OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Slunce v žilách - 6. kapitola

15.06.2012 (11:00) • Chensie • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 706×

Diana

Když mě někdo uchopí do náruče, téměř bolestně se prohnu a zalapám po dechu. Nebráním se, když vezme mou dlaň do svých ledových prstů a přiloží si ji k hrudi.

Bolestně zanaříká a opře se mi čelem o čelo.

Znovu cítím ten nepříjemný pád do hlubin své duše, když mě něčí mysl táhne sebou a já se bráním. Nechci znovu prožívat tu bolest a strach. Když se do mě, po chvíli tápání v mé mysli, s důvěrou zakousne, bezmocně sebou škubnu. Kdybych mohla, odtáhla bych se, odplazila se, ale nemám sílu. A tak zas jen s očima plnýma slz vnímám ten pocit, který se zmítá někde mezi láskou a bolestí a nechávám ho, aby do mě pumpoval svůj jed. Když se uvolním a nechám jednat své srdce, dám mu do těla Šťastnou krev, začnu i já pociťovat cosi jako úlevu, i když to pořád bolí... Ale už ne tolik naštěstí.

Moc dlouho mě naštěstí nemučí. Odtrhne se ode mě a znovu mě zabalí do deky. Ale zůstává se mnou v naší prostorné posteli. Leží na své polovině a já cítím jeho pohled, kterým přejíždí po mém bezbranném těle. Pomaloučku zvedne ruku a chladným dotekem mě pohladí po tváři, sjede na křivku krku, prsou až na můj bok, jako by ze mě smýval Dickovy doteky.

Přivřu oči bolestí, když mi přejede drápy po břiše - možná se mazlí, ale evidentně neodhaduje míru a krvavými hlubokými šrámy mi ubližuje. Trhnu sebou a zoufale se prohnu, když je bolest nesnesitelná.

Oči mu zrudnou a zamračí se, když zpozoruje, co mi udělal. Posadí se mi na nohy a já s posledním zděšeným pohledem do jeho rudých očí omdlím, protože vím, že bude následovat další mučení…  

** ** **

Proberu se a on vedle mě spí, tak tiše a klidně, ovšem mě děsí. Zvednu se z postele, protože téměř umírám hlady. Bolest se zmenšila, ale pořád se cítím tak zle, tak zoufale zle. Zvednu se na nohy a došourám se ke schodům. Mám pocit, jako by mi nohy vážily tunu. Pevně se chytím za madlo a chci po nich sejít, když se rozletí dveře a v nich stojí On.

Rudé oči mu do tmy září jako majáky plné bezcitnosti. 

Zaleknu se a škobrtnu, skutálím se ze schodů jako špalek. Každá část těla mě bolí. Na těch kamenných schodech jsem si otloukla snad všechny kosti a jen doufám, že nemám nic zlomeného. Tupě zanaříkám a zjišťuju, že nemohu pohnout rukou, kterou mám v nepřirozeném úhlu. Hlava mi padne zpět na tvrdou ledovou podlahu. Když se ocitne upíří rychlostí vedle mě, vykřiknu a z posledních sil se plazím pryč. Tak vyděšená… Tak bezmocná oproti němu. Jako by se mi vracelo všechno, čím mi kdysi ublížil – čím se kdysi stal.

„Nic ti neudělám..." sykne potichu. Opatrně pode mnou podsune ruce a já znovu bolestně zanaříkám. Pustí mě. Se vzdychnutím mi odhrne vlasy z čela a mou zdravou ruku si přitiskne na svou jizvu zamilovanosti, zatímco se do mě zakousne.

Zakňourám, ale podvolím se mu, nic jiného mi nezbývá. Nechávám se léčit a cítím, jak ze mě pomalu prchá energie, místo aby nabývala, ale zase ... bolest v ruce přestává. V hrudi cítím utrpení stále, ale netuším, jestli je to tím, že jsem mu ublížila a on už mě nechce, nebo tím, že ... pro něj zas nejsem nic a já se mu ani nedivím.

Když se ode mě odtrhne, zadívá se na mě podivným pohledem. Jako by mě rentgenoval a prohlížel. A pak ... mě políbí tím upířím majetnickým polibkem, jako to dělá po každé, když zjišťuje jestli nejsem těhotná. Nelíbá mě nijak dlouho, ale i tak lapám po dechu a nejraději bych si choulostivě prsty přejela přes naběhlé rty a snažila se uklidnit svůj tlak, protože tohle i přesto všechno bylo krásné.

Nemůžu být těhotná, protože ... Ne, už nikdy sakra nemůžu být těhotná. A teď ani nechci být, když je takový!

Dlouze se na mě zadívá a se vzdychnutím mě veze do náručí. Vyjde se mnou schody, jako by nesl pírko a položí mě na svou stranu postele, protože tu mou začne převlékat. Povlečení je díky mně celé zakrvácené. Když mi takhle dokazuje svou péči, brní v hrudi. Ta starostlivost… mě dojímá. Odkulím se na svou stranu postele.

„Musím ti něco říct…“ řekne temně a zadívá se mi dlouze do očí. Nakonec zřejmě nenajde slova, protože mi jen bezděčně sjede na podbřišek.

„Ne!“ Vytřeštím oči a žaludek se mi zhoupne na vlně zoufalství. Do očí mi vniknou slzy... To je tak sprostý, sakra! To je tak pitomá ironie, protože ... když jsem dítě chtěla, nešlo to a teď, když s ním dítě nechci, jsem těhotná? Je to zase jako předtím! Je to úplně stejné. Nemohu od něj odejít, protože nosím pod srdcem jeho dítě. Dítě, které nechci! Panicky a zalykavě se rozbrečím, padnu tváří do peřiny. Bezmocně sebou trhám a brečím, protože... nevím, jak dál. Tohle jsem nechtěla. Znechuceně odtáhnu jeho dlaň. Jsem zas jen inkubátor. Propuknu v další zoufalý a bolestný pláč, při kterém se nemohu ani pořádně nadechnout, bodá mě v hrudi a mám pocit, že každou chvíli vypustím duši.

Kdosi rozrazí dveře. „Chazzy, Dickovi je nějak zle! On … brečí!“ Poslední slovo kdosi neslyšně zašeptá, ale jako by bodalo do uší. Upíři by neměli brečet.

Poznám Cristoballa, který si přejede přes milimetrového ježka a usykne: „Není možný, že se to jejich pouto zvětšilo na tolik, že je mimo z Diany?“

„Dicku,“ zasípu a trhnu sebou. On kvůli mně nejspíš trpí, ale já … nedokážu se tomu bránit.

„Di, co se děje?“ hlesne Ball a mírně se ke mně skloní.

Ucuknu. Nitro se mi znovu sevře. Udělala jsem chybu, sakra! Nemusela jsem tolik trpět s Chesterem, kdybych … si vybrala Dicka. On by byl hodnější, milejší a nikdy by mě něčemu takovému nevystavil. Poprvé v životě lituju, že jsem nezůstala se svým modrookým andělem a vybrala si zlého, agresivního upíra Chestera. Ale láska je hold slepá, že jo? A taky bezcitná, ironická svině. Uboze propuknu v pláč a z venku se ozve bolestné upíří zanaříkání. A pak, když se mi Ball zadívá hluboko do očí, najednou všechno ustává a já lapám po dechu a topím se v podivné prázdnotě, kdy sice vnímám okolí, ale… Jako bych nebyla.

„Co já vím?“ zavrčí Chester a zadívá se na mě. „Tady je možné všechno,“ dodá o poznání klidněji, když mě lustruje pohledem. „Prosím tě, mohl bys přinést sklenici krve?“ požádá ho a posadí se vedle mě.

Cítím jeho blízkost tak silně a přitom … je mi to jedno. Choulostivě se vinu do sebe a nemohu se probrat z téhle podivné reality, ve které se nevzmůžu na nic.

„Co s ní je?“ zavrčí ostře Dick, který se do naší ložnice vpotácí a opře se celý roztřesený a rozervaný o rám dveří. Drží se přitom za hruď a chraplavě se nadechuje. Po tvářích ještě stopy slz… „Cos jí udělal?! Podívej se na ni, vždyť …“ Zjihne při pohledu na mě a vjede si prsty do vlasů, které jsou tentokrát panicky roztrčené do stran. Už to není ten frajer, už je z něj troska. „Lituje,“ dostane ze sebe a zadívá se na Chestera. „Lituje, že je s tebou. Že si nevybrala mě,“ vydechne, jako by ho to tížilo a jazyk se mu lepil na patro.

Chester bezcitně trhne rameny, což Dicka vyprovokuje.

„To jsi trochu v hajzlu, ne?“ usměje se narcisticky.

Jako by ta jeho výsměšná věta byla pro Chazzyho poslední hřebík do rakve. Než stačí Dick cokoliv říct nebo udělat, skočí po něm a vrazí mu pěstí, až můj blonďatý kamarád chytí druhou o protilehlý rám dveří a z úst vyplivne krev. Rty i bradu má nyní krvavou, stejně jako Chazzy oči. Svezl se na zem, takže jen sedí s rozhozenýma nohama a rukama v klíně a provokativně mu zírá do tváře.

„Vážně jsem tě měl místo přeměny vysát do poslední kapky!" zavrčí Chazzy nenávistně a drapne ho za límec u světle modré značkové košile. Vytáhne ho na nohy a prudce přirazí to slabší upíří tělo ke zdi. Jako Nad-upír má o tolik větší sílu, bohužel. „Tak se braň, ne? Takhle mě to vážně nebaví!“ ušklíbne se posměšně.

Dick  stojí u zdi a nevypadá, že by se chtěl bránit. Na rtech má pověstný křivý frajerský úsměv a nechává se od Chazzyho týrat ostrými drápy, které mu zabodává do hrdla. Nechává se mučit bez obrany a mě by to iritovalo, nebýt skoro mimo.

„Ty vole!“ Mike se s Cristoballem se vrhnou k Chesterovi. Popadnou ho každý za jednu paži a snaží se ho od Dicka odtáhnout, ale Chazzy se jen poušklíbne, pustí Dicka, drapne pravou rukou Mikea pod krkem a prokousne mu afektovaně hrdlo.

„Tobě jebe!“ vykřikne Ball a prudce do něj strčí, až pustí Mikea.

Ten se svalí k jejich nohám jako nezralá švestka. Drží se za krk a těžce oddechuje, zatímco se nejspíš snaží nepoddat panice, protože tiše syčí různé nenávistné přezdívky a vulgární výrazy.

Ve dveřích poklidně stane Zachary. Neútočí, jen zvědavě sleduje svýma fialovýma očima celou situaci. Nedokážu rozeznat, jestli ho to baví – nebo děsí, protože se tváří neutrálně.

„To seš takovej zmrd nebo seš fakt totálně v hajzlu?!" sykne Ball a zadívá se na Chestera, který se drží za kořen nosu a snaží se uklidnit svou náturu.

Když se mu podaří tu nejhorší vlnu agrese překonat, několika dlouhými kroky přejde místnost a sveze se do koženého křesla. „Omlouvám se… Mám toho nějak plné zuby,“ dostane ze sebe a palcem si z úst setře Mikeovu krev.

„Jestli seš tak v hajzlu, tak mi ti pomůžeme, že jo, Dicku?“

Můj blonďatý kamarád si poupraví košili a zadívá se na mého upíra. „Pomůžeme…“ vydechne a kulhavě dojde k Chesterovi. Položí mu ruku na rameno a jemně ho stiskne. „Pomůžeme. A promiň mi ty řeči… Cítím její emoce, působí to na mě opravdu špatně.“

Chester mávne rukou. „Nejsem si jistý, jestli mi v tomhle můžete nějak pomoci… Ale díky za snahu.“

** ** **

Diana

Znovu mě probere a přiloží si mou dlaň k hrudi, zatímco zhluboka dýchá, jako by se pokoušel ponořit pod hladinu. Zamžourám do jeho tváře a v tu chvíli přitiskne mé čelo na své. Vykřiknu a zazmítám s sebou v náhlém pádu do prázdna, kdy se on prochází v mé mysli, a já se zmítám v úzkosti, co zas objeví.

Se vzdychnutím se ode mne odtáhne a zvedne se z postele. Natáhne se pro sklenici krve a mlčky mi ji podá.

Němě zavrtím hlavou, ale když vidím jeho přímý pohled, poslušně vezmu sklenku a vypiju ji. Znovu se rozbrečím, protože mi kontrolorsky sáhne na břicho a já ho chytím za ruku a snažím se ho od sebe odtáhnout. Vrtím se a bezmocně naříkám, až se mu vysíleně opřu o rameno a nechám ho, aby mě hladil na podbřišku. Hladím to dítě, ne mě...

„Je v pořádku,“ promluví do ticha a ruku stáhne.

Nenávistně se ušklíbnu a zadívám se na své břicho. Na místo, kde ve mně rostě nový život... Kde roste naše další dítě a tohle ... bylo evidentně počaté z lásky. Ale já ho nechci! Jen mě poutá k Chesterovi. I když jsem si dříve nepřála nic jiného, než být zase matkou, teď to přece není správné nebo je? Jemně přejedu prstem přes hřejivou kůži podbřišku a nakloním hlavu, jako bych mohla prohlédnout skrz. Snažím se představit, jak je tam stulený, bezbranný a čistý... Potřebuje lásku a péči, ochranu a já ... Znovu jemně obkroužím prstem místo, kde se nachází a přivřu oči, zatímco mě bodne v hrudi. To zahořím novou láskou k dítěti. Našemu dítku, které si zaslouží lásku, jako naše dvě děti, jako si zasloužil náš syn Tenebrae. Miluju tě, zašeptám v duchu a poklidně si položím dlaň na břicho, jako bych ho mohla uchlácholit.

Chester mě napjatě pozoruje, a když vidí, jak se ve mně nenávist postupně mění v lásku, uleví se mu.

Zvážní a přikývne.

Ráda bych se zeptala, jestli ještě chce mě, ale... Na to už sílu nemám. A tak se k němu otočím zády a usyknu bolestí, když nalehnu na ruku, která stále podivně bolí.

Chester se po mně natáhne, buďto aby mi pomohl – nebo mě uhodil.

Schoulím se do sebe a zavrtím hlavou. „Tvoje doteky bolí. Tvůj jed pálí,“ vydechnu a vlasy mi spadnou do tváře. „Prosím, sakra, prosím, nesahej na mě.“

Pevně sevře ruku v pěst a zavře oči, jako by se na mě nemohl dívat. „Chceš, abych zavolal Dicka?“ Jeho hlas je dutý, bezcitný a bolavý.

Vzduch v pokoji jako by byl řídký. Mám pocit, že se mi nedostává kyslíku a tak se snažím zhluboka nadechovat. „Ublížil by dítěti,“ zamumlám a zavrtím s největším přesvědčením hlavou. Atmosféru to maličko zlepší, ale stejně k nám ty temné stíny zasahují. Je to všechno pod rouškou tmy tak smutné a bezbarvé. Jako by v mém životě začínala existovat jen černá nebo bílá. Bolest nebo… Zoufale k němu pohlédnu.

Sedí na kraji postele, svírá pevně dlaně v pěsti a zatíná čelist, zatímco si mě prohlíží. Temné oči jsou strohé jakéhokoliv pocitu. Jsou divoké a … znechucené.

Vlastně se nedivím. Hodně jsem mu ublížila. Tolik bych se mu chtěla omluvit za to, že ... mám takové myšlenky, že mám takové pocity, že ... jsem taková. Kéž bych to v sobě neměla. Vymazala vše, co mu ublížilo. Nenašel by ve mně nic, jen čistou lásku a oporu... Dívám se mu bezmocně do tváře a z očí mi znovu kanou slzy. I přesto všechno… Ho tolik miluju. Nejvíc na světě, sakra. Možná, kdybych dříve nebyla tolik sama, nerozdávala bych lásku hloupě kolem sebe jako by to byla bezcenná věc. Ale já si jí setsakra cením! Nikdy mě nikdo rád neměl! A když už ke mně nějakou tu emoci cítí, chytím se na udičku jako... Sakra, Dick má pravdu. Jsem naivní pitomec.  

Chester přivře víčka a nakloní se ke mně. Vím, co mám čekat. Když se ke mně přitiskne čelem, zatnu čelist a zanaříkám, když ucítím ten nechutný pád do temnoty. Cítí mou bolest, moje omluvy, že nejsem taková, jakou si zaslouží. Že ho pořád miluju, i když se teď bojím, že mě nechce, protože stojím za prd, a bojím se oprávněně, protože moje duše neobsahuje jenom to dobré, má hlavně pocity, které mu jenom ubližují. Vím, že ta jeho je čistá, protože on je dokonalý a neublížil by mi... Pro mě je ten pravý, můj bůh, můj pán, moje největší láska.

„Všechno je v pořádku. Neplakej, tohle našemu děťátku také ubližuje,“ dostane ze sebe a pevně mě k sobě přitiskne. Dává si však velký pozor, aby mě nestisknul moc a já to oceňuju.

Ruka mě ještě pořád pobolívá, nejspíš ji mám zlomenou – zlomenina se hojí trochu déle, i když mě napájí svým zázračným zamilovaným jedem. Užívám si ty jeho doteky, kdy mne hladí po vlasech a jemně mnou houpe ve snaze mě utišit. Sám si nejspíš přeje zapomenout na to všechno, co zjistil – tak jako já si přeju ty pocity nemít. Tulím se k němu jako kotě. A čerpám z každého hezkého doteku, který mi věnuje. Tisknu se k němu vděčně, protože vděk si zaslouží, protože on je schopný se mě vůbec dotknout i přesto, že jsem nemilovala jen jeho... Ovšem milovala jsem ho nejvíce ze všech. Brečím, přestože se snažím, abych to nedělala, ale nejde mi to... Ty emoce jsou zrádné a bolestivé.

„Odpustíš mi někdy? Sakra, vím, že si to nezasloužím, ale…"

„Co myslíš?“ skočí mi do řeči. „Ptáš se na to, zda ti odpustím, že jsi milovala Oskara nebo … jestli ti odpustím, že miluješ Dicka a lituješ, že jsi nezůstala s ním?“ řekne surovým hlasem, až se kolem nás rozprostře ještě větší chlad.

Pevně si skousnu ret a odtáhnu se od něj se skloněnou hlavou. Zvnou mi vrazil dýku do zad – prostě mi to jenom vrátil. A dal mi tu slabší ránu… „Chápu, že se mnou nechceš bejt,“ zamumlám chraplavě a cítím, jak se mi v hrudi roztahuje prapodivná bolest, sžíravá a mučivá.

Prudce vstane a chytí se za kořen nosu. „Ne, promiň. To jsem si mohl odpustit, když…“ Nedopoví a zadívá se na můj podbřišek.

Tupě se ušklíbnu. Aha, takže nebýt malého…

„Neřekl jsem, že s tebou nechci být. Tady jde spíše o to, jestli se mnou chceš být ty.“

„Nezasloužím si bejt s tebou, sakra,“ vydechnu bolestně a vjedu si do černých vlasů štíhlými prsty. Žaludek se mi znovu sevře, jako vždy, když jsem ve stresu nebo v beznaději. Nemám pocit, že by se naše situace mohla zlepšit, protože … já milovala Oskara. O Dickovi věděl, to by ho tolik nesrazilo na kolena, ale myšlenka, že jsem milovala i druhého vraha svých rodičů…

Seděla jsem na stromě a naštvaně loupala kůru, zatímco jsem bez zájmu hleděla do okna, kde právě tvrdě usnul malý chlapec. „Toho budeme týrat, jo?" broukla jsem znechuceně a zavrtěla nesouhlasně hlavou.

Pokojík byl ryze dětský. Plný nezmařených nadějí a naivních snů. Sice nebyl tak bohatého stylu, na jaký jsem byla zvyklá, byl prostší, ale … byla z něj cítit láska a matčina něha.

Zprudka jsem se oklepala.

Pod modrou peřinou tiše spal sotva desetiletý černovlasý chlapec.

Ne, toho jsem týrat nechtěla. Toužila jsem mučit upíry, sakra!

„Ach, poupátko, ty ses vážně povedla... Jediné, co máš v hlavě, je mučení a netradiční praktiky," zapředl Oskar, jako kočka a protnul mě zářivýma zelenýma očima. „Pojď..." Tiše skočil na okno a vplul do pokoje jako úlisný zlověstný stín.

Sakra, to ne… Zaklela jsem v duchu a bez valného zájmu ho následovala. S tupým cynickým výrazem se rozhlížela a pozorovala obrázky draků a motorek, kterými byly polepené zdi. Co tady, sakra, děláme?! Slíbil mi, že se budeme vzájemně poznávat! Že mě naučí, jak dopřát tu největší bolest a zatím si připadám, jak na schůzi pedofilů, sakra!  

Oskar se zamyšleně procházel po pokoji. Podlaha zrádně vrzala a mně díky tomu po zádech přecházel mráz, a co chvíli jsem se znechuceně oklepala. Sjela jsem k němu bojovným pohledem, abych zaprotestovala, ale dorazil mě, jak ve svitu měsíce vypadal majestátně. Legendárně, protože můj Oskar patřil mezi ty největší zmrdy na světě. Týral a mučil bez svědomí. Byl nejlepší z nejlepších. Byl skoro bohem… Pro mě byl bohem. V hrudi mi zatrnulo. On měl ty nejlepší geny a já je chtěla pro sebe – celého jsem ho chtěla vlastnit!

Mlsně jsem se olíznula a sjela ho pohledem se vší dychtivostí. Toužila jsem po jeho genech a té husté, slizké temnotě, kterou v sobě měl – jako jeho následovníkovi mi všecičko, co měl, patřilo! Musela jsem kus z něho urvat pro sebe a bylo mi jedno, jak to udělám.  

 „Ach, Dianko, už jsi byla někdy zamilovaná?“ zašeptal přeněžně, když přitáhl dětskou pokrývku chlapci k bradě.

„Několikrát…“ zachraptila jsem a zadívala se do zářivých zelených očí. Už neměl sílu mě obejmout svými feromony, ale kdyby měl, cítila bych žhavé slunce a prýštění vodopádu. Čerstvý vzduch nasycený kapkami a svěžestí. To všechno by mi dal – to všechno měl jenom pro mě.

„Ale nejvíc miluješ mě, nemám pravdu?“ Naklonil hlavu na stranu a protnul mě inteligentníma očima, zatímco z něj sálal chlad a nadřazenost.

„Jak jinak, Oskárku. Ty seš ten nejlepší, sakra…“ vydechla jsem a tvář mi sevřela ostrá ironie, jejíž příchuť jsem později cítila na jazyku, když mi dal napít ze své žíly, kde se skrývala ta nejvzácnější a nejsilnější životadárná tekutina.  

„A myslíš, že já si zasloužím, abych byl bez tebe?" Probere mě ze vzpomínky, ze které se mi svírá hrdlo.

„Zasloužíš si bejt šťastnej… Bez ohledu na moje blbý myšlenky,“ zachraptím a skloním poníženě hlavu, zatímco v dlaních cupuju okraj peřiny.

„Bez tebe šťastný nikdy nebudu,“ odpoví mi obratem a zastrčí mi něžně pramen vlasů za ucho, jako to dělává vždycky. To gesto mě dojme. „Ale také tě nebudu do ničeho nutit.“

„Já moc toužím bejt s tebou, sakra…“ Je to sobecké, protože tohle nutkání bolí i jeho i mě. Chci ho, i přesto všechno, ho chci jenom pro sebe. Kvůli sobě, kvůli našim dětem, kvůli tomu stupidnímu snílkovi uvnitř sebe, co věřil na první lásku, která bude trvat věčně.

„V tom případě mě zajímá už jen jedna věc…“ odmlčí se a ta tepající aura, kterou kolem sebe jako Nad-upír má, se zavlní. „Proč zrovna on? Cos na něm, proboha, milovala?“ 

Tak schválně... Tušila jsi, že Dianka milovala našeho Oskárka? Není divu, že to Chazzymu pocuchalo ty jeho ďábelský pírka.

Koho podle tebe milovala Di nejvíce? 

Dám Ti seznam. 

A) Chester

B) Dick

C) Dexter

E) Oskar

Máme výběr otevřený... Ona není sobecká a lásku vážně rozdává na všechny strany. Neboj, dozvíš se proč, ale ne teď. ,o) 

Chceš mít Chazzyho a Di spolu nebo by si podle Tebe měli dát pauzu? ,o) 

UZ je dopsáno až do konce, takže neboj, ovlivňování děje nehrozí. ,o))

Moc děkujeme za komentáře! 

Autor: Chensie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Slunce v žilách - 6. kapitola: