OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Slunce v žilách - 9. kapitola

20.06.2012 (15:00) • Chensie • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 792×

9. k a p i t o l a

Chester

Zase sedím v křesle a hlídám spící Di i děti. Nejradši bych zůstal u ní v posteli s rukou přitisknutou na jejím podbřišku, ale to v tuhle chvíli bohužel nemůžu... když se mě zase... nebo spíš ještě pořád bojí... Vzdychnu a rukou si promnu oči. Nevím, jestli ještě věřím v noc, kdy tohle všechno pro nás už bude jen špatnou minulostí. Pronásledují ji noční můry, takže sebou co chvíli ve spánku trhne.

Když prudce otevře oči a snaží se zklidnit svůj dech, zbystřím. Mlčenlivě si sjede dlaní na břicho. Jako by se snažila být neviditelná. Projeví známky života teprve, když náš syn v postýlce zakňourá. Přestane povrchově dýchat a zadívá se jeho směrem. Zvedne se a já cítím, jak jí rukou projede ostrá bolest.

Než se naděje, stojím před ní.

Vyjekne a schoulí se do klubíčka, zatímco se ode mne na metr odsune.

Dělám, že jsem si její odtažitosti nevšiml. „Měla bys ležet. Já se o děti postarám," promluvím a snažím se přecházet ta její strachuplná gesta, která mě ničí. „Pořád tě to bolí?" Chci se dotknout její paže, ale znovu ucukne. „Di, měl bych se z tebe napít. Vyléčím ti to," pokouším se jí přesvědčit, aby mě alespoň takhle k sobě pustila.

„Nejsem si tím jistá…“ polkne a omluvně se usměje. Znovu se zabalí do deky a schoulí se, jako by se přede mnou mohla ubránit.

Ale já jí přeci nechci ubližovat! „No, nutit tě k tomu nebudu..." Skloním hlavu a pak se otočím ke dvojčatům. Už se probudili oba a dožadují se pozornosti. „Chceš je k sobě? Dojdu vám pro krev..."

„Jo,“ vydechne pobožně a v jejích očích zazáří cosi jako “moje děti“. Jakmile je k ní položím, ostražitost jde stranou a ona je znovu perfektní matkou. Usmívá se, líbá je, hladí a hraje si s nimi. Jemně je k sobě tiskne.

Vzdálím se a doběhnu jim pro krev. Dvojčatům dám do dvou malých lahviček a Di přinesu pořádný hrnek té rudé horké tekutiny. Zadívám se na svou rodinu mlčky ode dveří a ji znovu bodne v hrudi – výčitek a strach, který ji mučí. „Na, vypij si to. Já je nakrmím, když tě ta ruka bolí..." Podám jí sklenici a pak se začnu věnovat mrňatům. Jsou hrozně živí a uhlídat je, je málem Nad-upíří výkon, ale naštěstí jim krev chutná, takže se nakonec přece jen zklidní. To je ovšem asi jediná doba, kdy jsou v klidu. Jakmile ji totiž vysají do poslední kapky, už zase začínají zlobit. Hlavně teda Char. Drak je přece jenom klidnější. Položím děti na zem a oni si spolu začnou hrát – tedy Charmed začne spíše řádit.

Di se mírně sveze z postele a opře se o ni, zatímco na ně melancholicky pohlíží. Cítí smutek a já nechápu proč… Povzdychne si a obrátí ke mně šedé upřímné oči. Ovšem, když se na ni zadívám já, prudce uhne, uchopí Char do náruče, i když to jde těžce, malá kolem sebe mává pěstičkami a je jako čertík.

Snaží se postavit na malátné nožičky. Di jí pomáhá, ale ona chce chodit sama a vříská a vzteká se. Moje Šťastná krev ji donutí posadit se, aby si neublížila a Charmed se znovu ječivě rozkřičí a dobře mířenou ranou praští svou matku do břicha, až Di prudce usykne a chytí se za podbřišek. Moje dcerka do ní začne bušit pěstičkami a nijak si servítky nebere.

„Ne, sakra,“ hlesne Di, mírně ji plácne přes zadek a zavrtí hlavou, že tohle nesmí.

Charmed se ke mně plačtivě otočí a natáhne ručičky, jako by si chtěla stěžovat.

Obezřetně ji pozoruju, jak se snaží získat náklonnost a oporu u mě.

Moje maličká skloní hlavu a povzdychne si, jako by měla obavu, že ji proti n poštvu. Chytí se za břicho a mně se v hlavě rozsvítí červený alarm.

Vezmu Char do náruče, ale ne proto, abych ji utěšoval, ale abych ji strčil zpátky do postýlky. „Takhle se k mamince chovat nemůžeš," řeknu, když vidím, jak se na mě vyčítavě zadívá a pokusí se z postýlky dostat, ale já ji rázněji posadím zpátky na zadek. „Budeš hezky tady. Zlobíš," dodám a sednu si k Di, abych jí opatrně rukou zabloudil na podbřišek. „Je v pořádku," usměju se a ruku zase stáhnu, i když se mi tak moc nechce. To teplo, které z jejího podbřišku vyzařuje mě k sobě tak láká…

„Děkuju za podporu ve výchově…“ pousměje se a přitiskne se ke mně. Mou dlaň mi položí zpět na své břicho a já jí za to v duchu děkuju.

„Je moc divoká. Takhle by to nešlo," zadívám se k postýlce, kde trucuje naše dcera, zatímco Drak si v tichosti hraje. „Ale neboj, dítěti neublížila," odvážím se ji nepatrně pohladit po vlasech a přemáhám nutkání zabořit do nich nos a dostávat do sebe jejich vůni. Nebudu na ni tlačit. Nebudu dělat nic, co by sama nechtěla, i když je to pro mě tak těžké. Hlavně pokud je u mě tak blízko. Vzdychnu a dál se týrám tím pocitem, že to, co chci, mám na dosah ruky a přitom se toho nesmím dotknout.

„Seš připravenej na další dítě?“ zeptá se na míru choulostivě a mačká se ke mně.

„Proč se ptáš? Přece jsme ho chtěli..." Promnu mezi prsty jeden její pramen, zatímco se pokouším co nejvíc zadržovat dech, protože ta její vůně mi dává zabrat.

„Jo, chtěli, ale vypadá to, že Charmed bude za tři děti, sakra,“ ušklíbne se pobaveně, když malá začne demolovat postýlku a kopat kolem sebe, protože ji očividně nebaví sedět v koutě. Když vytrhne první tyčku z postýlky a začne s ní kolem sebe třískat, Di si povzdychne.

Zdá se, že naše dcerka vážně bude víc upíří – bude to malá ďáblice. „Char asi brzo dostane na zadek ode mě, jestli toho nenechá!“ Udělám na ni děsivý obličej. Jako vždy to přece jen upoutá její pozornost a zarazí se, ale to jen proto, aby se v další vteřině rozesmála. „No, tomu se říká otcovská autorita," vzdychnu hraně.

„Nebojí se tě…“ hlesne nejistě moje maličká a sotva se stačí skrčit v mém náručí, když po ní Charmed hodí tyčku a málem ji trefí. „Sakra, malá atentátnice… Ale proč jde jenom po mně?!“

„Přestaň zlobit, nebo ti vážně naplácám!“ Zvýším trochu hlas, aby se zklidnila. Začíná být až moc divoká. Ještě štěstí, že její bratr je klidný, jinak si nedokážu představit, že bychom měli mít ještě takové třetí.

Drak k Di přibatolí a ona ho něžně obejme, zatímco vrtí hlavou nad Charmed a jejímu chováním vůči ní. Malý se tulí k nám oběma, jako by mu chyběla láska, která mezi námi byla tak zřetelná. Oba nás pusinkuje a objímá, mazlí se tak horlivě, ale když vidí, že já jsem stále tak podivně netečný, rozbrečí se.

Se vzdychnutím ho pohladím po hlavičce. „No tak, neplakej..." Setřu mu slzičky a natáhnu k němu ruce. „Půjdeš ke mně?" zeptám se a trochu napjatě čekám. Nechci děsit ani jedno z našich dětí, ale zatímco Char se moje upíří polovina podle všeho líbí, Drak s ní bude mít nejspíš trochu problémy.

„Vypadá to, že asi chce, abychom se mazlili všichni,“ zamručí nejistě Di a pokrčí rameny.

Drak se nás pokouší chytit ji i mě a tulit se k nám oběma.

„Víš, jak to říkala Mia, že jim chybí naše láska.“ Koutkem oka na mě pohlédne.

„To se musíš rozhodnout ty, jestli ti to nebude vadit..." Zadívám se na ni, zatímco mi je z těch jejích vět všelijak. Nejenom, že ubližuju jí, ale ubližuju i dětem. A to bych měl mít ještě další. Přitom neselhávám jenom jako manžel, ale i jako otec.

„Ale já tě pořád hrozně miluju,“ hlesne rozpačitě a ve tváři se jí objeví zoufalství, jako by nevěděla, jak její vyznání přijmu. Nakloní se ke mně a jemně, velmi křehce, mě políbí na rty.

„Já tebe přece také,“ řeknu tiše a pak ji opatrně i s Drakem obejmu, abych jí polibek vrátil. Stejně něžně, i když mě to v tu chvíli stojí docela velký přemáhání. Netuším, jak dlouho se mazlíme s Drakem a takhle něžně se líbáme. Ovšem jasné je, že zatímco Drak začal nadšeně výskat radostí a hned se k nám tulil ještě víc, tak Charmed stačila zdemolovat další dvě šprycle z postýlky.

Di si krátce povzdychne a protočí oči. „Sakra, Charmed, ale dost. Tohle se prostě nedělá.“ Zvedne se a jde k postýlce, kde malá začne se zájmem natolik šermovat tyčkami, že Di několikrát třískne. „Ublížíš si!“ kníkne Di a i přes rány, které jí naše kvítko rozdává, se k ní snaží dostat.

„Počkej, já to s ní zkusím." Zvednu se a strčím Di Draka do náručí, když vidím, jak se po ní Char ohání. Pak se nahnu nad postýlkou, seberu Charmed z ruky tyčku a vytáhnu ji na nohy. Jednu jí plesknu na zadek. Kupodivu se nerozbrečí. Jen se na mě zle podívá. „A jestli se takhle budeš chovat dál, dostaneš další," pohrozím jí, vezmu ji do náruče, abych ji posadil na postel. „Tak a už žádný zlobení."

„Sakra, ona mě prostě nechce..." prskne nechápavě Di a dívá se, jak se po ní dcera ohání a prská, zatímco ke mně se posvátně hrne. „Proč mě nechce?" Z očí jí začnou stékat slzy, protože ji bolí, jak ji vlastní dítě odmítá.

„Netrap se tím. Jen má nějaké vzdorovité období a zkouší, co si může dovolit. Ale tohle tedy ne!" Plácnu ji přes ruku, kterou má zaťatou v pěstičku, ve snaze Di uhodit. „Takhle se k mamince chovat nebudeš!" zamračím se na ni tak moc, až se zklidní. Pozná, že tohle není upíří gesto, ale znak toho, že už jsem vážně rozzlobený.
„Co když mě nebude mít rádo ani naše čtvrtý děťátko?" Jako na povel se rozbrečí a naléhavě se ke mně přitiskne celým tělem.

„To je hloupost, Di," zaševelím konejšivým hlasem a obejmu ji. Vtisknu ji do své náruče tak, aby na ní malá dorážet nemohla. „Všechny naše děti tě budou mít rády. Tak se zbytečně neboj." Hladím ji po zádech.

„Jak by mohli, sakra, když … ty, jejich otec, mi v některejch chvílích nemůžeš ani přijít na jméno a nejraději bys mě zakousnul?“ zazoufá si a rozechvěje se. „Sakra, nedivím se, že je Charmed taková! Je stejná jako ty. Vidí, jak se ke mně chováš a chce bejt taky taková…“

Zarazím se v půli pohybu. „Di..." dostanu ze sebe akorát překvapeně a pak si uvědomím, že děti mohly vidět něco, co vidět neměly. Navíc každý z nich to vnímá podle všeho jinak... Do hajzlu! Zakleju v duchu zoufale. Nevím, co na to říct, když... má nejspíš vážně pravdu!

Di zasakruje, padne zády na postel a tiše se rozbrečí. „Chci… Chci, aby to tak nebylo!“ dostane ze sebe, zatímco pevně svírá dlaněmi prostěradlo, cení ironicky zuby a šklebí se.

„Prosím, uklidni se. Bude ti špatně..." řeknu s povzdychem a pohledem přejíždím z Draka na Charmed a je mi hrozně. „Zase se to spraví, neplakej." Pohladím ji, ovšem vyzní to stejně podivně tupě jako ty první dvě věty. Spíš se o tom snažím přesvědčit sebe než ji.

„Proč mě, sakra, nedokážeš mít rád bez toho, abys mi ubližoval?“ zasípe bezmocně, když vidí mou bezradnost.

Zavrtím hlavou a posadím obě děti do postýlek.

Zívají, tak brzy jistě usnou.

„Proč, sakra?“ Zatváří se zničeně a z očí jí sálá surový vztek a bolest.

Pokleknu si nad postel a nahrbím se nad ní, zatímco ona se mi zahákne pravou rukou kolem krku a hladově se ke mně přitiskne.

Políbí mě tak, až na ni poklesnu. Oba nás žene fyzická touha po tom druhém. Líbá mě tak vášnivě, až ztrácím soudnost a oplácím jí ty polibky, jak jen mohu. Sténá mi do rtů a divoce se ke mně tiskne klínem. Vjíždí mi prsty do vlasů, jak to mám rád. Vpíjí se mi do rtů tak, jako bychom tím mohli překonat tu propast mezi námi.

Když se ke mně natiskne klínem z ještě lepšího úhlu, přišpendlím ji pod sebou a div jí nezaúpím do rtů, protože to je ta poslední kapka. Nebýt dětí, které jsou v postýlkách a mohou nás vidět, asi bych z ní začal rvát šaty. Vím, že bych se měl držet a neděsit ji svou nedočkavostí, jenže když mi věnuje takové nenasytné polibky, nemám jinou šanci než jí to se stejnou razancí vracet.

„Chazzy, lásko!“ zasténá mé jméno a dychtivě se mi dívá do tváře a dráždí mě. „Nechceš půjčit děti Mie?“ zachraptí a skousne mi provokativně spodní ret, až mi znovu poklesnou kolena a já se musím trochu nadzvednout, abych ji netížil svým tělem. „Potřebuju tě…“

Vím, že mi duhovky září rudostí a chtíčem, ale nemohu si pomoct. Zavřu oči a zrychleně oddechuju. „Ale… Jsi si jistá?“ Kouknu se jí do touhou zmámené tváře, protože jsem za poslední dny tak mimo, že se s ní skoro bojím spát, protože jestli mě bude takhle pokoušet. Nevím, jak moc něžný to bude a já... ji nechci děsit, jenže ji děsím a z toho bych si nejradši rval vlasy. Ovšem, když mě ona namísto odpovědi, políbí dlouze a něžně, přitisknu ji k sobě tak pevně, až mi zanaříká do rtů. Do hajzlu, potřebuju být s ní – musím být v ní! Tu touhu, tu potřebu ji mít, vnímám přímo bolestně. „Hned jsem zpátky..." zachraptím, ale těsně po tom, co nechám dvojčata u Mii, zůstanu chvíli na chodbě, abych se z toho trochu vzpamatoval, protože ona to sice chce, jenže já se pořád musím držet. I když je to v tuhle chvíli dost těžké, musím být ten rozumný. Nechci ji ublížit a zavdat jí další důvod, proč mě od sebe po tom znovu odstrčit. Do ložnice se vrátím přece jen o něco klidnější. „Chci se z tebe nejdřív napít, abych ti zahojil tu ruku..." řeknu do ticha.

Di v prvním okamžiku hrůzně vytřeští oči, ale pak se uklidní a tupě přikývne. „Jo… Pojď ke mně.“ Natáhne dlaň, jako by si nepřála nic jiného, než se mě znovu dotknout.

Chci nám oběma vynahradit ty chvíle, kdy nám bylo tak mizerně. Chytím ji za prsty a nechám ji, aby mě k sobě přitáhla. „Nechci ti tím ublížit, jen ti tu ruku nechci poranit ještě víc..." zašeptám a prohrábnu se jejími vlasy. „Můžu ti pomoct feromony, jestli chceš. A nemusím tě kousat do krku." Zadívám se na to místo, ale pak přece jen neodolám, skloním se k ní a lehce jí políbím na krční tepnu.

Tiše zasténá a přivine se ke mně blíž. Obejme mě stehny kolem pasu. „Já … ti věřím,“ vydechne.

„Neboj se..." Přejedu jí rty znovu po tom místě, až těžce vydechne a přitiskne se na mě ještě víc. Začnu ji jemně líbat a rozmazlovat její kůži svými ústy a jazykem, protože ona se opět potřebuje uvolnit. Stejně jako to potřebovala v našich začátcích. Těsně před tím, než se do ní opatrně zakousnu, ji zahalím do své vůně, a pak už si dopřávám svou šťastnou krev.

Svůdně a vláčně se pode mnou protahuje. Hlasitě chraptí mé jméno a celá se chvěje.

Moc se mi ty její reakce líbí. Utužuje to ve mně pocit jedinečnosti a touhy. Když se od ní celý udýchaný odtáhnu a krvavými polibky jí zahojím ranku, probodnu ji toužebným rudým pohledem. Do hajzlu, tak moc chci být zas v jejím těle. Ale nevím, jestli je to to správné. Jestli jí tím neublížím!

Usměje se na mě a vjede mi štíhlými prsty do vlasů.

Přivřu víčka a užívám si ten dotek. Tak jako kdysi, když jsem ji týral svou vůní a ona pode mnou v extázi naříkala. Jemně ji políbím na ústa a pak si lehnu a přitáhnu si ji do své náruče. „Co ruka?" zajímám se, zatímco k sobě tisknu to její dívčí štíhlé a něžné tělo. Nějak se do ničeho dalšího nehrnu. I když je to k neuvěření, asi by bylo jistější, kdybychom jen tak leželi a moc nepokoušeli moje upíří choutky. Ještě teď se mi totiž motá hlava z její krve, která byla tak dokonalá, že mám pocit, jako by mi absolutně vymyla mozek. Nejsem schopný vůbec myslet. Ten láska, kterou do mě dostávala, byla snad ještě silnější než kdy předtím, což mi v téhle situaci přijde vážně neuvěřitelné. A možná o to víc se na ni bojím sáhnout. Nechci ji zase ztratit, nechci riskovat, že se něco zvrtne a já to zase nějak podělám, ublížím jí a ona mě už k sobě pak nebude chtít pustit.

Moje maličká se ke mně přitiskne a velmi křehce mě líbá na rty, zatímco mi prsty bloudí pod černou košilí a snaží se nenápadně rozepínat knoflíky. Otírá se mi o ústa a sem tam mě hříšně kousne, až mi sjede osten rozkoše do klína. Když se o mě začne intenzivně třít klínem, dech se mi v hrdle zadrhne a přivřu víčka. Pokouší mě vážně šíleně!

Chci zůstat klidný, ale nedokážu to. Musím jí alespoň vrátit náruživý a toužebný polibek. „Lásko... já nevím, jestli... je to... dobrý nápad," dostávám ze sebe udýchaně, i když moje fantazie se už ubírá zcela opačným směrem. Nechci jí vracet tak vášnivé polibky, jaké ona věnuje mně, a tak se snažím reagovat na všechno jen něžně a za chvíli toho mám až nad hlavu, protože ona se chová jak vyměněná. Jako kdyby najednou nechtěla to, co po mně celou dobu vyžadovala.

„Ale já tě musím mít hned,“ kníkne zvráceně a sama se začne svlékat a hladit! Když je nahá, zatímco já valím oči a olizuju si rty, které mi vysychají, jak zrychleně a chtivě dýchám. Vezme mou dlaň a položí si ji na své hebké nahé tělo, abych zkoumal zákoutí, která mohu jen já. „Tohle je správný. Je na čase, abys mi ukázal, že ti na mně pořád záleží. Že mě máš rád a pomohl mi zatočit s tím strachem, sakra,“ zachraptí a v očích jí zasvítí bujará ironie, kterou mám tak rád.

