OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Říkají, že nejsme lidi 11. kapitola

31.03.2013 (20:00) • JanieHutcherson • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 542×

Odstrčila jsme ho. „Bene, já..." Líbal mě a já jsem nic necítila. Nic. „Myslím, že nemáme společného něco... něco takového." Snažila jsem se mluvit tichým tónem a neřvat na něj, co si to dovoluje. 

„Cože?" Odstoupil. 

„Bože, Bene. Já... prostě k tobě nic necítím." Popošla jsem k němu. Neuhnul. Objala jsem ho. „Promiň." 

„Ne," řekl prostě jen dvě písmena. „Já jsem si to myslel. Myslel jsem, že to co máme společného nemá nic společného s láskou." Zavrtěl hlavou. „Hodně nelogická věta." Odtáhla jsem se, ale stále ho držela za rameny.

„Ne. Je to v pohodě. Chci s tebou být, ale né jako tvoje přítelkyně." Chvíli bylo ticho.

„Můj mentor se po tobě ptal. Kde prej jsi. Před chvílí. Měla bys mu říct, že jsi v pohodě." Odstoupil ode mě. Otočila jsem se a rychlým krokem vykročila ven. Chvíli jsem bloumala po chodbách a snažila se dostat do civilizace, ale všechny ty stěny byly stejné. Šla jsem dál a dál. Po chvíli jsem se zastavila a svezla se po jedné ze studeně šedé zdi. Nemá to cenu, bloudila jsem kolem deseti minut. Ani nevím kam jsem se dostala. Prostě jsem tam seděla s pokrčenýma kolenama a hlavou v nohách. Jsem unavená. Ani nemám pokoj. Přede mnou se objevil stín. Zvedla jsem oči. 

„Ahoj," pozdravil mě. A strčil si ruce do kapes. 

„Erik?" Položila jsem mu lehkou otázku. Přikývl. 

„Co ti je?" Všiml si a zkusil nasadit ustaraný tón.

„Jsem jenom unavená a ... mám toho dneska dost za sebou." 

„Slyšel jsem." Sesunul se vedle mě. „Jsi Stacey?" On mě neznal? 

„Jo, proč jsi mě hledal?" Vzpoměla jsem si na to, co říkal Ben.

„Jennifer má pohovor s Emou. Poprosila mě, abych ti ukázal pokoj." Ani ke mně neotočil hlavu.

„Ema je zvláštní." Opřela jsem si hlavu o stěnu. 

„Je hodně mocná. Má vize. Hodně silné vize. Jednou jsem ji při tom viděl. Zvládala to mnohem líp než třeba Jennifer." 

„Co máš s Jenn?" Zkrátila jsem její jméno a líbí se mi to.

„Kamarádka. Je jako moje mladší sestra. Jsme si dost podobní a zažili jsme podobné věci." Svěsil hlavu. Nejradši bych mu položila ruku na záda. Neznám ho však ještě tak dobře, abych si to mohla dovolit. 

„Aha, tak to jo," řekla jsem klidně. 

„Proč? Proč se ptáš?" Otočil na mě hlavu.

„Přišlo mi, že se k sobě nějak máte." Sklopila jsem zrak. Chytl mě za bradu a otočil si mě k němu. Snažím se mu vyhnout očima, ale pak přitiskne jemně rty na ty mé. Líbání? Myslela jsem si, že to bude jiné, ale tohle je mnohem hezčí. Mnohem... 

Rychle si sedám na posteli. Jsem pořád v mém pokoji v Michael's? Co to bylo, sakra, za sen? Nebo to bylo vidění? Co to melu? Jakoby ten sen byl tak opravdový. Zvedám se do stoje. 

Chyťte je!

Třestí mi v hlavě. Kymácivě vycházím ven ze dvěří. Chodba se celá točí. 

Sss... něco ostrého se mi zabodlo do nohy...

Podlamuje se mi pravá noha. Koukám na kotník, vytýká z něj krev...

Táhne mě po zemi... bolest je až moc ostrá...

Ječím. Začínají hučet sirény. Chytám se za hlavu a snažím se jít dál, místo toho se však vracím do pokoje. Když vpadám dovnitř, je vše jak u vytržení. Křičím, protože mi hluk trhá uši, hlavu, mozek vše... Jen v pyžamu popadám batoh, který máme nachystaný na zítřek nebo vlastně dnešek. Amanda na mě řve. Místo toho po ní hážu ten její a chytám ji za ruku. Andy dobíhá k nám. Chce nás zahnat zpátky, ale já se nedávám a beru ho taky. Bežíme chodbou a kolem nás se míhají postavy. Někdo mě pěvně chytne za ramena. Otočím se. Amber se mi točí dokola. Něco říká... „V klidu, dostaneme tě z toho!" ječí na mě. Asi se snaží přehlušet sirénu. Nevím, kde se ve mně bere ta zuřivost, ale chytám ji za ruku a mrskám jí dozadu. Ozve se křupnutí. Zaječím a rychle se dávám na útěk. Padá mi batoh. Slyším za sebou dusot svých kamarádů. Bežím po schodech dolů a snažím se vyhýbat všem, co mě chtějí chytit. Před sebou vidím zeď. Ne. Jen velicí chlapi s rozkročenýma nohama. Vrhám se dolů a projíždím jim mezi nohama. Pár se mě snaží chytnou, ale pak do nich naráží přátelé. 

Dobíháme do suterénu. Nikdy jsem nevěděla, že je tady podzemní garáž. Vidím před sebou nějakou místnost. „Jsou tam motorky," ozve se vedle mě Ben. Neptá se. Nikdo z nich se neptá. Kývám. Znovu se zapíná siréna. Bežíme dál. Vrhám se do dveří. Je tu asi dvacet vyrovnaných motorek v řadě. Ben odhrnuje plachtu a odhaluje krásné stroje. Světle modré. Rychle nám podává helmy a každej si stoupá k jedné. Hlava mě už nebolí. Je mi jasné, že budu muset hodně vysvětlovat. 

Autor: JanieHutcherson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Říkají, že nejsme lidi 11. kapitola: