OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Slunce v žilách - 7. kapitola

16.06.2012 (12:00) • Chensie • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 845×

7. k a p i t o l a

Diana

Bodně mě v hrudi a znechucena sama sebou odvrátím zrak. „Já … nevím. Asi ho milovala jenom ta moje horší část. Zbožňovala jsem jeho chladnou rozvážnost, vitalitu. Radost, se kterou mučil… Sakra, oddával se týrání tak zaujatě, že mě dostal – bylo jedno, jestli ho přijímal, nebo způsoboval. Byl v tom mistrem…“ vydechnu zoufale a složím si obličej do dlaní. Tímhle mu, sakra, ublížím ještě víc! „Tak jako já jsem bojovala proti smrti, tak on se stejnou zatvrzelostí bojoval proti životu… Asi mi přišlo, že jsme si podobný nebo co. Že k němu musím vzhlížet, protože on i přes veškerou nenávist, mě dokázal zlákat a ukázat mi, jak chutná tenhle druhej život…“ hlesnu a stydím se, protože tím ukazuju, jak dokonalý manipulant Oskárek byl a jak já byla naivní a hloupá a podlehla, šla jsem mu na ruku, tak uboze, jak jen to šlo.

„Takže nebýt dětí, odešla bys.“ Neptá se, oznamuje mi to a tváří se, jako by mluvil o tom, že má v zadku kůl. Bez emocí, jediné, co je vidět je jakási vláčná bolest, kterou cítíme oba. Jako by cítil, že stvořitel má oproti žákovi vždycky nějak na vrch – a Oskar měl. Byl to větší hajzl ve všech směrem a stejně… Promnu si hruď. Pořád to cítím, tu lásku, která by neměla existovat a která mě sžírá za živa.

„Neodešla bych s ním. Sám víš, že upír necítí lásku. Nevnímá to. A já si to dokázala přiznat až dlouho potom, co … zemřel. Snad proto jsem v jádru sebe chtěla uchovat památku na něj – jako jeho následovník. Chazzy, sakra, já ho nenávidím za to, co mi provedl. Že mě i Desire totálně zpackal život a změnil mi ho v hotový peklo. Zničil všechno, co jsem měla na světě milovat, a co mělo milovat mě. Nemám ani vztah se svým dvojčetem, sakra! Nedokážu si jen tak někoho připustit k tělu a ukázat, co jsem vlastně zač. I tys mě donedávna ještě neznal… Ale ať už je ta bolest, kterou mi způsobil sebehorší, ať už je ta nenávist jakkoliv čerstvá a běsnivá, sakra, nikdy … nikdy se nesrovnám s jeho smrtí. Nenávidím smrt! Nevidím ji jako zadostučinění, ani jako pomstu, protože … nikdy mi to rodiče nevrátí. Už nikdy je neuvidím…“ rozbrečím se. „A to nenahradí žádná smrt, tou to jenom začalo… Chybí mi, tak moc mi chybí celej můj zasranej život, ale myslím si, že smrt pro něj byla jenom menším zlem. Zasloužil si žít – zasloužil si mít duši a svědomí, aby jím mučil sám sebe a litoval dne, kdy se narodil!“ usykávám z bolestně rozšklebených úst a zatínám si drápy do dlaní, zatímco mi puká srdce. „Chtěla bych, aby se utápěl v depresích a ze všech sil se snažil vykoupit svoje hříchy tím, že by konal dobro! Bojoval by proti zlu, jako já! To by mi pomohlo! To by zlomilo tu zasranou kletbu, kterou spustil. Tu bolest, kterou na mě seslal. Tu lásku, kterou ve mně dokázal probudit…“ Kajícně se zadívám na Chazzyho krvavé trofeje – rudé skvrny, které barvil krví svých obětí, mezi něž patřili i moji rodiče. Ne, Oskarovo smrt mě nijak neposunula dál, nepomáhá mi ve volném nádechu, když vím, že je legenda v prachu. Bolí to. Pořád to bolí a už nikdy nepřestane a já vím, že si to zasloužím, protože rodiče se na mě někde z nebe dívají a nenávidí mě. Tak jako já nenávidím sebe za to, že miluju… „Chápu, že seš nasranej a příjímám tvůj vztek. Rozdávám lásku pitomě na všechny strany. V mým životě bys měl bejt jenom ty a seš pro mě na prvním místě, ale bohužel pro mě existujou i jiný místa… Ta, která patří Dickovi, Dexovi, Oskarovi…“ hlesnu nehlučně a zadívám se k postýlkám. „Děti stupně nemají. Jsou nade všechno a obětovala bych jim cokoliv. Chci, abys věděl, že vím, že jsem udělala chybu… Vím, že pouhá omluva nestačí… Ale nevím, jak to napravit. Tohle asi nikdy napravit nepůjde.“

Chester

„Tuhle chybu bohužel moc neovlivníš. Buď to to cítíš nebo necítíš... Už o tom nebudeme mluvit. Taky mám své stupínky, i když... nemám jich asi tolik, co ty..." poušklíbnu se, ale nemyslím to zle. Kdyby věděla, že si nejsem jistý, jestli jsem více miloval ji – nebo její matku, nejspíš by mi to neodpustila. Pravda je, že Eleanor mě začala měnit a dala mi do těla lásku, která si s sebou ponesu navždy. Moje maličká jen dokončila to, co moje Eleanor začala. Kdyby nebylo Oskara, nezabil bych ji. Netušil jsem, že ta nehorázná bolest, která mi klíčila v hrudi, byla láska… „Teď jsou důležitější věci než tohle. Musíš být v klidu a v pohodě. A já ti to zajistím, i kdybych se měl odstěhovat z ložnice a přizabít půlku baráku," řeknu mírně a pousměju se, když vidím, jak se na mě Di plaše dívá. „Všechno bude zase … fajn, Di."

Zdráhavě přikývne, ale já cítím, jak se v ní kupí výčitky.

„Di…“ Pohladím ji po tváři. „Já se na tebe nezlobím, tak se tím přestaň trápit.“ Sám nejsem bez viny, bohužel.

Děkovně, naprosto vděčně se na mě usměje, ale v pozadí ironických duhovek vidím, že se beztak cítí jako zločinec… Podobně jako já.

„Pojď sem..." Natáhnu k ní ruce v náznaku objetí, „ať si mrně užije trochu tatínka," usměju se samolibě. Vlastně mě těší, že budeme mít další dítě a především jsem rád, že ho Di vzala na milost. Obával jsem se, že ho bude nenávidět – nakonec bychom o něj přišli. Ale naštěstí v ní je silná mateřská láska, která mě okouzluje. Je to jedna z věcí, které na ní obdivuju.

Moje Šťastná krev mě vděčně obejme a přitiskne se ke mně, něžně mě líbá na krk přímo šimravými motýlími polibky. Vyhýbá se slastné jizvě, jak … jsem ji to dříve naučil. Vdechuje mou vůni a opět si dětinsky pěstmi stírá slzy, které jí začaly stékat z očí.

Stále z ní cítím určité napětí a strach. Když jí rukou sjedu na podbřišek a ona sebou trhne, je mi jasné, že se to týká mě. „Já ti nic neudělám, nemusíš se bát..." zašeptám jí do vlasů snažíc se nedat najevo zoufalost, kterou díky tomu cítím. Ta moje výchova… Nikdy na ni nezapomene. Už navždy jsem ji poznamenal.

„Měl bys mě potrestat,“ zašeptá skoro neslyšně a křečovitě se napne.

„Potrestat?" opakuju šokovaně. „Copak já tě někdy trestal?" Odtáhnu ji od sebe a zadívám se jí do očí.

„Jo, vždycky, když jsem zasloužila.“ Těžce polkne a mě z její odpovědi bodne pod klíční kosti.

„Kdy jsem tě trestal? Jak…?“ zašeptám a opřu se jemně čelem o to její, zatímco cítím, jak se celá třese. Bojí se. Bojí se mě, protože jsem ji to naučil a teď si myslí, že se ta doba vrátila!

Zatváří se panicky a já si její zdravou ruku přitisknu na hruď, kde mám její podpis jako součást svatby a kletby, která mě navždy bude nutit při tom doteku prožívat veškerou lásku, kterou v sobě mám.

Křečovitě zavřu víčka, když mnou projede jako blesk a rozbolaví mi tělo, protože právě teď se mě ona bojí! Do hajzlu, musel jsem spadnout až na samotné dno, když se mě bojí moje Di… Moje manželka! Přitisknu čelo k jejímu a s důvěrou sobě vlastní použiju schopnost, kterou jsem obdařen. Upíří schopnost, díky které ji mohu kontrolovat, ovládat, jenže ani to mě v těchto chvílích netěší.

Di vyjekne strachem a ustrne.

Jsem v její mysli a vidím všechno jejíma očima. Dívám se sám na sebe. Moje já naproti mně stojí ve dveřích naší ložnice, je naprosto rozzuřené. Dlaně zatnuté v pěst. Z hrudi se mu line vrčení táhle a zlověstné. Temné oči protínají podivné krvavé odlesky.

Di se sevře nitro strachem a já se zahledím, jak se mému já lesknou na zápěstích okovy z pout, které roztrhl. Vzpomínám si! To byla ta doba, kdy jsem byl… zas upíří. Připoutala mě k posteli a mučila mě feromony, jen aby mi dokázala, že… jsme si rovní. Chtěla ve mně probudit lásku a já ji potrestal. Toužila mi dokázat, že není kořistí, ale že je někdo, kdo mě bude milovat i přesto, že jsem se rozhodl být opět upírem… Teď to vnímám, teď už to chápu.

Di se celá chvěje. Postavím se jako ve snu kousek ode dveří a ty dva si prohlížím se vší nechápavostí – mou maličkou, která má tvář strhanou hrůzou a bezbřehou ironií a divokostí, která září jako maják, aby odradila nepřítele. Aby odradila mě! Moje já zatíná zuby a jde si pro ni. Moc dobře si pamatuju, že jsem se zuby nehty držel, abych ji na místě nezabil! Co ona si dovolila! Co … jsem si dovolil já. Jak jsem byl pošetilý…

Zatnu si drápy do dlaní a s neklidem se dívám, jak se Di vrhá ze schodů a raději se potluče, než by se dostala ke mně. V mžiku je moje já u ní a jí stáhne žaludek neotřelá hrůza.

Když se na sebe dívám, vypadám jako sám ďábel – jako kdysi Oskar a je mi z toho nanic! Byl jsem vzteklý a naštvaný a ona se přitom neskutečně bála. Naivně doufala, že jí třeba pomohu… Že ji mám natolik rád.

A já ji i v té době miloval, ale… Promnu si kořen nosu a mám pocit, že tuhle vzpomínku nezvládnu. Nikdy jsem to neviděl z její perspektivy. Přece se tolik nestalo, že? Ale ono se stalo!

Moje já ji chytilo za ramena a přitisklo ke zdi. Drtil jsem ji tak moc, že jí přes oblečení prosakovala krev – jak se za to teď nenávidím!

Prosila mě… Zbytečně. Byl jsem natolik bezcitný, až to nyní děsí i mě. Konečně se odtáhnu od jejího čela a nechám ji, aby tupě zády padla do peřin a naříkala v prožité hrůze… Musela to cítit. Musela vědět, jakou vzpomínku jsem našel.

Cuká sebou a snaží se tápavě nadechnout, zatímco ve mně se bouří emoce. Já ji vážně trestal! Já ji ničil, zabíjel každým svým nádechem, každým slovem, každým činem. Proboha, čím jsem se to stal?!

„Di…“ hlesnu konejšivě a skloním se k ní. Nemohu ji takhle vidět! „To bylo…“ Netuším, jak to říct. Jak říct, že to byl další z mých omylů! Že to byl neskutečný přešlap. Nevím, jak jí povědět, jak moc velký vůl jsem, když jsem si myslel, že něco takového pomůže nám oběma… Musím ji zahalit do svých feromonů, abych ji přinutil se uklidnit a pokusit se nadechnout. Zničil jsem ji. Skoro zabil její duši… „Lásko, tohle už nikdy neudělám. Nikdy... Proboha, jsem takovej kretén. Moc mě to mrzí. Přísáhám, že pokud bych tě měl trestat, tak jedině takhle..." otřu se jí o rty a pak ji dlouze políbím.

Vyjekne i v poblouznění a snaží se mě odstrčit, zatímco oči má rozšířené zděšením. „Prosím!“

Líbám ji, jak nejněžněji dokážu, aniž bych se nechal odstrčit. Musí pochopit, že jí neublížím. že ji nebudu zahrnovat falešnou láskou, abych jí nakonec mohl ublížit a srazil ji tak na kolena.

„Prosím! Já se moc bojím,“ dostane ze sebe mezi polibky a bezmocně se rozbrečí, až se jí vlasy začnou zplihle lepit na tvář.

Se vzdychnutím si lehnu na záda, zatímco ji držím v náručí. Už na ni nedotírám. Nehladím ji, nelíbám. Jen ji držím. Nijak pevně, aby snad neměla pocit, že se nemůže kdykoliv odtáhnout. Tohle bude běh na dlouho trať. Pokud se ovšem vůbec někdy dostaneme do cíle. Možná budeme pořád jen běhat dokola... bez konce... bez toho, aby se přestala bát. A nejhorší je, že si za to můžu sám.

„Potřebuju se prospat,“ zadrkotá zuby. „Jsem moc unavená, promiň…“ Prosebně se mi zadívá do očí a šedé duhovky má prosté jakékoliv divokosti.

„Jistě, prospi se..." řeknu tiše, přikryju ji, aby jí nebyla zima. „Klidně můžu jít pryč, abys měla klid..."

Němě zavrtí hlavou. „Jen mě provoň, jako .. bys mě měl rád.“ Při poslední větě se rozbrečí a mně nitro sevře ostrá palčivá bolest, která ji mučí.

Vnímat její emoce, které jsou tak zákeřné a bolestné, mi přijde jako jakýsi druh trestu – odplata za to, že jsem jí způsobil rány, které už se nezahojí. „Ale já tě mám přece rád…“ zachraptím a hrdlo se mi sevře. To jsem teda dopadl… Vzdám to a zahalím pokoj svými feromony, aby se jí lépe usínalo.

** ** **

Angela

Sedím v knihovně na kožené sedačce a opírám se o polštář, zatímco přivírám víčka a vnímám Cristoballův jed, který mi dává do žil. Pije ze mě a ukazuje Zackovi, jak na to.

Mlčenlivý upír s fialovýma očima nás obezřetně pozoruje z rohu místnosti. Nakonec přijde blíž a vezme mě do náruče, jako by mi chtěl být blízko.

„A je to,“ zachraptí Ball a polibkem mi zahojí ránu, zatímco očima střelí k Zacharymu, který mě něžně svírá v náručí. „Vidíš, je to bezbolestný. Kdyby moje … láska k ní byla vyšší, ještě by se při tom udělala. Třeba Vinnie dokážu přivést na vrchol hned na začátku pití, jak je můj jed intenzivní.“

„Umí to každý upír?“ hlesne Zack se zájmem a nosem se mi otře o tvář.

„Jenom ten, kterej má duši a umí se zamilovat.“ Cristoball vykročí ke dveřím, aby nás nechal o samotě.

Mírně si povzdychnu a otočím se tváří na Zacharyho. „Tak co? Líbilo?" usměju se na něho, když vidím, jak mu fialkové oči zvláštně svítí. Škoda, že mi CristobalL nemůže dopřát orgasmus, aspoň nějak bych si užila, když tenhle upír je tak... zásadový. Zašklebím se v duchu. Ale já tu jeho zásadovost zlomím, ale to on chudáček ještě neví.

„Je vskutku zajímavé pozorovat tuhle symbiózu. Je překvapující a velmi potěšující, že tě to nebolelo. Vždy jsem si myslel, že krev je vykoupená jen bolestí nevinných. Ale teď se mi neskutečně líbí ta možnost, že bych ti tím neubližoval, ale naopak pomáhal a ještě bychom oba dostali své,“ řekne přemýšlivě a dál mě drží, zatímco já se mu pokouším tisknout na klín, aby mě pořádně cítil!

„To mně taky." Olíznu si horní ret a pohledem sjedu na jeho ústa. Má je hezky tvarovaný. Ani velký, ani malý. Takový akorát. A já jsem tak nadržená... navíc, když mě takhle drží, byla bych blázen, abych toho nevyužila. „Ale na tom, aby to takhle fungovalo, se musí pracovat, víš..." Podívám se dráždivě mu do očí a pak ho políbím.

Nenásilně mi polibky vrací, ale když po něm chci vášnivosti, odtáhne se a zadívá se mi tvrdě do očí. „Ty nebudeš začátečnice, viď?“ Pousměje se a v očích mu blýskne.

S úsměvem zavrtím hlavou. „Přece jsem ti to říkala..." vydechnu a znovu se mu přilepím ke spodnímu rtu, když mě od sebe znovu odtáhne. „Co je?!" div nezaúpím.

„Jak moc jsi zkušená?“ hlesne zádumčivě.

„Jak budeš chtít…“ zahraju si na subinku a kousnu ho do rtu.

„Chci to vědět. Mluvím vážně. Na tohle mě neužije,“ zavrčí lehce. Odstrčí mě ze svého klína a projde se po místnosti pevným krokem.

„Na co tě neužije?" Zadívám se na něj zmateně, zatímco on se tváří jako by se odprostil od emocí a byl úplně netečný. „Prostě už nejsem malá holčička... Měl bys bejt rád, ne? Nebudeš se mnou mít žádnou práci," poušklíbnu se, protože vím, jak se na tohle chlapi tváří, když si chtějí užít a tohle jim stojí v cestě.

„Takže jsi evidentně zaučená řádně. Kolikpak jsi měla milenců, když už nejsi holčička?“

„Dost na to, aby sis se mnou užil," ušklíbnu se, ale když vidím jeho výraz, rezignuju. „Copak oni ti neřekli, jaká jsem?" Povytáhnu obočí, protože mi přijde divný, aby si nechali ujít tu příležitost, udělat ze mě největší šlapku pod sluncem.

„O tomhle se mi zřejmě opomněli zmínit,“ řekne zemdlele a upraví si košili do toho ležérního stylu. „Zajímalo by mě, co dalšího mi o tobě ještě neřekli? Povídej, jsem tak zvědavý!" Usměje se zákeřně a nenápadně se přehoupne do stínu.

„Už nic..." ušklíbnu se a vyběhnu po schodech až na půdu, kde si zalezu pod deku, protože s panem mravokárcem zřejmě bude leda tak přednáška o tom, jak by se dívka v mým věku měla či neměla chovat. A na to já nemám nervy ani náladu.

V mžiku je u mě. Lehne si vedle mě a jemně mi přejede po zašmodrchaných vlasech. „Nemyslel jsem to zle.“

Zvednu k němu oči. „Co ti vadí?" zeptám se, jelikož ho nechápu. Všichni maj přece rádi holčičky, lolitky. Zvykla jsem si, že v tomhle baráku si na nich upíři přímo ujíždí, i když je fakt, že mají radši ty nevinné... nezaučené, aby je mohli prznit sami. Navíc jsou strašně majetnický a nesnesou pomyšlení na to, že by tu jejich vyvolenou měl mít ještě někdo jiný, jenže... u něho nemám zatím pocit, že by tohle hrotil tak moc jako ostatní. I když se možná pletu...

„Prakticky bys měla být stále dítě, ale ty jím ke své smůle už dávno nejsi. Někdo tě okradl o tvé dětství a tys musela dospět zbytečně brzy,“ hlesne nezvučně s inteligentním výrazem ve tváři a prstem mi jemně přejíždí po tváři. „Já osobně proti tomu nic nemám. Nebudu tě soudit. Pokud ti jde o to, abys se mnou začala sexuálně žít, nebudu se vzpouzet, jsem koneckonců upír a muž, mám své potřeby. Ale podle toho, co mi o tobě povídal Ball, jsem dospěl k názoru, že chceš mít vztah, který nebude založený pouze na sexuální touze, ale na náklonnosti, duševní harmonii a lásce, kterou ti vyznám skrze svůj jed, až se do tebe zamiluji.“ Pozvedne obočí a otočí se stranou, zatímco si hrubě sáhne do kalhot a začne s těmi doteky, které mu dělají moc dobře. 

Skousnu si ret. Je najednou tak … Jako by to byl zákazník. Tím, co mi tu vypočítával, mě trochu zmátl. „No já..." začnu, ale pak se se vzdychnutím přetočím na záda. Copak jde mít vztah založený na něčem jiným? No, nejspíš jde, ale... já to neznám. Vždyť i s Cristoballem jsme začínali v posteli a až časem z toho bylo něco víc než jen sex. A teď přijde on a ukazuje mi tu jakýsi převrácený postup, který já vůbec neznám. „Copak se do mě můžeš zamilovat bez toho, abys se mnou spal?" Když mu neukážu, co umím, jak bych v něm mohla něco probudit, když podle všeho nemá takové pedofilní sklony jako Ball, aby se zbláznil do faktu, že jsem ještě pod zákonem.

Mírně se poušklíbne a na můj popud vyndá ruku z kalhot a přestane být úlisný. „Ano, mohu. Měl jsem v plánu tě nejdříve poznat duševně… Chtěl jsem vědět, jaká doopravdy jsi. Toužil jsem se zamilovat do tvé povahy, nejen do tvého těla, protože … tělo se mění, ale duše je věčná a výjimečná. Sám doufám, že mám duši a nejsem jen bezduchým násilníkem. Doufám v to natolik, že jsem se odklonil od upíří společnosti a začal raději žít sám...“

Tohle mě zaujme. "Vážně? Ty nikomu neubližuješ?" Další překvapení, když si vzpomenu, jak mě Cristoball trestal za mou neposlušnost.

Zádumčivě se na mě zadívá. „Za celý svůj život jsem se vždy snažil být lidský a pokud jsem zabíjel, tak jen proto, aby ten člověk netrpěl, když ho jiní týrali a já mu nedokázal včas pomoci. Já osobně neubližuji a nezapojuji se do týrání.“

„A jak se teda živíš? Musíš přece pít krev!“

Nejistě ke mně pohlédne a přejede si po černé saténové košili, jejíž klopy má u kalhot, aby podtrhl svou image. „Živím se lidksou krví, ale nezabijím. Jsem stále zloduch, to si nemysli. Okrádám o krev jednu krevní banku. Myslím, že krádež je menší zlo, než vražda, ovšem rád bych byl bez hříchu…“

Ani nevím proč, ale potěší mě to. Je fakt úplně jinej než Ball! Od toho bych se něčeho takovýho sotva dočkala. „Jsi... zvláštní," usměju se na něho. „Takovýho upíra jsem zatím ještě nepotkala."

Vrátí mi úsměv a přetočí se na bok. Vypadá strašně roztomile, když má obě dlaně pod hlavou a přivřenými víčky mě propaluje nevinným lila pohledem. „Tak jak to s námi bude?“ dýchne mi do rtů. „Chceš, abych si užíval s tvým tělem nebo abych miloval tvou mysl? Abych si vážil a chtěl tebe celou?“

„No, pokud myslíš, že bude lepší, když... počkáme, tak..." Pokrčím rameny a dlouze si povzdychnu. Tohle nevím, jak vydržím! Celibát! Bez sexu jsem nikdy nebyla dlouho, vždycky se našel nějakej kunčaft. „Tak dobře, jen nevím, jak dlouho to vydržím," usměju se. Je až k nevíře, co to vůbec vypouští z pusy, ale pokud mi vážně chce ukázat, jak to má ve vztahu chodit, můžeme to zkusit.

„I tvá snaha se cení… Povíš mi o sobě? Jsem velmi vášnivý … posluchač,“ zavrčí jemně a olízne si dráždivě rty. Jestli mě bude furt svádět, tak to pro mě bude fakt něco! 

Autor: Chensie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Slunce v žilách - 7. kapitola: