvlekl do podsvětí! Bylo známo, že Kahlenové, jejichž druh byl zhoubou ve světě lidí i démonů, si libují ve vytváření iluzí jiného světa.

Nikdy ji nemohl najít. Ne sám, ne s pomocí Cherona, toho zatraceného malého démona, který mluvil v hádankách a od božího rána pobíhal po domě, rozrušujíc tak podivně veselého Isabeliina ducha. Shayne se domníval, že si Isabel myslí, že je Eleanor odsouzená k smrti a že tedy nehrozí žádná konkurence.
Pro Shaynea však již dávno neexistovala žádná jiná žena, než-li jeho přenádherná džinka. Isabela byla tedy již jen vzpomínkou, která však jeho křehkou duši stále podivně drásala.

Náhle mu v mysli vytanula podivná, téměř neuskutečnitelná myšlenka. Vyšší přece kdysi stejně jako Shaynea a Luka vyhnali na zem i celý druh Kahlenů, kteří kdysi byli jejich posluhovači. V dávných dobách byli ti nejmocnější, každý toužil s nějakým se potkat. Ženy – strážkyně, podobně jako Shayne, měly jediný sen: Získat nějakého Kahlena do své postele alespoň pro jednu noc.

Shayne ve svých vzpomínkách vyhledal i tu, kdy se definitivně rozhodl spustit s lidskou ženou – kdysi křehkou, však marnivou květinkou Isabelou Tannerovou.

„Že mě nechytíte?!“ smála se dívka na celé kolo, když míjela záhony s růžemi a probíhala okolo altánku. Nebe bylo ten den zcela bez mráčku a slunce se na dva mladé lidi jen smálo. Totiž... jen s detailem, že jeden z budoucích milenců nebyl člověkem.

„Ale chytím! A až tak učiním, nehodlám vás už nikdy pustit!“ Shayne se rozběhl po úzké, písčité pěšince a ukázkově mladé dívce nadběhl. Popadl ji do náruče a zatočil se s ní kolem dokola. Smích se rozléhal po celé obrovské zahradě, vrýval do každé části toho posvátného místa, aby již nikdy nebyl zapomenut.

Přesně takhle se tento den vryl do paměti i Shayneovi.

Tehdy ještě Isabelu neznal.

Jen si to myslel.

Poznal jen tu křehkou dívenku, na kterou si ta malá čertice hrála. Kdykoli ji Shayne opustil, vrátila se do své ložnice plné zrcadel, kde si svou maličkost dokázala dlouhé hodiny prohlížet. Jindy se zase bavila peskováním služebnictva či svých ubohých komorných, kterým hubovala třeba jen za zanedbatelné maličkosti.

Teprve až později poznal, jaká skutečně je. Pyšná, zaujatá sama sebou. A ani tehdy jeho láska neochladla.

Až teď, když si plně uvědomoval, že krása není všechno. Eleanor, na rozdíl od ubohé Isabel, byla nádherná i uvnitř. Celá její bytost byla něžná a nádherná. Raději chránila druhé, než samu sebe. Raději by se obětovala, než aby se někomu jinému něco stalo.

A to právě udělala. Obětovala se, zajisté s kapkou jeho zapříčinění. Proč jí toho večera tak ublížil? Proč nechal vystoupit na povrch svou méně chválihodnou stránku? Choval se jako zahořklý vdovec!

Nyní však nebyl čas na sebelítost a vzpomínky. Něco v jeho minulosti jej však přimělo znovu vzpomínat, a to na den, kdy Isabela – již jako jeho žena - mluvila o nějakém muži. Domníval se, že jeho jméno bylo William, ale ona mu říkala Liam.

Toho večera, kdy seděla Isabela na malém taburetu u své růžové toaletky s kulatým zrdcadlem a česala si své neposedné vlasy, mu o něm vyprávěla. Říkala, že ji onen „mládenec“ tajně chodíval pozorovat, když si čítávala knihu v altánku. Samozřejmě, že krásná žena, jakou bývala, měla nesčetně nápadníků, žádný však nebyl takový, jako zrovna již zmíněný Liam. Shayne si jej totiž pamatoval velmi dobře. Byl jedním z těch Vyšších, kteří jej odsoudili. K jeho škodolibosti však onen Kahlen brzy opustil své „bratry“ a nyní zjevně pobral jiné schopnosti. Netušil, proč Vyšší onoho muže ze svých řad vyhnali ještě předtím, než zavrhli i celý jeho druh, avšak bylo jisté, že tento muž si tajně myslel na Isabelu.

A teď se mu rozhodl sebrat i Eleanor, světlo jeho temného života?

Jedno bylo jisté, to, že se neznají, Liam pouze předstíral.

Shaynea tedy napadlo, že se bude muset nějakým způsobem spojit s Vyššími, ačkoli to bylo téměř nemožné, když se pohybovali všude možně.

„Cherone?! Ukaž se!“ křikl. Naštěstí Cheron měl vůči pánovi jistý respekt, takže se téměř okamžitě vynořil ze zdi.

„Přeje si něco můj pán?“

Shayne se musel sehnout, aby na démona vůbec viděl.

„Ano. Existuje způsob, jak se spojit s Vyššími?“ ptal se.

Pak se ale zasekl. Uviděl Eleanořinu noční košilku, která se dosud válela pod polštářem.

„Ne! Nic neříkej. Vím přesně, co se mým ctěným pánům vůbec nebude líbit.“ Na jeho překrásné tváři se začal rýsovat až ďábelský úsměv, když sebral kus látky a mizel na chodbě.

Démon za ním nechápavě hleděl ještě dobrých pár minut, než se podíval na strop, kde dosud visela žena v šatech od krve.

„Vidí má ctěná Isabela, jak se její choť chová? Cheron z toho nemít dobrý pocit!“ zamumlal směrem ke stropu, jako by se bavil se starou přítelkyní.

~ ~ ~ 

Zoufale jsem kráčela po boku mého věznitele stále hlouběji do jeho sídla. S hrůzou jsem zjišťovala, že skoro každá místnost toho domu měla šachovnicovou podlahu, až na mou ložnici, samozřejmě. A ještě horší byl fakt, že skoro všude byla zrdcadla všech tvarů a velikostí. Některá byla zakrytá, jiná tvořila celou délku jedné zdi. Nikdy, když jsem se do nich dívala, jsem však neviděla sebe, ale jakési iluze, kterým jsem tak úplně nerozuměla, a ptát jsem se bála. Tento muž je stokrát divnější než celý Shayne a Luke dohromady. Snad ani šílená Isabela neměla na tohoto podivného blázna!

Vedl mě klikatými chodbičkami stále níž a níž, až jsem si konečně uvědomila, že zřejmě jdeme do sklepení. Tiše jsem doufala, že spatřím Lukea zdravého a při vědomí, však realita byla zcela odlišná mým představám.

Stanuli jsme před téměř středověkou celou, kde se v rohu krčilo bezvládné bledé tělo. Jeho ruce byly svázány pevnými okovy k vlhké zdi a jeho hlava se mi jevila až nepřirozeně zvrácená dozadu, jelikož jeho vlasy mu nyní dopadaly v podivné změti až na lopatky. Však to, co mi téměř zapříčinilo mdloby, bylo to, že jeho tělo bylo poseto tolika stále krvácejícimi ranami, že živý člověk by nebyl schopen přežít ani procento z těchto zranění. Zatajila jsem dech, potlačujíc výkřik. Zacouvala jsem tak dozadu, až jsem do někoho narazila. Můj věznitel mě spokojeně uchopil za ramena a věnoval mi podivný, až ďábelský úsměv.

„Víš, přemýšlel jsem, že bych jeho tvář zhyzdil jako jeho druh kdysi zhyzdil tu mou. Čekal jsem však, až mi to má paní dovolí. Nuže, máš možnost se projevit.“

Trhla jsem sebou a polekaně uskočila na druhou stranu tak, že jsem se zády tiskla k mřížím cely.

„Cože?“

„Říkám ti, čekám na tvé svolení, abych ho poctil....“

„Dost!“ rozkřikla jsem se. Luke, který byl dosud v podivném bezvědomí, díky tomu zvuku dokonce pohnul hlavou, což však jinak jeho mrtvolné nehybnosti nikterak nepřidalo.

Muži jeho úsměv z tváře konečně zmizel a nahradila ho mnohem děsivější grimasa.

„Zopakuj to, maličká,“ pronesl šeptem, přiblužujíc se ke mně snad po špičkách. Když jsem se však neměla k odpovědi, v jeho modrých očích se divoce zablesklo. „Zopakuj to!“ zvýšil hlas. V sekundě stál u mě, křečovitě svírajíc má zápěstí. Muži si zřejmě libují ve své agresi, totiž – démoni.

„Omlouvám se, ale když mě „žádáš“ o svolení, já tě žádám o milosrdenství. Nech ho, prosím, být a udělám, co si budeš přát, když to bude v mých silách.“ Mluvila jsem tiše, občas jsem zakoktala, nebo snad ze strachu nechávala svůj hlas podivně přeskakovat. Ano, znovu mi záleželo více na ostatních než na tom, co se stane se mnou. Můj osud je stejně zpečetěný, proto raději zachráním alespoň Luka a pokusím se zachránit i Shaynea. V tu chvíli bych byla schopná překonat i svou hrdost a klidně si před něj kleknout na kolena.

Znovu se usmál, tentokrát tak jinak, zvláštně. „Ale samozřejmě, má milá. Když mě tak pěkně prosíš, byl bych krutý, kdybych prosbám krásné ženy nevyhověl. Už mu neublížím, ale ty... Strávíš se mnou zítřejší den, kdy se budeš moci rozhodnout. Nechci to už odkládat, proto zítra večer...“

Nemusel to ani doříkávat. Znechuceně jsem sebou trhla, ale nic víc. Už jsem s tím byla víceméně smířená se svým osudem.

„Dobře,“ zašeptala jsem. On mě konečně pustil, stále s tím potěšeným úsměvem hrajícím na jindy přísných rtech. Ještě než odešel, fascinovaně sjel mrtvolně ledovými prsty po linii mého hrdla až na klíční kost. Díky jeho dotyku mi naskočila husí kůže, těsně předtím, než se na mém krku objevil opět medailon, který už Shayne několikrát zničil, rozdrtil a vyhodil.

„Klidně za mým vězněm běž, ale pamatuj, já mám oči všude. Nepokoušej se mě podvést, za to se platí!“ zašeptal těsně u mého ucha, zastrkujíc neposednou kudrnu mých vlasů za ucho.

Potom konečně odešel, ale i přesto jsem měla stále pocit, že mě sleduje.

Netušila jsem jak, ale najednou jsem měla v ruce velký klíč, který jako náhodou pasoval do klíčové dírky oné cely. Třesoucí se rukou jsem odemkla a pospíchala k bezvládnému Lukeovi. Klekla jsem si k němu tak, abych mu mohla podepřít hlavu. Něžně jsem se dotkla jeho tváře, jelikož to byla zřejmě jediná část jeho těla, kam Liam se svým mučením nezasáhl. Párkát jsem ho opatrně poplácala po tváři, než konečně otevřel oči, které se mi zdály jako dvě černé díry více než-li kdykoli předtím.

„Eleanor?“ zasýpal.

„Pssst! Nemusíš se bát, už ti nic nehrozí. Postarám se o to.“ S předstíranou radostí jsem se na něj usmála. Luke je sice leckdy výstřední, má sklony ke změně chování z minuty na minutu přesně jako Shayne, přesto jsem si už i zvykla na jeho pohledy, které na mě někdy házel, i na to, že jsem jej začínala považovat jakou součást svého života. Jako přítele, vzhledem k faktu, že to kvůli mně nyní trpěl. A že to musel být mocný muž, který dokázal zranit někoho tak silného.

Nezbývalo mi než ke své hrůze doufat, že můj únosce je onen Vyvolený přímo pro mě. Jedině tak si budu jistá, že neublíží těm, které mám ráda.

 ~ ~ ~ 

„A kdybyste náhodou toho Kahlena zahlédli, pánové, račte po něm pozdravovat mou malou svěřenkyni, vždyť už bylo načase, aby mě jí někdo zbavil!“ Shayne se smál na celé kolo, podobně jako skupina démonů, kteří seděli okolo něj.

„Ale jak to voní! Slyšel jsem, že je prej neobyčejně krásná, je to pravda?“ ptal se podivný, vyhublý zrzoun, u kterého bylo těžké určit, co za démona vlastně je. To on právě držel kus tenké bílé látky, která kdysi zakrývala tělo křehké Eleanor.

Shayne rádoby bez zájmu mávl rukou. „Věř, že to omrzí, příteli! Ta malá mrcha, ostatně jako všechny její sestry, je pěkně vypočítavá!“ rozvalil se na dřevěné židli.

„A co, užil sis s ní aspoň?“ ptal se horlivě další z démonů, tentokrát vysoký hromotluk, který se opíral o stůl a umaštěné ruce si v podivném gestu třel o sebe.

„Myslíš, že stojím o to, aby po mně Vyšší zase šli? Možná jsem měl pár slabejch chvilek, kterejch skoro využila, ale naštěstí to s ženskýma umím.“ Významně si prohlížel dav čumilů, kteří se rozhodli přisednout a poslouchat to, o čem se zrovna horlivě mluvilo. Téměř celé podsvětí už si povídalo, že Shayne je zpátky a že zase kope za démony. Nikomu nedocházelo, že Shayne vlastně nikdy nebyl na jejich straně, ani potom, co jej Vyšší vyhnali a zavrhli.

„Ale víte, co jsem slyšel? Že to Liam je ten Vyvolenej! Víte, co by to znamenalo? Vyšší by se sice šli bodnout, ale on ...“ Démon kroutil hlavou.

„Liam? Prosím tě! Možná mi tý buchty začíná bejt i líto!“ Následoval nekonečný příval smíchu, jak si démoni začali vyměňovat názory.

Shayne se však zamračil. Jestliže se Liam Eleanor jen dotkne, bude už pozdě.

V hospodě se tedy nalévalo, co hrdla démonů ráčila žádat. Nikdo se však nebavil o ničem jiném než o Eleanor.

Kdesi v koutě oné místnůstky plné démonů se krčil zvěd v podobě zakrslého démona, jehož druh by si až neznalý člověk mohl splést s Cheronem. Tento však rozhodně nebyl až tak mírumilovný. Hltal každé slovo, které o džince démoni říkali, než pak potichu zmizel. Mířil za svým pánem.

Autor: Everlinet (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prokletá ~ 10. kapitola: