OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Slunce v žilách - 35. kapitola

29.10.2012 (14:00) • Chensie, Wish • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 610×

Angela

„Chtěl bych s tebou mluvit!“ zavrčí ode dveří Ball. Má na sobě jenom tmavě modrý džínový kalhoty a černý kožený boty. Moc mu to sluší, dodává to jeho vzezření magora tu správnou šťavu! Cristoball byl vždycky pošahanej, ale teď je to jeho vzezření fakt něco.

Plaše si olíznu rty.

„Moc se mi nelíbí, jaký chytrosti cpeš Vinnie do hlavy. Je moc nevinná na to, aby znala někerý věci! Neuč jí svoje manýry, ona je úplně jiná než ty, Ang!" řekne smířlivě, zatímco Zack stojí v rohu a probodává nás pohledem, tak borůvkové oči mého ex se zdají být plné vzteku a znechucení, i když se nutí do klidnýho přednesu. 

„O čem to mluvíš?" Upřu na něj nechápavý pohled. To už musí být vážně něco extra, když sám od sebe přišel, ale nějak si nemůžu uvědomit, co tak hroznýho jsem Vinnie mohla říct.

„Šaty s holými zády?!" zavrčí temně a zatne dlaně v pěst jako by ze mě chtěl v nejbližší chvíli vymlátit duši. „Nechci, aby měla tvůj styl oblíkání, Ang!"

Aha, nechce, aby se oblíkala jako děvka. Jo, tak o tohle mu jde. „Můj?" ušklíbnu se. „To by na sobě měla úplně něco jinýho, miláčku. Jen jsem jí řekla, co by jí mohlo slušet. Co je na nahých zádech nevhodnýho? Jestli z ní spíš ty neděláš pořád malou holčičku, která by měla mít šatičky s volánky a v ruce lízátko. Ona je dospělá, Balle. A hlavně - ona chce bejt dospělá. Měl bys to vzít na vědomí."

„Neser se mi do vztahu!“ štěkne ostře, až se Zachary odlepí od stěny a propluje k nám blíž jako temnej stín. „Je sice dospělá, ale mysl má jako dítě! Nechci, aby od tebe pochytila nějaký špatný návyky. Klidně se s ní bav, ale nech si pro sebe ty svoje praxe, určení, jak má být dospělá a jak má, kurva, mluvit v posteli!"

Zalapám po dechu. "Co to tu, do háje, vykládáš?! Jak má mluvit v posteli?! V posteli umí akorát tak to, cos ji naučil ty, a pokud ti říká tatínku, tak to má taky leda od tebe, protože ty seš tady to pedofilní prase! Já jsem jí nic neříkala!" rozkřiknu se na něho.

„Uklidni se!" zavrčí a popojde o krok blíž, jako by na mě chtěl zaútočit. „Proč jí cpeš do hlavy, že upírům jde jenom o krev, do hajzlu?! A to trestání v posteli?! Abych jí slastně mučil, tak to má sotva ode mě, kurva! Navíc po ní nechci, aby mi tak říkala. Dospěl jsem! Bráním se tý uchylácký svini uvnitř sebe, změnil jsem se, ty bys to měla vědět nejlíp!"

Uhnu pohledem. „Běž pryč... Do háje, běž pryč! Já ti tvoji princeznu neprzním, tak si to běž vylejvat na někom jiným!" Chci, aby odsud vypadnul, protože se mi do očí tlačí slzy a já nechci brečet. Nechápu, že mě vždycky tak nehorázně vystresuje.

„Ještě jedno slovo, Angelo, kterým jí zkazíš ten nevinnej svět, ve kterým teď žije a zajistím, aby ses s ní už neviděla!" vydechnu se skrytou výhružkou a zavrtí hlavou. Ve dveřích se ještě otočí… A vrátí se ke mně, zatímco se mi chvějí ramena. „Nemyslel jsem to zle... Jenom ... ona je tak křehká, zranitelná a nevinná. Musíš to pochopit, já ji musím chránit před čímkoliv."

Přivřu oči, vdechnu jeho vůni a v tu chvíli se vážně nenávidím za to, že se mi v jeho náruči pořád ještě líbí. „Já to chápu..." řeknu a odtáhnu se od něho. „Jenom jsme se o tom bavily s Miou. Asi poslouchala víc než se zdálo..." Pokrčím rameny a setřu si pitomou slzu, co mi stéká po tváři. "Říkala jsem jí, že... u tebe se nemá čeho bát..."

„Já vím, díky... Já už jsem jinej, neublížil bych ani jí ani tobě. Jenom jí drž dál od těch vašich rozhovorů, nechci, aby o tom věděla. nese to pak těžce, protože si toho hodně prožila a já mám obavu, abych jí ty hnusný prožitky nepřipomínal…" Pohledem sjede zachmuřeně k oknu a skloní hlavu. „Tak… ahoj,“ mávne a projde dveřmi.

Stojím tam ještě hodnou chvíli a civím na dveře. Pak se se vzdychnutím posadím na postel. Pořád ještě mi dává zabrat. Nechápu, jak dokáže mít takový vliv na mou psychiku. Civím si na ruce a nějak nemá odvahu otočit se na Zacka. Nějak se mi to v tu chvíli nedaří.

Zachary čeká, dokud si poklidně nepovzdychnu a neuvolním se. Teprve potom přijde blíž a zadívá se na mě s vážným pohledem v těch lila očích. „Ještě to bude chvíli trvat…“

„Promiň..." dostanu ze sebe, ale hlavu k němu nezvednu. Je mi z toho hrozně. Tak takhle nějak chutnají výčitky? Pomyslím si. Žádná skvělá chuť, o kterou bych stála. „Vlastně bych po tobě vůbec neměla chtít, abys tu se mnou zůstával..." Zavrtím hlavou, protože mi není jedno, jak to vnímá. Snad je mi hůř z jeho pocitů než z těch mých.

„Ne, to bys neměla, když evidentně nosíš v srdci ještě jeho..." Obejde mě a posadí se na postel kousek ode mě. „Ale já jsem počítal s tím, že to nebude lehké a přesto jsem do toho šel. Byl bych naivní, kdybych si myslel, že cit vyprchá po pár dnech a ty se do mě zamiluješ jako blázen, aniž bys mne znala. Všechno je to jenom o času… Možná ho budeš mít ráda stejně, ale možná se k tomu zamiluješ i do mě.“ Usměje se a zastrčí mi zrzavý pramen vlasů za ucho.

„Já ti nechci ubližovat..." polknu a myslím to vážně. „Zvláštní," pousměju se hořce, „tohle říkám prvně. Ale pokud se rozhodneš odejít, tak... to pochopím..."

„Ale já stále doufám, že u tebe mám šanci... A jsem dost silný, abych ty těžké začátky překonal, pokud mě u sebe chceš."

„Chci," zachraptím a sklesle se na něj podívám. „Já už ho nechci mít ráda," zavrtím prudce hlavou. „Chci, aby to zmizelo. Jenže to nejde tak rychle, jak jsem si myslela, že to půjde. Ale... s tebou mi je hrozně hezky. Vážně…"

„Mně s tebou taky.“ Pohladí mě po vlasech. „Jestli ti to pomůže, tak mi taky můžeš říkat tatínku," zašeptá mi poťouchle do ucha a otcovsky mi políbí čelo.

„Nech toho..." Oženu se po něm s úsměvem. „Na tomhle si ujížděl on, ne já. Já jen plnila přání jako..." zvednu k němu oči. „Takže vážně zůstaneš? Jestli jo, tak bych ti asi měla něco říct."

„Zůstanu... Klidně povídej.“ Lehce mě pobídne a opře se zády o pelest postele jako vzorný posluchač.

Zhluboka se nadechnu, protože je možný, že po tom, co mu řeknu, se nakonec rozhodne jinak. „Týká se to mojí minulosti. Toho, co jsem dělala než jsem sem přišla. Čím jsem se živila. Nebylo to zrovna počestný zaměstnání, jestli chápeš, co tím chci říct…" Mrknu na něho a čekám, jestli mě v tom nechá vymáchat nebo mi trochu pomůže.

„Nejstarší řemeslo?“ povytáhne obočí. „Pekařství?“

Na rtech se mi objeví drobný úsměv, který tím vykouzlil. „Nejstarší řemeslo…“ povzdychnu si. „Jo, říká se tomu tak..." přiznám s nejistým úsměvem a pak pevně stisknu rty a čekám na odezvu.

„Zdá se, že jsi trochu více zběhlejší, než já... Budu se toho muset asi hodně přiučit, abych ti stačil." Mrkne na mě a usměje se. „Ang, každý máme svou minulost... Pro mě je důležité, jaká jsi nyní a jak mi s tebou je."

„To není všechno..." pokračuju napjatě, i když z jeho reakce se mi dost ulevilo. Nevěděla jsem, jestli nezačne moralizovat a nepošle mě někam s tím, že na někoho takovýho, jako jsem já, už nesáhne. „Víš, od čeho mám tohle?" Přejedu si po drobných jizvičkách na vyhublých rukách, které mi zbyly po jehlách.

Tvář mu zkamení šokem, zatímco na mě vytřeští oči a dech se mu zadrhne. „Jak to, že nemáš oči jako já?!“ hlesne zoufale.

Tak touhle reakcí mě zcela zmate. „Cože? Co s tím mají společný oči? Ty si taky něco bral?" zahrnu ho otázkami.

Jeho tvář se uvolní a on na mě zpytavě pohlédne. „Tys brala drogy?" vydechne a je na něm vidět, jak neskutečně se mu uleví. Unaveně přivře víčka a opře se znovu o pelest v ležérním uvolněném stavu. „Ne, nebral jsem drogy... Ale to už máš asi také za sebou a jed tě zbavil závislosti, ne?"

Přikývnu, protože jen díky Cristoballově pití jsem začala být konečně při smyslech a neprožila si žádný absťák. „Ale o čem jsi to mluvit ty?"

Dlouze se na mě zahledí a obepne ho znovu ta neznámá tajemná aura. „Nejsem ještě schopný o tom mluvit."

Nadechuju se k odpovědi, ale nakonec nechám pusu sklapnout. „Dobře…" řeknu. Nebudu vyzvídat ani na něho tlačit. Musí vědět sám, co mi chce říct a co ne. Jenom jsem možná už přišla na to, co způsobuje tu jeho zvláštní temnou auru, kterou kolem sebe má.

Usměje se na mě.

„Takže?" Těkám mu očima po obličeji, protože se na mě směje a mě to mate. „Co bude … teď?" zajímám se. Jeho reakce nejsou vůbec takový, jaký jsem čekala.

„Navrhoval bych pracovat na vztahu, který spolu máme mít… Pokud ovšem chceš. Chtít musíme oba, že?“ Zasádově spojí ruce skrze prsty a pohlédne na mě ledabylým pohledem.

„To určitě," přikývnu, ale pořád mi to nějak nedochází. „Ty mě za to neodsoudíš?"

„Proč bych měl?" Nakloní hlavu na levou stranu, zatímco ze mě nespouští pohled. Sedí tam jen tak, v té nepromokavé černé bundě a černých kalhotách. Tmavé vlasy má roztrčené ležerně do stran a dotváří tak pohled na jasnýho pohodáře.

„Protože jsi pan zásadový moralista?" usměju se uvolněně.

„Jsi tak nepozorná lidská osůbka..." rozesměje se, jako by objevil tajemství. „Nikdo není neomylný a odsuzovat někoho za chyby, ze kterých se poučil a udělal je, protože neměl na výběr, by přeci morální nebylo!“ Poťouchle na mě vycení špičáky a zahýbe palci na nohou, jako by ho vůbec nic netížilo.

Pokrčím rameny. „Promiň... já nemám na lidi nos. Vztahy a charaktery lidí nejsou mou silnou stránkou."

„Všiml jsem si,“ prohodí jen tak a očima se zabodne do hřebenu u zrcadla. „Nejsem tak přísný a zlý, jak se zdám... Nesmím si dovolit ztratit nad sebou kontrolu." Vážně se dívá stranou. „Jen jsem se léty naučil chovat trochu odměřeně. Byl jsem hodně sám, a nebo jenom seděl ve společnosti a bez povšimnutí pozoroval dění kolem…“

„Tak to jsme na tom byli podobně. Taky jsem si za tu dobu vytvořila určitou pózu, abych v takový společnosti vůbec obstála... Lidí kolem mě bylo vždycky dost, ale jinak jsem vlastně byla sama," pousměju se.

„Povídej mi o sobě...“ zašeptá a propaluje mě toužebným temným pohledem. Prsty mi přejede po tváři a znovu svou ruku stáhne. „Teď už víš, že tě jen tak neodsoudím. že jsem schopný pochopit věci, které se ostatním příčí..."

Ale proč je toho schopnej? Trpělivě si ho prohlížím a nakonec si navlhčím rty a povzdychnu si. „Co ti mám povídat? Jak jsem si jako školačka vydělávala na učebnice do školy, protože máma byla alkoholička, co se o svoje děti nedokázala postarat?" zasměju se, ale je to nucený smích. „Na tom není nic zajímavýho," zavrtím hlavou.

Jeho tvář je prázdná jakékoliv emoce. Jen na mě pohlíží a fialové oči se mu lesknou na měsíčním světle, stejně jako smrtelně bílá kůže. „Vidíš… A právě z toho důvodu nemám právo tě odsuzovat. Neměla jsi na vybranou.“

Chvíli na sebe jen mlčky hledíme, když se usměje mnohem uvolněněji a dá si ruce za hlavu. „Jsem rád, že ses dostala do této společnosti. Sem. Tady kveteš…“

„Vidíš a já se sem přišla jen zašít. Kdo by řekl, že se tady postupem času stanu někým trochu jiným," oplatím mu úsměv.

„Jsi tu šťastná?“

„Vlastně jsem," přiznám, když se nad tím zamyslím. Co mi tu vlastně schází? Teď když tu je on, mám pocit, že bych se mohla mít opravdu dobře. „Uděláš ze mě toho upíra, pokud... to se mnou vydržíš?" řeknu s neskrývanou touhou a nadějí v hlase.

„Já své slovo držím,“ přikývne temně. „Ale rád bych i nadále zůstal tady, kdežto ty si jako upírka budeš chtít užívat života – utrhneš se ze řetězu.“ Náhle se zarazí a jeho oči potemní. „Budeš jiná – počítáš s tím?“

Ledabyle přežvýknu a očima bloudím kolem jeho mužný postavy; září z něj podivná chladná zásadovost. „Tak mě někam přivážeš," zazubím se na něho a mávnu rukou. Představa, jak by mě svými prsty svědomitě svazoval, mě vzrušuje. Dotýkal by se mě, hnětl a měl nade mnou moc – alespoň by si to myslel, protože to v rukou držím všechno já. „Já jsem nikdy nechtěla bejt upírka. Cristoball mi to nabízel, ale... zjistila jsem, že to chci jen proto, aby ze mě už nemusel pít, ale teď... Pokud bychom byli my dva spolu, nechtěla bych zestárnout, stejně jako nechce zestárnout Vinnie..." zadívám se na něho zpytavě. „Tu proměnu bych nechala na tobě. Vím, jak moc ti vadí můj věk. Sám by sis vybral tu správnou dobu."

Zack se tváří neproniknutelně. Hlavu si schová do stínu a skloní ji, takže vidím jeho hezkou tvář z profilu. „Je to přece tvůj život,“ řekne chraplavě a ustrne bez pohybu. „Vybrat si musíš sama, i když bych byl samozřejmě rád, kdybys dospěla jako lidská bytost. Já se také dožil devětadvaceti lidských let…“ Zpozorní a zarazí se, jako by prozradil příliš. Střelí ke mně očima a na rtech mu hraje lišácký úsměv.

„Vážně? Ale co je patnáct let jako věkovej rozdíl," zasměju se, když se jeho rty rozšíří do většího úsměvu. „I když... kolik by ti teď bylo jako člověku?" zamumlám přemýšlivě a olíznu si rty. Zajímalo by mě, s jak letitým upírem budu jednou spát – teda jestli mi dá!

„Až tak starý nejsem, neboj…"

„A jak teda jsi?" vyzvídám dál, protože mě to zajímá. Dlaněmi se opřu o postel a nakloním se k němu. „Co vím, tak nejstarší upír tu je Chester. Jsi starší než on?" zaševelím zvráceně.

Tajemně ke mně blýskne pohledem a políbí mě na čelo. „Dědeček se bude muset proletět, tak buď hodná holčička a nezlob!“ zakření se na mě a je jasné, jakou ze mě má prču.

„No tak, Zacku!“ zazoufám si a udělám na něj nevinný kukuč, ale jen se divoce kření. „Tak mi alespoň ukradni nějaký šaty na tu svatbu. Nejlepší s odhalenýma zádama!“ zvolám za ním a ušklíbnu se, když si vzpomenu na Ballův výstup a to, co všechno jedna moje rada způsobila… 

Autor: Chensie (Shrnutí povídek), Wish, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Slunce v žilách - 35. kapitola: