Shadow - Kapitola 2. Druhá část • OurStories.cz ~ naše povídky

Pravděpodobně poslední kapitola z povídky Shadow. Přečtěte si a uvidíte, jak to dopadne. :) Poděkování všem a hlavně Lilium za to dlouhé čekání.

26.10.2012 (20:00) • Attia • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 431×

Ani se neobtěžuji následovat všechny ostatní v jejich překvapivých výrazech a okamžitým otočením za sestrou. Jen si znuděně oddychnu a poté unuděně otočím hlavu k sestře.

„Ano, sestři?“ ptám se až téměř sarkasticky.

„Kdo mi dal do pokoje pytel shnilých švestek?“ ptá se křikem všech ostatních a v jedné ruce drží nad zemí to, čemu ona říká „shnilý pytel švestek“.

„Já nevěděla, že Haymitch je tu taky,“ říkám nechápavě nahlas. Snad všichni přítomní se dají do smíchu, ale sestřin pohled mění vše v opak. Já měla pravdu, je to opravdu Haymitch. Právě ho hodila na zem a rána byla tedy hodně hlasitá. Haymitch se začíná shrabávat ze země, ale jakmile je na nohou, opět padá a tentokrát začne hlasitě chrápat. Mně to nedá a přicupitám k němu.

V duchu si odpočítávám: Jedna, dva, tři… V tu chvíli má napřáhla noha vyletí kupředu a zasáhne Haymitche plnou silou.

„Aaa… Nemlať mě!“ vykřikne a usne znovu.

„A málem bych zapomněl na problém v jedné věci a to, že tu dorazí i kmen Germánských věštců,“ začne opět klábosit Nicolas.

„Kmen?“ vyprsknu komicky.

„Kmen? Je jich sotva pět!“ vykřiknu pobaveně.

„To sice jo, ale bude tu i jejich vůdce, a to už problém je,“ upřesní Nicolas.

„Jsme v hájí,“ uznám trošku vážnějším tónem.

„Proč?“ zapojí se do debaty nechápavě Cato.

„Protože jejich vůdce čte myšlenky,“ řeknu opět lehkovážně.

„Všem až na Scatty a Aoife,“ dodá Nicolas.

V hlavě se mi právě kompletně dorýsoval plán. Je kupodivu až příliš snadný. Panemští občané chtějí mě, ale jakmile uvidí mé pravé nepřátelé a zjistí, že je nemůžou zabít, zalezou do díry. Pak ale nastane ta složitější část. A to, že to všechno budu muset vymyslet sama. Když to řeknu komukoliv, tak to nepřátelé prokouknou a bude po mém dokonalém plánu, ale když to provedu moc chytře, tak to klapne.

„Za jak dlouho tu budou?“ zeptám se.

„Každou chvíli, proto by se nám hodil nějaký naprosto geniální a rychlý plán,“ odpoví Nicolas.

„Fajn. Tak vy si vymýšlejte svůj naprosto geniální plán já mezitím jdu pryč,“ řeknu a rychlostí blesku vyletím z místnosti.

Odpověď na otázku: Může být něco geniálnějšího než můj geniální plán? Je ne.

Plán se mi dorýsoval do dokonalosti. Vyběhla jsem ven. Běžela jsem krajinou a nemyslela na nic. Utíkala jsem tak daleko, až jsem ani nevěděla, kde jsem. Po pár hodinách jsem doběhla do Druhého kraje. Zde to mohlo stačit k naplnění mého plánu. Když by někdo z Evropy viděl, že umírám, logicky by sem nejezdili a zároveň, abych uklidnila Panem, museli mě zabít oni. Jak prosté až na další háček. Jak zabít nesmrtelnou? Nijak. Jen pokud je velmi dobrá herečka a oklame i samotnou smrt.

Lidé už si mě začínali všímat a za chvíli sem dorazili i mírotvorci. Začala jsem bojovat. Když už mám „zemřít“, tak ať je to velkém stylu. Bojovala jsem víc než dobře, až jsem se v jednu chvíli začala bát, že je všechny zabiju.

Druhý kraj jsem si vybrala kvůli hodně mírotvorcům a taky kvůli zbraním, co tu mají. No, přece se nenechám zabít člověkem. Po dlouhé době jsem konečně slyšela výstřel. Bomba mě nezasáhla, i když jsem stála moc blízko. Dým jsem využila jako maskování při úniku.

Odběhla jsem co nejdál a nahlédla do oken jednoho domu. Televize se zapínají všem automaticky, když jde o důležité zprávy z Kapitolu.

„… tělo sice nebylo nalezeno, ale přesto je tu nulová šance, že by přežila…“ uslyšela jsem útržky ze zpráv. Můj plán se splnil. Jestli tady přijedou ti druzí nepřátelé, určitě použijí Germánské věštce, aby jim prohledali mysl, ale když si i oni budou myslet, že jsem mrtvá, bude po problému. S většinou z nich ani nemá cenu bojovat, protože by to mohlo dopadnou ještě hůř. Jediný problém mi dělá to, že tohle není můj styl. A někdo, kdo mě zná dost dlouho, by to mohl prokouknout. Mojí sestře však nejdou číst myšlenky.

Dala jsem se do běhu. Další nekonečné hodiny běhání mě donesly do Čtvrtého kraje. Došla jsem do moře a začala plavat směrem do oceánu.

Fáze mého prvního plánu je dokončena a ta druhá je najít si další úkryt, než vymyslím, jak je porazit všechny do jednoho. A aby to bylo ještě horší, budu si muset pár století počkat.

Děkuji všem a opravdu se znovu omlouvám za to dlouhé čekání. Bohužel další špatná zpráva je, že tohle je poslední kapitola a taky, že v Prokleté osudem nejspíš nebudu už pokračovat (nejen, že to v počítači nikde nemůžu najít, ale taky už jsem dlouho nepsala a ztratila jsem část hlavní myšlenky). Ale konečně k tomu překvapení, co jsem vám slíbila. Jste zvědaví? Dám vám jen jedno slovo. Počkejte si pár dní a uvidíte. To slovo je Bubble. A aby to bylo to pravé překvapení, tak už vám nic jiného neřeknu.

Attia

Autor: Attia, v rubrice: Povídky » Na pokračování