OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Rasa - Část třetí

07.12.2014 (14:00) • DawnWolfova • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 995×

A neposlal za mnou jen jednoho, proč také? Lepší je na mě poštvat celou smečku. Neměli za úkol mě chytit, to jsem poznala hned, měli mě uštvat, abych se vzdala sama. To jsem nehodlala udělat.

Běžela jsem už dlouho, nohy mě už pálily. Nejen z běhu, ale měla jsem už i rozedřená kolena. Nahnali mě do lesa a tam jsem párkrát spadla.

Já to nevzdám, nevzdám se, nemůžu to vzdát…

Zpomalovala jsem. Už se to nedalo. Jen chvilka odpočinku by mi mohla stačit.

„Neutečeš nám!“

Už zase? Ani jsem si pořádně nevydechla a zase jsem je za sebou uslyšela. Musela jsem pokračovat v běhu. Stačilo jen pár kroků, abych už zase stála.

„Kam běžíš, krásko? Ztratila ses?“

Netušila jsem, kde se tu vzal. Předběhli mě? Nahnali si mě do pasti? Také k nim patřil nebo to byl jen nějaký potulný lovec?

„Dej mi pokoj!“

Vzal mě za paži, abych neutekla pryč. Držel mě příliš silně, nemohla jsem se mu vytrhnout.

„Pusť mě! Au!“

Když mě měl blíž, začal se mračit. Nebyla jsem asi až taková kráska, jak si myslel. Tohle jsem věděla i bez zrcadla.

„Támhle je!“ Uslyšela jsem hlasy svých pronásledovatelů.

Ten muž si mě jen postavil za záda a postavil se čelem přicházejícím upírům. Zřejmě k nim nepatřil.

„Páni!“ zvolal velitel těch upírů. „Podívejte se, koho tu máme.“

„Překvapení!“ řekl ten muž přede mnou a rozhodil rukama.

„Nečekal bych tě tady.“

„Mě nikdo nečekal. Nikde.“

„V tom máš pravdu.“

„A nakonec jsem se vám docela hodil, nemyslíš?“

Velitel neodpověděl. Chvíli mlčel a pak změnil téma.

„Ta věc za tebou,“ ukázal na mě, „patří nám.“

„Věc?“ Otočil se a podíval se na mě. „Za mnou žádná věc není,“ odpověděl Gerardovým mužům.

„Charlotte, pojď sem,“ obrátil se velitel na mě.

„Řeknete pojď a já půjdu? Vypadám tak hloupě?“ položila jsem mu otázku, kterou si měl předem zodpovědět sám.

„Pro koho vlastně děláte, pánové?“

„Pro Gerarda Waye. Toho snad znáš, ne?“

Muž přede mnou přikývl. „Kdo by ho neznal.“

„V tom případě chápeš situaci. Ona patří jemu.“

Muž se na mě otočil, jako kdyby chtěl znát můj názor. Jako kdyby se ptal, jestli mu vážně patřím. Rozepla jsem si bundu a svlékla ji. Pak jsem se celá pomalu otočila, aby si mě mohl prohlédnout.

„Má mě někde podepsanou? Nemyslím si.“

Všichni ti muži na mě zírali, ale co viděli, to mi vážně bylo záhadou. Mužskýma očima jsem svět nikdy neviděla. Můj „zachránce“ se začal smát a pak se obrátil k partě upírů, kteří mě honili.

„Řekl bych, že je to jasné. Ona s vámi nepůjde.“

„Pleteš se.“

„Asi to upřesním. Kdo dřív přijde, ten dřív mele. A já jsem tady byl dřív, takže se kliďte. A jestli má pan Way nějaké připomínky, tak ať je sdělí mně.“

On si snad myslel, že je takhle odežene? Řekne, že jsem jeho, a oni zmizí? Ten má ale divnou představu o světě.

„Nějaké otázky?“

„Ne,“ odpověděl velitel Gerardových poskoků.

Ten muž přede mnou zdvihl pravou ruku a ukázal upírům směr.

„Tudy jste přišli.“

„Vyřiďte pozdravy otci,“ řekl velitel, než odešel se svými muži.

Oni vážně odcházeli? Bez boje? Kdo to byl? Stačilo pár dobře mířených slov a Gerardovi muži zmizeli. Odešli úplně normálně, i když byli určitě naštvaní. A Gerard bude ještě víc, až se vrátí s prázdnou.

Co mohl být tenhle muž zač? A kdo mohl být jeho otec? Pro mě byl vždy největší nebezpečí Gerard, a proto jsem ho považovala za nejhoršího upíra na světě. Ale určitě tu mohl být někdo nebezpečnější, někdo, před kým se klidil i Gerard. 

„Pozdravy otci… ty si strčte někam.“ 

Muž, který mě zachránil, se otočil a přeměřil si mě pohledem. Pak promluvil. „Budu hádat.“

„Neuhodneš,“ řekla jsem s jistotou dopředu.

„Já myslím, že jo. Gerard Way ti nabídl život. Zaručil ti, že budeš žít v novém světě, takovém, který přežije lidi i upíry.“

Sakra! Uhodl! Jak to jen udělal? Nebyl taky upír? Na odpověď jsem nemyslela, v mém susurri to nemohl slyšet.

„Děkuji za potlesk.“

Vypadám, že ti tleskám, blbečku?

„Uhodl jsem. To je tak super pocit.“

„Co ty jsi zač?“ zeptala jsem se konečně. „Děláš pro někoho jiného? Kdo má stejné plány jako pan Way?“

„Já dělám jen sám pro sebe,“ odpověděl.

„Aha. Vlastní firma? Sám řídím, sám dělám?“

„Víceméně,“ souhlasil.

Panebože, jak já nenávidím tyhle typy lidí! Mají všechno a myslí si, že můžou všechno! Našla jsem druhého Gerarda Waye, tentokrát lesní typ. Tenhle byl možná jen o trochu mladší. Asi je přitahuju, nebo co.

„Zachránil jsem ti život.“

„Nemusel jsi.“

„Ještě mi řekni, že by ses zachránila sama.“

Úsměv mu z tváře nemizel. Připadám ti zábavná? Já ti ještě ukážu zábavu…

„Zachránila.“ Sám chtěl, abych to řekla.

„To jsem viděl. Zkrvavený obličej, jazyk na vestě, ale měla jsi všechno pod kontrolou.“

„Táhni do háje! Nikdo se tě o nic neprosí!“

Sebrala jsem ze země svou bundu a trochu ji oprášila. Super. Kudy poslal ty upírský zmetky? Támhle mezi ty stromy, výborně, tu cestu najdu. Zamířila jsem tam.

„Kam jdeš?“ zeptal se.

„Kam asi? Za Gerardem.“

Doběhl mě a chytil do sevření. Odhodil mou bundu stranou.

„Pusť mě!“

„Ne. Nikam nejdeš.“

„Říká kdo?“

„Luke Cooper,“ představil se. To jméno jsem nikdy neslyšela.

„Pane Coopere, mohl byste mě laskavě pustit?“

„Ani náhodou.“

Přitáhl si mě k sobě tělo na tělo a políbil mě. Líbal mě. A bože… Jak ten uměl líbat! Jenže já jsem neutíkala proto, abych se tady ocucávala s nějakým klukem! Ačkoli, když už se naskytla příležitost, tak proč toho nevyužít…

Přirazil mě zády ke stromu a nepřestával mě líbat. Rukou mi zajel pod tričko a já se zachvěla vzrušením. Zajela jsem mu prsty do vlasu a stiskla dlaně v pěst. Musela jsem ho tahat, ale jen tak lehce, dráždivě.

Jenže, já bych vážně měla myslet na Jacqueline. O ni tu přeci jde. Na žádný románek tu nemám čas. Dobře, tak já se toho potěšení vzdám, ale ještě chvíli…

Jak to bylo dlouho? Dva roky? Jo, asi dva roky, co jsem si odepírala všechny tělesné slasti. Zaprvé – bylo mi z toho špatně, kvůli Gerardovi. Zadruhé jsem se musela postarat o sebe a svou sestru, o naše životy.

To bych měla udělat i teď a měla bych se snažit víc než kdy dřív, když je Jacqueline těhotná.

Trochu jsem od sebe Luka odstrčila, ale on si mě zase přitáhl zpět. Tohle není žádná hra, tak mě přestaň líbat.

„Au!“

Odtrhl se ode mě. Otřel si ret a překvapeně koukal na svou krev.

„Ty jsi mě kousla!“ řekl překvapeně a ret mu zase začal krvácet.

„No a?“

„Jaké no a? Vždyť jsi jen člověk!“

„A ploto nemám zoubky a nemůšu kousnout, še ano?“ zašišlala jsem jako takové nevinné stvoření.

„Tak jsem to nemyslel.“

„A jak jsi to myslel?“

„Myslel jsem si, že lidé nejsou tak krvežízniví.“

Nebyla jsem krvežíznivá. Ale on jistě byl. Krev se k němu sama stahovala. Po mém kousnutí už nebylo ani památky.

„Co se děje?“ zeptal se, když uviděl můj překvapený a vystrašený výraz zároveň.

„Ty jsi... Ty jsi jeden z nich!“ vykřikla jsem.

Měla jsem na mysli samozřejmě upíry. Komu jinému se takhle rychle hojí rány?

„Nejsem.“

„Jasně že nejsi, jen máš dobrou genetickou výbavu a všechno se ti rychle hojí.“ Ironie.

„Ano.“

„Tomu uvěří jen blázen. A nebo někdo, kdo nežije na této planetě.“

„Jsem Lamiun.“

„Co prosím?“

Už zase tenhle termín. Co s tím všichni mají? Nejdřív Gerard, teď ještě tenhle… Luke.

„A co to sakra je? Nějaký super upír? Nebo tak si říkáte mezi sebou, aby se vědělo, že jste vážně borci?“

Zakroutil nevěřícně hlavou a otočil se mi zády.

„Tak mi to neříkej, já vlastně vůbec nemusím vědět, kdo to ti Lamiuni jsou,“ zamumlala jsem si pro sebe.

„Lamiuni jsou lidé jako já.“

No, chápete to? Takhle dokáže věci definovat jen blbec. Takže lidé jako on – všichni se jmenují Luke Cooper a jsou to upíři – fajn, už je znám! A ještě se ke mně otočí zády a začne odcházet. Měla jsem štěstí, že jsem ho zaslechla a mohla ho doběhnout, aby mi třeba řekl víc.

„Lamiuni, jsou tu noví. Byli objeveni teprve nedávno, před dvaceti lety se tu objevil první. Byl velkou neznámou, přesto nikoho nezajímal. Ale svět se začal rozpadat, a tak asi před pěti lety se s touhle novou rasou doslova roztrhl pytel.“

„Pořád netuším, kdo jsi a kdo jsou všichni ti Lamiuni.“

„Jsme kříženci. Ti nejlepší. Ale je těžké nás vytvořit.“

„Kříženci?“ To je tak odporné slovo! „Mezi lidmi a upíry?“ ujišťovala jsem se.

„Ano. Mezi upírem a lidskou ženou. Ale ne ledajakou. Musí mít Auri Sanguine.“

„A to je zase do háje co?“

„Zlatá krev. Ne doslova, říká se jí zlatá podle ceny. Má cenu zlata. Jen ženy se Zlatou krví mohou porodit Lamiuny. Jenže tenhle typ krve mají asi jen čtyři procenta lidí na zemi a míň jak polovina jsou ty ženy. Proto je teď všichni hledají.“

Chvíli jsme šli vedle sebe a já jsem se pak rozesmála, protože mi to došlo.

„Už to mám! Ty jsi spisovatel, že jo? Tohle je námět na tvou novou knihu, ne? Co píšeš? Sci-fi? Fantasy? A vymyslím ti i název, OK? Bude to mít titulek: Třetí Rasa, autor: Luke Cooper. To bude super, nemyslíš? Bude to bestseller, to ti zaručuji.“

„Vypadám, že si dělám srandu?“

„Ne, bereš to děsně vážně.“

„Proč tě asi chce Gerard Way? Ten stojí v čele těhle osvícených, kteří tu chtějí vytvořit novou rasu. A myslí si, že přežije, když bude otec té nové generace. Magor.“

„S tím souhlasím,“ podpořila jsem ho. „A čím jsou ti Lamiuni tak výjimeční?“

„Jsou to lidé, kteří mají některé upíří vlastnosti. Jsou trochu jako upíři, ale umírají. Nemají takové nároky na potravu, vystačí si s málem a neživí se krví. Jsou takovým dokonalým symbiontem se Zemí. A upíři se na nich mohou živit do aleluja, protože mají rychlejší tvorbu krve než lidé."

„Bezedné krevní banky,“ dala jsem jeho popisu název. „Ale jak to, že ty ženy souhlasí?“

„Když porodí Lamiuna, stávají se jím automaticky také. Ale, že by jim to pomohlo…“

„Nepomůže?“

„Nech to plavat,“ odbyl mě. „Raději přemýšlej, kam se schováš. Dneska tě přes noc nechám u sebe, ale pak si mě najde Gerard a fakt tě nechci znovu zachraňovat.“

Luke byl zvláštní. Dokázal vyjmenovat všechny výhody té rasy, ke které patřil, ale nezdálo se, že by byl spokojený. Snad jako kdyby se sám nenáviděl. Nebo nenáviděl ty, co chtěli vytvořit další zástupce jeho druhu. Chtěl zůstat jedinečný?

Les zmizel, znovu před námi bylo město. Ale byla to lidská část města. Žádní upíři na obzoru, jen klid a bezpečí.

Nechala jsem se vést Lukem k jednomu několikapatrovému domu. Ukázalo se, že bydlí až úplně nahoře v jednom menším bytě. Konečně – byt. Čtyři stěny a mezi nimi útulný prostor, kam jsem mohla složit hlavu.

„Zásadně nerozsvěcuji, snad ti to nebude vadit,“ oznámil mi.

Nevadilo mi to, pokud teda nemá neuklizený byt, abych se tady nerozsekala na nějakých jeho krámech.

„Můžeš si lehnout do ložnice, ty dveře vlevo.“

Zastavila jsem se na místě a otočila se na něj. Ve tmě byla viditelná jen jeho slabá silueta. Myslel to vážně? Do ložnice? Tam mě v podstatě zval i Gerard, jen to neřekl takhle přímo.

„Spím v obýváku, buď v klidu,“ ujistil mě.

„Být v klidu? V téhle době? To je dobrý fór.“

Zavřela jsem se v jeho ložnici a myslela jsem, že začnu skákat radostí, když moje oči ve tmě spatřily siluetu velké postele.

Autor: DawnWolfova (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rasa - Část třetí: