Slunce v žilách - 36. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Kapitola o Nad-upírovi Chesterovi, který pečuje o svou Maličkou, které brutálně zabil rodiče, když jí byly dva roky. Díky tomu je ta dívenka ironická a prská po každé, když se jí někdo snaží pomoci. Právě teď si vylévá zlost na svém nejlepším příteli Dickovi, do kterého je zamilovaná a který bude vždycky po Chazzym na druhém místě. Nazývá ho svou první lidskou láskou a právě teď ho nemůže ani vystát!

30.10.2012 (15:00) • Chensie, Wish • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 442×

36. kapitola

Diana

Vdechuju vůni mírně zatuchlýho vzduchu a cítím tu vlhkost, kterou i přes všechna Chazzova úsilí náš sklepní byteček nabízí. Ležím v posteli bez hnutí – jo, jak prkno, sakra. Přikrytá lehkou prodyšnou pokrývkou, která mi zbytečně netlačí na tělo a potlačuju nutkání zvednout se i navzdory té bolesti a nakopat tý bestii, která mi tohle udělala, zadek.

Ty jsi tak paličatá! Prskne rozhořčěne Dick uvnitř mý hlavy skepticky a já téměř slyším, jak durtivě zatíná čelisti a znovu a znovu se probírá několika knihami najednou, přeskakuje z nich a úlisně u toho vrčí. Jako bych díky němu slyšela to šustění stránek přímo u ucha.

„Dej mi svátek, upíre,“ zamumlám tiše rozbolavělými rty. Nemyslím si, že udělat ze mě stoprocentního upíra – zničit tak všechno, o co jsem se doteďka snažila, sakra – by byl skvělej nápad! To už rovnou můžeš na tenhle barák hodit atomovku. Bude to mírnější výbuch, Dicky… Usyknu tiše s úšklebkem a nazvu ho přezdívkou, kterou mu dala Angela a kterou on k smrti nesnáší.

Budeš zase vidět, Di! Cítím tu horečnatost, která z jeho slov sálá.

Ale prd, to budu i tak! Najdi jinej způsob, sakra! Neohrozím svoje děti, svýho manžela a celý naše pošahaný citlivý společenství jenom proto, že jsem slepá, jak patrona.

Slyším cvaknutí zámku a tiché, sotva slyšitelné kroky. To musí bejt Chester. Dokáže se pohybovat jako duch a když chce, aby ho někdo slyšel, uslyší ho.

„Ty už jsi vzhůru?“ řekne svým chladným hlasem. Rozpoznávám v něm sladkou starostlivost, která mi semkne srdce v dojetí, a já se zatetelím láskou.

Stále stejná… Stejně umanutá, nepříčetná, šílená a nadšená i z té sebemenší dávky zájmu a péče. Kdyby tě hladil, ležela bys mu u nohou jako koťátko a předla… Tvoje myšlenky a tělo je tak nepochopitelné. Zešílím z tebe. Hmatatelně cítím jeho rozhořčení, ve kterém hodil knihu na stůl.

Tak mi furt nelez do hlavy a nemel něco o tom, že už nikdy neuvidím, pokud se ze mě nestane vraždící stvůra! Uvědomuješ si vůbec, že mi nedáváš na vybranou? Buď budu vidět a vyhraje smrt, protože někoho jistojistě zabiju, anebo budu slepá, ale nikdo kvůli mně neumře!

Ty raději zůstaneš slepá. Neptá se, oznamuje a mně z očí vytrysknou slzy. Ochránili bychom tě – já i Chester, to přece víš.

„Co se děje?“ vydechne Chazzy a já zaslechnu, jak cosi tvrdě položí na stůl. Rázem se matrace prohne pod jeho vahou a mně se jeho chlad dostane až do morku kostí. „Proč pláčeš?“ Jeho hlas najde tu nejněžnější intonaci, které je ve své nátuře masového vraha schopný a slíbá mi slzy.

„Kdes byl?“ dostanu ze sebe a Dickovo další myšlenky ignoruju.

„Byl jsem se podívat na dvojčata. Až je sem budeš chtít přinýst, tak stačí říct…“ Chvíli je ticho, zatímco já znovu polykám slzy. Už nikdy neuvidím svoje děti… Už nikdy neuvidím svého upíra! Nepodívám se do jeho černých očí, nebudu se pást v tom temném pohledu a čelit hrdě jeho divokému šklebu. Budu slepá…

„Proč pláčeš?!“ Tentokrát zní netrpělivě a snad až teskně.

„Nebrečím, sakra!“ zavrčím na něj zostra a konečky prstů si stírám slzy. Už to nebolí tolik. Tohle už se dá zvládnout. „Hádám se s Dickem,“ zamumlám protivně a velice opatrně se přetočím na bok, abych ho objala kolem pasu. „Stejská se mi po dětech… Hrozně moc,“ svěřím se mu zoufale a zabořím si hlavu do jeho kalhot, které začnou vsakovat moje další slzy.

„Proč se hádáš s Dickem?“

Cítím jeho prsty, kterými mě hladí po vlasech a krouží mi jemně po zádech.

Já se nehádám! Prskne Dick.

Zmlkni a běž lézt na nervy někomu jinýmu, sakra. Pošlu ho do háje, zatímco vnímám Chesterovy jemné krouživé doteky a něhu, kterou mi tím dává najevo. Přitisknu se k němu ještě silněji s dlouhým srdceryvným výdechem.

„Co oči?“

„Mám dvě,“ ušklíbnu se ironicky jeho starosti, která znovu zazněla v hlase a tentokrát se do mě ostře zařízla.

Inteligentní odpověď, miláčku, jako vždy!

Zatnu zuby. Až zas uvidím, nakopu ti zadek!

Už se na to těším… Špitne mi v duchu srdceryvně jeho hlas a já zas cítím, že se probírá další knihou. Je celá od prachu, protože ho to nutí kýchat a mně se to v hlavě ozývá jako nepříjemná ozvěna.

„Dick vymejšlí způsob, jak mi … pomoct, protože… On četl, že už nikdy…“ Hlas se mi zlomí, když ze sebe vyštěknu v ironii. „Že prej už nikdy neuvidím! To je toho, sakra!“ Bolest a smutek zaženu vztekem, který z každého slova přímo sálá. „Slunce prej upíry zabije a mně to podle něho nějak sežehnulo sítnice a prej už se mi před ksichtem nikdy nerozsvítí…“ zachraptím cynicky.

Chester je odměřený, cítím jeho ztuhlost, která opadne s jeho dalším pohlazením. „To četl v mé knihovně? Sama víš, jak jsou v ní některé informace zkreslené a nepravdivé.“

„Jo, to máš pravdu,“ fňuknu, protože mi tím dá naději.

„Měl by si ty svoje rozumy schovat pro někoho jiného,“ zamumlá temně, vysvobodí se z mého objetí a tentokrát si ke mně lehne.

A máš to! Položím si nenuceně hlavu na jeho rameno a slepě mu přejíždím po tváři.

„Vše se spraví, nemusíš se ničeho bát.“

Hloupě k němu zvednu oči; jako bych snad měla možnost vidět, jak se tváří a přemýšlím, jestli říká pravdu nebo si mě dobírá. Nemám se ničeho bát? Někdo mi jde po krku. Právě mi dopřál relax na sluníčku spolu s parádní grilovačkou! Za takovou věc fakt neděkuju, ale rovnou posílám svýho upíra, aby tomu dotyčnýmu zakroutil krkem. Pod hlavou cítím jeho pevnou hruď, která studí i přes oblečení – díky tomu, že je Nad-upír je o tolik chladnější a mně se díky tomu v podbřišku příjemně rozlévá teplo; jako by ho náš syn vnímal a tetelil se v té ledovosti. „Navrhuje, abych se stala normálním upírem, nepotlačovala to v sobě a to že by mě vyléčilo, jenže...“ odmlčím se a pevně stisknu rty v ironickém úšklebku. „Co když někomu ukousnu hlavu?“ zavrčím na oko pobaveně. „Nemůžu tomu vystavit děti, ty narozený, natož nenarozenýho a ještě tomu vystavovat tebe... Nebylo by to fér, mám obavu, že by to na malýho nepůsobilo dobře. Nemám strach, že bych zdivočela, ty bys mě teďka už zvládnul bez problému, všichni by byly v bezpečí, ale..." povzdychnu si a nedávám najevo, že mám strach, že by mě ve skutečnosti nezvládl. On změknul, zatímco ze mě by byl prvotřídní bastard a možná by i ta láska zmizela a proměnila se v něco, co už by mi nedalo možnost návratu. „Co si o tom myslíš?"

„Že je to blbost,“ zavrčí a pevně mě obejme. „Nechápu, proč ti říká takové… Copak on si je stoprocentně jistý, že by ti to pomohlo? Beztak není. Asi si s ním budu muset promluvit!“ řekne varovně a já si povzdychnu.

Ty mu prostě ve vší upřímnosti musíš říct úplně všechno, viď? Teď se budu dívat na ty jeho vzteky rudé oči a možná se mě pokusí i zabít! Komicky vyšiluje a já vím, že ty poslední věty nemyslí vážně, chce si mě udobřit, proto dělá sraba - Dexe.

Povzdychnu si ještě jednou. „Myslí si, že jsem bonzák…“ ušklíbnu se. „A že se nechce dívat na ty tvý rudý oči, až mu budeš chtít nakopat zadek,“ zachraptím pobaveně a Chester zavrtí hlavou.

„Posera,“ odfrkne a pomalu mě svléká. Hlučně cosi otevře, vydá to praskavý zvuk a nakonec na své kůži ucítím jeho dlaně a chladný krém, který mi roztírá po horké kůži, která stále ještě sálá díky slunci. „Snad není tak naivní, aby si myslel, že mi to nepovíš… Říkáš mi přece všechno. Vlastním tě celou…“ Poslední věta ho zřejmě přivede k upíří slabosti, protože mi nosem přejede přes tvář a zaboří se do mých vlasů, jako by mi sliboval, že mě mu nikdo nevezme. „Mám pocit, že mu to poslední dobou nesvědčí – nějak mu hrabe.“

To hrabe vám všem, ušklíbnu se v duchu. Lidi chtějí bejt krvelační paraziti, upíří chtějí vlastnit a opečovávat svý jehňátka. Já vidím prd a ještě dlouho budu, sakra.

Dlaní mi sjede na podbřišek přímo mazlivě a užívá si přítomnost našeho syna. Cítí to teplo, jeho samotného a… Tedy doufám, že to bude syn, protože už s chlapečkem počítám. Nejraději bych, aby se jmenoval Chester, ale na tohle jméno máme tabu… „Je mu … fajn,“ použije mé oblíbené slovo a já se usměju. „Ale za chvíli mu dáme krev a tobě také.“

„My máme moc rádi svou Šťastnou krev!“ Oči mi zajiskří a v ústech se mi začnou tvořit sliny, stačí jen pomyslet na tu dokonalou chuť! Rozlévá se po jazyku a je vláčná a horká a moje.

„No, mně je to jasné,“ rozesměje se.

Zaslechnu zvuk, jak mávl vzduchem a ostře si prořízl kůži, aniž by to nějak dával najevo. A pak na rtech cítím ten nejsladší sirup a divoce polykám, přisátá k rance na jeho zápěstí. Dlouze zaúpím, když se mi na jazyku roztančí chuť, díky které se cítím naprosto šťastná. Je to závislost, moje droga, která podporuje malého. On ji potřebuje, a já potřebuju Chazzyho. Polykám a posténávám nad tou blahodárnou chutí a když se jemně odtáhne, hlava mi poklesne blažeností. „Sakra, jsme setsakra spokojený a v tuhle chvíli je mi jedno, že vidím kulový. Dík, lásko."

*** *** ***

Chester

Když začne poklidně oddechovat, potichu se vytratím, abych sklep zamknul a vydal se konečně hledat toho chytrolína, který má čím dál blbější nápady. Zaklepu na dveře od jeho ložnice, a když mi otevře, už podle mýho pohledu mu musí být jasné, proč tu jsem. „Chci s tebou mluvit," řeknu klidně a dávám mu tak najevo, že to nechci řešit v závěsu s Desire.

„Chazzy, budeš … klidný?“ hlesne obezřetně a pohledem spočine na černovlasé dívce, toliko podobné Di, která houpe v náručí Saniela.

„Byl jsem snad někdy jiný?" poušklíbnu se, ale když vidím, jak se na mě dívá, uchechtnu se. „Mám snad rudé oči? Nemám. Tak dělej. Nechci tam Di nechávat dlouho samotnou."

Vysoký blonďatý upír pokrčí s pohledem na Desire rameny a zavře za sebou dveře, zatímco vyjde ke mně na chodbu a rozhlédne se, jako by snad hledal svýma modrýma očima nápis: Exit. „Tak o co jde?“

„Můžeš mi říct, proč jí teď cpeš do hlavy takové nesmysly, jako že už nikdy nebude vidět a že se musí stát upírem, aby viděla?" svraštím čelo.

Dick se rozohní. Rozhodí ruce a tvář se mu sevře obavou. „Kurva, četl jsem o tom..." zahučí nevrle. „Taky nejsem rád a… A souhlasím s tím, že to všechno děláš jenom ty!" Dloubne mě provokativně pěstí do hrudi.

„Co dělám já?" zavrčím a cítím, že ještě chvíli a ty oči mi rudnout začnou. „Přece víš, jak si všechno bere, není jí teď dobře a ty jí to tímhle vážně neulehčuješ, takže ti zakazuju cpát jí něco takového do hlavy. Je těhotná, tak na to, do hajzlu, mysli!"

„Ubližují jí jenom kvůli tobě!“ vyhrkne Dick a obrní se proti mně, jako bych ho každou chvíli měl chytit za tu bleděmodrou kostkovanou košili a vymlátit z něj duši. „Jsem toho názoru, že za to může nějaká upírka, která po tobě jede. Kdybys s nima tolikrát nespal a nehrál si na machra, nemuselo být Di teď tolik ubližováno! Já vím, že je těhotná, ale přijde mi, že ty to nevíš! Kurva, málem jsi jí zabil, Mike mi to všechno řekl, nepřijdeš si maličko šílený?!" Vjede si do vlasů, jako to dělá vždycky, když je s myšlením v koncích a je nervózní jako pes.

Působí to na mě, protože Di má stejná gesta, když je ve stresu a já přemýšlím, jestli to nemůže mít co dočinění s tím, že jsou tak duševně propojení. Ta zmínka o noci, za kterou bych se sám nejradši protnul kůlem, mě odzbrojí – neovládnu se a drapnu za límec u košile. „Drž hubu! Takže tohle je tvůj názor? Co všechno jsi jí ještě nacpal do hlavy?! Já s nikým nespal, do hajzlu, tak mi tu neříkej, co jsem měl nebo neměl udělat!"

„Kurva, ovládej se!“ vyjede po mně syčivě a tupě se mi zadívá do očí, které mám zářivě rudé. Drápy se mi zaryje do ramen. „Copak tobě nedochází, že po ní jde někdo jen proto, že je s tebou?!“

„Já se ovládám dokonale," ušklíbnu se, zatímco ho svírám pod krkem a baví mě, když vidím, jak zoufale se snaží bránit. Jako grant ho pustím. „Takže co? Mám se s ní rozvést a vehnat ji tobě do náruče nebo co?" ironizuju.

„Nedej bože! Ne, samozřejmě, raději ji nech, ať ji někdo týrá a pak ji sám znásilňuj. Tak ti to přece dělá nejvíc dobře, že? Jako Nad-upír nejspíš potřebuješ její bolest, násilí páchané na jejím těle a když ti to nestačí, sám si ji zmrzačíš podle svýho!" zavrčí zhnuseně a chytí se za čelo. „Promiň… Já… Jsem úplně v hajzlu. Mám v sobě tu její bolest a nejsem schopný…“

Drapnu ho pod krkem dříve, než se vykoktá a hrubě ho přirazím ke zdi. Vztek se mnou lomcuje, protože se dotknul citlivého místa. „Přestaň se do nás srát, ti říkám. Jednou jsme manželé, takže si svoje problémy vyřešíme sami. Nepotřebujeme takového radílka, jakým jsi ty! A jestli se podle toho nezařídíš, tak ti přísahám, že se ti moje reakce vážně líbit nebude!" zavrčím mu do obličeje, zatímco ho probodávám nenávistně zúženýma očima. Samozřejmě to tak nemyslím, ale už ho mám plný zuby a jeho zmínka o tom, že jsem ji dokázal tak moc ublížit, mi zatemňuje mozek.

„Kdybychom to všechno nechali jenom na tobě, tak už je dávno mrtvá..." vydechne z posledních sil a koulí podivně těma svýma blankytnýma nevinnýma očima.

Ještě víc ho přirazím ke zdi... a pak ho pustím. „Nestojíš mi za to," ušklíbnu se pohrdavě a otočím se na patě k odchodu. I bez něj vím, jak moc seru věci, a nepotřebuju to pořád dokola vmetávat do ksichtu! Zvláštně ne od jeho dokonalé existence!

Líbí se Ti pouto, které mezi sebou Di a Dick mají?

Chápeš Dickovo chování nebo něco není v pořádku?

Děkujeme za komentáře!

Chensie a Wish

Autor: Chensie (Shrnutí povídek), Wish, v rubrice: Povídky » Na pokračování