OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Slunce v žilách - 67. kapitola

27.11.2014 (14:00) • Chensie, Wish • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 675×

67. kapitola

Diana

Jakmile se otevřou dveře ložnice a mě obejme známá vůně, Chesterova vůně, švihnu ho dávkou feromonů až se slastným zanaříkáním složí na zemi. Nejistě se k němu dostanu po kolenou a posadím se nad něj. Musím si dokázat, že ... nejsem jenom kořist. Něžně se mu zakousnu do krku a polykám hladově jeho krev, po které náš syn prahl, zatímco ho držím pod vlnou feromonů. Po chvíli ho přece jenom pustím a postavím se kousek od něj, zatímco feromony stáhnu. Skoro ani nedýchám, když vejrám do tmy a slyším, jak se přesouvám. Dostane se ke mně. Na kolenou, jak zjistím, když mě obejme vkleče kolem pasu a tvář si zaboří do mýho boku.

„Snažil jsem se to odbýt co nejrychleji..." zamumlá s výčitkami v hlase.

Nadechne se a pěkně zhluboka, protože mi ze srdce spadne šutr velikosti vily. „Tvoje paní ti odpouští," hlesnu zadýchaně, když ze mě opadne strach. Hladím ho po vlasech a usměju se. „Nelíbilo se mi to ponižování... Mohl bys mi slíbit, že si do nich jednou kousnu a vrátím jim to?" pozvednu pobaveně obočí.

„Slibuju,“ vydechne. V tuhle chvíli by mi nejspíš odkejval všechno na světě. „Mně se to taky nelíbilo. Omlouvám se. Neupadlas nikde, že ne?“ přejíždí mi dlaněmi po těle a přesvědčuje se, že jsem celá.

Posadím se mu do klína a prsty mu vjedu do vlasů, zatímco se mu nosem otřu o tvář. „Byla to fajn hra na slepou bábu,“ uchechtnu se a obejmu ho pevně kolem krku.

„Di?“ začne a zarazí se, jako by nevěděl, jak pokračovat. „Zítra… budeme muset někam letět, ale pokud nebudeš chtít, tak… Za každou cenu tě tam brát nebudu.“

Sakra. Sevřu rty a zavřu oči, i když je to vlastně zbytečný. Vidím tmu, takže mě nic nerozptyluje. „Bojujem proti šmejdům?“

„Snažíme se o to..."

„A já bojuju, když si hraju na tvou kořist?" Já chci bojovat. Bojovat umím, je to moje doména. Jít proti zlu a pomáhat lidem, dobru!

„Ano, bojuješ.“

„Pak teda budu bojovat jako o život!" hlesnu odhodlaně a dravě se ušklíbnu. „Ale pak si to vyberu..." kousnu ho něžně do rtu a políbím...

„Jakkoliv budeš chtít.“ Polibek mi vrátí.

Romantický… šklebí se nadšeně Dick v mé mysli.

Chtěla bych Chazzymu říct, aby mi nějak pomohl od toho ponížení, které se konalo dole, ale nemám odvahu. Namísto toho se k němu namáčknu a políbím ho děkovně na krk, že je takový... že se ke mně tak neskutečně hezky chová, i když by nemusel.

Vezme mě do náruče a položí do něčeho měkkýho. Jo, jasně, postel. Přilehne si ke mně a sjede mi dlaní na podbřišek. „Už se od vás nehnu.“ Ozve se mi u ucha.

„To je fakt děsivý,“ prsknu pobaveně. Snažím se nedat najevo, že mi není fajn. Sice se nebojím, ale to ponížení. To byl záhul. Dick to cejtil se mnou a to mi moc nepomohlo.

„Co ti je?“

Před očima si zobrazím usmívajícího anděla s nebesky modrýma očima. „Dick... On byl přitom všem..." hlesnu smutně a cítím se ještě hůř. Být ponížena je jedna věc, ale mít u toho svědka je věc druhá.

„A proto jsi smutná?“ On mi, sakra, nerozumí!

„Nechtěla jsem při tom svědky, který mi za to nedaj ani floka,“ ušklíbnu se.

„Di..." vydechne a přitáhne mě do náruče. Tohle už chápe. „Ani nevíš, jak moc si to vyčítám,“ houpe se mnou a líbá mě do vlasů.

„Nesmíš si to tak brát... Ty seš koneckonců upír, já jsem kořist." Pokrčím rameny a nechávám si slíbávat slzy a houpat. Dělá mi jeho péče vážně moc dobře. V hrudi mi trne skutečná láska a vděk, který on určitě cítí, protože vnímá moje emoce.

„Na tohle už je vážně pozdě. Už jsem tak moc jiný, že nemá cenu o tom ani mluvit," setře mi slzy. „Ale rozhodně mi to nevadí," dodá, asi abych si nemyslela, že toho snad lituje.

Přitisknu se k němu čelem a nechám se vtáhnout do našeho světa.

„Pojď, ukážu ti svůj pokoj..." usměju se na něj a chytím ho za ruku, jako bychom byli puberťáci. Utíkáme kolem stromořadí líp a najednou se kolem nás začnou rojit domy... Hodně noblesní vily. Vězení pro zlatý kanárky.

Najdu na konci ulice, kterou moc dobře znám, ačkoliv ona nezná mě, stojí ten nejluxusnější barák. Bílej rozložitej, skoro hrad, s bílým plaňkovým plotem, udržovanou zelenou zahradou bez květin, obrovitánským bazeném a třema drahýma autama. Když se na to zadívám, vlastně by mě nikdo neměl litovat. Žila jsem si v blahobytu. Přeskočím branku a zadívám se na Chazzyho. Gestem mu ukážu, aby šel za mnou.

„Nikdo není doma,“ zazubím se a ze zvyku utíkám k zadním dveřím. Předními jsem chodit nesměla.

Chester pohledem sjede na honosnou vilu a následuje mě. „Tady jsi žila?“ Rozhlíží se ohromeně.

Vejdeme dovnitř a ocitneme se v prostorný hale, všude lakovaný masivní dřevo. „Hm, tomu se říká bejvák…“ Div neslintá.

„Sračkovitý,“ houknu a bez zájmu vyskočím na schod. „Nesměla jsem chodit předem… Pěstouni přijímali důležitý návštěvy a já je zrovna nereprezentovala dobř,“ ušklíbnu se. Provedu ho domem, kde je ta nejmodernější elektronika, drahý obrazy, koberce i hajzlpapír stál víc, než klasickej oběd u chuďasů. Chester si užasle prohlíží velikánskou výřivku v obrovitý koupelně. Ušklíbnu se a zatáhnu ho do schodů, kde jdeme chodbou až úplně dozadu. Rozhlídnu se kolem sebe, jak jsem to dělala dřív – síla zvyku. A peláším k půdnímu pokoji. Ke svýmu pokoji... Vyběhnu pár schůdků a zatáhnu svého manžela do malé nízké místnosti, kde se musí trochu sehnout.

„Vítej!“ Roztáhnu paže. Mám tu nejnovější stereo, velkou televizi. Moje zdi jsou černý – taková malá revolta, kterou jsem provokovala, aby si mě všimli, ale bylo jim to fuk. Na zdech mám pověšený fotky pěstounů a jednu fotku mých rodičů, kterou jsem si nechala zvětšit. Byla to jediná, kterou jsem měla a kterou jsem kdysi nosila pořád u sebe, než jsem se rozhodla, že doma se jí nic nestane. Teď je v nočním stolku naší ložnice u nás doma v barevným bytečku. Opřu se o masivní skříň z tmavýho dubu.

Chester pohledem sjede na postel, metr a půl širokou a na ní leží…

„Úplně jsem na něj zapomněla!“ Padnu na postel, vezmu okrasně zabalenej dárek, kterej jsem si koupila a měla ho po celej rok u sebe. Kopnu u toho do zásuvky, která je pořád otevřená. Je narvaná až k prasknutí popsanýma papírama. Texty plný nenávisti a bolesti, situovaný pomsty. Zaznamenaný roky, kdy jsem psala o vzteku a šílenství a přemýšlela, jak se pomstím vrahovi svých rodičů. Nejistě se ušklíbnu a posadím se na posteli do tureckýho sedu. Dárek v klíně. Nikdy jsem ho nerozbalovala, věděla jsem, co v něm jen, ale bylo krásný, tak krásný se kochat a představovat si, že mi ho někdo koupil k narozeninám. Na nočním stolku coca cola, mobil, kterej jsem nepoužívala a na psacím stole nejnovější notebook.

„Rebel každým coulem," zasměje se, když pohledem přejede moje temný království. „Ani se nedivím, žes s mým upírským stylem neměla problémy,“ dodá a natáhne se vedle mě na postel. „Mělas všechno…“ zahledí se na fotky a majetek pěstounů, „a vlastně nic…“ dodá o poznání tišeji.

„Žila jsem si jako prase v žitě,“ pokývám a sáhnu do svý miniledničky, odkud vytáhnu sprite. Dlouze si loknu. „Není to tak dobrý, jak tvoje krev, ale dá se to.“ Usmívám se do tý doby, než se dotkne šuplíku, přetékajícího papíry. „Tohle ne, Chazzy, tohle ne…“ zachraptím.

Chester

Chvíli ji pozoruju, ale pak ruku zase stáhnu. „Ty o mně víš všechno. Proč nemůžu vědět všechno já o tobě?" nespouštím z ní oči. Dívá se na mě a ošívá se. „Jsou věci, který si manželky nechávaj pro sebe, ne? To, co je v tom šuplíku…“ zamračí se. „Ublížilo by ti to. Je to jen bolest a sny, který jsem za celý ty roky samoty sepisovala... Tenkrát jsem byla jiná. Ze všech sil jsem pátrala po někom, kdo ... mi připravil takovejhle osud. Hnala mě nenávist a bolest. Jenom proto jsem žila. Věděla jsem, že jakmile pomstím rodiče, budu moct odejít... Budu moct umřít podle svýho, ale do tý doby musím žít za každou cenu. Ten šuplík je plnej věcí, na který nechci vzpomínat."

Asi by mě to mělo odradit. Vím, že ne asi, ale určitě. V první chvíli se tak dokonce rozhodnu, jenže nakonec své rozhodnutí změní. To bych nebyl já. A lepší si to přečíst sám, než nad tím pak přemýšlet a snažit se z ní vydolovat něco, na co myslet nechce. Otevřu šuplík a vyndám štos popsaných papírů, abych se do nich začetl, a konečně pochopil, jak moc jsem jí zničil život.

„Nedělej to…“

Dělám, že ji neslyším a začtu se do prvních řádků:

Ahoj mami a tati!

Hrozně moc mi chybíte. Nemůžu se dočkat, až jednoho dne uteču z tohohle světa a budu zase s váma. Stejská se mi hrozně moc. Pořád jsem sama, i když jsem v baráku plným lidí.

Dneska měla moje nevlastní segra narozeniny a měla velkou oslavu. Já jsem u sebe v pokoji, a ... mrzí mě, že jsem jenom parazit, kterej je všem na obtíž a nikdo ho nechce. Nikdo ho nemá rád.

Mami, až budu s váma, budete mě mít rádi, prosím?

Já vás miluju...

Už při prvním listu se mi na hrudi usadí nepříjemný tlak, který s každým dalším řádkem sílí, až mám pocit, že se každou chvíli musím udusit. A to ještě netuším, že tohle je pouze začátek. Když otočím druhý, ztěžka polknu.

Nenávidím tě – zabils mi rodiče. Kdybych mohla… zaživa bych tě rvala na kousky. Nechala bych tě žít, vyprávěděla ti o svým posraným životě. Nutila tě ho prožít, protože jsi pro mě připravil peklo.

Proč?! Proč, sakra?!

Prosila bych tě na kolenou, abys místo nich zabil mě. Oni byli dokonalý, nezasloužili si to!  Měl sis vzít mě, ty hajzle! Měl jsi mě zabít, protože bez nich nemám nikoho. Chci, abys byl taky pořád sám, jako já. Nikdo tě neměl rád, protože to je to nejhorší. Chci, abys trpěl a sžírala tě moje nenávist. Já tě jednou najdu a udělám ti ze života stejný peklo. Zničím tě, jako tys zničil mě. Jako tys zkurvil celý můj život.

Postel se pode mnou zhoupne a svět kolem se podivně roztočí. Jako bych měl v krvi několik promile. V hlavě mi jako ozvěna znějí slova z toho textu, kterých se nemůžu zbavit, ať se snažím sebevíc. Jako by mi všechno teprve teď doopravdy docházelo. Teprve teď, když přede mnou leží hmatatelný důkaz, že se to vážně odehrálo. Že to nebyl jen můj pocit, ale že to byla skutečnost. Chvějící se rukou sáhnu po dalším listu, aniž bych se na Di podíval.

Měla jsem sen…

Zdálo se mi, že jste se mnou, maminko. Víš, že jste přišli a vynadali mi za to, že jsem přišla domů se zablácenýma botama…

To by bylo krásný.

Mami, tady na mě nikomu nezáleží. Ať udělám cokoliv. Ať provedu cokoliv. Nikdo si mě nevšímá. Nikdo mě nemá rád. Nikdo ke mně necítí nic. Jako bych neexistovala.

Proč?

Mami, prosím, ať už to netrvá dlouho a já ho najdu, abych mohla jít za tebou a za tátou. Už to nevydržím. Tak moc to bolí, mami, prosím!

 
Vidění se mi pod těmi slovy tak rozostří, že mám téměř problém číst dál. Zatímco ona doufala, že matku najde, tak já ji mučil a znásilňoval. Každou minutu, kterou ona proplakala, jsem já trávil tím, že jsem pozoroval proužek krve vytékající z Eleanořinýcho těla. Zavřu oči, protože mě propojení mých vzpomínek s jejími přivádí k šílenství. Zase před sebou vidím Eleanor. Tak krásnou a bezbrannou, přesto odhodlanou bránit svoje děti do poslední chvíle... Poslepu nahmatám další papír. Měl bych přestat, ale nemůžu. Teď už ne.

Četla jsem pohádku o princovi na bílým koni.

Přišel si pro svou princeznu, která byla zavřená v nejvyšší věži. Zachránil ji. Žili spolu jako v pohádce, měli se moc rádi a ona už nikdy nebyla sama…

Taky bych jednou chtěla mít svýho prince, kterej by věděl, jak se jmenuju a neříkal mi Chceš zase prachy? Tak tady máš a vypadni!  ošklivý věci. Ten princ by věděl, kdy mám narozeniny. Byl by u mě, když by mi bylo špatně. Staral by se o mě.

Viděla jsem, jak se pěstounka stará o svoje děti. Dává jim pusu na čelo, čte jim phádky, a když je jim špatně, je s nimi a houpe je...

Mně tohle nikdo nedělá. Nikdy jsem nedostala pusu. Nikdy mě nikdo nepohladil.

Mami, jaký to je, když tě má někdo rád?

Už nemůžu. Volnou rukou si zaryju drápy do dlaně a zoufale zatnu čelist. Osud se nám vysmál do obličeje tím nejšílenějším způsobem. Všechno se splnilo - tedy až na to, že Diana svoje rodiče nikdy nepoznala. Poznala, jaké to je, když se o ní někdo stará... když se o ní zajímá vrah jejích rodičů. A já zase poznal to peklo, které mi předpovídala. Peklo hlavně v té chvíli, kdy jsem zjistil, kdo je nejdůležitější bytost v mém posmrtném životě, a že právě ji jsem připravil o všechno, po čem kdy toužila...

„Chazzy, byla jsem malá a hloupá..." Mávne ledabyle rukou, ale jen na oko. Vidím, jak ji to bolí. Jinak, než mě. „Byla jsem spratek.. Nemůžeš... nemůžeš to brát vážně. Vždyť o nic nešlo..." Polkne a já zaslechnu, jak v duchu vykřikne myšlenku: O nic nešlo? Takhle mluvím o svých rodičích?!

„Nebylas spratek... Bylas nešťastná... Pořád jsi nešťastná a já to už nijak nezměním," řeknu potichu, ale nepodívám se na ni. Nějak nemůžu. Před očima stále ty texty, které se mi do paměti vryjou už napořád.

„Ale já tě miluju..." Ten šepot se mi zařízne do srdce. „Já díky tobě vím, jaký to je, když mě má někdo rád.“ Je z ní malá nevinná holčička, toužící po lásce. Ne, ve skutečnosti není, ale já ji tak vidím. „A děkuju za to tobě.“

„Ale stálo to všechno za to?" podívám se jí konečně do šedých očí. „Já myslím, že ne..."

„Nikdy jsem neměla možnost to ovlivnit. Ty jsi to ovlivnit mohl, mohl jsi to změnit, ale neudělal jsi to a teď už je pozdě. Nebudu to řešit. Rodiče už mi nic nevrátí. Jsem ráda, že mám aspoň tebe..." pokrčím rameny, jako by se nic nedělo.

„Jo, to jsem mohl. Máš pravdu, je pozdě. Asi bychom měli jít," zastrčím listy zpátky do šuplíku.

„Chazzy, mrzí mě to… Nikdy jsem to neměla psát. Všechno je fajn. Já tě zbožňuju. Hrozně ses změnil a vlastně mi všechno vynahrazuješ.“

„Půjdeme..." Zvednu se a vezmu ji za ruku, abych ji potom políbil na hřbet dlaně. Vím, že kdyby to všechno bylo jinak, nikdy bych ji nepotkal. Ale kdybych měl tu možnost to vrátit, i přesto bych to udělal.

„Kam půjdeme?“

„Uvidíš..." řeknu a projdeme domem zpátky na zahradu. Mohl bych to místo změnit hned, ale chci si její "domov" ještě jednou prohlédnout.

Pak si představím místo, na kterém chci být a v ten moment jsme na konci města, ve kterém jsem vyrůstal. Před námi stojí cihlová zeď, v jejímž prostředku je vysoká kovová brána. „Místní hřbitov..." řeknu a vedu jí k hrobu, u kterého jsem byl naposledy se Susan. Pak už nikdy. „Tady leží moje máma..." ukážu na žulový náhrobek a sehnu se, abych z desky smetl suché listí.

„To mě mrzí… Kterej hajzl jí zabil?“ Vyhrnuje si rukávy. Skloní se a něžně položí dlan na náhrobní kámen.

Ustrnu a zavrtím hlavou. „Ne... byla nemocná. Ale protože nás toho všeho chtěla ušetřit, tak odešla dřív, než bychom to zjistili. Úplně jsem na ni zanevřel. Netušil jsem, že pravý důvod..." odmlčím se, protože na mě opět doléhají neveselé vzpomínky, „...že pravý důvod byl jiný."

„To je mi líto.“ Umlkne a chvíli jen sklesle zíráme před sebe. „Vím, jak máma chybí.“ Chytí mě za ruku a utěšuje mě dotekem. „Určitě tě moc milovala, proto odešla – aby ses netrápil.“

Vděčně jí palcem pohladím ruku, kterou mě svírá. „Kdyby se šla hned léčit, nejspíš by to všechno dopadlo jinak, jenže... až později jsem zjistil, že byla těhotná..."

„To kvůli Susan nešla na léčení?“ řekne dojatá.

„Jo, ale nakonec nezachránila ani ji, ani sebe,“ vydechnu těžce, před očima Susaninu tvář.

„Obě tě milovaly. Nesmíš být nešťastnej, nepřály si to.“

„To nejspíš ne.“ Smutně se pousměju. „Teď alespoň víš, proč jsem Susan proměnil. Kdybych to neudělal, umřela by stejně jako naše máma.“

„Dick je z toho hotovej, že Susan umřela. Bolí ho to, mrzí. Taky si ji s klulkama oblíbil.“

„Hmm..." zamručím a pustím jí ruku, protože jsem se záměrně výhýbal jakékoliv zmíňce o tom, že moje mladší sestra nakonec na žádnou zhoubnou nemoc neumřela, ale umřela proto, že ji chytili lovci, se kterými momentálně žiju v jednom domě.

Neochotně strčí ruce do kapes a provinile se rozhlíží kolem.

„Víš... přemýšlel jsem, že až tohle všechno skončí, že bych se rád podíval za tátou..." řeknu do ticha a čekám její reakce.

Pokrčí rameny.

„Rád bych tě s ním seznámil, pokud bys o to stála..." Dívám se na ni, když se rozhlíží po pietním místě a tváří se, skoro jako hrobař.

„S rodičema to neumím… Nový lidi vůbec jsou pěkně na pytel,“ zahučí.

„Ale on by tě nepřehlížel. Patříš přece ke mně. Vím, jak to máš s novými lidmi, proto říkám, že o to nejdřív musíš stát. Do ničeho tě nutit nebudu," odpovím, i když nedodám, že vůbec nevím, jestli nebude přehlížet on mě. Rozešli jsme se ve zlém a... už jsem ho téměř devatenáct let neviděl. Ani vlastně nevím, jestli je ještě naživu...

„Je to tvůj táta, já ho neodmítám.“

„To si já přece nemyslím," usměju se a pohladím ji po tváři. „Myslím, že by se ti líbil. Byl... hrozně fajn."

Vřele se usměje a…

Pryč je náš imaginární svět. Ležíme v naší posteli a máme jeden druhýho. „Ani nevíš, jak mi chybí tvoje přítomnost, když jseš pryč. Samota je to nejhorší.“

„To je..." přejedu jí konečky prstů po tváři. „Budu se snažit co nejvíc ti to tady ulehčit..." sjedu rukou k jejím rtům a palcem jí po nich pohladím. „Taky se těším, až se zase vrátíme... domů..." otřu se jí lehce nosem o tvář.

Vášnivě se do ní vpiju, prohne se mi vstříc a prsty mi vjede do vlasů, jak to mám rád. Cítím pod sebou její křehký hbytý tělo a vystouplý bříško. Jemně se jí dostanu mezi stehna. Nedočkavě se jí blýskne v očích a přitiskne se mi ještě blíž.

Hladově jí líbám, protože můj celibát nabral vrcholových čísel, a já bych si po takové době zase rád užil její tělo. Přesto se nemůžu zbavit vtíravého pocit, který se mi náhle usadí v hlavě a nechce zmizet. Uvědomím si, že to je něco podobného jako minule, když mě šel zkontrolovat ten přitroublý upír. Do hajzlu, budeme jim musel zahrát divadýlko, jinak se všechno prozradí. Přestanu Di líbat a přitisknu se k ní čelem. „Lásko, budeme si muset zahrát na nějaký drsnější číslo, protože nás někdo pozoruje," oznámím jí, když se ocitneme v našem světě.

Blýskne zvráceným pohledem a zářně vycení špičáky. „Konečně si to taky užiju, můj pane!“

Dlouze zakňourá.

Zvednu jí ruce za hlavu, jednou jí držím zápěstí a druhou jí bloudím po těle a dávám jí dechberoucí polibky, ryze upíří, ale ona je má nejraději. Zkaženě mi úpí do rtů.

Volnou rukou jí zajedu pod záda, abych jí opět, fingujíc zatínání drápů do těla, přejel po slastné jizvě mezi lopatkami. Pochopí to správně a prožitek ještě zintenzivní výkřikem a prohnutím zad.

„Nekřič." Kousnu ji trochu nevybíravě do úst a než se naděje, servu z ní kalhoty. „Tak a teď mi hezky podržíš," zavrčím roztouženě, roztrhnu jí kalhotky, abych na si na ni pár vteřin na to lehl celou vahou a prudce do ní pronikl. Vlastně mi to chování nedělá žádnou potíž. Mám toho za celou tu dobu tak dost, že na nějaké něžné okusování nemám moc náladu. Navíc Di se to podle všeho líbí víc než by vůbec připustila. Vůbec jí skutečnost, že se na nás někdo dívá, neznervózňuje.

Chytí mě oběma rukama za ramena, jako by mě od sebe chtěla odtáhnout a rozevře tak provokativně stehna, že jsem v ní hned celej. Zaklání hlavu, usykává při každým pohybu. Neurvale ji chytím za zápěstí, tisknu jí je do polštáře a pohybuju se v ní. Nevybíravě se jí zakousnu do krku a ona zmučeně vykřikne, když se přes ni přelije rozkoš.

Piju jí střídavě z krku a z rozkousaných rtů, saju všechnu tu šťastnou přebytečnou krev, zatímco jí svými pohyby pod sebou drtím, až si musím dávat pozor, abych té její křehké schránce nebo snad malýho nějak neublížil. Už ani nevímám, jestli nás dotyčný pořád pozoruje nebo ne. Je mi to jedno. A mám na starosti jiné věci. Téměř cítím, jak mě z toho vzrušení tepe ve spáncích jako kdysi, když jsem byl ještě člověk. Je to fyzicky nemožné, ale já to v ten moment, chvíli před silným vrcholem, opravdu cítím. Pak, když Di znovu vykřikne, mnou projede téměř ochrumující křeč, a já ji uvězním pod svým tělem, že se jen hodně ztěžka může nadechnout.

Chraplavě pode mnou naříká a přivírá víčka, když je po všem.

Přitisknu se k ní čelem.

„Fantastický! Chci, aby na nás někdo vejral častěji! Byls fakt ďábelskej!“

„Tobě to taky nedalo moc práce vžít se do role pozorované," oplatím jí zazubení a sjedu na podbřišek. „Co malý? Doufám, že nějak nestrádal," pohladím napjatou kůži.

„Malýmu je fajn, hlavně když se netaháš s cizejma,“ prskne a oči jí zasvítí. „Ví, že tohle se mi setsakra líbí!“

„Je to na tobě vidět," uchechtnu se a ještě víc si ji k sobě přitáhnu. „Jsem rád, že se konečně trochu uklidnil," zašeptám jí do rtů a políbím ji.

„Jak to bude zítra probíhat?“

Trochu se od ní odtáhnu. „No, to já přesně nevím. Doufám, že v duchu chlastu, aby se co nejdřív zlili do němoty," poušklíbnu se, protože mi je jasné, že to je pouze moje přání. Nejradši bych tam nešel. Jenže bohužel musím.

„Se mnou určitě budou jednat královsky,“ ušklíbne se plna ironie.

„Toho se nemusíš bát," shrnu jí vlasy z čela. „Budeš jenom u mě. Zahraješ si na zmučenou. Já ti k tomu pomůžu dávkou feromonů a bude to v klidu."

„Ty už ses naučil ovládat feromony na jednu osobu? Hodnej,“ poplácá mě jako psa po hlavě.

„Mám i jiné noé dovednosti,“ zapředu. Vyzkoušel jsem je na těch idiotech, kteří se mnou pili.

„Jaký?“

„Umím feromony způsobovat nejen slast, ale i bolest, což se v téhle společnosti skvěle uplatní," zatvářím se nadmíru spokojeně. „A nejen feromony, ale i pomocí pohledu a hlasu. Vypadá to, že se mi ta přeměna v nadupíra přece jen vyplatila."

Cítím, jak se přede mnou zničeho nic uzavírá. Oči doširoka rozevřený a celá se ve skutečným světě chvěje.

Pevně ji k sobě přitisknu, jak v reálu tak v našem světě, aby mi neutekla a nemohla ten náš kontakt přerušit. „Di, já budu pořád stejný. Tohle není žádná zmánka toho, že se stávám někým jiným. Tohle je jenom prohlubování schopností. A já jsem za to neskutečně rád, protože takhle tě konečně můžu bránit opravdu přede všemi. Tebe i děti... i ostatní v domě, pokud to budou někdy potřebovat..." Hladím ji a konejším, protože to moje překvapení mělo úplně opačný efekt, než jsem původně čekal. I když... u ní jsem to měl předvídat.

„Jasně, tohle je známka toho, že jseš anděl! Měníš se, staneš se zmetkem! Zase!“ Panikaří. Snaží se mi vytrhnout. Myslím, že ani neví, kde končí náš svět a kde začíná realita. „Pusť!“

Nepustím jí. Srazím ji dávkou feromonů, až jí zvadne tělo a zakousnu se jí do krku. Piju z ní ve skutečnosti i tady, dostávám do ní svůj jed a snažím se jí skrz to pití dokázat, že jsem to pořád já a vždycky už budu. Protože takový chci být, protože už si věřím a jsem dostatečně silný na to, abych to zvládnul. Když jí krev přestane téct, odtrhnu se od ní a zjišťuju, že jsem v jejích myšlenkách dokázal zůstat i přesto, že jsem to naše spojení musel kvůli pití přerušit – že by vyvíjení i téhle schopnosti? Prolétne mi hlavou, ale víc nad tím nemáš čas přemýšlet, protože se Di pohne a trochu zasténá. Lehnu si k ní, a zatímco jí jemně hladím po vlasech, sleduju, jak se probírá zpátky k životu.

Autor: Chensie (Shrnutí povídek), Wish, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Slunce v žilách - 67. kapitola :