Překulím se na ni, a zatímco ji líbám, oddálím jí kolena od sebe a dostanu se mezi mě, abych se tak dostal všude tam, kam si jen přeje. Doteky rukama se snažím snížit na minimum, abych jí náhodou neškrábl, a zapojit víc rty a po celém těle ji hladit ústy a jazykem, což je pro ni bezpečnější a podle toho, jak na to reaguje, tak i hezčí, protože se do každého takového polibku pokouším dostat všechno to, co k ní cítím. Když jí rty sklouznu až do klína, zadrhne se jí dech a rozkošně se pode mnou prohne. Trápím ji svými doteky a cítím, jak se jí slast rozlévá v těle a je jí krásně.

„Chazzy!“ zasténá a pevně mě chytí za hlavu a přitáhne si mě k sobě. „Miluj se se mnou,“ vydechne prosebně a prsty sjede k zapínání zipu. Košili, kterou jsem měl na sobě, servala už při našem mazlení. Kalhoty jsou nyní jedinou překážkou, které mě zbaví během několika vteřin.

Opatrně na ni nalehnu a zadívám se jí do očí. Jsou plné až bolestné touhy a lásky. Zabořím prsty do havraních provázků a vdechnu její specifickou dívčí vůni.

„Chazzy,“ vzdychne nedočkavě a skousne si spodní ret.

To gesto mi sklouzne do klína. S pousmáním ji políbím a pomalu do ní vniknu. Zahrnuju jí dlouhými procítěnými pohyby, aby se uklidnila a neměla obavy, že jí nějak ublížím, protože to už bych tentokrát neunesl. Už to bylo tolikrát, že si vážně začínám myslet, že jí bude dobře jedině tehdy, až když já tady nebudu.

Dlouze pode mnou zasténá a začne mi oplácet drobné polibky. Strach ji díky mým feromonům přešel. Když v extázi zvrátí hlavu po několika pohybech a vykřikne mé jméno, hrdě vypnu hruď. Vydráždil jsem ji natolik, že nepotřebovala víc. Zadívá se mi zasněně do očí a uvolní se.

Rovněž se blížím do finiše a snažím se držet, abych jí neublížil. Snad poprvé v životě přemýšlím, že to nechám vyznít do ztracena, protože se bojím, že bych se pak mohl přestat ovládat. Jenže když už mám jen kousek k tomu, abych to vážně udělal, protože vyvrcholit nechci, obejme mě najednou nohama kolem pasu a tak dlouze políbí, až se na ní zoufale natisknu. „Di..." zaúpím jí do úst, pokouším se od ní odtáhnout, ale nenechá mě. Švihne mě ostrou dávkou slastných feromonů a já se k ní křečovitě přitisknu a táhle zasténám. Do hajzlu, to bylo dost dobrý, ale… Mírně na ni klesnu a opřu si hlavu o její rameno, zatímco se ke mně vine a láskyplně mě mazlí.

„Proč jsi to udělala?" vydechnu a se zavřenýma očima přijímám její polibky, kterými mi zahrnuje celý obličej, a který momentálně uklidňují mě.

„Protože milování je o tom, že si lásku vyznáváme oba, ne? Jak bys sakra mohl přestat, když jsi ode mě svoje nedostal?“ uchechtne se ironicky a otře se mi o nos.

Vzdychnu a otevřu oči.

Usmívá se a v šedých očích září důvěra a láska.

Usměju se na ni. „Tentokrát mi vážně stačilo, že sis to užila ty. Nechtěl jsem to... zkazit," políbím ji.

Přitiskne ke mně čelo a poskytne mi tak přehled o svých myšlenkách! Ona chce, abych věděl, jak moc po mně toužila. Jak moc chtěla, abychom si naší lásky užili oba. Je mi vděčná. Vzhlíží ke mně jako ke svému manželovi a … mně se z toho dělá podivně zle. To, že mě nade vše miluje, mi neskutečně imponuje, protože cítím to samé, ale … ten obdiv a respekt.

„Už jsem jenom tvoje. Dřív jsem pro sebe mohla mít myšlenky, ale i ty už teďka patří jenom tobě.“

„Di..." Políbím ji znovu. „Já nechci, aby sis myslela, že tě tím chci omezovat. Nebudu ti je číst, pokud si to nebudeš přát. Na tohle nemám prostě nárok, i když vím, že jsem si to měl uvědomit ve chvíli, kdy jsem to udělal poprvé... Promiň.“

„Lásko, ty máš plný právo, sakra, kontrolovat moje myšlenky, emoce i vzpomínky. Máš právo trestat mě za každou blbou a odvrhnout mě od sebe. Seš můj manžel, moje všechno. Obřad ti to nadělil, abys mě mohl ovládat a vlastnit podle svýho a já si moc přeju, abych byla tvoje a patřila ti zcela. Jsem šťastná, že náležím jenom tvoje, lásko. Jsem tvoje hračka, tvoje věc a cokoliv si budeš přát, udělám. Vím, že nemám právo žádat, abys mi odpustil… Děkuju ti, že jsi mi dal druhou šanci. Moje tělo, duše i srdce už patří jenom tobě.“ Zadívá se mi odevzdaně a zamilovaně do tváře a zcela se mi oddá.

Do hajzlu, tohle ne! Snažím se zůstat v klidu, i když bych nejradši zavyl. Musím to ovšem brát tak, jak to je. Nevymlouvat jí to a nemást ji něčím jiným. Jen se jí časem pokusit ukázat, jak by to ve skutečnosti mělo být. Doufám, že tak nenásilně, že to ani nepostřehne. Doufám... „V tom případě můžeš ty to samé. Ostatně... já jsem byl při obřadu jako otrok," usměju se.

„Ale já bych si přála, abys měl svoje soukromí... Abys měl svoje myšlenky pro sebe, abys tak mohl být sám sebou..." hlesne nevinně a mě bodne v hrudi. Do hajzlu, jsem takový idiot! „Mám právo to chtít, ale já nechci... Ne, protože mě nezajímáš, ale ... protože to, co mám vědět mi řekneš sám. Máš právo nechávat si sám pro sebe myšlenky, které mi nechceš říct. Věřím ti. Miluju tě a ty mě, tohle vím a raduju se, čím víc tě poznávám... čím víc mi dáš možnost tě poznat a povíš mi o sobě, ale myšlenky ti brát nebudu, lásko..."

Tak tímhle mě úplně rozseká. Oplácím jí polibky, ale myšlenkami jsem úplně jinde. Většího vola než jsem já, vážně není. A naše svatba... ta byla prostě pro upíra, který se bere svou oběť. Ale takhle to já nechtěl. Nechci ty všechny schopnosti a výhody, které jsem získal. Bohužel, když vím, že existují, neodolám tomu, abych je nevyužil. Většinou k tomu, abych zničil nejenom sebe, ale nakonec i ji a celý náš vztah.

Bezelstně se mi dívá do očí. „Můžeš být klidný. Už navždycky budeš vědět o mých myšlenkách a budeš mě mít pod kontrolou. Nikdy tě neopustím, nikdy tě nepodvedu. Potlačím v sobě tu lásku k Dickovi a navždycky budeš jen ty..." vydechne téměř zbožně a znovu mě políbí.

Užij si své osobní peklo, prolítne mi hlavou. Zarazím se a odtrhnu se od ní. Na tohle nemám, bohužel to na sobě nemůžu dát znát. Byla by z toho zmatená, vyptávala by se a pak by z toho byla zase akorát nešťastná. Se vzdychnutím si položím hlavu na její podbřišek a obejmu ji. Chtěl bych jí toho tolik říct, ale nemůžu! Já mám prostě vážně dar všechno totálně posrat… A tohle už se asi jen tak nezlepší, protože je taková díky mé výchově. Do hajzlu se vším! 

Autor: Chensie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Slunce v žilách - 9. kapitola: