OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Slunce v žilách - 46. kapitola

22.03.2013 (19:00) • Chensie, Wish • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 825×

Diana

Zasněně vydechnu, když ho uvidím před sebou. Má jenom černý upnutý kalhoty. Přes rozložitou hladkou hruď mu pableskujíe světlo měsíce, který se mu ostře odráží v temných očích, výrazných a hladových. Tváří se napjatě a lačně, ale v těch hrubých upířích rysech je tolik láska, sakra… Omráčeně vydechnu jeho jméno. On je hotovej ze mě a já setsakra z něj.

„Sakra, upíre, ty jseš božskej… Já mám štígro, žes mě ten první den nesežral,“ zachraptím mu sténavě do pootevřených rtů. Líbí se mi, jak z jeho tělá sálá majetnost a totální chlad.

Chester se tiše zasměje. „Nesežral bych tě. Nesežral bych tě. Osudu se nedá odporovat," otře se mi rty, až mnou projede osten rozkoše a poíbí mě na rty. Pevně mě obejme a přitiskne k sobě, zatímco mě nenasytně líbá a jako pokaždé se nemůže nabažit mých dlouhých černých vlasů, který jsou vitální hlavně díky jeho zamilovanýmu jedu.

„Dej nám napít, sakra..." zadívám se mu hypnoticky do očí. „My chceme svou šťastnou krev. Máme na ni právo!" usyknu povýšeně a kousnu ho do rtu. Nijak něžně.

„Jste pěkně krvelační,“ sykne hraně a pak se přece jen odtáhne a hlavu mi opatrně přitiskne ke křivce svého krku.

Zhluboka se nadechnu jeho vůně, která mi připomíná chladnou a temnou strašidelnou noc a divoce vycením špičáky…

Angela

Zlostně kopnu do knížky o upírech, která se válí u nás v posteli, abych si tam pak mohla kecnout s plným tácem jídla. Je to už x hodin a Zachary pořád ještě pomáhá překonávat strach té blběny. Ušklíbnu se a tác odložím na stranu, protože nějak na jídlo nemám chuť. Plácnu sebou do peřin a zadívám se do stropu. To jsem to dopracovala. Sladký řečičky a přitom... jakmile dostal to, co chtěl, už si shání novou oběť, kterou bude moct oblbovat těmi svými zásadami. „Jak sis proboha mohla myslet, že on je jinej!" zavrtím nad sebou hlavou. „Vždyť je to jak vystřihlý z nějakýho podělanýho románu," odfrknu nahlas.

„O čem to mluvíš?“ Dolehne ke mně tajemnem zastřený melodický hlas, plný odměřenosti a obezřetnosti. Přilehne si ke mně, aniž bych se na něj zadívala a zvráceně mi ledovou velkou dlaní přejede přes břicho níž. Nosem se mi otře o tvář, až se mi do chřípí dostane jeho vůně, sladká a zákeřná.

„O ničem," zamumlám a svraštím čelo. Ani jsem si nevšimla, že přišel. Chodí jako duch. „Kdes byl tak dlouho, do háje?" odtáhnu se od něho a jen ten jeho spokojený výraz ve tváři mě nutí tvářit se kysele.

„U Samanthy, samozřejmě...“ Hlas má strohý a přemrštěně klidný.

Samozřejmě, odfrknu v duchu.

„Nyní usnula. Bez Di mi to šlo sice hůře, ale konečně jsem ji přesvědčil, že se bát nemusí. I když je velmi opatrná, půjde to." Protáhne se jako hladový a mně připomene ty sex-symboly, co na ulici jen tak nepotkáte, ale za to se jim daří na plakátech. Jen nad nima slintat. Jeho fialový pohled zintenzivní, když si mě celou prohlíží, jako by mě chtěl při nejmenším sežrat. Skloní se a jazykem i jemně přejede po kůži nad lemem kalhot a polibky si klestí cestu k podprsence. Bohužel jsem bez trička a jeho dotyky mi teď vaděj.

„Co půjde?" zajímám se teď už podrážděně a znovu se od něj odtáhnu. Štve mě, že se chová, jako by se nic nedělo!

„Čím rychleji mi začne důvěřovat, tím rychleji mi řekne adresu a já ji mohu odnést do bezpečí jejího domova," zapřede jako kočka, která slízla smetanu a je spokojená sama se sebou. Rty stiskne mou bradavku i přes látku podprsenky, jako by mnou byl přímo posedlej.

„Kdes k ní vůbec přišel?" Kroutím se pod ním a snažím se ho od sebe odstrčit. „Nech toho, teď tu něco řešíme..." vydechnu, i když bych radši udělala opak.

„Jak víš, byl jsem s Chesterem, Cristoballem a Dianou na tom hrozném upířím večírku. Byla tam vskutku horká půda. Mučení. Násilí hodné popravy. Prostě jsem ji zachránil před smrtí.“ Jeho rysy jsou vážné, když to pronáší jako by mučili jeho. „Vlastně s tím začala Diana. Po každé, když se k Samanthě někdo přiblížil, nás velice efektivně smetla svými feromony, nikoho nevyjímaje. Bylo to skutečně riskantní – to její počínání. Nebylo snadné přesvědčit tu upíří havěť, že Di je pouhá kořist a nedisponuje žádnými schopnostmi,“ říká mi to odměřeně a přemýšlivě, jako by tam stále duševně ještě byl.

„Hm, a tos nemohl záchranit někoho jinýho?" zašklebím se a myslím tím třeba nějakýho chlapa. Zajímavý, že záchráněnou je zrovna holka, podle vizáže o dost starší než většina zdejších!

Udiveně na mě pohlédne a lila oči se změní na strohé. „Všichni ostatní již byli mrtví…“ pronese tiše a odtáhne se. Najednou je nedosažitelný.

„Super," odfrknu znovu. „Jak dlouho tu bude?" Doufám, že ji vylifruje co nejdřív, protože by se pak mohlo stát, že už by ji nikam odnést nechtěl. Anebo to na mě hraje a má to už předem vymyšlený.

„Nemám tušení," řekne bez emocí se vší strohostí. A postaví se k oknu, který je zatemněný. Divím se, že je takhle blízko, když jim slunce vadí, ale má takový sebeovládání, že se nehne ani o píď, i když se silná deka, kterou zastiňuju okno, lehce pohne v poryvu větru. Nechala jsem lehce pootevřeno, abych vyvětrala ten jeho odér. „Jakmile slunce zapadne, letím ven,“ oznámí mi suše.

„Už zase? Vždyť ses včera vrátil..." zadívám se na něho překvapeně a zvednu se z postele. „To mě tu zase necháš čekat x dní bez jedu? Nebo... mi ho snad už dávat nehodláš?" zaskřípám zoufale zuby, protože to je to, na co od první chvíle myslím. Prostě si jednoduše sehnal někoho, kdo mu vyhovuje víc. A já zase budu mimo hru. Jako u Cristoballa...

Jeho pohled mi dává najevo, že mě bere za nedospělou a to je, jako by píchnul do vosího hnízda. „Vím, že jsem se včera vrátil, ale mám pocit, že od té doby, co jsem s tebou, zanedbávám své povinnosti... Musím jít zachraňovat lidi, myslím si, že to je ten pravý důvod, proč jsem se nešťastnou náhodou stal tím, čím jsem. A nemluv hlouposti, víš, že můj jed patří jenom tobě a dávat ti ho budu, kdykoliv budeš chtít."

„Aha," polknu a rozhodím ruce. „Tak to se velice omlouvám za to, že tě tak omezuju," ušklíbnu se a natáhnu si na sebe upnuté tričko s vyzývavým výstřihem. „Tak si leť, mně je to jedno."

„Angelo,“ hlesne sotva slyšitelně a popadne mě do náruče tak rychle, až se leknu. „Já přeci chci být s tebou. O tom vůbec nepochubuj. Nemyslím na nic jiného, než na tebe. Převelice se mi líbí býti s tebou. Olizovat tvé sličné tělo. Topit se v tobě…“ Oči se mu rozhoří touhou, když se ke mně přivine blíž. Nakloní se a v mžiku se promění ve vášnivost samu, když se mi jazykem začne dobývat do rtů.

Nechci se nechat zase oblbovat řečičkama, ale... když on u toho vypadá tak přesvědčivě, že nakonec kapituluju a polibek mu vrátím, i když díky tomu jeho sevření sotva popadám dech.

Nenásilně mě tlačí do postele a když ležím a cítím nad sebou to jeho tělo, hlavou se mi honí samý neslušný myšlenky. Jak smyslů zbavenej mě olizuje. Krk, ramena. Paže. Saje mi naběhlý bradavky a líže mě jako perverzní nadrženec snad úplně všude. Když na mě lehce nalehne, vyklenu se a vydechnu:

„Asi jsi mi zlomil žebro," chytím se za hrudník a schválně ztěžka vydechnu. Nedá mi to nijakou práci, protože z toho jeho olizování jsem celá rozbolavělá a vydrážděná. Když okamžitě přestane a vyděšeně se na mě zadívá, rozesměju se. „Dělala jsem si srandu. Jen jsem tě chtěla pozlobit," vypláznu na něho jazyk.

Vyděšenost z tváře vyprchá a nahradí ji sponntální chtíč a jiskřivost v jeho čích. Asi jako trest zapadne mezi moje rozevřený stehna. Lehne si ke mně a mně je jasný, že se zabydlel na dlouho.

Slastně se prohnu vstříc těm ledovým tahům jeho jazyka a cítím, že se celá rozechvěle blížím na vrcho, když on… přestane!

A provokativně se mi zadívá do očí, ve kterých mu fialkově blýská.

„Zacku," zkřivím zoufale obličej a snažím se ho k sobě stáhnout zpátky, ale nenechá se. Div si nervu vlasy! Nečekala jsem, že by v poslední chvíli cuknul. O to hůř to snáším. Stisknu nohy k sobě a rukama si doopravdy zajedu do vlasů, jako by mi to snad mohlo pomoct rozdýchat to mučivý vzrušení. „JSeš děsnej..." zadívám se na něho vyčítavě.

„A zdá se, že budu ještě horší,“ vycení na mě pobaveně špičáky a povolí si kalhoty. Rozepne je a nechá je sjet jen tak nízko, aby vysvobodil naběhlý mužství.

Jazykem si lakotnicy přejedu přes rty. Hlavou mi prolítne, že jsem ho vážně podcenila. Myslela jsem si, že já budu tou dominantní a on mi bude zobat z ruky. Ale zatím mi tak nějak předvádí opak... I přesto se mu to pokusím oplatit. Vrtím se pod ním a vycházím mu vstříc tak vehementně, že po chvíli cítím, že se blíží tam, kam já před chvíli. A v ten moment se mu pokusím vysmeknout. Ať si taky zkusí, jaký to je nedosáhnout svýho! Jenže dosáhnu akorát toho, že mě k sobě přirazí tak pevně, až zalapám po dechu a mám pocit, že tentokrát mi v těle vážně něco pošramotil.

Sotva mu z úst vyjde zasténání, zarazí se. „To jsem asi přehnal…“ špitne a opatrně se ode mne odtahuje. Svižně odhodí kondom do koše v protějším rohu a pronikavým lila pohledem mi sklouzne mezi nohy. „Omlouvám se.“ Zní upřímně. Okamžitě se mi přisaje ke kínu a něžnými tahy jazyka se mi to snaží zahojit nebo co.

Stisknu víčka k sobě a při každém jeho doteku svraštím čelo. Ze začátku mi to není příjemný, ale postupně bolest ustupuje a střídá jí příjemné mravenčení. Do konce to ale tentokrát nenechám dojít já. Nějak se na to nedokážu soustředit. „Už je to dobrý... Jsem zvyklá," odtáhnu, protože to vážně nebylo poprvý, kdy se mi něco takovýho stalo. Stačí si vzpomenout na Cristoballovu něhu. Oproti tomu je tohle nic. Přesto z toho mám trochu divný pocit. Přetočím se na bok a usyknu, protože teď mi ty žebra vážně pomačkal.

„Ang… Je mi to opravdu velice líto.“ Jeho tichý vážný hlas je lítostivý a omluvný. „To… Proboha, jsem bestie. Věděl jsem, že naše spojení nebude možné, když jsem jen zvíře!“ Ve vteřině má kalhoty zapnuté, prudce vstává a dává tak silně pěstí d zdi, až slyším nepříjemné zvuky, jako by něco prasklo. A obávám se, že to byla ta poddajná zeď. Takovou sílu má.

V tu chvíli se domem rozezní vyděšené výkřiky. Nejvýraznější a nejpronikavější je řev Dianin a Dexterův… Co zase je?!

V leknutí sebou trhnu, protože takovýho ho neznám, a znovu se chytím za žebra. „Proč by to nešlo? Neudělal jsi to přece schválně," usyknu. „Kousni mě a bude to zase dobrý."

„Zajisté, že jsem to neudělal schválně, ale stalo se!“ Chytí se za hlavu, jako by se potřeboval soustředit a domem se znovu nesou vyděšené výkřiky. „Musím pryč. Nezvádám to. Musím, než někomu ublížím ještě víc, než tobě.“ Urychleně se do mě zakousne. I když to nečekám, nebolí to, ale mírně mě to vyděsí.

A pak je pryč dřív, než se stihnu rozkoukat.

A výkřiky neustávají… 

Autor: Chensie (Shrnutí povídek), Wish, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Slunce v žilách - 46. kapitola: