OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Slunce v žilách - 45. kapitola

21.03.2013 (18:00) • Chensie, Wish • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 452×

45. kapitola

Chester

Když se probudím, cítím se podstatně líp. S úsměvem se otočím na druhý bok, abych se přitiskl k Di, když nahmatám jen prázdné místo. Zvednu hlavu a zadívám se po pokoji. „Di?" Do hajzlu, ona tady není! „Di!“ vykřiknu znovu a tentokrát se silou vůle snažím nezešílet obavou, co se s ní stalo. Nejdřív se neskutečně leknu. V hlavě mi okamžitě začnou nabíhat obrazy jejího znetvořeného těla. Do hajzlu, není přece možné, aby se ta noční můra dělat znovu?! V mžiku jsem v obýváku, který zeje prázdnotou. Pak si vzpomenu, co tomuhle předcházelo a zarazím se. Není přece možné, aby mi zdrhla! Vyběhnu do patra, když z mojí ložnice zaslechnu hlasy. Vrazím dovnitř a uvidím ji, jak si v poklidu sedí na posteli s Vinnie a tou novou a povídá si s nimi! „Co tady do hajzlu děláš?!" vyjedu na ni vztekle, protože mnou vztek jen lomcuje! Mně málem přeskočí z toho, že ji někdo zase ubližuje a ona se tu v klidu vykecává!

Vinnie se přivine k Ballovi do náruče přímo ochranitelsky, zatímco Samantha se rozbrečí a Di padne pusa. „Povídáme si?“ Zkouší na mě nevinným tónem.

„Tak ty si povídáš?!" zavrčím skoro nepříčetně, protože ta její odpověď mě ještě víc vytočí. „Tak to tě nebudu rušit!" Třísknu dveřma, protože bych jí snad jinak musel zakroutit krkem! Copak ona si vůbec neuvědomuje, jak moc mě tím vyděsila?! „Do hajzlu!" zanadávám a poprvé po dlouhé době se uklidím do knihovny, abych si zase jako za starých času nalil na uklidnění pár skleniček, protože tentokrát to potřebuju víc než kdy jindy!

*** *** ***

Angela

Probudí mě neskutečný řev, který se rozléhá snad po celým domě. Trhnu sebou a zamžourám kolem. Zachary nikde. Do háje, musela jsem spát, jak zabitá. Vůbec nevím, že odešel. Spěšně se oblíknu a vydám se ho hledat. „Nevíš, kde je Zachary?" Přispěchám ke Cristoballovi, který vychází z Chazovy ložnice a škvírou mezi dveřmi si všimnu sešlosti, která v pokoji je. Mimo jiné i Zachary a... na okamžik mám pocit, že snad špatně vidím! Sedí na posteli a tiskne se k nějaký děvce! Zalapám po dechu, a aniž bych si dál všímala Cristoballa, napochoduju dovnitř. „Neruším?" ušklíbnu se ve snaze zůstat v klidu, i když cítím, jak se začínám třást po těle. Jestli si ovšem myslel, že ze mě bude dělat debila, tak to se sakra přepočítal!

„Ang,“ řekne a usměje se na mě, jako by se nechumelilo! „Rád bych ti představil Samanthu. Pomohl jsem jí od krvelačných upírů,“ mírně se uchechtne, „a ted se jí snažím přimět mluvit, abych ji brzy mohl odnést domů.“ Lila oči mu svítí, jak kdyby si snad šlehnul. Tváří se jako sestra milosrdná a má na sobě svoje nejlepší hadry! Tu koženou bundu, co mu tak sekne a tmavě modré volnější kalhoty, aby snad dosáhl ležérního stylu.

Znovu se zadívám na tu holku, abych s nelibostí musela uznat, že vypadá vážně dobře. Pronikavé oříškové oči, tmavě hnědé vlasy sestříhané do mikáda a snědá pleť. Je jak reklama na exotické země. Znovu se ušklíbnu, ale tentokrát svou nesypmatii, kterou vůči ní pocítím, dám najevo. Rozhodně z ní nejsem nadšená jako on. A co tak vidím, on je nadšený nějak moc...

„Posaď se k nám… Popovídáme si. Sam se potom tolik nebojí, když vidí, že jsme civilizovaní a týrání je nám proti srsti.“ Je jí tak posedlí! Tajemný a doslova pohlcený tou malou štětkou.

Znovu sjedu tu jeho Sam pohledem, a když si všimnu, jak se na ni usmívá a pozoruje ji, zavrtím hlavou. „Myslím, že si dám radši vanu..." ušklíbnu se, zatímco to ve mně vře, a dám se na ústup, abych ve dveřích vrazila do stejně nadšeného Chaz. „Promiň..." prohodím zatvrzele.

Něco zavrčí a probodne pohledem Dianu. Ten musí být parádní naštvaný, ten chlad z něho jen sálá a div neprobodává těma svýma temnýma očima. „Zvedej se. Jdeme," přikáže jí ochraptěle a mě do nosu uhodí alkoholový výpary. Možná by nebylo na škodu vzít si s sebou něco do vany. Napadne mě.

„Už musím?“ Diana dětinsky našpulí rty a téměř protočí oči, zatímco dává jasně najevo, jak ji Chester obtěžuje a hraje si se svými vlasy.

Ušklíbnu se tomu a raději mu zmizím za zády. Nakonec se rozhodnu raději pro tu láhev, ta bude přece jenom lepší než nějaká koupel. A Zackovi to ještě pořádně osladím!

*** *** ***

Chester

„Tys měla celou dobu být někde jinde! Takže dělej!" zavrčím a na důkaz toho, že to myslím vážně, ji chytím za paži.

„Ještě chvíli, sakra, prosím tě!“ Dupne mi na nohu!

Temně zavrčím, protože na něco takového nemám fakt náladu! Ještě pevněji ji stisknu a smýsknu s ní směrem ke dveřím. Nemusí se bát, že by upadla. Celou dobu ji držím. Dostatečně pevně.

„Sakra, já ještě nechci!“ zavřískne hurónsky vzteklým hlasem a nabubřele se chytí za rám dveře, když ji chci jimi protáhnout.

Mám toho tak akorát, aniž bych pořádně věděl, co dělám, rozmáchnu se a plácnu ji pořádně přes zadek, až celá zkoprní. „Tak a teď jdeme!" vydechnu o něco víc uvolněně, protože mi to docela pomohlo. Kdyby se pořád nechovala jako malá, nemusel bych si hrát na jejího tátu!

Nechává se ode mě bez řečí dostrkat do sklepa, zatímco stále ještě nedokázala údivem nad výpraskem zavřít ústa. Ať neočekává, že se jí za to omluvím. Tohle už bylo nad moje síly! Vždyť je stále tak dětinská, že bych ji někdy nejraději sežral. Poslušně se posadí na postel a cítí se fajn, což je pro mě trochu neuvěřitelné. Ani se nevzteká. Je klidná a v hrudi se jí zračí silný pocit lásky.

Nevšímám si ji. Svezu se do jednoho z křesel a prsty si projedu vlasy. Tohle už je moc. Mám pocit, jako bych měl čtyři děti místo tří! Pokud nepočítám páté, které moje nejstarší dcera čeká! Jakmile mi tahle myšlenka proběhne hlavou, uvědomím si, jak perverzně zní. Zatřesu hlavou, opřu si o křeslo hlavu a zavřu oči.

„Lásko, já se omlouvám. Vim, sakra, že jsem to přehnala,“ hlesne s širokým úsměvem a dme se oddaností.

Nereaguju. Když vidím, jak se u toho usmívá, mám chuť ji plesknout ještě jednu! Já se můžu zbláznit strachem a ona se tím vším snad baví! „Tobě to přijde vtipné?“ syknu temně.

„Ne, já jenom… Děsně moc tě miluju,“ vydechne okouzleně a ve tváři se jí zračí emoce jako v zrcadle. Všechna ta touha a láska. „Teď bych ti úplně padala k nohám.“ Ona to snad myslí vážně!

Zavrtím hlavou, protože se tváří jako blázen. "Netušil jsem, že u tebe navozuje lásku výprask," ušklíbnu se a opřu si nohu pohodlně o stolek. „Prosím tě, nech toho..." požádám ji potom potichu, když je těch jejích emocí na mě moc.

„Ty to nechápeš…“ zamumlá zádumčivě a poposedne si na posteli, až přikrývka sjede šupem na zem. „Já tohle neznám. Nikomu na mě nezáleželo tolik, aby mi třeba vynadal nebo mi dal na zadek. Ty se o mě tím staráš. Dal jsi mi tím najevo, že o mě máš strach a že máš o mě zájem. A to je tak krásný. Já si toho neskutečně vážím, protože to pro mě ještě nikdo neudělal.“ Vzdychne jako čerstvě zamilovaná a stále se hřejivě usmívá s tím ironickým odleskem v slepých očích.

„Ale, do hajzlu, to jsi snad věděla už předtím, ne?" Zadívám se na ni překvapeně. „Nebo o tom pořád ještě pochybuješ? I po tolika letech?" zeptám se, i když hlavou mi prolítne, že bych se jí po tom všem vlastně nemohl moc divit.

„Víš, že byly chvíle…“ Umlkne a zamračí se, zatímco si začne kousat ret. „Prostě, dík, sakra, žes mi nabacal. Bylo to vzrůšo! Když to budeš chtít udělat znova třeba v rámci předehry, jsem celá říčná, sakra!“ Nepokrytě se na mě zubí.

„Radši mě nepokoušej. Mohlo by se mi to zalíbit až moc," poušklíbnu se, ale pak se zvednu, přikleknu si k ní a hlavu si ji položím na kolena. Je pořád ještě tak... nedospělá. Pomyslím si a vzdychnu. Nevadí mi to, ale... občas mi to dává dost zabrat.

Láskyplně mě hladí ve vlasech a já jsem na ty její doteky tak citlivý, že div nepředu. „Vím, že je to pro tebe těžký. Jseš můj manžel a ještě mi vynahrazuješ rodiče, který ..."

Pevně ji obejmu kolem pasu a doslova hmatatelně cítím, jak se surově šklebí. Ironie, když jí rodinu vynahrazuje vrah. „Já vím... Jen mi prosím tě příště řekni, až budeš chtít někam jít. Ať zase nemusím šílet strachy," požádám ji a přitisknu k sobě ještě víc, jako bych se ujišťoval, že tu doopravdy je.

„Řekla jsem ti, že tam chci bejt s nima.“ Pokrčí rameny, jako by se nic nestalo a já téměř strachy nezkolaboval. „Neposlouchal jsi mě a chtěl jsi spát, tak jsem tě nerušila a v pohodě jsem se za nima dostala... Teda, pomohl mi tajně Zack," zazubí se neřestně a div si nemne ruce. „Nezlob se na něj, bál se, že si někde ublížím a chtěl mě dostrkat zpátky, když slyšel, že ty o tom nevíš. Srab," odfrkne pobaveně.

Posunu se. Cítím, že mám otlačená kolena, i když klečím na měkkém koberci, ale vnímám to spíš jako lehce nepříjemný pocit. „Neposlouchal, protože jsem nemohl! Děláš, jako bys nechápala, v jaký situaci momentálně jsme!" Div jí nezavyju do trička. Nad Zacharym mávnu rukou. Aspoň ji nikde nenechal rozplácnout, když ona sama nemá rozum. „Mohla jsi tím ohrozit sebe i malého. Copak to nechápeš? Di nemůžeš se pořád chovat tak..." odmlčím se a zadívám se na ni. Vypadá pořád, jako když jsem ji potkal. Akorát ještě víc křehčí...

Nechápavě nakloní hlavu na stranu a ironicky se ušklíbne. „Jak se nemám chovat? Vždyť… Chovám se normálně,“ pokrčí rameny a neshledává na sobě nic špatného.

Povzdychnu si. „Chováš se nedospěle. Nezapomínej na to, že jsi těhotná. Přece nechceš, aby se malému něco stalo. Máš za něj zodpovědnost. Musíš přece přemýšlet nad tím, co děláš a jaké to bude mít následky…“ Snažím se jí přimět k tomu, aby byla rozumnější, ale podle její rozpačitosti a zaváhání nic neobjevím.

„Ale já jsem v tom žádný nebezpečí neviděla... Přece bych ho nevystavila nebezpečí!" Oči se jí rozšíří a z nich jedna po druhé začnou klouzat slzy.

„Ne, neplakej…“

Di se chytí za břicho a prudce se shýbne, jak ji očividně bodne v podbřišku. „Budu zvracet!“ dostane ze sebe dávivě.

„Do hajzlu," usyknu a rychle jí k ústům přistrčím kyblík, který tu má pro jistotu pořád. Trpělivě čekám, až se jí udělá líp, zatímco jí konejšivě hladím po zádech a držím jí vlasy. „Už je to lepší?" starám se, a když přikývne, zvednu se z postele. „Pojď, vezmu tě do koupelny."

