OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Slunce v žilách - 42. kapitola

02.01.2013 (21:00) • Chensie, Wish • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 442×

42. kapitola

Chester

Ležím vedle Di a zase ji pozoruju, jak spí. Tentokrát má na tváři lehký úsměv a vypadá tak spokojeně, že se na ni nemůžu vynadívat. Když se ozve zaklepání na dveře, jen nerad se zvednu, abych odemkl a ve škvíře spatřil stát Cristoballa a vedle něj Zacka. „Jste připraveni?" zajímám se.

„Jo, jdeme pařit,“ zazubí se Ball a ukazuje mi boxera, kterého svírá v dlani.

Nenadšeně se otočím k posteli, kde se právě Di ze spánku protahuje, protože vím, že ji nejspíš budu muset vzít s sebou. „Musím Di nakrmit, pak můžeme vyrazit…"

„To mě vzrušuje. Mluvíš, jak kdyby byla tvoje dítě,“ skousne si náš pedofilní upír ret a sáhne si do klína.

„Vole, zdrž se poznámek. Ty se svými sklony máš tak co říkat,“ ušklíbnu se na něho přátelsky, i když v duchu si musím přiznat, že na tom možná trochu něco je. Nahnu se nad svou Maličkou a v duchu potlačuju to, co nás čeká – nebude se jí to líbit. Ani mně se to nelíbí. Nejsem nadšený, že ji do takového nebezpečného místa beru sebou; nejraději bych ji nechal doma a sám se tam porval, užil si trochu surovosti, ale takhle? Budu mít strach o ni i naše dítě!

„Di, miláčku…“ Políbím ji na špičku nosu a znovu se přitisnu k jejímu čelu. Cítím, jak mě obejme kolem krku, zatímco vdechuje mou vůni a uvolňuje se.

Dívá se mi do tváře a ospale se usmívá, protírá si oči pěstmi jako dítě a šklebí se. „Sakra, parádně jsem se vyspala.“ Zývne a prstem mi přejede po rtech.

Jsme v našem světě. Zanesl jsem nás myšlenkami do zahrady, kde Di v botaskách stojí v orosené nízce posekané trávě a nechává si vánkem cuchat vlasy, zatímco nám měsíc svítí nad hlavami.

„Jsem rád, že ses dobře prospala, Di.“ Zajedu jí dlaní na podbřišek a zkontroluji malého, který mě hřeje do dlaně.

„Jseš nějakej zachmuřenej - se něco děje?“

Vždyť se usmívám, tak jak to poznala? Teprve, když se rozhlédnu kolem, zjišťuju, že se moje obavy stahují do našeho světa a temné stíny stromů se k nám podivně natahují a straší tím mou Maličkou. Krkavci sedí na jejich větvích a zdánlivě klidně nás pozorují, zatímco si občas načepýří křídla, jako by se připravovali k vzletu. Je to skrytá hrozba, která mě tíží – mrzí mě, že jsem ji nedokázal potlačit, a dal ji najevo před Di.

„Promiň, ale jsme pozvaní na večírek – My a Cristoball se Zackem…“ odmlčím se a zastrčím jí za ucho pramen černých vlasů, zatímco ona pozoruje ty přibližující se stíny a panika v jejím těle se mění v surový, až ostrý výraz cynismu v její tváři. „Budeme muset jít.“ Obávám se toho. Nebál bych se, kdyby nešla s námi, jenže ona musí.

„Jít?“ vydechne a chce se vytrhnout z našeho světa, ale já ji k sobě ve skutečnosti pevně přimknu a nenechám ji. „Ne, že bych se bála, ale už jsem měla jiný plány,“ houkne nevinně a ani za nic by nepřiznala úzkost, která ji právě teď svazuje.

„Není jiná možnost. Musíme jít,“ povzdychnu si a pohladím ji po tváři.

„Můžem se najíst, než pudem?“

Přikývnu, ale dál se jí vážně dívám do očí. „Jen... buď, prosím tě, připravená použít svoje feromony, kdyby to bylo potřeba, ano? Zvládneš to? Jinak se nemusíš bát, já se budu chovat stejně jako minule."

Těžce polkne a uhne pohledem, aby se mi nemusela dívat do tváře. Myšlenky se jí probírají ponižováním, kajícností – nechce být jen kořistí, ale… „To mi půjde, to já umím,“ zvedne ke mně tvář v odhodlaném výrazu.

Dlouze si povzdychne a tápavě mě chytí za ramena, odtahuje mě od sebe. „Bude to fajn…“ broukne na oko bezstarostně. „Sice jsem chtěla bejt doma a čučet na telku, ale pařba bude zábavnější,“ zahučí a nehává mě, abych ji polibkypřesvědčoval o tom, že mi může důvěřovat.

Prsty ji velice jemně hladím po těle; skoro se jí bojím dotknout. Chci, aby všechny moje doteky naznačovaly, že jsem tu pro ni a rozhodně se nemusí být – nedovolím, aby jí někdo ublížil.

„Bude to fajn,“ zopakuji po ní, když mě slepě chytí za ruku. Políbím jí konečky prstů. Také se bojím, ale už kupodivu ne sám sebe. Po tom, co jsem jí dokázal vytvořit vysněný svět, jako bych napravil část svýho pochroumanýho sebevědomí. Spíš se obávám dalších upířích schopností, které nás ještě můžou potkat. Nejradši bych vyvraždil všechny. Možná by nebylo od věci, aby Cristoball i Dick oprášili svoje lovecké zkušenosti a společně s Mikeem a mou pomocí zbavili okolí všech upírů. Paradox. Upír, který vraždí upíry. „Napij se," nahnu se k Di a nasměruju ji na svůj krk.

Tápavě najde rty to správné místo a přejede po něm jazykem, až cítím příjemný dotek a vlhkost, při které musím semknout rty. Když se mě tak dotýká, raději bych s ní zůstal a věnoval se jejím potřebám. Nechával ji, aby se ode mě krmila a dával jí rozkoš. Je zvláštní, jak jsem jako Nad-upír dospěl, protože víc než o sebe mi jde o ni. Naplňuje mě, když je šťastná a já jsem schopný jí dát všechno, co potřebuje.

Převalím ji na sebe a nahnu krk, aby ke mně měla lepší přístup.

Hladově se do mě zakousne a mně ta slastná bolest sjede až do klína. Okamžitě cítím, jak tvrdnu, zatímco se mi do těla valí jedna vlna slasti za sebou slučitelná s tím, jak polyká mou krev. Když se ode mě se šťastným výdechem odtáhne, povolím víčka a dlaně, které jsem musel pevně zatnout, abych vydržel být jen tak nečinný. Její láska se vážně stupňuje… Tak jako ta moje.

Když mi zahojí ránu, přestanou se mi před očima slastně mlžit a zachraptím: „Vy mi dáváte.“ Teď bych si vážně dokázal představit jinou činnost, kterou bych trávil čas. Jazykem lehce olíznu Diin hřbet dlaně, když si na mě položí hlavu. Hladím ji prsty po zádech a pomalu vydýchávám touhu. „Tak hrozně se mi tam nechce. Raději bych zůstal takhle.“ Políbím jí do vlasů a uklidňuju se její vůní; má mě v hrsti.

„Já taky.“ Skoro žadoní, když se ke mně tiskne.

„Tak, kurva, kde jste?!“ zařve otevřenými dveřmi Ball, evidentně nadržený někomu nakopat zadek a já si dlouze povzdychnu. „Di, přestaň ho vysávat a hejbni zadkem, ale ne, že s ním budeš píchat, ale že polezeš sem nahoru!“

„Nech těch blbejch keců, krvežíznivá bestie,“ zamračí se moje Šťastná krev a převalí se ze mě. Bohužel do prázdna, takže se ozve tupá rána a Diino zděšené: „Sakra!“ Chytím ji za ruku a pomůžu jí postavit se. „Je tady malá postel,“ zahučí a já cítím, že je v mírném šoku.

„Dick se ptá, proč je Diana v šoku,“ křikne do sklepa Cristoball.

Takže on to ví také…

„Sakra, to musí vědět všechno? Spadla jsem z postele, no! A ať se mi necpe do hlavy, nebo začnu přemýšlet o tom, jak se s tebou líbá!“

„Prej při sexu spadla z postele…“ slyším huhlavě Balla, až se Di zatváří ironicky.

„Blbec, řek to špatně,“ zavrtí hlavou.

S úsměvem ji pohladím po zádech a pro svůj klid rukou zkontroluju malýho, jestli je v pořádku. „Už jdeme. Nezblázněte se a ty si nech ty svoje chytrosti pro sebe," křiknu pobaveně směrem k těm netrpělivým upírům a obejmu Di kolem pasu a políbím ji na špičku nosu. „Poletím opatrně," slíbím jí.

„My poletíme?“ vyhrkne a zarazí se v polovině kroku. „Chazzy, říkals, že půjdeme! Sakra, říkals, že půjdeme… Jako pěšky, víš?! Jestli chceš letět, tak to ne! Já neletím, beru tágo a přijedu za váma!“ Pevně se u schodů chytne zábradlí a snaží se sama vyjít, zatímco ji zezadu jistím.

„Miláčku…“ povzdychnu si s úsměvem a dívám se, jak Di znejistí, když ji nahoře chytí Ball za ruce a vytáhne ji do kuchyně.

„Fakt musíme letět, Ballů?“ Udělá na něj dětský kukuč a Ball jí otcovsky upraví kapuci mikiny, kterou má na sobě.

„Holčičko moje, když pudeme pěšky, tak pudeme půl dne, jenže to nemáme čas. Musíme jít hned, abychom za světla nakopali hodně prdelí.“

Střelím pohledem po Zacharym, který se opírá o linku a s lila pohledem nás sleduje. „Bude to v pořádku, Di…“

„Hele, já nevím, jestli si to uvědomujete, ale slunce… Sakra, je fakt drsný! Připaluje! Prostě grilovací uhlík hadr!“

„Vůbec nic se nestane,“ špitnu jí do vlasů a přivinu ji k sobě, zatímco těm dvěma naznačuju, aby si slovo “slunce“ vyškrtli ze slovníku. „Neboj se. O to lépe se mi to tam bude třídit. A pokud někdo skončí venku, nebude to nikdo z nás čtyř. Tak pojď, chytni se mě. Kdyby ti na cestě nebylo dobře, stačí říct.“

„Já myslím, že mi není dobře už teďka… Možná mám takovou tu panickou nemoc. Sakra, jak se tomu nadává? Hajsfobie?“ naříká, když ji proti své vůli strkám před sebou ke dveřím, zatímco mě pevně drží za klopy tmavé džínové bundy.

„Hajsfobie existuje?“ Pozvedne Ball obočí s pohledem na Zacka, který s jemným úsměvem zavrtí potutelně hlavou.

„Poslouchej. Můžeš se mě po cestě zkusit dotýkat na čele, jestli ti to pomůže,“ zašeptám jí do ucha, zatímco ji k sobě tisknu a uvědomuju si, že to, že nevidí, ji děsí stejně jako sluneční paprsky. I když sám nevím, jestli to bude fungovat. Jestli zvládnu letět a ještě se soustředit na její svět. Pokud by to nebylo po celou cestu, možná bych to dokázal. Za pokus nic nedám. Navíc pokud mám šanci ji tím uklidnit, stojí za to to vyzkoušet.

Němě zavrtí hlavou a zkroutí rty do odmítavého ironického úsměvu, jako by nám říkala: „Nehraju!“ A nechá mě vzít ji do náruče a opatrovat. 

Autor: Chensie (Shrnutí povídek), Wish, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Slunce v žilách - 42. kapitola: