OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Říkají, že nejsme lidi 10. kapitola

27.02.2013 (20:00) • JanieHutcherson • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 700×

Probudila jsem se na místě kde jsem zřejmě i upadla. Nade mnou se sklánělo pár lidí. Poznala jsem Amandu a Andyho. Ben nikde. Taky nenápadně nakukovala ta... no... Taylor? Jennifer? Prostě jedna z těch. 

„Jsem v pohodě," otevřela jsem pusu a vzápětí se zvedla. Vážně mi bylo báječně. Stála jsem v malém hloučku. Když jsem se podívala přes rameno, uviděla jsem, jak se ta druhá holka (já fakt nevím) baví s Emou. Vážně horlivě. Došla jsem k nim. 

„Děje se něco? Už je mi dobře, byl to jenom malý... no... zkrat, řekněme," obě na mě pohlédly. 

„Oh... dobře, Jennifer," tak tahle je Jennifer, „ukaž jí to tady, prosím. A to platí i pro vás dva," ukázala ostře na ty další dva. Marka a Taylor? Že by? Jsem dobrá, já vím. Jennifer si stoupla a uctivě sklonila hlavu na znamení, že se loučí. (Můžete mi říct, jak to, že to vím? Protože já netuším.) Vyšly jsme ven a daly se do rychlého kroku. A já se pustila do otázek.

„Takže, Jennifer, ty tady máš taky nějakou čtverku? Totiž, když jsi sem došla?" Panebože. Toto je fakt tupá otázka.

„Říkej mi Jenn, je to kratší, a ano, teda ne. My jsme tři. Já, Taylor a Mark," usmála se.

„A co ten, no ..." Mám vážně debilní pamět na jména.

„Erik?" Přikývla jsem a taky se pokusila usmát. Vážně jenom pokusila. „Ten přišel úplně sám. Nikomu neřekl, co se s jeho přáteli stalo," sklonila hlavu. Zabočily jsme do další prázdné chodby obohacené betonem. Rychle vedle mě zvedla hlavu. „Doufám, že z nás budou kamarádky, Stacey," tato slova mi úsměv sama vehnala do tváře. 

„Já taky. Bylo by to fajn, totiž, ty jsi fajn," vykoktala jsem konečně. „Kolik ti vůbec je?" Zasmála se a já se za tuto otázku ihned nesnášela.

„Osmnáct. Co ty?" 

„Mně taky," podruhé jsem se přirozeně usmála. Jestli se takto budu křenit pořád, uženu si hodně vrásek. Usmála se a přidržela mi velké dřevěné dveře. Vešla jsem a řeknu vám, pár věcí mě překvapilo. Třeba proč tu není všechno vybavené luxusním počítačovým zařízením nebo tak skvěle úžasná (co to melu, proboha) místnost. Jeden dlouhý pult se táhl po levé straně. Zbytek byl obsazen lavičkami ze dřeva a stoly z téhož materiálu. Bylo to něco tak nemoderního (samozřejmě až na prosklené pulty s jídlem), že mně z toho bylo příjemně. 

„Co si o sobě myslíš!" zaznělo ostrým tónem ze zadního rohu místnosti. Ještě než jsem stačila otočit tam hlavu, zazněla ohlušující rána, jako když dopadne kámen na betonovou zeď. Ovšem obrovskou rychlostí. Pár děvčat vyjeklo a od prostřední řady pár dětí vyběhlo. Nějaký velký tmavovlasý kluk odstrčil stoly i s lavičkami a vrhl se znovu k zemi. Stála jsem jako zaražená. Stejný kluk se zvedl a v ruce svíral košili nějakého hnědovlasého kluka. Byli sice stejně velcí, ale šlo vidět, že ten tmavovlasý je silnější. 

„Eriku! Nechte toho!" vykřikla Jennifer vedle mě, až mi málem praskly bubínky. Hnědovlasý se otočil a mírně sykl. Pak kluka chytl za pěst a rychlým, až nadpřirozeným pohybem mu pěst otočil a zakleštil ho za sebou. Stála jsem tam jako přimražená. Šli naším směrem. Stála jsem uprostřed dveří. Mírně za Jennifer, abych se schovala, ale tak, abych viděla. Když Jennifer ustoupila, podívala jsem se Erikovi přímo do očí. Hnědé oči. Začalo mi bušit srdce. On taky zkameněl. Dokonce jsem si všimla (i když jsem měla pohled upřený na Erikovi), že povolil pěst a tomu druhému se tak povedlo znovu obrátit skóre proti němu. Ve chvíli, kdy ho znovu brutálně položil na zem, přiběhla Ema s pár chlápky v bílém. V rukách drželi zbraně a okamžitě oba spacifikovali. Táhli je ven a já musela znovu vystoupit z místnosti. Když kolem mě procházel Erik s rukama za zády, koukal se mi zase do očí. Spustil ze mě zrak, až když odbočili za roh. Vlastně před tím, to je jedno. Znovu jsem vešla a už nehledala Jennifer. Začala na mě mávat Amanda. Došla jsem k nim a uviděla Bena. Sedla jsem si vedle něj. 

„Erik. Tvůj mentor a hned se pere," spustil Andy.

„James si za to mohl sám," prohodil Ben. Pak zaměřil svoji pozornost na mě. Mezitím mi Amanda popostrčila salát, co pro mě zřejmě vzala. „Musím s tebou mluvit, až zjistíš, kde jsou sprchy, tak se tam sejdeme. Budu tam čekat," s těmito tichými se zvednul a odešel. Okamžitě jsem si nabrala pořádně salátu. 

„Kde jsou tady sprchy?" Amanda mi popsala cestu a já si dala poslední pořádnou vidličku a odešla.

Našla jsem ho, jak se opírá o umyvadla. Jakmile mě uviděl, vrhl se ke mně a políbil mě. Bylo to... nečekané. Okouzlující, ale zárověň jsem nechtěla. Ben mě vzhledem přitahoval, ale jeho osobností silně odpuzoval. 

„Potřebuju tě, Stacey. Nevím proč a nevím, jak to, ale prostě po tobě toužím. Uvědomil jsem si to, když jsem tě uviděl v tom ohni," díky za připomenutí. „Toužím po tom, dotýkat se tě. Znám tě teprve chvíli, ale jako bych tě znal celý život. Jako bychom k sobě patřili," hladil mi ramena a pak se mi podíval zpříma do očí. „Pomoz mi odstoupit od této touhy. Prosím," poslední slova jenom zašeptal a pak se znovu vrhnul na moje rty.

Autor: JanieHutcherson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Říkají, že nejsme lidi 10. kapitola: