Slunce v žilách - 33. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Di žije... Jestli se tomu dá říkat život.

27.10.2012 (12:00) • Chensie, Wish • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 553×

33. kapitola

Chester

Trne mi v hrudi, když vidím, jak leží na béžovém povlečení rozlehlé postele a její kůže se tolik podobá těm ostrým narudlým barvám, které náš sklepní byt zdobí. Opatrně jí olizuju poraněnou kůži, která pod tahy mého jazyka vláční. Uvolňuje se tím celé její tělo a já, ač mi na jazyku ulpívá vždy nějaká kapka krve plná adrenalinu a bolesti – o to chutnější je – si nevšímám té chutě, ale celou myslí vnímám, jak se to zničené tělo nadechuje a zas a znovu jej popoháním k dalším nádechům.

„Chazzy…“

Zvednu hlavu a zadívám se na zraněná ústa, kterými zanaříkala mé jméno.

Di pohne prsty.

„Jsem tu... V klidu lež,“ promluvím do ticha a opatrně jí začnu útlé tělo mazat regenerační mastí, kterou Dick se Zackem vykoumali, zatímco já jí vařil lektvar na posilnění. Zdá se, že knihy Bylinkové tonikum pro zdravější kořist, Lektvary pro nadané upíry a Temné učení, kde se dá najít takové lehké “čarování“ pro upíry. Ty knihy se zdají být nezbytné.

„Příště, až půjdu na sluníčko, vezmu si opalovací krém," zachraptí poraněnými rty. Pokus o úsměv zřejmě ztroskotá, protože Di zasakruje a přivře bolestně oči, ze kterých jí uniknou slzy.

„To je dobře, že tě neopustil humor ani v takové chvíli," pousměju se a začnu jí opečovávat rty a obličej. Pomalými opatrnými pohyby jí do jemné kůže vmasírovávám mast a chladící efekt zintenzivňuji pomocí svého ledového dechu.

„Relax… To už jsem potřebovala dlouhou. A jestli se ptáš, jak se mám, tak – mám se fajn. Cejtím se asi stejně dobře jako grilovaný kuře,“ odkašle si a dál bez hnutí civí do zdi. „Jak je na tom malej?“ Ve tváři se mimo surové ironie projeví i starostlivost a mateřství, za které ji obdivuju a které mě vždy dostane.

„Neboj, po tomhle se ti to bude rychle hojit. Malý je v pořádku, nemusíš mít strach, ale ještě vám to o něco zjednodušším," zahalím ji do svých feromonů, aby se soustředila na něco jiného, než na nepříjemné pocity. "Musím z tebe dostat zbytky oblečení, abych ti mohl namazat ta popálená místa. Trošku tě oblbnu," informuju ji o tom, co hodlám udělat a dám ji do těla tolik feromonů, až zavzdychá. I když se snažím sebeopatrněji, sem tam zasténá bolestí i pod dávkou vůně.

„Už dost, sakra!“ dostane ze sebe se zoufalým zanaříkáním.

„Už to bude... vydrž..." Stáhnu z ní poslední propálený kus, až na posteli zůstane ležet úplně nahá. V hrudníku mě z toho silně bodne a já si snad poprvé za celou dobu pomyslím, že to není moc pěkný pohled. Bolestně vzdychnu, když vidím, co s ní sluneční paprsky udělaly. „Snaž se uvolnit... teď už to bude jenom lepší..." zašeptám a začnu jí mast roztírat na citlivějších místech.

** ** **

Omdlela chvíli poté, co jsem začal…

Musel jsem se posadit do křesla a něčeho se napít. Mnul jsem si kořen nosu a přemýšlel, jak z toho ven… Někdo ji chce zabít. Jen kvůli mně. Jen kvůli tomu, že mi na ní tolik záleží. Na barevném stolku, který se až kýčovitě vyjímá vedle zelené měkké pohovky se spoustou zářivých polštářků. Jako upír tím stylem docela trpím, protože jsem byl zvyklý na svůj temný majestátný styl a tohle je… výsměch.

„Chazzy?“ Její hlas je chraplavý, ovšem podbarvený jistým tónem cynismu, když se šklebí a dívá se do stropu.

„Jsem tady," hlesnu, zvednu se z křesla a posadím se k ní na postel. „Jak se cítíš?" Zadívám se jí starostlivě do obličeje a teprve teď si všimnu, jak moc jsou její oči kalné. „Ty... zase nic nevidíš, mám pravdu?" Svraštím čelo.

„Je tu tma?“

„Ano, to je…“ zašeptám a chytím se za kořen nosu.

„No, tak pak vidím úplně všechno!“ Táhle se rozesměje, ale o pohyb se nepokouší. Ví, že by si nejspíš prožila agónii. „Máme hlad…“ řekne prosebně, zatímco já se snažím nepropadat zoufalství.

S pousmáním si přejedu drápem po zápěstí a přiložím jí ho k ústům. „Nejdřív mrně. Tobě pak přinesu čerstvou krev."

„Mně chutná to, co dáváš malýmu. Nebuď sobeček a poděl se, sakra!" ušklíbne se a začne mě opatrně a jemně sát rty.

„To je mi jasné, ale beztak ti přinesu čerstvou lidskou krev…“

Je hladová, ale rty jí bolí a tak pomalu pije. Než do sebe dostane malé množství, trvá to několik minut. „Nechápu, proč chtěj bejt upíry... Se ani opalovat nemůžou…" řekne surovým ironickým hlasem.

Hladím ji velmi opatrně po vlasech. „Lásko, ty jsi jako člověk… Být tam kdokolov z nás, tak…“ Odmlčím se, aby jí došlo, jak by to skončilo. „Ber to tak, že nechtějí zestárnout. Chtějí s nimi být pořád a to je přece hezké, ne?“

„Tolik toho ztratí…" vydechne a unaveně zavře oči. „Ztratí sami sebe…“

Autor: Chensie (Shrnutí povídek), Wish, v rubrice: Povídky » Na pokračování