OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Slunce v žilách - 38. kapitola

01.11.2012 (17:00) • Chensie, Wish • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 556×

38. kapitola

Chester

Sedím v barevně nesladěném sklepním bytečku, kde mě bodá do očí každý hloupý odstín a vnímám Diin dech, který mě uklidňuje. Moje Maličká tiše spí a mně se, zatímco ji pozoruji, hlavou honí samé nepříjemné a hruď stahující myšlenky. Vyrojily se tam po nemilém setkání s Dickem, který je z toho propojení, které s Di má, tak labilní, že nerozezná svou pravou ruku od levé. Netuším, zda se mám vůbec snažit myslet – přemýšlet o tom, jak bych svou ženu i děti od toho všeho ochránil, protože Dick v tom zásadním měl bohužel pravdu. Pokud by to nechali všechno pouze na mně, nejspí by to skutečně dopadlo mnohem hůř.

Di si dlouze povzdychne a trochu sebou ve spánku zamele.

Pohladím ji po vlasech a vnímám jejich hrubou strukturu, protože reagovaly na slunce podobně jako Diina pokožka. Jsou sešlé a spálené a já doufám, že můj jed to všechno napraví. Je vtipné, že zrovna Nad-upír se rozhoduje, jestli za sebe nechá rozhodovat většinu… Sám chci mít všechno pod kontrolou, ale v tomhle případě to asi nejde. Paradax. Kdyby ji to mělo ochránit, tak svoje ego klidně pokořím. Nebylo by to ostatně poprvé…

*** *** ***

Sedím v křesle a dívám se, jak se ostatní ošívají a čekají, co se bude dít. Když jsem naposledy všechny svolal, bylo to proto, že jsem jim oznámil, že jsem jiný… že jsem horší a budou tu platit mé názory a pravidla. Ale teď je tomu právě naopak. Chci – musím naslouchat jim, abych pomohl své rodině.

Cristoball sedí na pohovce a pozoruje otcovským hrdým pohledem Vinnie, která si hraje se psem u jeho nohou. Co chvíli střelí očima ke mně, je napnutý, jako by čekal, že snad vyskočím a něco provedu.

Dick otáčí jako šílený stránky knihy Slunce v žilách a co chvíli se chytí za hlavu, jako by mu ji přeťal blesk ve dví.

„Dicku, miláčku…“ Desire mu jemně položí ruku na rameno, zatímco stojí u křesla, kde sedí blonďatý rozechvělý upír. Natřásá v náručí malého Saniela, který je ze všech dětí nejklidnější a nejspokojenější, čímž nápadně připomíná samotného Oskara.

Mia sedí na zemi, opřená o Mikeova kolena a pozoruje děti, které si hrají s hračkami.

Charmed co chvíli bací Draka nebo Baltazara plyšovou hračkou.

Angela sedí na pohovce a povídá si s Vinnie, která je zas zmalovaná, i když má na sobě šatečky, které by spíše slušely čtyřleté holčičce.

Dlouze si povzdychnu. Tohle bude zajímavé… „Chci se s vámi domluvit, jak... postupovat dál. Jelikož podle některých…“ Očima střelím k Dickovi. „nejsou moje rozhodnutí ta nejlepší, rozhodl jsem se, že to uděláme podle toho, na čem se shodne většina, takže pokud máte svůj názor na to, jak Di vynechat z toho všeho, co se tu děje, tak... do toho." Přejedu se všechny pohledem. „Já se tomu... podřídím," dodám ne zrovna ochotně a čekám, až se do mě pustí.

Všemi to jenom zašumí, jak jim padne čelist.

„Diana o tom ví?" ozve se Ball a já zavrtím hlavou.

„Ježíši Kriste! Nemůžeš se mojí sestry jenom tak zbavit!" vyjekne Desire a chytí Dicka jednou rukou kolem krku, zatímco druhou si k hrudi vine malého.

„Nezbavuje se jí, Des...“ řekne jemně Dick a přejede prsty po její paži.

„Chce jí pomoct, ty vole.“ Protočí panenky Mike a rukou zašátrá u svých kolen, takže mi dochází, že pro jistotu se dotýká svého samostřílu.

„Navrhoval bysem, aby sis zase zahrál na kinga a ukázal všem, že je to jenom vobyčejná kořist, že ti na ní nezáleží... Taková šaráda, víš? Když se s ní rozejdeš jakoby, tak si myslím, že po ní stejně půjdou, protože si budou myslet, že se k ní vrátíš. Nejsou to kreténi, že jo…" ozve se přemýšlivě Ball, zatímco Vinnie svými dlaněmi zacpává uši.

„Souhlasím s Ballem... Ty vole, udělej ze sebe zmrda upíra, co je pro něj Diana jenom kořist," přikyvuje rozohněně Mike a náhle má samostříl na klíně.

„Když vezmeš v potaz to, jak je na tobě závislá... Potřebuje tvou krev, tvůj jed i přítomnost, tak je to asi nejshůdnější nápad. Můžeš ji vodit všude sebou a ještě ji chránit a přitom mezi upíry hledat ty, kteří jí ubližují. A po obyčejné kořisti, která pro tebe nic neznamená, nikdo nepůjde... Jsou bezcenné," ozve se ve dveřích Zachary, který právě vešel. Svlékne si nepromokavou černou bundu a posadí se k Angele, přestože je celý mokrý a z vlasů mu do čela kape voda.

„Přesně,“ přikývne přemýšlivě Dick, jako by byl zas na chvíli ve své kůži.

Polknu, protože si představím, jak moc bude pokoušená stránka Nad-upíra, kterou mám jen chvíli, a kterou ještě neumím ovládat tak, jak bych chtěl. Nejsem nadšený z toho, že bych to v sobě měl podporovat, i když jen navenek. Dřív bych z toho strach neměl, ale teď... po naší svatbě... po tom, co se stalo a tom, co jsem Di dokázal udělat, si sám sebou nejsem jistý a trochu se toho obávám. Přesto na to kývnu. Musím to zvládnout. „Dobře, pokud si myslíte, že to je nejlepší řešení, tak... jí to řeknu a připravím ji na to..."

„Di to zvládne. Už jste na jiné úrovni…“ hlesne podpůrně Dick.

Mia se na mě usměje. „Bude k tobě vzhlížet a milovat tě a ty se budeš tvářit, jako by ti jenom patřila. Tahle role vám fakt půjde a navíc se od tebe nemusí hnout ani na krok. Tohle bude lepší, než ta její předstíraná smrt, protože ji budeš mít pořád pod dohledem.“

„Jo, Diana tě potřebuje, když teďka nevidí.“ Přisadí si Angela, zatímco pokukuje po Zackovi a choulí se u něj.

Přemýšlivě přikývnu. „Zkusíme to takhle. No, tak to je všechno, co jsem vám chtěl říct. Jestli jste už nic nechtěli, tak…"

„Já vím, že to je mimo téma, ale chtěla jsem se zeptat, co ta rozlučka," ozve se Angela koketně a olízne si rty namalované rudou rtěnkou.

„Jaká rozlučka?" zajímá se Dick.

„No, domlouvali jsme se, že bychom Vinnie den před svatbou udělali něco jako rozlučku se svobodou. Samozřejmě všechno počestně," dodá rychle a probodne Cristoballa pohledem.

„Tak to by si ji potom zasloužil i Cristoball, ne?" uchechtnu se a jmenovaný odfrkne.

„No jasně. S tím se počítá," přikývne Angela.

„Pro mě za mě. Pokud s tím souhlasí Vinnie i Ball, tak proč ne. Jen to někdo řekněte Dexovi, nejspíš pořád ještě truchlí," usměju se a kouknu na Dicka a Cristoballa, který se úplně nadšeně netváří.

„Ty vole, toho poseru taky? Nemám ho rači sejmout?“ Stoupne si Mike a hraně namíří nenapjatý samostříl ke schodům.

„Mám ráda, když stojíš,“ uchechtne se Mia a stiskne ho dlaní v rozkroku.

„Povím mu to,“ vyhrkne Dick, když Mike táhle hraně zasténá.

„Ale šecko v rámci mezí, jasný? Vůbec o to nestojí,“ zabručí nevalně Ball a probodne nás borůvkovým pohledem, zatímco hladí Vinnie po vlasech.

„Chazzy, padej. Di je vzhůru.“ Popožene mě Dick a nervozně mrskne knihou na stůl, div nevysype mističku s popcornem.

„Nezapomeňte informovat Dexe, aby se nám neutrápil,“ ušklíbnu se a nechám je tam plánovat detaily rozluček, zatímco projdu kuchyní směrem ke sklepu. Rychle ohřeju sklenici čerstvé lidské krve a sejdu po schodech; rád, že mám boty, protože by mě ten měkký koberec nepříjemně šimral do chodidel. „Jak ses prospala, Di? Nesu ti krev.“

„Fajn,“ zachrčí ironicky a prsty se zatne do prostěradla, když pevně stiskne víčka a pokouší se posadit.

„Pomůžu ti.“ Odložím sklenici, trochu ji nadzvednu a pod záda jí položím polštář. „Co ty popáleniny?“ starám se a oddaluji tak moment, kdy jí budu muset říct o plánu, na kterém jsem se s ostatními shodl.

„Ty si myslíš, že popáleniny druhýho a třetího stupně se vyléčí za pár dní? A víš, že jo? Je to už fajn,“ zazubí se na mě a na důkaz se pokusí protáhnout. Mírně usykne, ale už ji to zřejmě tolik nebolí.

„Ještě ti to namažu, ale teď vypij tohle," podám ji sklenici a čekám, dokud v ní nezmizí všechen její obsah. „Mluvili jsme o tom, co budeme dělat dál, aby... se už neopakovalo nic z toho, co se dělo poslední dobu a rozhodli jsme se, že v takové situaci bude asi nejlepší, když si budu hrát na bezcitného upíra a ty... na moji oběť," řeknu to všechno na jeden nádech a stejně jako předchvílí v obýváku, i teď čekám na reakce.

Celá se napne. „Hrát nebo…?“ zachraptí a její tvář nabere surové ironie.

„Samozřejmě, že to budeme jenom hrát,“ řeknu, abych ji uklidnil. „Nemusíš se ničeho bát. Já ti nebudu ubližovat,“ vydechnu zoufale, protože uvnitř sebe cítím její pocity a je mi z toho na nic. Ten strach se mi dostává do kostí a svazuje mě. Vím, že se bojí, ale nepřiznala by to.

„Jak to bude probíhat?" pronese chladně.

„Tak nějak jako... když jsem se vrátil po těch pár dnech, které jsem strávil u Nicka v domě..." zamumlám, protože se mi jen těžko mluví o minulosti, která díky mému neuváženému rozhodnutí byla taková, jaká byla... „Di, já vím, že se bojíš, ale... nemusíš. Já ani nikdo jiný ti ubližovat nebude," vzdychnu, protože i když se snaží tvářit statečně, tak já stejně přesně vím, co se v ní odehrává.

Drze se ušklíbne a mně zasáhne ostrá nedůvěra. „Já se nebojím, sakra! Nejsem srabík Dexík!“ prskne nabubřele a posadí se. Cítím, jak jí nitrem probije ostrá bolest, ale i přesto se odhodlaně zvedne. „Jdu za dětma,“ oznámí mi, jako by se nechumelilo. Chce, abych viděl, že je silná a nikoliv bezbranná, ale…

„Neblázni a lež," zavrčím zoufale a vtlačím ji zpátky do postele, i když se snaží bránit. „Přece jsem ti říkal, že sem děti vezmu. Musíš odpočívat a né dělat hlouposti. Di, já přece cítím tvoje pocity. Přede mnou nemusíš předstírat opak," pohladím ji po vlasech. Dřív mě tímhle možná balamutila, ale ty časy jsou už dávno pryč.

„Jo a co teda cejtíš?“ hlesne sarkasticky a soustředí se na pocit chladu a prázdnoty.

„Zbytečně se vysiluješ předstíráním něčeho, čemu stejně neuvěřím. To už tady jednou bylo, pamatuješ?" Narážím na náš první rozchod, který pro mě byl dost zásadní ránou. „Tenkrát jsem tomu uvěřil, ale teď už ne..." Zavrtím hlavou a ruku, kterou ji hladím, zase stáhnu.

Pocit samoty se prohloubí a spojí se s úzkostí tak silně, že si musím promnout hrudník.

„Víš, že… čekám tvýho následovníka. Potřebuju trochu klidu a bezbolestnosti…“ zamumlá nevinně a klopí oči.

 Ty její pocity mě ničí. Tak rád bych něco udělal... nějak jí ulevil a zbavil ji strachu a silného pocitu samoty, jenže… sliby v mém případě už dávno ztratily veškerou váhu. Je mi z toho hrozně, když z ní znovu cítím tu podivnou úzkost ze ztráty. „Nečekáš mého následovníka, ale naše dítě…“ řeknu tiše, když ze sebe začne dělat pouze inkubátor pro mého nástupce. Jenže takhle se na to já nedívám. Vlastně jsem se na to tak nedíval nikdy. „Jste pro mě všechno.“ Hlas se mi zabarví něžností. Pohladím ji po jemné kůži na podbřišku. „Já vím ,že to je těžké, ale... když mi budeš alespoň trochu věřit, všechno bude v pořádku. Ochráním tebe i děti a všechno se vyřeší..."

„Nemůžu… Já… Nemám teď sílu se bránit,“ zakňučí sotva slyšitelně a bojí se dávat přede mnou najevo svou zranitelnost.

„Nemusíme s tím začínat teď. Ty se potřebuješ dát trochu dohromady. Dáme tomu čas. Nechci tě tím ještě víc stresovat." Pohladím ji po ruce, zatímco proklínám sám sebe. Za tenhle její přístup si můžu sám, do hajzlu!

„Ne, vyřešíme to, co nejrychlejc. Začneme klidně hnedka! To, že nemám sílu se bránit, neznamená, že jsem slaboch. Pořád mám feromony a dokážu zabíjet," zavrčí ostře, téměř varovně, až se toho sama lekne.

Jako by mluvila s nepřítelem… „Di…“ Sklesle pozoruju, jak odhodlaně stojí a tápavě se dotýká zdi. Je tak drobná, stále tak dětská a nevinná. Má na sobě volnější černé kalhoty a šedé tričko, které jí ladí s očima – jsou slepé. Sežehnuté na troud, takže jejich barva je sivější a chladnější, než kdy předtím. Už je rozhodnutá. Jenomže to zatím vypadá, jako by spíš bojovala proti mně, a ne proti těm, kteří za tímhle vším stojí. „Dobře, jak chceš. Přestat s tím můžeme kdykoliv. Ale teď si lehni, namažu ti ty popáleniny."

„Zvládnu to sama. Staráš se o mě, jak o debila. Nemusíš mě, sakra, tolik rozmazlovat.“ Tápavě se znovu posadí a snaží se na nočník stolku nalézt mast, přičemž shodí prázdnou sklenku.

S povzdychem ji zvednu ze země, kde dopadla do měkkého koberce s velkým chlupem a postavím ji zpátky. „Vždyť na to nevidíš," namítnu a vezmu mast, aby ji nemohla nahmatat. „Buď hodná holčička a nezlob," vtisknu jí na rty rychlý polibek a pak jí začnu ošetřovat obličej. Pečovat o svou maličkou… Když u ní náhle ucítím cosi jiného než všechny ty negativní pocity, neudržím se a znovu ji lehce políbím na rty. Nevtíravě. Spíš se o ni jen tak otřu. „Taky tě miluju, pokud ten pocit patřil mně..." zašeptám jí do úst a věnuju jí ještě jeden jemný polibek. Pořád se na ni bojím sáhnout, proto se od ní snažím držet dál, i když mi to dává zabrat. Opravdu mi přijde, jako by byla celá z porcelánu a já bych jí mohl znovu ublížit. Paradoxně si teď nějak vůbec nedokážu představit, že bych s ní měl spát, i když bych ji tak moc chtěl…

Di se něžně ušklíbne a skloní hlavu. „Chci se projít… Nebejt tu, jak v base. Pudem na procházku? Ale rači v noci, jo? Sakra, mám děsnou alergii na sluníčko! Potřebuju vitamín B!“ uchechtne se a snaží se nepoddávat stresu, čehož si moc cením.

„Můžeme jít kamkoliv. Venku je tma, ale... jak moc tě to ještě bolí? Pokud to začíná být jenom citlivé, tak … ti pomůžu se oblíknout a můžeme vyrazit."

„Počkám, až to zaschne a oblíknu se sama, sakra.“ Dá si ruce křížem přes hruď a vypne vzdorovitě prsa.

„Přinesu ti nějaké oblečení," povzdychnu si a zvednu se, abych se po pár minutách vrátil s plnou náručí a zjistil, že už se stačila přemístit k jednom z křešel. „Proč nepočkáš na mě?" zeptám se se vzdychnutím, ale je to spíš taková řečnická otázka, protože ona je pořád stejně nerozumná jako dřív. „Tak si sedni, oblíknu si tě," usměju se a nasměruju ji do křesla, aby si nesedla vedle.

„Já to zvládnu. Oblíknu se sama. Sakra, nech mě se oblíct!“ Těmito větami mě častuje celou dobu, kdy ji převlékám.

Hraju si s ní jako s panenkou a ona nepokrytě zuří. „Nenávidím nesamostatnost, ale bez tý zasraný slepecký hole to prostě nejde! Přestaň, sakra!“

„Proč? Mě to náhodou baví," směju se její snaze odstrčit mě od sebe a zvládnout všechno sama. „Jsi taková... bezbranná a... nevinná," zavrním jako kocour a políbím ji na ucho. Pobaveně se rozesměju, když sebou nasupeně trhne, abych jí potom pomohl do bot.

„Já ti ukážu, jak jsem bezbranná! Zahraju si taky na drsnou upírku a kousnu tě do zadku!“ prská nabubřele, přičemž já zadržuju smích. Po slepu se tápavě snaží dostat ke schodům, zatímco kolem sebe nejistě šermuje.

„Stejně tě budu muset vzít do náruče jinak..." nedořeknu a rychle k ní přiskočím, abych ji zachytil, protože zakopne o schod, „...jinak to dopadne přesně takhle," usměju se a jako pírko si ji lehce nadhodím do náruče.

„Sakra, já nic nevidím! Chci na zem! Nesnáším vejšky!“

„Nelíbí se ti u mě? Ale vždyť tě jen držím..." nerozumím té její reakci, ale když vyjdu po schodech nahoru do kuchyně, postavím ji zpátky na zem, aby kolem sebe mohla znova tápat, když po tom tak touží.

„Nelíbí se mi, když jsem ve vzduchu a nevidím…“ zabručí a poupraví si kapucu černé mikiny, která jí dělá ještě drobnější.

„Bude to chvíli trvat, ale jedem by se to časem mělo srovnat. Zatím holt se musíš pokusit najít oporu v tomhle…" vezmu ji za ruku a začnu jí postupně ukazovat, co kolem ní je, aby zjistila, kde se přesně nachází, a mohla si kuchyni vybavit alespoň v duchu.

„To je mi teda útěcha!“ prskne ironicky a sama začne slepě objevovat kuchyni a pomalu se odebírat k obývacímu pokoji, zatímco šoupe nohy krok sun krok. „Děti jsou u Mii?“

„Jak jinak.“ Sleduju, jak se div nepraští o zeď do čela, když má ruce namísto před sebou po stranách. „Dej mi ruku a hned to půjde všechno rychleji,“ nabízím ji, i když mi je jasné, že toho nevyužije, protože je paličatá. Musí za každou cenu překonávat překážky sama.

„Klídek, Nad-upíre. Já potřebuju pomoct leda s orgasmem,“ uchechtne se sarkasticky a narazí do vysokého štíhlého upíra, který je mezi námi jako rozhledna.

Ball se tváří chladně a potěšeně si prohlíží mou Maličkou. „Ahoj Di, jsem rád, že si ze mě zase děláš boxovací pytel.“ Pohladí ji přátelsky po vlasech.

„Uhni, pedofile,“ ušklíbne se zostra moje Šťastná krev.

Ball si povzdychne, zavrtí hlavou a odstoupí, zatímco pohlédne ke mně.

Pokrčí rameny. „Di se rozhodla, že chce jít na procházku, ale tímhle tempem se ven nedostaneme ani za měsíc," vysvětluju Cristoballovi s poušklíbnutím. „Tak co? Jak jste se domluvili na tý rozlučce?" zajímám se, protože o Di nemusím mít starost. Ta se bez mého vědomí daleko nedostane.

„Nechci žádnou rozlučku,“ zavrčí pronikavě Ball. „To Mike furt plánuje nějaký štětky, sex a perverzní orgie.“

Di se před námi se zakopáváním pomalu přesouvá do obýváku, kde s usyknutím končí na zemi. Zakopla o hračku, kterou tam nechal Baltazar. Jakého si plyšového netvora. Tvrdě dopadla na lokty a v očích se jí perlí slzy. Je vyděšená…

„Ten to teda rozjíždí ve velkém stylu," zasměju se. „Zkus se zeptat Angely a Mii, ty by se nám určitě o představení postaraly, i když...," zarazím se, „...u Angely si už nejsem tak jistý," připustím, když si vybavím rozhovor se Zacharym, a skloním se k Di, abych jí pomohl na nohy a rukou jí zajel na podbřišek a klidnil malého, který je v šoku. „Tak a konec takovýmhle zkouškám. Doufám, že ti už konečně došlo, jak moc můžeš ublížit sobě i malému, a konečně mě k sobě pustíš," šeptnu ji do ucha.

„Jeden maličkatej pád a ty z toho děláš, jak kdybych si zlomila vaz. Počítám, že to bude bolet, ale to přežiju. Jenom kdyby malej nebyl takovej cíťa.“ Svraští čelo. „Bude mít vojnu!“ rozhodne se zamyšleně a kouše si spodní ret.

„Ano, tentokrát to byl malý pád, jenže příště už nemusí," poučím ji, protože ona se chová, jako by si rizika vůbec neuvědomovala. „Malý reaguje na všechno, co se tě týká, a když jsi ve stresu, nepřidává mu to…“

„Je přecitlivělej, jak holka, sakra! Ať si zvyká! Život není žádnej med!“ Rozhodí vědoucně ruce.

„Holt je po mamince, nemůžeš mu to mít za zlý," pousměju se a stáhnu jí tričko a mikinu, kterou jsem na ni navlíknul.

„Já nejsem citlivka!“ zavrčí ostře.

Chytím ji za límec, když se ke mně otočí zády a snaží se postupovat dál. Trochu si ji nadzvednu, takže po chvíli pokusů, kdy nechápe, proč se nemůže dostat z místa, se zarazí.

„Sakra, chovej se, jak dospělej a pusť mě.“

„Ty se začni chovat jako dospělá. Přece nechceš naše dítě nějak ohrozit," svraštím čelo, protože je jak malá.

Smutně svěsí ramena.

„Tak kam bys ráda?“ Dovedu ji k pohovce a donutím ji posadit. Kupodivu se nebrání. „Létání bych ve tvém případě neriskoval, aby se ti zase neudělalo špatně…“

„Copak někam letím? Vždyť trčím tady, sakra…“ Trpitelsky si postěžuje. „Máme televizi?“

„Ne, nemáme,“ řekne Ball a zarazí se.

„Škoda, chtěla jsem se koukat,“ povzdychne si smutně a ironicky vyvalí oči, až se nám objeví úsměv na tvářích. „Máme hlad…“ špitne mi do ucha.

„No, tak mě kousni. Pořád chceš všechno zvládat sama, tak snad najdeš to správné místo," zlobím ji.

Kousne mě několikrát dosti hrubě do špatného místa. „Nemůžu to najít…“ hlesne nevinně a v očích jí tančí ohnivé plamínky.

„Uděláme to takhle." Přejedu si po zápěstí a dám jí ho k ústům. „Jinak bych to taky nemusel přežít," zašklebím se a sleduju, jak se na mně spokojeně živí, když mi Cristobal náhle položí ruku na rameno.

„Chazzy?" řekne, a když se na něho tázavě zadívám, kývne směrem ke dveřím.

Otočím se jeho směrem a uvidím ji. Do hajzlu, ta mi tady teď scházela! Pomyslím si v duchu a nasadím nepřístupný výraz. „Co tady děláš?" Povytáhnu nenadšeně obočí a ztrátím se ve změti strachu a paniky, která mě celého zahltí. 

Troufneš si tipnout, kdo přišel? :o)

Děkuji za komentáře. 

Chensie ,o)

Autor: Chensie (Shrnutí povídek), Wish, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Slunce v žilách - 38. kapitola: