Prokleti měsícem - 3. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Je jich osm, každá úplně jiná, ale společně vytvořily něco neobyčejného, zvláštního. Vztah, který se určitým způsobem podobá přátelství na život a na smrt. A teď je čekají společné prázdniny. Naposled, než se jejich cesty rozejdou...

Série spíše představovacích kapitol pokračuje...

11.09.2011 (16:00) • FaithNana • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 865×

Báseň jménem ztráta…

Z pohledu Faith

„Hej, ještě jednou?“ volá na mě Jane zpoza baru a přes ten hluk ji skoro není slyšet.

„Jo,“ odseknu jen a pro jistotu i přikývnu.

„Ahoj Damone!“ ozve se zpoza mě, když náš velký hrdina vstoupí.

„Servus lidi,“ pozdraví a usedne hned vedle mě.

„Ou ou ou, zase jediná?“ neodpustí si poznámku směrem ke mně.

„Nebal mě! Nefunguje to!“ odseknu a dál naháním rum ve skleničce.

„To už jsem si stačil všimnout,“ odpoví nevzrušeně kluk vedle mě. Ve skutečnosti se zdejšímu osazenstvu vymykáme. Zatímco tito třicátníci sem chodí čistě z touhy být blíže zbohatlické čtvrti, my před ní utíkáme. Přitom Damon je pohledný tmavovlasý, tmavooký kluk, co má skvělé známky, oba šťastné rodiče, bratra a spoustu přátel. Jenže spoustu podobného by se dalo říct i o mně, když se nad tím člověk tak nějak zamyslí. Rychle dopiju skleničku a hodím Jane na bar drobné.

„Kam jdeš? Ještě není ani jedenáct.“ Otočí se za mnou půlka osazenstva.

„Večerka,“ odpovím bez vzruchu a opustím pochybný podnik. Dnes nemám na zábavu náladu. Nejradši bych se sjela do němoty, jenže tráva už moc nezabírá a stejně, jak znám Trix, zase by mi to překazila. Někdy bych ji vážně vymazala, tak jako všechny ostatní…

„Ahoj,“ pozdravím ze slušnosti a mrsknu klíčema na botník.

„Ahoj, to už jsi doma?“ ptá se máma vyjeveně.

„Jo. Nemám náladu mami,“ odpovím a zmizím. Konečně můj pokoj. Praštím se svým tělem na postel a dost dlouho civím do stropu. Po chvíli se ozve klepání.

„Co je?“ řekla jsem, že si nechci povídat.

„Napsal,“ ozve se stroze ze dveří.

„Hm,“ odseknu.

„To brzo. Po třinácti letech,“ nic jiného se na to odpovědět nedá. Máma jen položí obálku na stůl a zmizí v útrobách domu. Na ten bezcenný předmět na mém stole brzy zapomenu a vlastně propadnu do světa spánku. Sny jsou stejné jako vždycky. Vím, že jsou to sny. Mám je už roky. Stále stejné. Sleduju sama, jak stojím na okraji propasti se slzami na tvářích. Celý sen je takový. Jsem sama úplně sama, jen se svým trápením a na konci, na konci se ozve rána, za kterou se otočím. Jsou tam jen zavřené dveře. A pak následuje probuzení. A ta obálka na stole stále leží. Zvednu se a zjistím, že jsem se ani večer nepřevlékla. Je to fuk. Vezmu tašku a obálku shodím do odpadkového koše.

„Dobré ráno,“ pozdraví máma evidentně ve spěchu do práce.

„Dobré,“ zívnu.

„Dnes odpoledne jdeš k té psycholožce, nezapomeň!“ připomene mi máma.

„Neboj,“ zívnu podruhé…

„Ohayooo!“ přiřítí se mezi nás Ráchel s japonským pozdravem.

„Co se děje?“ zeptá se Kate. Opravdu. Ráchel je dnes podezřele aktivní. Kdo se mnou bude oslintávat lavici na fránině? Děsím se budoucnosti, když Ráchel vše osvětlí.

„Miyako dnes bude mít novou mangu přeci!“ jiskří se Ráchel v očích a já už chápu.

„Za chvilku už skutečně naše japonská společnice přichází. Vrhá na mě vskutku nepříjemné pohledy. Asi mě nemá ráda. To je fuk.

„Más ji?“ ptá se ihned Bella. Už kvůli ní doufám, že se pošta nezpozdila, protože Bella se špatnou náladou by bylo to poslední, o co ještě dneska stojím. Po hodině strávené čtením mangy se vydáváme do školy. Ještě že dnes máme krátkou.

„Napsal?“ ozve se vedle mě a já spatřím Trix. Opravdu bych jí někdy zastřelila! Pozná na mě i co ani já sama nevím. Sklopím hlavu.

„Ouha neřikej, že se…“ začne vyjeveně Trix

„... po třinácti letech ozval? Jo ozval se,“ odseknu a chci odejít, ale zrzka z mé třídy se nenechá.

„A co psal?“ je další její dotaz teď už o hodině češtiny.

„Nevim,“ odseknu v naději, že pochopí, že nejen že jsem to nečetla, ale ani to číst nehodlám a její otázky jsou teď minimálně dost otravné.

„Fajn, paní nedůtklivá! Jen ti chci ještě říct že…“ začne zase Trix.

„Je mi vážně ukradený co mi chceš říct a že se mi snažíš pomoct! Nepotřebuju to! Zvládám to! A myslím, že jsem natolik svobodná a rozumná bytost, že vím, co dělám, ať se ti to líbí sebemíň!“ došla mi trpělivost. Vím, že tohle nebylo vůči Trix fér, ale musela jsem to ze sebe dostat.

„... že by sis to měla přečíst,“ špitne má sousedka v lavici…

„Dobrý den,“ pozdraví mě ta praštěná ženská.

„Dobrý,“ pozdravím a shodím tašku na podlahu. Chodím sem vlastně asi jen kvůli tomu koženému lehátku. Ale občas se tu člověk i pobaví.

„Prý ti přišel dopis,“ začne ta podivná ženská, co všechno ví.

„Vážně? Neřikejte!“ odseknu sarkasticky.

„Měla by sis ho přečíst,“ odpoví klidně žena naproti mně.

„Nemyslím si,“ odseknu znovu. Nevidím důvod, proč to číst.

„Podívej, chápu, že Ti ublížil, ale…“ začne psycholožka.

„Ale co? Ale vykašlat se na vlastní dceru a několikrát ji srazit k zemi vlastně není až tak závažné? Nejste tu od toho, abyste mě k němu připoutala! Matka vás platí, abyste mě ho zbavila! Rozumíte tomu?!“ už se neudržím. Cítím ty slzy ve tváři, jak má vlastní slova trhají křehké jizvy uvnitř mě. Už je to tu zase. Ale že jsem si dala na čas. Je to pět let, co jsem brečela naposled.

„Ty chceš, abych tě ho zbavila, ale on není jediný. Ty to sama víš! Máš v srdci tři, co se nikdy nevrátí a ty se přes to nejsi schopná přenést! Za pět let ses ze dna ani nepokusila odrazit! Jen ses zakuklila a ještě víc přichytila! Tobě nepomůže psycholog, ty si musíš najít cestu sama!“ seřve mě psycholožka, zatímco já civím ven z okna do dálky. Před očima mám tu to auto rozcupované na kousky. Toho chlápka s úšklebkem. To jeho vinnou tu nejsou! To on mi je vzal! A nikdy nedostal svůj trest!

„Musím jít!“ štěknu najednou a nechám psycholožku psycholožkou. Utíkám rovnou na hřbitov. K těm dvěma hrobům. Slzy se zastavit nesnažím a jen tiše stojím…

V životě ženy můžou být čtyři důležití muži. Otec, bratr, nejlepší přítel a věčný milenec. Co uděláte, když se tři z nich nenávratně ztratí? K čemu je tisíc dalších přátel? Co na tom, že vás milují? Když jsem byla u psycholožky poprvé, řekla, že už strašně dlouhou dobu recituji jednu báseň. Neznám její slova, vymýšlím si je. Nejsou nikde zapsaná, nelze se je naučit ani je číst. Je mnohdy nekonečně dlouhá a my ji musíme celou odrecitovat, abychom mohli jít konečně zase dál. Jmenuje se ztráta. Jenže co když dál jít nechci?

V pokoji nechám svítit lampu,

to abych viděla šibenici tamtu,

co schovává se ve stínu.

Hlava bolí od hodin tikání

a smutný otevře oči poznání,

že propadám se do splínu.

Pak po nocích buším zběsile,

do kláves, vstříc té přesile,

nápadů a divných pocitů.

Ať je to ta nebo ta,

kulomet je jistota,

zažene pocit, že nejsi tu.