Slunce v žilách - 39. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Přišla návštěva... Noví úhlavní nepřátelé, kteří se stanou potravou další dílů a té temné ironie, která opřádá děj.

08.12.2012 (12:00) • Chensie, Wish • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 585×

39. kapitola

Diana

Tápavě se dívám před sebe a vidím leda tak hovno. Cítím vedle sebe Chestera, tisknu se k němu bokem a v hlavě se mi ozývají jakési hluboké nádechy a výdechy.

Dýchej, Di… ozve se mi v mysli Dick a mně dochází, že to rádoby dýchání měl na svědomí on a podvědomě mě nutil vtahovat chladný vzduch do úst.

Vedle mého Nad-upířího manžela je všechno ledové, jako by on sám byl obrovský kus ledu, a ochlazoval cokoliv, co se objeví v jeho blízkosti. Jenže ten chlad, který cítím, jde zevnitř mě a je to strach, protože absolutně netuším, kdo právě teď stojí ve dveřích a udělal tu takovej vítr.

„Přišla jsem se podívat, jak se daří…“ Nechápavý hlas je plný něhy a měkkosti, jakou jen upír ze sebe dokáže vydolovat. „Ona není – není mrtvá?“

Několikrát zamrkám. Musí jít o někoho z karu, musí jít o dívku, protože hlas je i přesto všechno vroucný a stydlivý.

„Nemusela ses obtěžovat, všechno je v pořádku.“ Chester je strohý a chladný. A rozhodně nevysvětluje zázrak – jak to, že jsem, sakra, ještě naživu!

Těžce dýchám a snažím se tvářit tak, jako že neexistuju.

„Myslela jsem, že je mrtvá..."

Cítím, jak se někdo posadil vedle nás a Ball to není, ten podle všeho stále sedí po mé pravé straně v křesle. Ale ten nově příchozí se snaží tlačit k Chesterovi s ještě větší vehementností, než já.

„Jak vidíš, tak není. Přece bych nenechal zemřít svou nejoblíbenější oběť, když čeká mého následovníka.“

Zní tak nadřazeně a chladně jen proto, aby tě ochránil. Milujeme tě, to přece víš.

Jo, sakra. Nehnu ani brvou, když cítím její vůni. Myslím, že vím, o koho jde… O tu obyčejnou upírku s hnědými řídkými vlasy a velkýma kravskýma očima. Jela po Chazzym, jako slepice po flusu… Patřila k Nickově partě. Tam, kde byl Joe, Bianka, ona a další děsiví bezduší. Potlačím třas.

Nemysli na to. Tohle je jen ta jedna… Jen Abs.

Sakra, přišla bych na to sama, kdyby mi pořád nelezl do hlavy. Bezmocně skloním hlavu a polknu, zatímco se ve mně rozšíří nechuť.

„Ahoj Abs." Vnímám, jak se Dick nahýbá blíž. Nejspíš si s ní podává ruku a usmívá se tím svým frajerským úsměvem, zatímco mrká andělsky modrýma očima.

Zamračím se. Nelíbí se mi, že jí leze do řiti.

„Ahoj…“ hlesne Abs tiše a Chester pohne rukou.

Určitě ho ta pipina pohladila!

Sakra, to ho musí všichni ošmatlávat? Copak nechápou, že to je můj manžel a ne výstavní kára? Nechám se Chesterovým pevným dotekem přivinout blíž natolik, že mu sedím na klíně a čelem se mu opírám o hruď.

„Chtěla jsem tě povzbudit, když jsem si myslela, že ona už neexistuje. Pozvala jsem…“

V tu chvíli se ozve rána, jako by někdo vypálil salvu – přitom nejspíš jen někdo velmi prudce rozkopnul vchodové dveře. Okamžitě mě zahrnou hlučné a nervózní myšlenky, které nepatří mně, ale Dickovi. Jsou natolik hlasité, že nejdou přehlušit a já chvíli konsternovaně vnímám jeho zděšení, aniž bych tušila proč.

„Tohle jsou upíři, se kterými teď žiju. Upíři, tohle je Chester. Vyprávěla jsem Vám o něm.“

Dick si utřídí myšlenky a já cítím jen, jak doutnají uvnitř něj jako by stačila zas jen maličkost, aby vybouchly a pohltily mě.

Dicku, sakra, drž se! Řekni mi, kdo to je? Kolik jich je? Co se děje?

Všechno je fajn, Di. Ten bezbarvý mdlý hlas mi napovídá, že nic není v pořádku, ale naopak jsme v pořádným průseru.

„Pozvala?“ Chazzyho prsty mi začnou bloudit po zádech. „Vidím, že si dovoluješ víc, než bys měla." Nejspíš má rudý oči, který mu svítí jako majáky a on jimi propaluje ty nově příchozí. Představuju si je, jako houfec úlisných přísně vypadajících Nicků v černém kvádru, které vždycky nosil.

„Takže ty jseš Oskarův nástupce?" Ten hlas nedovedu nikam zařadit. Nejspíš toho upíra neznám, ale on znal mého Oskara…

Jak tvého?

Jemu nic neunikne ani v největším ohrožení života! Mého. Všechno je moje. Tečka.

„Jsem lepší než on,“ zavrčí Chester rázně a hrdě, až mi po zádech přejede mráz a všechny myšlenky mi na chvíli vypadnou z hlavy kamsi do postraního šuplíku, kde je později vystrachám. Můj manžel má pravdu. Je lepší, je nejlepší.

Ale houby. Chazzy je máčko, tak si nic nenalhávej. Největší dravec jsi ty, miláčku.

„Dicku, vyndej něco k pití." Udělá si z mé první lidské lásky sluhu a nejspíš se tváří, jako ten nejdůležitější a největší zmetek na celém světě, zatímco mě k sobě pevně vine v náruči.

„Lepší než on? Nevšiml jsem si, že by si Oskar někdy svý domácí mazlíčky choval na klíně," pronese líně další hlas, tentokrát chraplavý, unavený – jako by očekával něco lepšího a právě teď je bytostně zklamán.

Sesunu se nenadšeně Chazzymu k nohám, ovšem tak, abych se k němu mohla nejvíc tulit.

Šikovná…

A Ball si dlouze odkašle. „Obsloužíme vás. Kecněte si.“

Poznávám, že začínají hrát. Mia hrát nebude, ta hlídá spolu s Mikeem lidi a děti, ale ostatní...

„Máš to tu hezky zařízený." Tenhle si šlape na jazyk, jako by měl v puse ne špičáky, ale kly.

Cítím zvyšující se chlad, jak si sedají kolem na pohovku a křesla a Dick s Ballem lítají a obsluhují. Nalévají chlast a krev…

„Dává ti šťastnou krev?" zavrčí kdosi chtivě.

„Jinak bych ji tu netrpěl," zasměje se můj manžel a já potlačím škleb.

Jen to hraje, broukne nevinně Dick a já ucítím jeho vůni, která se kolem mě na chvíli přátelsky rozprostře.

Stejně mu za to nakopu zadek, hlesnu posmutněle.

„Oskar byl sice vysoký level, ale v některých věcech naprostý amatér. Možná kdyby to s domácími mažlíčky uměl, dočkal by se také svých následovníků a nemusel by své řemeslo učit každého prašivého upíra," hlesne šklebivě a kopne do sebe vodku, kterou mu Dick nalil, zatímco mu nejspíš naznačuje, že chce další.

„Máš vlastní následovníky?" Hlas je téměř pobožný.

Upíří obvykle své děti nějakým záhadným způsobem zabijí ještě před narozením nebo s nimi nevydrží.

„Samozřejmě. Jak jinak předat dál ty nejlepší geny a postarat se o to, aby mezi upíry byli jen ti nejlepší," mluví s nimi jako s absolutními imbecily. Ponižuje je a hraje si na kinga. Dává jim najevo, že o jejich kvalitách si velké iluze nedělá, zatímco já raději mlčím a šoupu nohama.

„Máš nějaký schopnosti nebo jenom takhle blbě kecáš?" zavrčí kdosi uštěpačně a projde kolem mě tak blízko.

Cítím, jak se ke mně sklání, očichává mě a zvedá se mi z toho žaludek.

„Na tohle jsem dost háklivý!“ Chester ho ode mne rázně odstrčí, až slyším zaškobrtnutí.

„Na co?“ uchechtne se upír zleva.

„Na to, když někdo zpochybňuje moje kvality a sahá na něco, co je jenom moje!" sykne výhružně můj Nad-upír.

Představuju si ho, jak teď majestátně sedí rozvalený na pohovce a oči mu rudě září jako varování, že brzy někdo přijde k úrazu a to právě jeho vinou. Protože velký zlý Nad-upír je citlivka a nikdo se ho nesmí dotknout.

Ale běž ty… Chazzy není citlivka, jen je mírně degenerovaný. Uchechtne se v duchu Dick a já cítím jeho vůni, jak kolem mě projde.

Je to jako by se do mě dostal svěží vzduch. Jako země po deští, když za obzorem se snáší duha…

Takhle ti voním? Nevychází z údivu.

„Do prdele, ty jseš Nad-upír..." vydechne kdosi naprosto úzkostně a urychleně se zvedne z pohovky, na které vedle nás seděl.

Jo, takhle mi voníš… Přikývnu s úsměvem a pobaveně poslouchám, jak se všem rádoby upírkům zhoršilo dýchání a mají bobky.

Jak ti voní Chester?

Zamyslím se. Mimo to, že voní jako sama noc má ještě takovou intimní vůni zamilování a když chci jíst, tak se ta vůně proměňuje… To mi pak voní jako kuřecí čína. Což bylo moje nejoblíbenější lidské jídlo.

Dick pobaveně vyprskne, až se na něj nejspíš všichni podívají, protože se rozvibruje.

„Jseš tak blbej, že si myslíš, že bychom mu sloužili jen tak, kdyby byl jeden z nás?“ odfrkne znechuceně Ball. „Je nejsilnější! Nejdravější bestie, co tu máme! My proti němu prostě nemáme šanci, a jestli si myslíš, že s náma zachází jako se sobě rovnýma, no tak to se kurevsky pleteš. Tenhle hajzl nám to dává pořádně sežrat. Jako upír jseš před Nad-upírem nižší stvoření… Takže já i Dick kmitáme, jak jeho děvky a dodržujeme pravidla, aby nás nechal na živu a něčemu nás přiučil.“

Cizí upíři souhlasně zamručí a já mezi těmi hlasy poznám i jakési ženské zajíknutí – Absino zajíknutí. Kéž by se chtěla třeba udusit sraženinou…

„I sluhy si musíš umět vybrat," řekne rozšaftně Chester. „Takže pokud se nechcete přidat k mým poddaným, támhle jsou dveře. Abs si zřejmě neuvědomila, že k někomu, jako jsem já, se bez pozvání nechodí, ale budiž jí to pro jednou odpuštěno. Ale víckrát bych to být vámi neriskoval," zahřmí a Abs se vedle něj nejistě zavrtí.

„Ukaž nám nějaký svoje umění…“ zaprosí jedovatý hlásek. „Máš u sebe tuhle Šťastnou krev, tak nám něco předveď… I když vypadá to, že jí dáváš zabrat dost, co?“

Mírně nafouknu tváře. Jsem sice popálená od opalování a možná vypadám, jak připálený řízek, ale vždycky mě dostane, když to dají takhle okatě najevo, gentlemani!

Přeháníš… Nevypadáš jako řízek. Spíš jako ohořelý kus sekané.

Zavržu zuby. Ty lichotníku! Pomyslím si ironicky a protočím slepé oči.

„Se mnou se rozkazovacím způsobem nemluví. Dej si na mě pozor. Mohlo by se ti totiž stát, že nějakou svou praktiku ukážu přímo na tobě, aby sis to mohl užít na vlastní kůži,“ zasměje se tomu můj manžel, jako kdovíjakému vtipu.

Máčko. Co by mu chtěl ukázat? Jak umí dělat na děti drsné obličeje? Nebo jak pije, jako vysloužilý alkoholik?

Dick mě tím pobaví. Nebo jaký má orální dovednosti… Jak saje jazyk a umí prstoklady v klíně?

Di! Zaječí mi cosi v hlavě.

Promiň, Dicku… To byl fór. Povzdychnu si a skloním hlavu, zatímco se opřu o Chazzyho koleno a lísám se u něj jako kočka. Uklidňuje mě jeho blízkost a ten dotek jeho kalhot mi prostě dělá dobře.

Fór? Takže není dobrý v posteli?

Sakra, to si piš, že je! Chester je pořádný sexuální prase. Postelovej guru!

To tak rád slyším… dostane ze sebe ironicky můj nejlepší kamarád a první lidská láska zároveň a nejspíš se snaží neprotočit oči a nešklebit se.

„Tak ti něco ukážeme my," rozesměje se kdosi a já najednou cítím, jak se zvedám ze země, aniž by mě někdo držel. Prostě jen tak… Samovolně si letím! Hlavou se dotnu stropu, žaludek se mi zvedne a obejme mě trýznivý sebestředný strach, až vykřiknu.

Nic se neděje! Snaží se mě klidnit Dick.

„Prosím!" zařvu a dám si komicky ruce před obličej, i když beztak vidím prd. Nic se neděje? Myslíš, že je normální, když se vznáším metr nad zemí? Sakra, Dicku, já nejsem heliovej balónek! Já jsem nelétavá upírka, sakra! To je proti přírodě! Dost! „Sakra, dejte mě dolů!“ A beznadějně jednou kopnu nohou do prostoru, protože je mi jasné, že jeden z upírů ovládá schopnost přenést levitaci na někoho jinéhou pouhým pohledem a tak mě drží ve vzduchu jako kus hadru. Když ucítím na své kůži protivný tlak a mráz, vyjeknu po druhé a cítím, jak tam, kde se mě to chladné cosi dotkne, mi začíná stékat krev a já lapu po dechu, jak mi hrůza svírá nitro. Protočím oči. Ty rány pálí. Myslím, že začínám ztrácet glanc. Už nevydržím tolik, co kdysi…

„Tohle je psychické mučení... Bez doteku takhle dokážu zabíjet," ozve se někdo hrdě, zatímco já se téměř dusím.

Jak šikovnej upírek! Zavrčím znechuceně. A že už byste ho, sakra, zpacifikovali a nakopali mu prdel?!

Promiň, byl jsem trochu v šoku…

Vážně?! Prsknu ironicky, když Chester sejme toho mučitele feromony a chytí mě do náruče. Díky jeho vůni se začnu uklidňovat a pomalu dýchat, zatímco se u něj tisknu.

Posadí mě na pohovku a odtáhne se.

Kam, sakra, jde?! Teď jsem přistála!

Jenom vyrovnat účty, ozve se sevřeným hlasem Dick a pohladí mě po vlasech.

„Už jsem řekl, že jsem háklivý na to, když někdo sahá na něco, co je moje!“ Ten hlas je hrubý, chladný a obsahuje tolik nenávisti a zla, až mi sotva dochází, že patří Chesterovi.

Ozve se tupá rána, jak něco – nebo někdo – dopadne k zemi.

„Dicku, přines mi kůl…“

Ústa mi padnou a já se znovu rozechvěju.

„A tohle se stane každému, kdo mě nebude respektovat!“ zavrčí temně a výhružně.

Do nosu se mi dostane prach a já se rozkašlu, zatímco se snažím stírat si slzy, které mi i proti mé vůli stékají z očí. Když uslyším kroky a cítím kolem sebe vztek, začnu na pohovce couvat a třást se. Krev mi palčivě vytéká z ran, jak kdyby mi je někdo polil svěcennou vodou.

Místnosti se rozlehnou poplašené výkřiky a mně dochází, že skončil další život-neživot.

„Doufám, že teď už vám konečně došlo, že to myslím vážně. A teď vypadněte!“ Ta nenávist je nesvazující. Kdybych nebyla v šoku, ironicky bych si v hlavě sumírovala poznámky jako – že Chester snižuje stavy upírů. Nebo krátíme ceny, bereme životy. Přijdete s celým osazenstvem a odejdete s půlkou – likvidační firma Chester máčko zabiják.

No, vidíš, jak ti to jde… Usmívá se Dick, který slyší, jak se snažím dostat sama sebe ze strachu.

Chce to jen notnou dávku ironie a cynismu. Ušklíbnu se a vnímám, jak chlad v místnosti mizí a dusot se ztrácí ve změti uctivých rozloučení a bouchnutí dveří. Zůstává tu jen podivná studenost, která se zdá být téměř přátelská. Musím se tvářit vážně vyděšeně, když i Dick mi zašeptá do ucha:

„Tváříš se, jak kdybys viděla ducha…“

„A já přitom vidím úplný lejno,“ dostanu ze sebe rozechvěle a prsty si s usykáváním začínám přejíždět po bolestivé pokožce.

Slyším další tupou ránu – to nejspíš Chester odhodil kůl. Poklekne na kolena a jemně mě chytí za zápěstí, až mnou projede ten ostrý chlad. „Lásko, pomůžu ti…“

„Do hrobu?“ dostanu ze sebe zoufale.

„Nemluv hlouposti. Neboj se. Už je všechno v pořádku…“ Tiší mě a prsty mě lehce hladí po otevřené dlani.

„To sice je, ale kdo uklidí ten svinčík?“ ozve se pobaveně Ball, když mě Chazzy zahalí do feromonů a ta uklidňující dávka mi pomůže se zhluboka nadechnout. Úlevně se rozpláču a nechám své vnitřní démony a strach, aby mě dostali na kolena…

Autor: Chensie (Shrnutí povídek), Wish, v rubrice: Povídky » Na pokračování