Nejistě se postaví. Evidentně je jí stále špatně. Kyblík jí beru s sebou a pomáhám jí do koupelny, kde se všechno opakuje ještě třikrát. Jsem vyděšený z toho, že tolik zvrací. U dvojčat se jí to nestávalo, i když Desire zvracela, ale ta čekala člověka… A my lidské dítě mít nemůžeme, Di už člověk není.

„Di, uklidni se," vezmu ji do náručí, když vidím, jak se celá klepe. „Všechno je v pořádku," konejším ji, i když mě moc v klidu nenechává fakt, že tak moc zvrací. Rukou jí zajedu na podbřišek a ucítím podivný nepokoj. „Pššt... neplakej..." houpu s ní a stírám jí slzy, které stále stékají po tvářích. „Malýmu to nedělá dobře…" Musíme se přece postarat o to, aby našemu synovi bylo dobře. Ovšemže to bude syn, já plodím jen syny. A moje dcera Charmed mi bohatě stačí, ta je obrovská výzva a další ženská, která si mě omotala kolem prstu.

„On nedělá dobře mně!" zajíkne se a vyvlékne se mi, aby si vyčistila u zrcadla zuby. Když se cítí svěže, přiloží čelo k mému a ukážu mi, co si náš syn myslí.

Jelikož si Di vyčítá, že náš syn Tenebrae zemřel, přenáší ten strach i na naše nenarozené dítě… „Lásko, to je přece hloupost. To není tvoje vina. On by na to sám nepřišel, musel vyjít nějaký impuls od tebe." Hladím ji, když zjistím, z čeho jí vlastně bylo špatně.

„Ale sakra já vím, že jeho smrt byla moje vina!“ Panicky se rozbrečí a podlomí se jí kolena.

Zachytím ji do náruče a pošoupnu se i s ní ke zdi, o kterou se opřu. Přitisknu ji k sobě a nosem se zabořím do jejích vlasů. Smrt našeho dítěte si stále vyčítám a nikdy nepřestanu. „Nebyla to tvoje vina. Nevyčítej si to, protože jsi to nemhla nijak ovlivnit.“ Tisknu ji pevně  k sobě a pokouším se jí ulevit pomocí feromonů.

„Ale já vím, že se bojí. Neuhlídám ho. Kdyby se to stalo zase, nezachránila bych ho.“ Rozbrečí se. Prsty jí vjedu do vlasů a vyzvednu si její tvář k sobě.

„Kdyby ses toho nebála ty, nebál by se..." řeknu, protože mi dojde, že ten impuls nevyšel od ní, ale ode mě. To já jsem jí vyčetl, že je nerozumná a ona se do toho situovala. „Di, nic se nestane. Jen jsem chtěl, abys na sebe byla opatrná. Hlavně teď, když nic nevidíš. Chtěl jsem jen předejít všem nepříjemný pádům..." snažím se ji nějak uklidnit.

„Ale já přece vidím…“ špitne a přitiskne se ke mně čelem. Rázem se ocitám na zcela jiném místě – v našem světě.

Di stojí naproti mně, bezradně se mi dívá do očí a ošívá se, protože tady si připadá ještě bezbrannější než v realitě je. Tady vnímám celou duši, tady mi patří nekonečně mnohokrát. Pomalými drzými kroky ke mně jde blíž. Její kroky nejsou slyšet, namísto toho se mi v uších ozývá jemný tlukot srdce – předpokládám, že to jsou ozvuky našeho dítěte. „Jenom jsem chtěla zachraňovat. Cejtit se platná. Přijde mi, že ve světě nemám místo, když nepomáhám a nevdechuju zlejm upírům duši.“

„Můžeš zachraňovat, až budeš v pořádku a nebudeš zrovna těhotná," usměju se na ni a přizpůsobuju okolí nám. Jsme na naší zahradě. Vysoko nad námi pluje měsíc a svítí hvězdy. Vím, jak moc to má Di ráda. „Akorát to přání s tím vdechováním duší upírům asi neprojde. Stačilo to jednou," poušklíbnu se a žárlivě blýsknu očima. Nedovedu si představit, že by získala ještě jiné srdce, než to moje. Stačí mi Dick – už ten mě dost štve, i když jsem se s ním tak nějak smířil.

Moje Maličká se uvolněně rozesměje a políbí mě na rty, zatímco si mě prohlíží. Samozřejmě, ona mě vidí jen ve své mysli… A já vím, jak těžké to pro ni musí být. „Jsem jenom tvoje, ty můj Nad-upíre.“ Ubezpečí mě rozverně. „Všimnul sis, že Dexter je nějakej divnej? Přišel za mnou, jak kdyby byl zabouchlej, sakra,“ uculí se a já zatnu dlaně v pěsti. „Říkal mi Dianko, asi si myslel, že se mi to líbí, ale já to fakt nesnáším!“ Pronese a začne se kolem mě procházet a poskakovat po trávě, jako moje nedospělá holčička. Tady mi to nevadí, tady je v našem světě – v bezpečí. „Celou dobu při tom sezení se Samanthou a Zackem tam byl s náma. Furt se vyptával, jak se teďko ke mně chováš a řek, že kdybych nebyla v tom a nepotřebovala tvůj jed, tak že pre by mě vzal k sobě!“

Nepříjemně svraštím čelo, protože má pravdu. Zrovna mě nenaplňuje klidem fakt, že by k ní mohl zase někdo takhle přilnout. Spíš mě to vyloženě vytáčí! „Hm..." zamručím nespokojeně a přitáhnu si ji k sobě blíž. „Ať si radši dá bacha, abych ho omylem neprotnul kůlem," zašklebím se a snažím se udržet náš svět harmonický, protože se to ve mně bouří.

„Proč, sakra? Dex je teď hrozně moc milej a mně se líbí, když je takovej. Jsem s ním teďka moc ráda. Hrozně hezky se se mnou bavil a pořád chodil kolem mě a snažil se mě hladit. Přejížděl mi nosem po tváři, a kdyby mě malej neomezoval, myslím, že bych zase dostala pusu.“ Usměje se potěšeně, jako by si snad ani neuvědomovala, co to se mnou dělá!

Ona přece jen ví, jak neskutečně žárlivý jsem. Čím déle mluví, tím víc mhouřím oči a i v té představě úplně cítím, jak mi rudnou. V tu chvíli se skutečnost prolíná s představou a já se tomu ani nijak nebráním. Navíc využiju svou představivost k tomu, abych jí dal i beze slov dostatečně najevo, že mě nemá pokoušet. Bouře a vichřice, která se nad námi strhne, by mi v tu chvíli stejně nedovolala, abych něco řekl. Nebylo by mě slyšet.

Di usykne, rozhlédne se kolem a pohledem sjede na mě. Neujde mi, že se uchechtla. Poskočí a vykřikne: „Dexíčku!“

Voda na můj mlýn. Jako by toho nebylo dost a neprovokovala mě už tím, co říká, ona si ho do našeho světa i přivolá! Všechno se kolem nás mění. Náhle stojíme na cestě, po které šla domů z diskotéky a na které jsem ji já poprvé potkal a přivlastnil si ji. Moje maličká, zdá se, chce malé povyražení, ale ne se mnou, ale s Dexterem, který stojí naproti ní a ona k němu běží, jako by byl její spása. Utíká do jeho náruče, zatímco kolem zuří peklo, div se lípy neohýbají až k zemi, jaká žárlivost mnou cloumá

„Co si myslíš, že děláš?" ušklíbnu se, když se náhle zjevím před ní a uvězním ji ve své náruči s ďábelským úsměvem na rtech. „Takovéhle představy se mi nelíbí. Jestli toho nenecháš, budu tě muset přivázat ke stromu a ztrestat tě," varuju ji. Potom lusknu prsty a potěšeně sleduju, jak se Dexter rozplývá, jako by byl z páry. „Nikdy nic nevydržel," uchechtnu se pobaveně.

Šťastně se rozesměje. „Takže tady si můžu dělat co chci? Tady mi nic nebezpečnýho nehorozí?“ Povytáhne se na špičky a kousne mě do rtu.

Hrdě se usměju. „Tady jsi v bezpečném světě, který jsem pro tebe vymyslel. Tady můžeš cokoliv.“

„Cokoliv, jo?“ zazubí se moje Maličká, odtáhne se a dá ruku stranou. Okamžitě ji za ní drží ten srab Dexter a vtahuje ji do své náruče, zatímco ona se na mě vyzývavě dívá a nutí mě, abych žárlil.

Ušklíbnu se. Slečna si myslí, že ji tu budu nahánět, ale to se plete. Když chce provokovat, budu provokovat také. Kývnu kousek za ně, aby se otočili na dalšího přicházejícího. Přesněji řečeno přicházející. Mia ve vyzývavých šatech s tím jejím koketním výrazem na tváři a nezaměnitelnou chůzí. Strčím si ruce do kapes a s lehkým úsměvem na rtech ji pozoruju, jak k nám sebevědomě kráčí, zatímco po straně pobaveně sleduju Diiny reakce.

Naštvaně se zamračí a nechává Dexe stát vedle sebe. S pootevřenými rty zírá na ďábelsky hříšnou Miu, která se ke mně zapasuje, jako kdyby mi patřila. Di zkrabatí rty opovržením, když mě moje nevlastní sestra obejme kolem krku a rajcovně se rozesměje.

Věnuju Di široký úsměv a nechám Miu, aby se ke mně vinula. Chytím ji majetnicky kolem boků, a když mi mě začne jazykem lechtat na obličeji, sjedu jí dlaní na zadek, ale zatím ji nelíbám. Dál se dívám na Di němě zírající na naši dvojici a povytáhnu obočí nad její nečinností. „Jedna ti snad přijde málo? Můžu klidně přidat," zazubím se na ni.

„Heh?!“ dostane ze sebe moje žena, když si ke mně zleva kráčí Angela. Drze vrtí boky a olizuje si vulgárně rty, zatímco je velmi spoře oděná. Přitiskne se ke mně zezadu jako neskutečně zvrhlá děvka a dlaněmi mi sjede do klína. „Hej!“ Di už zaprotestuje, když ke mně s neskrývaným obdivem přijde i její nejnovější chráněnkyně Samantha. O ni nezavadí pohledem, ale mě si prohlíží jako mlsná kočka. Zamilovaně mě políbí na rty a Di sebou trhne. „Auvajs, sakra…“

Moje imaginární milenky shoří v pronikavých ohnivých plamenech, zatímco mě se žár ani nedotkne. Do pár vteřin stejně nápaditým způsobem skončí i Dex, když se kolem nás rozezní radostný dětský smích.

Di se ode mě tupě odtáhne a slepýma očima tápavě pohlíží před sebe. Tváří se u toho přemýšlivě a pochybně zároveň. „Sakra, co to bylo?" vydechne, když přeruší spojení.

„Je ti špatně?“ Automaticky jí sjedu na podbřišek. Nejspíš ani představy nebudou beztrestné.

„Bodlo mě v bříšku.“ Šťastně se usměje a skrze úsměv se ke mně dostane záchvěv ryzího cynismu a její osobité vůně, kterou vyhledávám na každém kroku. „Ani nevěra v našem světě nám nebude odpuštěná... To zasáhl náš syn!" vydechne zasněně a já si připomenu ten bezstarostný dětský smích. Nejsem si jistý, jestli jsem nadšený stejně jako ona… „Chce, abychom se milovali. Nepodváděli. Byl stejně nesvůj, jako já, sakra, když se k tobě Mia přitiskla!“ Dá si ruce křížem a dětisnky se zamračí. „Nelíbilo se nám to!“

„Ty si s tím miláčku začala jako první," usměju se a nechám si, aby se ode mě odprostila a opřela se o zeď. "Ale je to příjemný zjištění, aspoň si tam nikoho nebudeš moct tahat," popíchnu jí s úsměvem. Stačí, že jí tam leze Dick, takový náš tichý Romeo.

„Potřebujeme svojí krev!“ řekne to stylem, jako bych byl její soukromá cisterna. Žádná láka či laskavé emoce, prostě jenom zužitkování lásky, která mi protéká žilami.

„A já potřebuju zase vaší," přisunu se s úsměvem k ní, abych se jí posadil na nohy, oběma rukama ji chytil za krk a donutil ke mně zvednout hlavu. Pak jí palci začnu mnout a masírovat narůžovělou kůži, zatímco se k ní přiblížím téměř na dotek rtů, ale nepolíbím jí. Jen jí do pootevřených rtů dýchám během toho, co jí tak nenásilně škrtím. Znovu k ní přitisknu čelo a prostřednictvím myšlenek se jí snažím promítnout stejnou scénu, které se tady odehrává. Chci, aby viděla, co mám teď na sobě, jak vypadám a jak se tvářím…

Autor: Chensie (Shrnutí povídek), Wish, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Slunce v žilách - 45. kapitola: