OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Slunce v žilách - 44. kapitola

20.03.2013 (20:00) • Chensie, Wish • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 399×

44. kapitola

Chester

Skláním se nad Di a masíruju jí místo na zádech, kam ji ten kretén udeřil, zatímco druhou rukou jí chladím na obličeji. „Ještě to bolí?" starám se, když konečně otevře oči a zatápe do tmy.

Ironicky si povzdychne. „Necejtím vůbec nic!“ pronese surovým hlasem a zatápe kolem sebe dlaněmi, zatímco oči stále slepě směřuje před sebe. „Kde jsme?“

„Jsme doma. Nemusíš se bát…“ hlesnu a přitisknu ji k sobě.

„Nebojím se ničeho, sakra!“ Vrčení jí rozvibruje dívčí hruď, když mě obejme kolem krku a nejistě mě políbí na tvář.

Vdechnu její vůni a zabořím se jí nosem do vlasů. „Zvládla jsi to skvěle. Jen teď máme v domě dalšího člověka.“ Nedokážu pozdržet uchechtnutí, když si vzpomenu na Zacharyho záchrannou akci. Angela bude štěstím bez sebe, protože se jedná o další něžné pohlaví. „Lepší ho s sebou vůbec nebrat."

„Sakra, kdybych byla silná, sama budu zachraňovat!“ oznámí mi a hrubě se odtáhne. „To mučení mojí rasy mě fakt neuklidňovalo!“ Neprotestuji, i když vím, že ona už mezi lidi dávno nepatří. „Měli jsme je rovnou povraždit! Takhle a takhle!“ Máchá rukama, až mám obavu, aby si sama neublížila. „Nebo jim vdechnout duše! Bylo tolik možností!“ Usmívám se nad její horlivostí a zápalem, který je teď spíš překážkou, když moje Maličká nevidí. „Jenže voni žijou dál, že jo? A celkem fajnově! A furt budou mučit, protože sbírání známek je na koníčka moc nudný!“ Tvář jí protíná cynický škleb, i když protáčí oči, stále je obrácená nevidomě ke zdi. „Ty je necháš bejt, protože si myslíš, bůhví jakej nejseš king!“ Tentokrát už v jejím hlase zaznívá skutečná zlost. „Mají ze mě srandu! Přitom já jsem dravec!“ Zaúpí a prsty si prohrábne své dlouhé temné vlasy. Náhle se zvedá na nohy a div nenaráží do zdi, v jaké je ráži.

„No tak, Di, neblázni…“ Když do té zdi skutečně narazí a odrazí se zpět na postel, snažím se ji přesvědčit, aby si znovu lehla. „Mně se to přece taky nelíbilo. Jenže mezi lidmi se dějou podobná zvěrstva a taky s tím nic nenaděláš. Není v tvé moci každého zachránit.“

Moje žena široce rozšíří oči a z úst jí vyjde něco jako odfrknutí a odplivnutí zároveň. „Takže mám poslouchat, jak někdo tejrá lidi?!“ Tón hlasu je tak ostrý, že se nad ní musím nahnout. Bystře mě chytí za krk a zuřivě se do mě zakousne. Vnímám to. Je vzteklá, hladová a flustrovaná…

Zaskočí mě to. Nic podobného od ní nečekám, navíc je tak něžná, až mě v tu chvíli od kousance vystřelí do hlavy ostré bodnutí. „Do hajzlu…" zakleju a nechávám ji, aby se na mně živila. Snad bude o něco milejší, až bude mít plný žaludek. Prolítne mi hlavou, a zatímco ze mě pije, konečky prstů jí putuju po drobném těle a vdechuju vůni její kůže.

Její rozdrážděnost pomalu mizí a ona se opět začíná cítit fajn. Olízne mi hojivě ránu a protáhne se. „Promiň. Byli jsme hladoví. A nemáme rádi, když se tejraj lidi. Malej to cejtí stejně!“ řekne hrdě a zákeřně přimhouří oči.

„Hm, koukám, že to bude stejný samaritán jako ty," zachraptím s úsměvem a nenásilně ji vtlačím zpět do polštáře, když se ke mně přitiskne, protože mě momentálně její přítomnost provokuje víc než normálně. A navíc - jakmile si nuceně přestávám hrát na největšího hajzla, dojem porcelánové panenky, která leží v kousek ode mě, se vrací a znovu nabývá svých rozměrů. Odtáhnu se na svou polovinu postele.

Zapátrá dlaní vedle sebe a drápy rozmarně zatne do prostěradla. „Sakra, kde jseš? Chci se mazlit! To, cos prováděl tam, bylo moc fajn…“ zapřede jako kočka.

„Ale tamto bylo přece jen kvůli nim…" vykrucuji se a hned, jak tu větu vyslovím, si uvědomím, jak hloupě zní. Další myšlenka, která mi prolítne hlavou je, že mi začíná úspěšně hrabat.

„Cože, sakra?“

„Nemyslel jsem to tak, jak to vyznělo," snažím se to uvést na pravou míru, aby to zase nepochopila tak, že s ní nechci nic mít, a lehnu si vedle ní. „Jen mi přijdeš tak hrozně… křehká…" Přejedu jí opatrně prsty po obličeji. Vážně mi hrabe.

„To už se mnou nebudeš nikdy ty sprostý věci?“ Zatváří se tak nevinně, až se napnu a cítím ten tlak přímo v klíně. Taky bych ji potřeboval a moc. „Možná jsem oproti tobě trochu křehčí, ale to přece nevadí... To je moc fajn a já ti věřím. A tam jsi mi taky neublížil, i když jsi byl hrubější... Sakra, my se přece milujeme, my spolu musíme dělat ty zamilovaný věci!" prsknu. „Copak tobě nescházím? Tobě nechybí to moje nevinný tělíčko?" Znovu se provokativně prohne, až si povzdychnu.

Ty její dvě poslední věty mi na tváři vykreslí křivý úsměv. „Samozřejmě, že mi to všechno chybí," vzdychnu, lehnu si na záda a s rukama za hlavou civím do stropu. Tam jsem se přestal tolik ovládat, protože to vyžadovala situace, ale teď už jsem zase jak sešněrovaný, protože se bojím, abych jí nějak neublížil. Naše poslední postelovou akci mám v paměti až moc živě.

„Mně taky chybíš. To tvoje těžký tělo. Tvoje vůně a vzdychání do ucha… Tak teď nám už nic nebrání bejt spolu, ne?" Znovu zapátrá kolem sebe a dlaní se dotkne mého břicha. Stylem vidláka se mi posadí obkročmo na klín a skousne si ret. Prsty mi zajede pod košili a se vzrušením v očích mě hladí po břiše.

Chci něco namítnout, ale nakonec to neudělám. Mírně nejistým pohledem ji sleduju, jak rukama tápe po mém těle, a když se ze mě neobratně pokusí dostat košili, pomůžu jí, abych ji pak lehce chytil zezadu za krk a opatrně ji políbil.

Dlaněmi se mi opře o hruď a uvolněně mi vrací polibky. Necítím z ní sebemenší záchvěv strachu, i když po té, co jsem jí provedl… Prsty mi sjede do vlasů, až musím přivřít oči. Na doteky ve vlasech jsem opravdu citlivý – především od ní.

„Ty mě provokuješ..." vzdychnu, když se mi provokativně otře o klín, a přitisknu ji k sobě, aby mě nemohla tolik pokoušet, a já jí mohl polibky oplatit podle svého. Když už mi to přestává stačit, překulím se na ni. Rád bych to nechal jen na ní, jenže tím, že nevidí, se to značně komplikuje. Polibky jí sjedu na krk, jemně ji koušu do hebké kůže, zatímco se snažím udržet všechno na úrovni mazlení v naději, že jí to bude stačit, i když já z toho budu mít asi fyzickou újmu.

Kňourá pode mnou a já se tím dostávám skoro do extáze. Ty její projevy ve mně vyvolávají ještě větší touhu si ji vzít. Tak dlouho jsem se v ní nepohyboval… Potřebuju vlastnit to její hebký dívčí tělíčko. Rozervu na ní tričko, až se mírně lekne a šklebivě se rozesměje. Ústy sjedu na ty bělostné kopečky ňader a laskám je. Prsty přejíždím po holé hladké voňavé kůži, která je stále tak křehká a hebká na dotek. Mám obavu, abych ji někde neškrábl, i když už je zahojená, stále je tak něžná a zranitelná. Tak dlouho už nebyla moje… Ta touha stoupá s každým dalším polibkem a dotekem, kterým ji uznávám za svou.

„Nebolí tě to?“ vydechnu, když se jí vetřu mezi kolena, svléknu si tričko, abych ji mohl chladit, a opatrně se na ni položím. „Stačí říct a já přestanu," chraptím jí do úst, i když je mi jasný, že v týhle chvíli už bych to snášel špatně.
„Nemusíš se bát. Je mi fajn, moc fajn… Když se mi nebudeš zarejvat drápy do kůže, tak bolest neucítím. Nesrabuj." Je téměř zasněná a mnou okouzlená – dává mi to jistý pocit zázračnosti a neodolatelnosti.

„Tak se nelekni," zavrčím a prohrábnu se jí vlasy, druhou rukou jí rozepnu kalhoty a servu je z ní stejným stylem jako před chvílí tričko. Skláním se k jejímu podbřišku a mazlím se s ním tak intenzivně, až se celá prohýbá. Nemůžu se nabažit toho spokojeného tepla, kterého z něho vychází. „Mrně je podle všeho spokojené," vycením špičáky. Pohladím ji po mém podpisu na vnitřním stehně a přisaju se k němu ústy.

Táhle zasténá mé jméno, až se mi v hrudi dme velmi příjemný pocit. Dávám jí rozkoš – dávám jí to jen já, protože je moje i s naším dítětem! Když z podpisu sjedu do jejího klína, napne se. I když se to snaží nedat najevo, vím, že se bojí. Díky tomu, co jsem provedl… Jak jsem si ji posledně vzal, i když jsem nebyl ve své kůži, má obavu. Ona stále zapomíná na to, že její pocity cítím. Přestanu ji dráždit a polibky se dostanu zpátky k jejím ústům. „Nemusíš se bát..." Otřu se jí o ucho a rukou jí začnu hladit jemnou kůži v oblasti jejích slabin. Sice se mi stále vrací vzpomínky, jak moc jsem jí svými drápy dokázal ublížit, ale snažím se to nepřipouštět. Teď je to jiné. Už to jsem zase já, a je jenom na mně, jak se k ní budu chovat.

Slepě těká kolem sebe a v mírné obavě mi vrací polibky. Stále žije s odrazem minulosti, ale je natolik zkažená, moje maličká, že se jí to snad svým způsobem i líbí. Vím, že má ráda tu autoritu a zjev drsného upíra, kterým jsem. Svým způsobem ji to ukájí a přitahuje, stejně jako mě láká její plachá nevinnost a ohnivost v jednom.

Zahalím ji do oblaku svých feromonů, aby neměla moc času na přemýšlení, a rukou jí začnu hladit v klíně, zatímco rty jí kloužu po těle. Když cítím, že její steny a reakce na moje doteky se blíží do finiše, přestanu ji dráždit, rozepnu si kalhoty, ještě o něco jí oddálím kolena od sebe a co nejopatrněji do ní vniknu. Nerad bych jí byť jediným pohybem připomněl to, co se stalo minule…

„Sakra,“ vydechne bezmocně, až se mi sevře hrudník. Kňourá a sladce naříká rozkoší, což je pro mě rajská hudba.

Užívám si každé její prohnutí, každý její sten, protože cítím, že díky mým feromonům si to celé užívá bez jakéhokoliv strachu. Dlouho ji však nemučím. Díky době, kterou jsme bez sebe byli a faktu, jak moc mě vzrušuje její propínající se tělo, nemám takovou výdrž, jakou bych si přál. Po tom, co vykřikne moje jméno a nehty mi zaryje do kůže, ji dostinu o pár chvil později. Políbím ji a ulehčeně ji vtisknu k sobě do náruče. Na jednu stranu je dobře, že to tak dlouho netrvalo, alespoň jsem nijak nepokazil snahu smazat ty nejhorší stopy po mém znásilnění…

*** *** ***

V polospánku se přetočím na záda a stáhnu Di na sebe, když sebou náhle cukne a místo, aby se nechala zabalit do deky, začne se odkopávat. „Lásko, nezlob," zavrčím jemně, protože bych se rád trochu vyspal, ale nebere mě na vědomí. Místo toho mě začne budit úplně. „Co se děje?" zamžourám na ni a podrbu se ve vlasech.

„Dick nás volá. Máme přijít nahoru. Je tam, sakra, nějakej drsnej problém s tou zachráněnou holčičnou. Zack vzkazuje, že ona mě chce vidět. Si myslí, žes mi asi ublížil nebo co,“ uchechtne se, jako by ji to pobavilo, zatímco já v duchu proklínám tu jejich bezdrátovou anténu, kterou má Dick a moje Di zabudovanou v mozku. „Tak zvedni zadek, Chazzy, potřebuju tě. Musíme si zahrát divadýlko, protože kdyby to byla špiónka, jako Ballovo dceruška Vinnie,“ zatváří se pobaveně, „tak by nás mohla svinsky naprášit, sakra! Navíc je tam Dex, takže před tou slepičí prdelkou musíš bejt king. To rozkecá po kraji a bude to.“ Mávne rukou a odkope se úplně. Přehoupne nohy přes postel, nejistě se postaví a snaží se nahmatat zeď.

„Do hajzlu, tady nemá upír ani chvíli klidu," brblám a soukám se postele. Natáhnu si kalhoty a začnu se shánět po tričku. „Kdyby nikoho nezachraňoval, mohl být klid," neodpustím si poznámku, která Di moc nepotěší.

Znechuceně usykne a trhavě si začne oblékat spodní prádlo, když jí ho připravím na posteli. „Je vidět, že jseš furt jenom sobeckej bezcitnej upír!“ vyčte mi naštvaně a ohání se, když se jí snažím pomoci obléknout. Kalhoty a kalhotky zvládne bezpečně. Podprsenku zahodí za sebe a tričko si oblékne na ruby. Povzdychnu si a pomůžu jí do měkké černé bundy, která ji zahřeje.

Okamžitě se svéhlavě vydá na cestu, chytí se zábradlí a škobrtavě vyleze na první schod.

„Jsem jenom z toho věčného zachraňování unavený. Je snad něco špatného na tom, že chci mít chvíli klidu?" syknu, a když vidím, jak pomalu jí to jde, chytím ji v pase, a i když se brání, na nohy ji postavím až v kuchyni. „Takhle to je rychlejší, lásko," poušklíbnu se a vlepím ji pusu na rty.

Cosi odfrkne a vytrhne se mi. Kráčí poslepu a já se jí snažím směrovat, ale vždy mě plácne přes ruku a vytrhne se mi přímo dětinsky.

„Dianko!“ Dexter stojí ve dveřích kuchyně a s otevřenými rozechvělými rty a očima na vrch hlavy si pozoruje mou ženu. Dojde k ní tak blízko, až Di musí cítit jeho dech. „Ty žiješ…“ Nosem se jí otře o čelo a zhluboka se nadechne.

Tak dost citovek! Svraštím čelo a odstrčím ho od ní. „Hele, tohle je moje!" zavrčím napruženě. Ani to nemusím nijak předstírat. „Tak co se tady děje? Právě jste mě vytrhli z krmení, takže nemám zrovna nejlepší náladu. Radil bych vám, abyste mě moc neprovokovali," řeknu výhružně a drapnu Di za ruku, abych ji donutil zůstat v mojí blízkosti, zatímco vcházím do obýváku.

Jdu na ni moc rychle, takže legračně poskakuje a škobrtá o vlastní nohy. Zvídavě se rozhlíží kolem sebe, jako by tam mohla zachytit alespoň zvuky, když nevidí. Teprve, když se na ni Dick zadívá a já tuším, že jí něco myšlenkami povídá, skloní kajícně hlavu.

„Běž na svoje místo." Zahučím, když mi to Zack prosebně špitne do ucha, a dívám se, jak si Di kleká na všechny čtyři, což je pro ni nejbezpečnější a nejistě se dostává po zvucích k té zachráněné ženě, která vzlyká. Protočím oči. Tohle je tak nudné!

„Je slepá, pomoz jí k sobě..." hlesne něžným hlasem Zack směrem ke kořisti a ona Di stáhne k sobě a padne jí kolem krku. Už jsem to viděl, vždy se lidé takhle sblíží, když mají jen sami sebe a my je velkoryse necháváme trpět a likvidujeme podle svého nejlepšího uvážení.

Znuděně zvednu oči v sloup a po chvíli si poklepu prsty na zápěstí, abych dal najevo, že můj čas je drahocenný. „Tak dost. Zacku, odveď si ji." Mávnu směrem k té nové. Vlastně není špatná. Vypadá starší než většina našich drahých poloviček a navíc je jižanský typ - jako upír by byla hodně exotická. Chvíli ji pozoruju a pak se otočím k Zacharymu. „Tak co bude? Jak dlouho tady to kvílení budu ještě poslouchat?" zavrčím netrpělivě, protože stále ještě pláče.

Když k sobě moji ženu přitiskne pevněji, až se Di rozkašle, napnu se. „Sakra, jsem křehká,“ dostane ze sebe Di a pohladí ji tápavě po tváři.

„Ty nevidíš?“ vydechne kořist a zoufale si mou ženu pozoruje, jako by na tom byla stejně. Starám se o ni dokonale, to nemusí mít obavy!

„Vidím,“ ušklíbne se ironicky moje maličká. „Ale jenom tmu. Jsem Diana. A ty?“

„Samantha… Hrozně moc se bojím.“

„To se neboj. Zack, to je ten týpek s fialovýma bulvama, je mírumilovnej. Ten ti neublíží. Dick, ten blond andělskej frajer, je taky fajn. Dokonce žije s mojí segrou a nikdy by jí nezkřivil ani hnátu. Nezabíjí. Nemučí.“

„Je nudný,“ vycením na Dicka zuby, který se na mě ušklíbne a zavrtí hlavou.

„Tady v domě jsou všici lidi a celkem si fajn žijou. Nemusíš se bát. Jenom, co se dáš zase do kupy, ti helpnou vrátit se domů.“

„To víš, že jo," skočím Di do jejího proslovu. „Tak vstávej. Řekla jsi toho už víc než dost," vytáhnu Di na nohy a zvednu se taky. „Jdeme. Mám hlad a nemám nejmenší náladu na takovýhle divadlo. Zachary, odveď si ji k sobě a třeba se z ní nasvač nebo co já vím," zasměju se, až se na mě tmavovláska zděšeně zadívám a rozklepe se ještě víc. „Neboj se, poupátko, všichni tady jsou hodní. Kdyby ses dostala ke mně, taky bychom si spolu hezky pohráli," zajiskřím očima a dělám, jak moc si užívám její panický strach v očích. A vlastně možná trochu jo. Nemám zrovna nejlepší náladu, takže mi tyhle řeči jdou z úst tak nějak samy.

„Ublížíš jí!“ výskne Samantha vyděšeně a vykulí hnědé oči. Chytí mou maličkou za ruku, až se mi rozvibruje hruď. „Dianko, buď u těch hodných! Nemůžu tě nechat s tímhle…“ Ani nedořekne a znovu ke mně s hrůzou obrátí své oči, ze kterých jí stékají slzy. Di se podlomí kolena, to její zachraňování nedělá dobře našemu dítěti!

„No, tak co bude?" Mrsknu po Zacharym vzteklým pohledem na znamení, aby si tu malou konečně srovnal nebo to udělám sám. Přispěchá k ní a odtrhne jí od Di, zatímco se jí snaží vysvětlit, že všechno bude v pořádku. Nevnímám ty řeči, popadnu Di za paži a popostrkuju ji před sebou, div nezakopává. To nám tady ještě scházelo. Další samaritánka!

„Pusť mě! Sakra, já ještě nechci jít pryč!“ kňučí a hloupě se mnou bojuje.

„Mám toho dost!" zavrčím, popadnu ji do náruče a za protestů jejích i protestů té nové ji odnáším zpátky dolů do sklepa, kde ji hodím na postel a zamknu. „Co to s tebou je?!" Div nezavyju, protože tohle už nebyla hra, tohle bylo až moc opravdové. Cítím, jak moc tam chtěla zůstat, i když je jasné, že to není možné, pokud se mám tvářit jako hajzl. A ona mi to tímhle chováním moc neusnadňuje.

„Proč tam nemůžu bejt? Jsem tady, jak vězeň! Sakra!“ Bouchne pěstí do polštáře a bezmocně se sveze na peřinu. „Chci zachraňovat! To je moje doména – můj job! Tak proč nemůžu?“ vzlykne a tvář jí zahalí vzteklá grimasa ufňukaného dítěte.

„Tohle je přece pro tvoje dobro. Abys byla v bezpečí. Není to přece napořád. Navíc, jak bys asi chtěla zachraňovat, když si nevidíš ani na špičku nosu!" zavrčím mírně. Chápu, že už toho má dost, ale to není sama. Taky zrovna neplesám spokojeností!

„A to jsme tam aspoň nemohli zůstat? Proč musím bejt zavřená furt jenom tady! Je tu tma a ticho! Jsem, jak mumie v kobce!“

„Protože se mám chovat jako zmrd! A protože se tak chovám, abych o tom všechny přesvědčil. Myslíš, že jiný upír by si tam kecnul do křesla a s něhou v očích sledoval, jak se vy dvě navzájem utěšujete?!" zavrčím temně a chytím se za kořen nosu, abych se trochu uklidnil, protože se mi tělo chvěje zuřivostí.

Diana si obejme pažemi kolena a zatváří se zoufale. „Za chvíli přesvědčíš i mě…“ hlesne tiše a schoulí se do sebe.

Jako na povel ze mě všechna zlost vyprchá. Sleduju, jak se moje žena stahuje do sebe a cítí se jako někdo ponížený, jen proto, že jsme to tak dohodli a ani jednomu z nás to nesvědčí. „Promiň, ale nemám náladu. Představoval jsem si ten dnešní den trochu jinak," posadím se k ní se vzdychnutím a pohladím ji.

„To nejseš jedinej,“ zabručí a odtáhne se ode mne. Otočí se zády a i v oblečení se zachumlá pod peřinu. „Dobrou noc!“ řekne ostře a ani mi nedá polibek.

Sklesle zavrtím hlavou a ulehnu na svou stranu postele, abych se alespoň na chvíli pořádně prospal a nebyl tak nervózní, jak pes – což bývám, když je kolem nás nebezpečí a moje Maličká mi hází klacky pod nohy i s ostatními samaritány! 

Autor: Chensie (Shrnutí povídek), Wish, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Slunce v žilách - 44. kapitola: