OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Slunce v žilách - 40. kapitola

09.12.2012 (13:00) • Chensie • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 508×

40. kapitola

Chester

„Chazzy?" ozve se od schodů Dick, zatímco nakukuje do sklepa, kde Di přikrývám dekou.

Zašilhám kamsi ke dveřím a on mi naznačí, abych k němu šel. S povzdychnutím se zvednu a pár kroky se ocitnu u schodů, které jsou stále komicky potažené kobercem s vysokým chlupem a každý je jinak barevný. Jako upír jsem to kupodivu vnímal mnohem hůře, než jako Nad-upír. Když vím, že se to Di líbí a vytváří to v ní dojem domova, snáším tyhle výstřednosti téměř až spokojeně.

„Tím, že k ní přitiskneš čelo, jí nemusíš číst jen myšlenky, ale pokusit se jí ukázat to, co si tak moc přeje." Zadívá se na mě učeně a zakoulí světle modrýma očima, když na něj chvíli zírám, jak mentálně zaostalý.

Mírně zaskočeně se zeptám: „Ale jak…?“

„Vždyť víš,“ protočí oči, „všechno je o soustředění a síle vůle. Tak se snaž!" A zmizí. Vypadá hrozně. Všechny hrůzy, co se dějou uvnitř v Di, jako by se mu promítaly ve tváři.

Zamknu za ním a přilehnu si do její těsné blízkosti, abych ji k sobě opatrně přitiskl a jemně jí uchopil obličej do dlaní.

Nejistě mrká a ostrý cynismus z ní září téměř hmatatelně – čím vyšší dávka děsu, tím surověji moje maličká působí.

Chvíli se na ni dívám a pak se to rozhodnu zkusit. „Co bys chtěla vidět?" zašeptám, zatímco v mysli stále ještě pochybuju o tom, jestli něco takového dokážu. Hrůzy mi šly vždycky, ale tohle... tohle je na upíři část, příliš pozitivní věc. Třeba to díky tomu, že jsem Nad-upír nezvládnu.

„Tebe a děti,“ vydechne okouzleně a slepýma zakalenýma očima zírá před sebe.

Pohladím ji po vlasech a přitisknu se k ní čelem, až sebou lehce trhne a propadne se do vědomí, kam se ji snažím dostat.

Pokouším se vytvářet obrazy naší rodiny. Z prvu mi to moc nejde a barvy se rozsvěcují jako lampy a zas a znovu zhasínají v nicotné tmě, avšak když se v naší společné mysli začne vyjasňovat, cítím její nadšení.

Víc, chci víc! Celá se chvěje a prsty mě hladí ve vlasech, zatímco se ke mně pevně vine.

To její gesto mi pomůže získat naději, že možná tahle snaha není tak zbytečná, jak sám sobě namlouvám. Možná je ve mně ještě dost velký kus lidské části, která mi v tomhle pomůže. Zavřu oči a snažím se co nejvíc soustředit na situaci, ve které by si mohla přát být. Představuju si nás dva na zahradě zalité sluncem, které nepálí a nezpůsobuje bolest, ale hřeje. Dvojčata si vedle nás hrají v trávě a já Di hladím po tváři, dívám se jí do očí a úsměvem reaguju na její překvapení z toho, že znovu může cítit příjemné pohlazení slunečních paprsků, aniž by to nám nebo dětem ublížilo. V představách si můžu vysnít cokoliv. Dokonce i něco takhle moc lidského. Jen doufám, že alespoň něco z toho spatří i ona.

Vykřikne zděšením a psychickou bolestí, jak v realitě, tak i v mysli. Slunce ne!

Urychleně změním slunce na měsíc…

Di si zakrývá oči a mračí se, krčí na orosené trávě, zatímco vedle nás se děti šťastně smějí. „Už je to fajn?“ vydechne a zvedne ke mně hlavu.

Přikývnu a nechám ji, aby se kochala pohledem na všechno. Pozoruje s rozpačitým úsměvem mou tvář a velice jemně se mě dotýká bříšky prstů, jako by se mě nemohla nabažit. „Chazzy!“ vykřikne šťastně a skočí mi kolem krku.

Cítím její vůni, vnímám její doteky a vidím ji před sebou náhle tak šťastnou a bezprostřední.

Prsty mi zaplete do vlasů a políbí mě. „Tohle… Sakra…“ Rozhlédne se kolem a do široce rozevřenýma očima se zaměří na děti. „Je to nádherný… Jako by to fakt existovalo,“ vydechne a několika kroky se přiblíží k dětem, které k ní zvednou hlavu s úsměvem na tváři. Zachvěje se a poodstoupí. „Jak to děláš?“ Jukne nevinně a klekne si, aby mohla mezi prsty promnout list šťovíku. Dokonce ho k mému překvapení strčí do úst a žvýká. „Je to tak… reálný, sakra…“ mumlá potěšeně, ale k dětem se kupodivu nehrne.

„Jenom ovládání myšlenek," řeknu spokojeně, protože když jsem s tím začínal, vlastně jsem spíš počítal s variantou, že vůbec nic neuvidí. Když vykřikla, překvapilo mě to. Změna ze dne na noc je sice opět v upíří rovině, ale alespoň ji to neděsí. Jen jsem jí chtěl dát pocit lidskosti. Risknul jsem to, protože jsem tomu nevěřil. Ale teď... teď si to vážně užívám. „Můžeme být kdekoliv a s kýmkoliv si jen budeš přát..." dodám, zatímco ve svých představách ji k sobě tisknu a konečně po takové době láskyplně líbám bez toho, abych se bál, že ji něco udělám, protože... co si nepředstavuju, to prostě neexistuje.

Di se ode mne po chvíli mírně zachmuřeně odtáhne a prsty sepne za mým krkem. „Tohle není realita.“ Zavrtí vědoucně hlavou jako malá holčička. „Tohle se nepočítá!“ Vytáhne se na špičky a políbí mě na nos. „Tohle je lepší…“ vydechne, když se ode mne odpoutá čelem a skousne mi ret, až cítím chuť jejího jazyka, kterým mi po něm dráždivě přejede. Znovu se ke mně přimkne a ďábelsky se usměje, než přiloží své čelo k mému.

Náhle se ocitáme na cestě lemované lípami. Lampy nám nad hlavami, stejně jako hvězdy a měsíc v úplňku, který má Di od naší svatby nejraději. Vzduch je svěží a všechno tak podivně klidné, až jí to nahání pod kůži lehký strach.

Di se přede mnou provokativně protáhne a jako by byla zas ve svém živlu, jako bych ji teprve měl unést… Zavedla mě na tu samou cestu, kde jsme se poprvé setkali.

Kde jsem se rozhodl, že si na ní smyslnu.Cítím, jak jí po páteři přechází mráz a příjemný strach se mísí s pocitem zamilovanosti. Tohle není ta obava, co ji děsí, ale naopak svádí – tuhle hrůznost si užíváme oba.

„Zase se tak krvelačně šklebíš…“ Skloní s uchechtnutím hlavu a zpod víček na mě lišácky zírá, zatímco jí duhovky svítí touhou a nadšením. „Sálá z tebe ta brutalita… Bezmezná touha po násilí!“ Rozhodí nadšeně ruce. „A jseš fakt sexy,“ zamumlá a bezbranně se usměje. Stává se z ní moje malá holčička… Moje nevinné stvoření plné citů a snivosti.

Miluji a operovávám tu její zpola bezbrannou stránku, která se občas projeví jako cosi nevinného a křehkého. S křivým úsměvem na rtech a nadřazeným výrazem se k ní pomalu přiblížím. „Vypadáš nějak moc klidně na to, že jsi potkala nejhoršího upíra ze všech," reaguju zašklebením na její toužebný výraz. „Copak nevíš, že takové malé holčičky jako ty, mají být už dávno v posteli?" Promnu v prstech pramen jejích vlasů a blýsknu očima, protože moje úmysly jsou jakékoliv, jenom ne nevinné.

„Vždyť jsem s tebou v posteli!“ prskne rozmařile a nahlas se šťastně rozesměje.

Tohle mi tak chybělo… Ten její smích a radost, která ji doslova naplňuje a rozsvěcuje jako lampion.

Dívá se mi pobaveně do očí a neskrývá své nadšení. Nejspíš ho nedovede skrýt, ani kdyby chtěla, protože mě stále hladově sjíždí očima podobně, jako já ji. Je mnou naprosto okouzlena, zamilovaná, čistá a moje… Hltá, když kolem ní chodím jako dravec. Jako predátor, který si vyhlídnul svou kořist.

„No, moc se na mě necul, poupátko. Možná by se vyplatilo povědět ti příběh o jedné stejně zlobivé holčičce, která tak dlouho pokoušela jednoho upíra, až s ním nakonec měla dva úžasný malý upírky a teď čeká třetího..." Zajedu jí dlaní na podbřišek, až se pode mnou lehce zamele a znovu jí z úst vyjde radostné zavýskání.

Přitiskne se ke mně a políbí mě téměř děkovně na rty, než se znovu propadneme do „našeho“ světa.

„Sakra, je mi tak fajn..." vydechne a rozhlédne se kolem sebe, jestli se okolí nějak změnilo. Vydá se ode mne a radostně poskakuje po cestě s pocitem, že už není sama… Opravdu se cítí šťastná a já s ní. Rozeběhne se vstříc pocitu svobody a nadšení.

Jsem jí v patách.

„Hej, Chazzy, ještě nikdy jsi mě nesvezl v autě! Já chci pořádnou káru!“ usměje se a neřestně blýskne očima.

Přistoupím k ní blíž. „Ještě jsem neudělal spoustu věcí..." Sklopím trochu hlavu, abych k ní pak zvedl jen oči a zašimral ji ve tváři rudým květem. „Neděkuj, vím, že se překonávám," uchechtnu se jí do úst, ve snaze zakrýt tohle gesto, a políbím ji.

Rozpačitě se usměje a zamilovanost se jí ve tváři objeví naplno, až mi to trochu vyrazí dech a upíra ve mně to doslova okouzlí, zatímco se mi sbíhají sliny. „Dáváš mi zeleninu?“ hlesne ironicky, ve snaze zlehčit atmosféru, ze které se jí podle výrazu podlamují kolena. Můj princ, proběhne jí myslí a já to slyším!

Je to jako bychom se konečně začínali chápat. Někdy je tak těžké říct některé věci nahlas a tohle je něco jako terapie. Líbí se nám to oběma a já si v tu chvíli pomyslím, že tohle nám možná může v budoucnu pomoct víc, než si myslíme. Za tu zmínku o zelenině ji stisknu v pase, až se smíchem vypískne. „Chtěl jsem tě pozvat na vyjížďku." Ukážu na sportovní auto, které stojí kousek od nás. „Ale nevím, jestli si tě místo těch kudrlinek rovnou nenaservíruju jako večeři!" Kousnu ji provokativně do krku.

Vyvlékne se mi a drze blýskne očima, zatímco si prsty vjede do vlasů. „Nekoušeš, jseš člověk!“ Vyzdvihne se na špičkách a rázem vypadám jako obyčejný smrtelník, až se bouřlivě rozesměje. „Vypadáš legračně. Jak nějaká sušinka, když nemáš tu svou auru, špičáky, ani drápy!“ Vypočítává mi a vrtí přitom hlavou. „Asi tě takový nechci, sakra.“

A zas jsem v upíří kůži, protože ona mě miluje takového, jakým jsem.

„To já jsem člověk…“ vydechne okouzleně a přejede si prsty bez drápů po tváři, přičemž se šťastně usmívá a prohlíží si své nehty a růžolící se kůži. Jazykem si přejede zuby a s téměř výsostným nadšením shledává, že nemá špičáky.

Ona skutečně touží být zas lidská… Má tolik nesplnitelných přání – být člověkem a být s rodiči. Ani jedno už jí nikdy nemohu splnit a obojí jsem jí vzal. Slyším její bušící srdce a když se dotknu jejího zápěstí, doslova cítím tep a horkost kůže…

„Jak, že mě takového nechceš?“ Přitisknu to horké měkké tělo k sobě, zatímco se radostně směje. „Vypadám legračně?!“ zašklebím se na ni a pouštím hrůzu, ale jen proto, že vím, že ona se nebojí. „To jsi tedy přehnala. Sama sis pod sebou podřezala větech!“ Blýsknu temným pohledem. „Hezky nasedni do toho auta. Už se nemůžu dočkat, až si na tobě smlsnu!“

Di se ode mne odtáhne a hrubě mě kousne do rtu. Olízne mi pár kapek krve, jako by byla hladová. Na chvíli tím přeruší naši fantazii a já si až moc uvědomím hrůznou realitu. Že je pode mnou a slepá, zranitelná jako nikdy.

Sedím za volantem luxusního sportovního auta a pohledem se zabodávám do Di, která uvolněně sedí na sedačce spolujezdce a hází po mně vyzývavé pohledy.

„Já fakt žeru chlapy v rychlejch kárách!“ Protáhne se a užívá si, jak nám oběma vítr cuchá vlasy a ty její dlouhé lesklé havranní pramínky se proplétají a opřádají mě tou lehkostí a nevinností, která z ní při tom rozpustilém výskání čiší.

Motor hrubě přede a ulice nám ubíhá pod koly, aniž bych sledoval silnici. Je to nekonečná dálnice bez zatáček. Jako přímá a jednoduchá linka do šťastné budoucnosti bez překážek, kterou bych si přál. Existujeme jen my. Ty chmurné lípy u cesty. Měsíc a hvězdy nad naší hlavou.

 „A já zase miluju hlasitou hudbu!" Zajiskřím očima a pustím přehrávač na plné pecky. „Tohle mně chybělo. U nás je pořád tolik řevu, že..." odmlčím se s úsměvem a užívám to všechno. Je to jako dřív. Jako bych se vrátil do dob, kdy jsem byl člověk, a všechno tohle bylo součástí mého života. Skoro jsem zapomněl, jak skvělý pocit to je. Tady je všechno tak bezstarostné… „Víš, kam se vozí taková děvčata, jako jsi ty?" Zadívám se na ni z boku potutelně a zatočím na lesní cestu. „Vylákáš je na to, že se spolu budete dívat na hvězdičky a... ony je vlastně doopravdy můžou pozorovat, když při tom leží na zádech," uchechtnu se zvráceně.

Di zčervená a snaží se zamaskovat, že jsem ji tím uhranul. „Sakra, ty jseš zkaženej!“ Protočí oči a nedokáže potlačit, že se jí líbí, když jsem tak náznakově vulgární.

Zastavím a pozoruju ji, jak vystupuje z auta a se zářivým úsměvem se bez obav rozhlíží kolem, protože tady nejsou žádní násilní upíři – není tu nic, čeho by se mohla bát. Je to bezpečný svět, který bych si pro ni přál. Chytím ji za ruku a propletu se s ní prsty, když vystoupím a pomalu postupujeme k lesu, který se snažím formovat podle jejích přání. Mám je tu jako na dlani. Neexistuje tu smrt. Ticho neprotínají děsivé výkřiky bolesti. Ve vzduchu je cítit jehličí a všude kolem nás roste mech, borůvky a na stráních je sníh. Srnky a ptáci jsou tak blízko nás, že Di div nevypadnou oči okouzlením.

„Sakra, máš báječnou fantazii…“

Chce se mi namítnout, že to je její fantazie a já ji jen přetvářím do našeho světa, ale nechci ji tím zraňovat. Jen se usměju a vedu ji dál, abych se po chvíli zastavil u lesní mýtiny, ze které jde to nebe pokryté hvězdami doopravdy pozorovat. „Tak a teď si tě zkazím." Povalím ji do trávy pokryté rosou a zatvářím se jako ten nejzkaženější chlap na světě. „Nemůžu se udržet, když mám před sebou takovou nevinnou holčičku…" Přejedu jí rukama po těle, protože když jsme u těch myšlenek - tomuhle průběhu se prostě ubránit nedokážu.

Zářně se usměje a cudnost jí svítí z tváře, když mě hladí po tváři a vjíždí mi do vlasů. Něžně mě přitahuje k sobě k polibku, při kterém se mi jen otře o rty. „Ale tohle není skutečnost…“ špitne něco, co já si pomalu neuvědomuju, protože tady je všechno o tolik snažší. „Není to, jako když se s tebou miluju doopravdy.“

„No, to ano, ale…“ Svraštím čelo, protože ani teď se mi nechce přiznat, jak moc se na ni bojím sáhnout a o to víc si to teď užívám. „Nekaž mi to,“ zavrčím jí do drobných dívčích rtů a varovně ji kousnu. Líbáme se a dáváme si tak najevo všechny ty city a touhy. Nevím, kdy je mezi námi realita a kdy fantazie, protože Di se neudrží a líbá mě i v realitě, která má hořkou příchuť mého strachu – nechci jí ublížit. Je tak křehká... Ovšem tak moc se to prolíná a my se motáme do spleti myšlenek, že zažíváme lásku na vyšší úrovni. Je to jakési souznění. Nejde o sex, ale o vyjádření a ona mi udiveně sténá do rtů, když ji prostupují ty neznámé něžné pocity a samota mizí v neznámu. Cítí se se mnou být tak, jako nikdy. Jsme spolu po fyzické, duševní i citové stránce. Všechny tyhle tři roviny jsme zvládli a pro ni je to neskutečný zážitek, kdy cítí slast, porozumění a neskutečný pocit souznění v jednom. Jako by vždycky byla jen sama, ale v tuhle chvíli jsem teprve opravdu s ní.

Zatímco prostřednictvím toho zvláštního pouta, které teď mezi sebou máme, i díky jejím hlasitým projevům poznávám, jak moc se jí tohle líbí, jak moc si to užívá, protože tohle celou tu dobu potřebovala, sám ten příliv citů a myšlenek nezvládám. A nejedná se pouze o toho Nad-upíra ve mně, který tím vyloženě trpí, ale nedávám to ani moje lidská část. Křečovitě k sobě tisknu víčka a snažím se soustředit na svoje představy, ale ztrácím se v nich, ztrácím se v tom všem, co mezi námi momentálně probíhá, že se od ní nakonec musím odtrhnout. „Promiň…" Dýchám přerývaně, zatímco cítím, jak se celý klepu, a po zádech mi stéká ledový pot. „Musím si na to zvyknout." Políbím ji smířlivě na rty. Bylo to moc silné, tak moc, až mě to srazilo na kolena. Ale i přesto to všechno se cítím tak šťastně a spokojeně, jako už dlouho ne. Tohle jsme potřebovali oba, tohle nám může pomoct přestat se konečně míjet, i když mi to bude dávat nějakou dobu zabrat.

„Jo, bylo to moc, sakra,“ usměje se s pomalu mizícím úsměvem a naprosto vyčerpaná a zranitelná se mi oddá.

Přitáhnu ji k sobě a cítím, že mi v duchu děkuje a váží si, že jsem poprvé skutečně s ní…

Autor: Chensie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Slunce v žilách - 40. kapitola: