OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Slunce v žilách - 25. kapitola

18.08.2012 (17:00) • Chensie, Wish • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 762×

2 5 .   k a p i t o l a

Chester

Zasáhne mě to jako prudká vlna. Příval neskutečné lásky nejenom z krve, kterou piju, ale i z místa na hrudi, na kterém drží svou dlaň. Chci se jí vytrhnout, ale nějak nemůžu. Úplně mě to ochromí. Upír ve mně se proti tomu brání, ale nemá šanci. Prolévá se mi to tělem jako bolest, ale čím víc upír slábne, tím víc to přijímám. Když si uvědomím, že to teplo, které cítím ve své dlani, vychází z jejího těla, jako bych náhle zažil prozření. Naše dítě! Projede mi, jako nůž myslí a já se slabostí svezu na kolena. A najednou to vidím svýma očima… Zděšeným pohledem přejíždím pohledem zkrvavenou ložnici a Diino nahé tělo, tak zmučené, až se mi z toho udělá špatně.

„Ne!" vydechnu zoufale a zvednu k ní bolestně oči. Když uvidím tvrdý cynismus v její tváři a bolest i lásku v očích, silně mě bodne v hrudi. „Ne! Ne! Ne! řekni, že..." Hrubě si zajedu prsty do vlasů a drápy si zaryju do kůže, protože vím, že ano! Vím, že za to všechno můžu já! Pamatuju si každou větu, každý detail z té hrůzy! A bohužel taky to, že mě i přesto všechno zachránila před Mikeovou kuší. Kéž by to neudělala...

Podlamují se jí kolena a ona mi stále s plovoucíma očima zírá do tváře a chvěje se.

„Lásko…“ Vezmu ji opatrně do náručí.

Bolestí hlasitě zanaříká.

„Hned ti to vyléčím..." zazoufám si a položím ji do postele, abych se zadíval na všechny ty rány, které jsem jí způsobil.

Celé tělo má rozdrápané. Prsteníček na levé ruce má vykloubený, zatímco pravá dlaň jí silně krvácí a je podivně vykroucená stranou, zatímco si moc dobře pamatuju, že jsem jí bez emocí zlomil předloktí. Díky Mikeovu šípu jí levá dlaň krvácí. Rty má rozechvělé a rozkousané. Krev jí stéká po bradě na krk, prsa i břicho, kde je náš syn… Na bělostném krku má hlubokou ránu od mých špičáků. Podle jejího těžkého dechu poznávám, že jsem jí nejspíš zlámal i některá žebra. Zavřu oči a zděšeně sjedu k jejímu klínu. Stehna má celá zakrvácená…

V ten okamžik se celý rozklepu. Zatnu zuby a drápy si znovu zaryju do těla. Ale nestačí mi to. Nejradši bych se probodl kůlem. „Už bude dobře..." tiším ji, zatímco jí jemně přejedu po zápěstí, abych se do ní potom opatrně zakousl. Objímám ji feromony, zatímco vnímám našeho syna, který je tím, co jsem provedl, rozhozený a zděšený z bolesti, kterou jsem Di způsobil.

„Táhni od ní, ty hajzle!“ zachraptí Mike a zvedá se z podlahy.

Až teď mi dojde, že jsem ho celou dobu držel pod feromony.

Namíří na mě samostříl a tvář mu protne vztek.

Přestanu z Di pít a otočím se na něj. „Mikeu, běž za Miou, ať tě dá dohromady. Už jsem zase zpátky, postarám se o ni..." vzdychnu, ale když stále nevěřícně stojí na místě, dodám: „Prosím, teď už mi můžeš věřit... Prosím tě." Zadívám se na něho naléhavě.

„Přijdu se na ni podívat," řekne ještě trochu nedůvěřivě, ale přece jen odkulhá pryč, protože si zřejmě ublížil, když jsem ho sejmul svou vůní.  

„Teď to možná trochu zabolí..." zašeptám a obrátím se zpátky k Di, zahalím ji do feromonů, a co nejrychleji ji z ruky vytáhnu ten zatracený šíp, abych se jí pak k dlani přisál naléhavě ústy a se vší láskou, kterou k ní cítím, jí začal hojit nejenom ruku, ale i šrámy na těle, poraněný krk a rty. Je mi z toho zle. Je mi zle ze sebe samotného, když se jí snažím srovnat vykloubený prst i zlomeniny. Nikdy jsem nepocítil tak silné zoufalství a beznaděj jako teď. Je to ještě horší, než když ji unesl ten bastard. Když se ústy dostanu až k jejímu klínu, mám chuť bolestí zavýt. Být člověk, tak tuhle situaci nezvládnu. I teď mám problém nehroutit se. Mohl jsem ji zabít. Proboha, mohl jsem zase zabít někoho, koho miluju a s ním i naše dítě! Křečovitě zavřu oči ve snaze zbavit se takových myšlenek a soustředit se jenom na hojení. Opatrně jí od sebe oddálím stehna.

„Ne, prosím tě ne!“ zaskuhrá prosebně a cukne sebou.

„Neublížím ti…“ zazoufám si a snažím se jí něžně hojit nejcitlivější místa a zároveň si z hlavy vytěsnit fakt, že jsem jí takhle ublížil… že jsem ji vlastně znásilnil tím nejhorším způsobem.

„Prosím!“ zanaříká bezmocně a z očí jí stékají slzy. „Nechci, prosím, už ne!“ Zvedne ruce, jako by se chtěla bránit. Usykne bolestí a pravou ruku hned položí zpátky, zatímco sebou cuká.

Zahalím ji do silnější dávky feromonů. „Pššt, neboj se, jen... jen ti chci pomoct. Zahojím tě a nechám tě v klidu. Slibuju." Ztěžka polknu, zatímco se chabě brání. „Di slibuju, že ti jen vyléčím ty rány..." zoufám si a znovu se jí pokusím zbavit alespoň té tělesné bolesti, když na tu psychickou jsem krátký...

Tiše se pode mnou chvěje, zatímco jí olizuju rány a nenávidím se za to, co jsem jí provedl. Když ji pustím ze zajetí feromonů, přitiskne stehna k sobě.

„To místo už ne. To místo už, prosím, ne," dostane ze sebe rozechvěle.

„Neboj, už ne..." slíbím jí bolestně a doléčím jí poslední rány na těle, abych ji předtím, než ji zabalím do teplých dek, sjel rukou na podbřišek a zkontroloval naše dítě. Jakmile to udělám, lehnu si vedle ní, dívám se na její chvějící se víčka a mám pocit, že horší noční můru už prožívat snad ani nemůžu. Vlastně ano, mohl bych, ale... to už by tady ona nebyla...

Di tiše pláče a chvěje se, i když jí pomáhám svou vůní.

Vím, že to ze sebe musí dostat a tak ji nechávám a pomalu ji uspávám svými feromony. Když se její dech zpomalí a pláč utichne, ještě přes ni přehodím jednu deku a zvednu se, abych zašel za Mikeem zeptat se, co se vlastně stalo a proč pro mě přišel. Jsem vděčný, že přišel… Jen škoda, že mě nezabil…

*** *** ***

Zmučeně ke mně obrátí oči, zatímco se choulí pod přikrývkou. „Stal ses takovým, protože jsi viděl tu upírku?“ zašeptá bojácně.

Přikývnu, ale pohledem uhnu. To není nic, co by mě omlouvalo. Nic nemůže omluvit to, co jsem udělal. A mám pocit, že mi z toho pukne srdce, což je vlastně nemožné, ale ta bolest, kterou cítím v hrudi je téměř nesnesitelná, ale... já si ji paradoxně užívám, protože... protože vím, že si ji zasloužím. Zasloužil bych si to nejhorší...

„Poznals ji?“ hlesne a chytí se za břicho.

Poznal jsem ji až přílišně… Ta upírka byla Bianka. Dříve mi dopřávala Upíří slast a teď donutila půlku domu včetně mě, aby Di nenáviděli a snažili se ji zabít. „Pojď, napij se..." Vybalím ji z jedné deky, aby se mohla trochu hýbat, drápem si rozříznu zápěstí a přiložím jí ho k ústům.

Hltavě do sebe začne dostávat mou krev a usykávat.

„Co se děje?“

„Bolí mě žebra…“

Svraštím starostlivě čelo. „Zkusím se z tebe ještě napít, pokud... mi to dovolíš..." zadívám se jí do očí.

Chvíli mě probodává pohledem a pak mi odevzdaně a důvěřivě podsune zdravé zápěstí. „Zlomeniny se budou hojit i s jedem trochu dýl… Mohl bys mi je zavázat?“

„Cokoliv si jen budeš přát..." hlesnu potichu a pak jí začnu zápěstí rozmazlovat svými ústy, abych se do něho potom zakousl a pokusil se ji svým jedem ještě víc ulevit od té bolesti, kterou jsem jí já sám způsobil...

„Je mi fajn, lásko... Nemusíš se zbytečně trápit, nemůžeš za to," zašeptá a odhodlá se mě pohladit po vlasech.

„Měla jsi ho nechat... Neměla jsi mě zachraňovat…" Zavrtím hlavou, když se od ní odtrhnu a ranku jí zahojím.

Di se tváří mihne bolest. „Nedělala jsem to kvůli tobě,“ prskne a šedé duhovky jí zněžní. „Dělala jsem to ze sobeckejch důvodů. Nemůžu bez tebe žít a to doslova. Já i tvůj syn potřebujeme tvůj jed, stejně bychom umřeli tak jako tak, jen bolestněji…“ Pokrčí rameny.

„Já vím... Promiň," omlouvám se jí za to, jaké mám řeči, ne za to, co jsem udělal, protože... na to žádné omluvy nestačí. Na to bohužel nestačí nic!

„Mike fakt střílet umí," zazubí se ironicky. „Prej, že se vždycky trefí… Za to vytahování by v hospodě dostal přes hubu,“ prskne a je vidět, že ten cynismus je její přirozeností a ona se tím tak brání proti bolesti. Očima mi sjede na krční tepnu. „Malej by chtěl…“ zašeptá do ticha a jazykem si přejede přes rozpraskané rty.

„Vezmi si, kolik chceš…“ hlesnu a přivinu se k ní. Ne, abych ji děsil, ale aby se do mě mohla zakousnout bez toho, aby se musela nějak pohybovat, protože ji určitě všechno bolí.

Děkovně mě políbí na krk a zakousne se do mě.

Stále cítím její lásku, až musím pevně zavřít oči, protože přes to, co jsem provedl, si ji nezasloužím. Byl jsem to já a … nebyl. Není omluva, že jsem byl omámený, protože to, co jsem jí provedl, co jsem říkal… Zhluboka se nadechnu a začnu myslet na lásku, kterou k ní cítím, abych jí dal tu nejlepší krev.

Přivine se ke mně těsněji a po pár locích se odpoutá a zahojí mi ranku. Hlava jí těžce klesne do polštáře. „Měla bych to něčím zředit…“ zachraptí a olizuje si rty. „Pak můžeme zrušit Dicka s Ballem… Když víme, že se to dá zrušit láskou.“ Oči má zavřené a zrychleně dýchá.

Nejsem si jistý, jestli znovu neusíná, protože si zažila hodně, ale i přesto chce pomoct Dickovi a Cristoballovi. Chce bojovat… Tak jako vždy. Dlouze a vážně se jí zadívám do tváře. „Nevím, co bych dělal, kdybych..." zarazím se, a ruku, kterou ji chci pohladit po tváři zatnu v pěst a zase stáhnu. Nedokážu na to ani pomyslet, natož to vyslovit. Raději se zvednu, abych jí došel pro krev a byl zas u ní… I když pohled na ni mě teď děsí. Je tak bezbranná, tak … zlomená. Znovu díky mně…

** ** **

Když vejdu do dveří, abych svou Maličkou zkontrolovat, najdu na naší posteli sedět Mikea.

Tvář staženou soustředěním. Právě Di obvazuje ruku, zdá se, že prst i žebra už jí zafáčovat zvládl.

Dlaněmi si přejedu přes obličej. Tohle jsem měl udělat já! Já jsem to způsobil a já jsem jí chtěl pomoci od bolesti. Chtěl jsem se o ni postarat sám…

Di usykne a zkrabatí čelo.

„Ty vole, bolí to?“

„Ne, sakra, jen si tu hraju na hada!“ odsekne a protočí ironicky oči, zatímco Mike si cosi zamumlá pod vousy.

„Chestere, potřebujeme probrat Dicka s Ballem… Ale, ty vole, musím vědět, že jseš fakt v pohodě a že nás nezmasakruješ. Protože jestli zešílíš znova, tak jsme všichni tuhý.“ Lovec vědoucně pokývá hlavou a zadívá se mi přímo do očí.

„Už jsem v pořádku," řeknu příkře a s povzdechem se k ní posadím z druhé strany.

Tělo jí pomalu začíná modrat a každá modřina, každá ranka, kterou jsem jí způsobil je pro mě počínajícím šílenstvím.

„Chtěl jsem tě ošetřit sám…“ vzdychnu a těžce se smiřuji s tím, že mě někdo předběhl. „Můžeme jít za nimi…“

Mike se na chvíli zarazí a znovu ke mně zvedne hnědé oči. Nikdo by tomuhle dvacetiletému chlapečkovi nevěřil, že je lovec. Včetně mě. Mike na to nevypadá, vůbec. Má tělo sice vypracované, ale nijak důrazně. Je menší postavy, snad má jen něco kolem sto sedmdesáti centimetrů. Oříškové oči má však plné inteligence. Podle Dicka je jeho kamarád rozvážný taktik a zabiják s chladnou hlavou…

A já jsem tomu vlastně rád. Měl mě zabít, protože teď mě svědomí týrá natolik, že se na svou ženu nedovedu dívat. Mohl jsem ji zabít… Je oba!

„Jseš si jistej, ty vole? Jestli ti zase jebne, pochcípáme do jednoho. Uvědomuješ si to? Je to tu, jak dům hrůzy. Di půjde pod kytičky jako první a možná i s tvýma následovníkama…“

„Už se nic nestane!" vyjedu po něm, protože jsem na dně a zmínka o tom, že nakonec vyvraždím celou svou rodinu, mi vážně nepřidá. „Do hajzlu..." Chytím se za kořen nosu.

Di mě zaraženě pozoruje, spodní ret se jí chvěje a oči nabývají houževnaté ironie.

„Vážně se už nic nestane,“ zašeptám poklidně, abych ji neděsil. „Můžeme jít..." Postavím se a je mi, jako by se se mnou celý svět houpal. Mohl jsem v jedné vteřině všechno, co mám, zničit. Mohl jsem zabít ji a život už by nedával smysl. Bez ní nikdy. „Tak jdeš? Jestli ne, můžu tě pro tvůj klid odnést jinam..."

„Ty vole,“ protáhne Mike a zúží oči. „O mě nejde. Jsem lovec. Počítám s tím, že zařvu rukou dementního upíra, ale nechci tomu vystavovat ostatní…“ Pohledem sklouzne k Di, která je zabalená v dece a pokukuje po nás.

S těmi obvazy a něžným vystrašeným pohledem vypadá snad ještě bezbranněji. Je drobná, tak křehká…

„Ty bys neměla nikam běhat, měla bys bejt tady, ty vole, půjdou ti po krku, Di.“

„Jo, já mám zrovinka na to, abych si šla dát kolečko kolem baráku,“ ušklíbne se ironicky a zahledí se na levou dlaň, kde má zavázaný prsteníček.

Mike odvedl velmi dobrou práci, zřejmě to nedělal poprvé. Není se čemu divit, jako lovec určitě utržil nějaké ty rány a musel se postarat sám o sebe.

„Sakra, nemám nakonec spáchat nějakou tu sebevraždu a usnadnit vám to?“

Ten ostrý cynismus v její dětské rozjívené tvářičce mě zabolí. Už jen z toho důvodu, že šedé duhovky má prázdné… „Nemluv hlouposti..." polknu naprázdno. „Mikeu, přiveď Zacharyho. Pokud se to zvrtne, dokáže je znehybnit. Mě ne, ale ostatní ano... Já ti žádnou jistotu dát nemůžu. Snad jen tu, že se to stalo proto, že... jsem si přečetl Diiny myšlenky,"

„Tak je nečti, ty vole!“ vyjekne nervózně Mike. „A ty na nic nemysli!“ Pohrozí Dianě prstem.

„Jo, to mi půjde,“ uchechtne se a když chce zvednout ruce vzhůru, jako by se nám vzdávala usykne a zvrátí hlavu. „Nehraju, sakra,“ zamumlá s přivřenými víčky a já stojím kousek od ní a dívám se, jak trpí, protože jsem ji skoro zabil! „Bude to fajn… Chazzyho můžu dostat feromony, kdyby něco.“

„Všechny dobrý nápady tě napadaj pozdě, ty vole?“ Povytáhne Mike posměšně obočí.

„Bylo to tak rychlý, nečekaný a nepochopitelný, že…“ Di se nejistě usměje.

„Jdeme.“ Jen tak zmínka mi do hrudníku zabodává ostré hroty. „Kdyby něco, tak... Di na mě použije feromony a pak mě někde přivažte. Ve sklepě jsou okovy. Provaz by nejspíš nevydržel..." přiznám neochotně.

„Jasně, ty vole, není nad to mít v baráku šílenýho Nad-upíra, kterýho zpacifikuje leda někdo s iq dítěte…“

„Sakra, jdi někam, Mikeu!“

Zavřu za námi dveře a ostražitě se rozhlédnu kolem. Chci, aby byla v bezpečí. Přede mnou, před ostatními. Před kýmkoliv, protože pokud ona zemře, můj život končí. 

Kdo je rád, že Diana žije? :o)

A v příští kapitole se tihle frajeři pokusí probrat z toho šíleného stavu upíra Cristoballa a Dickyho... ,o))

Malý dotaz: 

Kdo z lovců Ti přijde nejsympatičtější? 

Kdo nejzákeřnější? 

A kdo byl podle tebe jejich kápo?

Výběr je jasný... Kdo čte, ví, že mezi lovce patří Mike, Dick a Cristoball. Tři přátelé, kteří se vydali na život a na smrt bojovat proti upírům. Každý k tomu měl jiný důvod, ale nás zajímá ten Dickův... 

Víš, proč se právě blonďatý frajerský upír raději vybral vraždění upírů než nahánění sukní? :o)

Děkujeme za komentáře! 

Doufáme, že se líbilo a že se těšíš na další kapitoly! :o)

Autor: Chensie (Shrnutí povídek), Wish, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Slunce v žilách - 25. kapitola: