OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Rasa - Část osmá

17.01.2015 (09:00) • DawnWolfova • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 771×

„Charlotte.“

Moje víčka jsou tak strašně těžká. Bolí mě hlava.

„Charlotte.“

Někdo říká moje jméno. Jsem příliš líná myslet, nevím, kdo to je. Ale tuším, kdo by to mohl být.

„Neutečeš. Najdu tě. Zabiju tě.“

„To je fakt hezký přivítání,“ řekne ten hlas a začne se smát.

„Luku?“

Otevřu oči. Chvíli se všechno divně rozmazává, nemůžu poznat, kde to jsem. Auto?

„Kde je Jackie?“

Zpanikařila jsem, začala jsem se rozhlížet kolem sebe a hledat ji. Seděla na zadním sedadla, dívala se ven z okýnka. Byla hrozně bledá. Vyděsilo mě to. Jako kdyby najednou zestárla o několik let.

„Jackie?“

Nezdálo se, že by mě slyšela.

„Nebude s tebou mluvit,“ řekl Luke. „Bylo pro mě už dost velkým výkonem, že jsem ji dostal sem. Neřekla ani slovo, od doby co-“

„Kde je Gerard?“ přerušila jsem ho.

„Nevím, kde je. Odešel se Siennou i Danielle. Ale odešli sami, nevzali si nikoho s sebou.“

Věděla jsem, co to znamená. Žádná stopa, absolutně nic. 

„Myslíš, že je už nenajdeme?“

Nic neřekl. Nastartoval auto a rozjeli jsme se pryč.

Za námi ubíhalo město. Lidé a budovy, všechno se rozmazávalo v nepřehledné šedi. Občas v té šedi zazářil barevný bod, asi nějaký modní výstřelek některé ženy, která na sebe chtěla upoutat. Bylo mi to jedno. Všechna má pozornost se soustřeďovala na Jacqueline. Seděla za mnou, viděla jsem ji ve zpětném zrcátku.

Všechno, co si prožila, bych nejraději vzala zpět a uvrhla na sebe. Stejně se to všechno stalo kvůli mně. Jen kvůli mně, já jsem na vině. Nikdo jiný. Kdybych byla lepší sestra, kdybych dávala víc pozor, kdybych Jackie přesvědčila, kdybych zastavila Gerarda… Nic z tohohle se nemuselo stát.

„Jacqueline.“

„Nemluv na mě, Charlotte. Mlč.“

Byla jsem ráda, že promluvila. Na druhou stranu jsem si uvědomovala, jak je to zlé. Jackie se nezlobila jen na Gerarda a Siennu. Zahrnula do toho i mě a možná i Luka. Myslela si, že jsme jí ublížili všichni, všichni jsme byli v jejích očích viníky. Ale tak to nebylo. Varovala jsem ji a ona mě neposlechla. Proto to takhle dopadlo.

Čekala jsem, že Jackie popadne nějaký amok, že se objeví nějaký ten výbuch emocí, tak by to bylo totiž u mě. Kdyby se něco takového stalo mně, zuřila bych. Jacqueline byla zticha. A ticho mě někdy děsilo víc než hluk.

Věděla jsem, že je Gerard zmetek, ale že až takový… Zahrával si s city mojí nevinné sestry, která mu všechno věřila. Byl vynikající herec, to se mu muselo nechat.

Znovu jsem zkontrolovala sestru ve zpětném zrcátku. Pořád se dívala ven z okénka, jako kdyby se jí okolní svét vůbec netýkal. Proč jen nejsem upír, abych slyšela její susurri? Třeba bych věděla co dělat.

Bezradně jsem se podívala na Luka, moje oči mu kladly otázku: Co mám dělat? Luke se na mě krátce podíval, ale pak zase odvrátil zrak a díval se na cestu.

Luke nás odvezl k sobě domů. Bylo to jediné místo, kde jsme mohli být částečně v bezpečí. Ano, ještě pořád jsem mluvila o bezpečí. Gerard odešel moc rychle. Ani se nerozloučil, a to pro něj nebylo typické. Dokud vám Way neřekl sbohem (nejčastěji tím způsobem, že vás zabil), neměli jste od něj nadobro pokoj.

Ano, odešel se Siennou a Danielle, ale mohl po nás chtít něco víc. Něco víc? Co bychom mu mohli dát? Vzal nám všechno.

Auto zastavilo. Já i Luke jsme vystoupili, ale Jacqueline zůstala sedět uvnitř a ani se nepohla.

„Luku, já mám strach, že nás Gerard pořád sleduje,“ svěřila jsem se se svými obavami. „On ještě neskončil. Pořád jsem tu já. A také Jackie, se kterou určitě ještě neskončil. Má určitě nějaký plán, ale nechce, aby o něm někdo věděl, to proto odešel bez těch svých psů.“

Luke přikývl. Vtiskl mi do ruky klíče od bytu.

„Půjdu se podívat kolem.“

„Promiň, že to po tobě chci.“

„Nejsi na vině,“ řekl. „Tohle si okamžitě vymaž z hlavy. Kdybych ti nechtěl pomáhat, kdyby mě to otravovalo, zabalil bych to už ten první den.“

Přikývla jsem. Měl pravdu, kdyby nechtěl, nepomáhal by mi. Luke se na mě povzbudivě usmál a pak šel prozkoumat okolí.

Já jsem se musela postarat o Jackie. Otevřela jsem jí dveře a ona vystoupila z auta. Následovala mě do domu, nechala se zavést k Lukovu bytu. 

Odemkla jsem a nechala ji vstoupit dovnitř. Pohybovala se jako robot. Neudělala ani pohyb navíc, dělala jen to, co jsem jí řekla nebo naznačila.

„Pojď, tudy. Lehneš si do ložnice.“

Ani se nezeptala, jak je možné, že znám cestu. Vlastně se mě nezeptala ani na Luka, i když by to dřív udělala.

„Už jsem tu byla,“ prozradila jsem jí, aby přišla na jiné myšlenky. „Když jsem se seznámila s Lukem, vzal mě sem, abych tu přespala a schovala se před Ge…“

Dobře, tímhle jsem sestru nemohla přivést na jiné myšlenky. Ale nezdálo se, že by to zabralo, i kdybych se neprořekla.

Jacqueline se posadila na postel, složila si ruce do klína a dívala se na ně.

„Jak se beze mě Danielle asi může mít?“ zeptala se. „Jak se může mít, když se o ni starají ti dva? Já jsem její matka. Její matka! Kdo se o ni může postarat líp než její matka? Sienna? Gerard? Nebo někdo jiný? Nikdo! Jen já! A mně jí vzali!“

Nebrečela, ani přímo nekřičela. Jen mi to asi potřebovala říct.

„Lehni si, Jackie, a prospi se.“

„Nestarej se o mě, jako bych byla malé dítě. To já bych se teď měla takhle starat o Danielle.“

„Jackie, dostaneš ji zpět. Slibuju ti to.“ Věděla jsem, že slib dodržím. Tenhle ano.

„Takhle ses cítila i ty?“ Nerozuměla jsem, co mi chtěla říct. Jak jsem se měla cítit? Copak já jsem někdy zažila to, co ona?

„Cítila ses takhle, když jsem odešla a nic neřekla? Brala jsi to jako zradu? Já to tak cítím. On mě zradil a já ho přitom milovala. Věřila jsem mu, hloupě a naivně jsem mu věřila a on toho využil. Celou dobu jsi měla pravdu a já jsem slyšela a viděla jen svoje srdce, které se do něj zbláznilo. A nejsem si tak docela jistá, jestli zmizel. Vzal mi dceru, Danielle je s ním. A to mi říká, že jí nemůže být špatně, Danielle se má dobře.“

Co? Ona k němu ještě stále něco cítí? Co to má znamenat? Spojovala je Danielle, to mezi nimi nějaké trvalé citové pouto jistě vytvoří. Ale je to pouto silnější než ta bolest, kterou jí způsobil? To ne, nemůže ho milovat. Ale když nad tím přemýšlím... Přiznejme si to, ani já jsem se z lásky k Gerardovi neuměla tak rychle odmilovat.

„Je to špatné, Charlotte?“ zeptala se mě Jackie a podívala se na mě.

Neměla bych v ní živit nenávist, kterou jsem k Gerardovi cítila jen já. To nebylo správné. A můj názor? Milovat někoho není špatné. Špatné může být už jen to, co se děje potom.

„Není to špatné,“ řekla jsem. „Je to jen důkaz, proč je tolik těžké někoho milovat. Ten, koho miluješ, ti totiž ublíží nejvíce. A ty jemu vlastně také.“

Jacqueline dostala svou odpověď, lehla si na postel, stočila se do klubíčka.

„Vyspi se,“ zopakovala jsem znovu svou radu. „Ráno vymyslíme, co budeme dělat.“

„Nevím, jestli dokážu usnout.“

„Dokážeš.“

Sedla jsem si k ní na kraj postele a konejšivě ji hladila po vlasech. Stejně jsem ji utěšovala, když jsme přišly o maminku a pak i o tatínka. Byla jsem starší sestra, tohle byla jedna z mých rolí.

„Budu tady tak dlouho, dokud neusneš. Vždycky budu u tebe, Jackie.“

„Neusnu, dokud u sebe nebudu mít svou dceru.“ Víčka jí i přes ta slova pomalu klesala. Byla vyčerpaná, musela spát. Udivovalo mě, že byla ještě vzhůru a že neusla dřív.

Chvíli jsem tam jen tak seděla, dívala se na ni a přemýšlela jsem, kam to s tímhle světem spěje. Všichni si jen ubližujeme a my dvě jsme si toho už zažily hodně. Jeden muž a kolik trápení nám způsobil. Mně, Jacqueline, Danielle. 

Jackie už spala. Takže jsem potichounku odešla z ložnice a nechala ji spát.

I já jsem už byla unavená a hlavně zničená z toho, co se stalo. Jak moc ublížili mojí sestře. Ona si to nezasloužila. Já možná ano, já jsem jsem z nás dvou vždycky byla ta zlá, ta, co si všechno odpykala, protože byla špatná. Jacqueline platila moje dluhy, které jsem měla u Gerarda, a tak to nemělo být.

Sedla jsem si před ložnici na zem a tiše se rozplakala. Nebrečela jsem tak často, když se mi to náhodou stalo, byl to svátek. Ve špatných chvílích jsem se vztekala, pláč je pro slabochy.

Dveře od bytu se otevřely, přišel Luke.

„Prohledal jsem okolí. Nikdo tu není, žádní Gerardovi muži,“ oznámil.

„Ach bože. Sakra.“ Zrovna v tu nejvhodnější chvíli. Otřela jsem si slzy. Zvedla jsem se ze země a utekla jsem před ním do obýváku.

„Charlotte?“

„Jackie leží v ložnici. Už usla. Pořád mluvila o Danielle.“

Chovala jsem se tak, jako by se nic nedělo. Posadila jsem se na širokou pohovku a Luka jsem si nevšímala. On si mě všímal až moc, posadil se vedle mě.

„Charlotte? Děje se něco?“

„Ne, co by se dělo?“ Snažila jsem se, aby můj hlas zněl normálně, ale nešlo mi to.

„Mě neoklameš. Je tu tma, ale v té vidím pravdu. Proč jsi brečela?“

Vzal mi tvář do dlaní a začal stírat mé slzy. To byl skoro pokyn k tomu, abych začala nanovo brečet.

„Nikdy jsem nebrečela, když ublížil mně. Nebrečela jsem, když jsem se o něm dozvěděla pravdu, ani když mě chtěl dostat. Nebrečela jsem, když mi ubližoval a zraňoval mě svými slovy. Ale jakmile ublíží mé rodině, nedá se to zastavit. Víc než moje vlastní bolest mě zraňuje bolest Jacqueline.“

„Trpíš spolu s ní.“

„Ne, Luku, já trpím za ni,“ opravila jsem ho. „Gerard mi všechno vzal. Ublížil všem, které jsem milovala. Co když ublíží i tobě? I tebe mám ráda a on to určitě ví, jemu nic neuteče.“

„Musel by to udělat osobně, jeho poskoci se mi nepostaví. Vzpomínáš na naše první setkání?“

I přes slzy jsem se dokázala usmát.

„Na to se nedá zapomenout. Kousla jsem tě.“

„Pamatuješ si jenom tohle?“ Luke zněl docela zklamaně. „Já si vzpomínám i na jiné věci.“

Pomalu si přitáhl můj obličej k sobě a políbil mě.

„Tak na tohle si také vzpomínám. Ale jen matně. Možná potřebuji něco z toho připomenout.“

Nepotřebovala jsem nic připomínat, potřebovala jsem zapomenout na realitu, potřebovala jsem Luka. Možná to věděl, možná ne, ale moje slova mu říkala jednu věc, která vlastně zastiňovala všechno kolem.

Nedívala jsem se, moje oči byly zavřené. Nebylo nutné, abych viděla, mohla bych teď být klidně slepec, protože ostatními smysly jsem toho vnímala mnohem víc.

Nácviky z našich předchozích setkání se nám docela hodily, neměli jsme mezi sebou žádné zábrany. Často se k tomuhle schylovalo, ale nikdy by to nebylo tak dokonalé jako teď. Popsat to slovy? Dají se vůbec taková najít? Nevím, každý to asi prožíváme jinak a jinak bychom to popsali. Shodneme se na tom, že je to nezapomenutelné.

Víčka mi pomalu padala, ale neusla jsem. Přemýšlení mě drželo vzhůru.

Co udělám, co je teď nejlepší? Jak dostanu zpátky svou neteř? Kam ji mohl Gerard vzít, kde ji mám hledat? Dala jsem Jacqueline slib a dodržím ho. Nejlepší asi bude vrátit se na začátek. Tam, kde to začalo, kde Gerard zmizel. Do domu, kde jsme prožili pár posledních měsíců.

„Nad čím přemýšlíš?“ zeptal se Luke a jeho hlas mi přišel v tichu hrozně hlasitý.

„Jak jsi poznal, že přemýšlím?“

„Jsi hrozně strnulá. Ani ses nepohla.“

V tomhle momentu věděl nejlíp, jak je na tom moje tělesná schránka. Leželi jsme na pohovce, tiskli jsme se k sobě tělo na tělo, oba stále nazí, ještě trochu opojeni tou vzájemnou blízkostí, když jsme byli jeden.

„Promiň,“ omluvila jsem se a políbila ho.

„Nechtěl jsem omluvu, chtěl jsem vědět, co se ti honí v hlavě,“ řekl. „Je to něco o mně?“

„Ne. Přemýšlím o Jackie,“ prozradila jsem mu. „Udělám pro Jacqueline cokoli. Nemůže zůstat bez Danielle. Gerard ji už dost zničil tím, že se dozvěděla o Sienně. Nemůže ji vzít její dceru.“

„Rodina je všechno, co můžeš mít, všechno, co má nějaký význam,“ řekl.

„Takže mě chápeš? Souhlasíš se mnou?“

Chvíli mlčel, pak odpověděl na mou otázku. „Charlotte, já nevím, co je to rodina. Nevím, jestli s tebou mohu souhlasit.“

„Co tím myslíš?“ Neví, co je to rodina? Jak by mohl?

„Řekl jsem ti, že před dvaceti lety se objevil první Lamiun a nikoho nezajímal.“

„Pamatuji si. Jak to spolu souvisí?“ zeptala jsem se.

„Jeho vytvoření byla náhoda, prostě jen upír, který se chtěl pobavit s lidskou ženou a vzal si víc než krev. Té ženě se od něj podařilo utéct, ale jen z části, protože už s ním byla spojena prvním Lamiunem. To ale tehdy ještě nikdo nevěděl. Když byla pravda nezvratná, žena se vrátila do společnosti upíra. Věděla, že u něj bude víc v bezpečí než sama v tomhle nebezpečném světě. Zůstala u něj a porodila mu syna. Mě.“

„Počkej,“ zastavila jsem ho. „Mám tomu rozumět tak, že ty jsi ten první? První Lamiun?“

„Matka pak zemřela, byla nepotřebná. Nevědělo se, že je také z nové rasy. A můj otec, nyní oslavovaný upír Thomas Cooper, se o mě staral tak, že se vlastně nestaral. Kašlal na mě, dokud si nevšiml, že se od obyčejného člověka přece jen trochu liším. Tím začalo období velkého zájmu, testování, byl jsem jak pokusný králík. Veleváženému panu Cooperovi by ani nevadilo, že by si při těch pokusech zabil syna, víc by ho mrzelo, že už nemá na kom dělat ty svoje pokusy.“

„Takže jsi celý život prožil s otcem, který ani nebyl otec?“

„Ne. Prvních osm let jsem byl bez otce a dalších sedm jsem žil s šíleným vědcem. Pak jsem utekl a začal žít na vlastní pěst. V tu dobu se už mezi upíry vědělo, kdo jsem, takže jsem měl trochu ulehčený život. Jo, moje jméno je asi jediná dobrá věc, kterou mi otec dal.“

„Mrzí mě, jsi musel vyrůstat sám.“

„Mě to taky mrzí. Někdy se tak dívám kolem sebe a uvědomuji si, o co všechno jsem přišel. Vidím, co mi v životě chybělo a pořád chybí.“

Kdo z nás je na tom hůř, uděláme dražbu?

„Zítra to všechno vyřešíme. Ale až zítra. Jacqueline musí odpočívat a my taky.“

„My taky?“

Co jsme dělali tak převratného, abychom měli nárok na odpočinek?

Zvedla jsem se a začala se rozhlížet po obýváku.

„Kde je to tvoje tričko?“ zeptala jsem se.

„Někde tu bude.“¨

To mi opravdu pomohlo. Naštěstí jsem tričko už zahlédla, sáhla jsem po něm a oblékla si ho jako provizorní šaty.

Opustila jsem Luka a šla jsem zkontrolovat Jacqueline.

Lehce jsem pootevřela dveře, nezaskřípaly. Sestra ležela na posteli a tvrdě spala.

Cítila jsem se trochu provinile. Jackie zažívala jedno z nejhorších období svého života, takové životní drama. A pak tu jsem já. Soucítím s ní, ale hledám útěchu v Lukově náručí. To není moc fér, když se moje sestra snaží vzpamatovat z Gerardovy zrady.

Asi nejsem tak dobrá sestra, jak jsem si myslela.

Autor: DawnWolfova (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rasa - Část osmá: