Slzy v očích - 5. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Ze Sebastiana se stává milý a zdvořilý chlapec. Čím to asi je?

16.08.2011 (19:00) • martisek • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 856×

5. kapitola

Sebastian se připravoval do školy zcela automaticky. Navštívil koupelnu, oblékl se a vyrazil dolů do kuchyně. Dnes ani neměl chuť na snídani, a tak vypil hrnek čaje a počkal, dokud jeho malá sestra nedojedla.

Poté ji naložil do auta a odvezl do školky. S povzdechem sledoval ve zpětném zrcátku Claire, jak si k hrudi tiskne plyšového medvěda, pod očima se jí rýsovaly tmavé kruhy.

Věděl, že trpí nočními můrami, ale když se přestěhovali, doufal, že to přejde. Že jí změna prostředí pomůže, ale pletl se.

Očima střelil před sebe a přeřadil. Následně odbočil na vedlejší silnici a už zajížděl ke školce.

„Já tam dneska nechci, Sebe,“ zamumlala Claire. Její hlas zněl smutně a unaveně. Chtěl jí nějak pomoci, ale nevěděl jak.

Auto zastavilo a Sebastian vystoupil. Automaticky jí otevřel dveře a rozepnul pás. „Já vím, že ne. Ale musíš tam. Stejně jako já musím do školy.“ Povzbudivě se na svoji sestru usmál a za ruku ji dovedl až ke dveřím školky.

„Bude to dobré, Claire. Uvidíš, že jo.“ Pohladil ji po vláskách a vešli dovnitř.

Teprve když se jí ujala učitelka, mohl se s klidným srdcem vydat ke škole.

Dnes měl trochu zpoždění, takže ji měl možnost vidět. Vždy chodila pozdě. A vždy po svých. Nikdy školním autobusem nebo svým autem. Vždy pěšky. A sama. Zamračil se nad tím objevem a vystoupil.

Ani nezvedla hlavu, když se objevil vedle jejího boku. Boty čvachtaly v podivném rytmu, jak šli vedle sebe. Sebastianovy oči se zaměřily na její tvář. Byla rozhodně bledší, než u ostatních studentů, ale přesně to dokazovalo, jak je ona sama jedinečná. Zrzavá barva vlasů to ještě umocňovala.

„Proč na mě tak zíráš, krasavče?“ ozval se její hlas. Byla naštvaná – to mu došlo hned ze způsobu, jak to řekla. Povzdechl si a svoje oči zaměřil na chodník před sebe.

„Nemůžu?“

Sofia si skousla ret a podívala se na něj. Odhadovala jeho myšlenky. Proč se k ní dneska choval tak mile? Tak hezky. Včera se večer udeřil do hlavy a zase je milej? honilo se jí hlavou.

„Co je?“ zeptal se Sebastian a nervózně se usmál.

„Přemýšlím, jestli netrpíš rozdvojením osobnosti, chlapče.“ Její obočí se zamyšleně zkrabatilo, jak se usilovně pokoušela najít odpověď v jeho očích. Jeho chování přeci nemůže být normální, ne?

Sebastian se hlasitě zasmál a zakroutil hlavou. Ta holka byla vážně něco. Vždy ho dokázala vyvést z míry a dostat něčím tak hloupým a nesmyslným – stejně jako teď.

Pak ale nasadil vážný výraz a jistým hlasem odpověděl: „Nevím o tom, veverko.“ A veškeré sympatie, které si k němu za dnešní dopoledne vybudovala, se rozpadly na prach. Oči se jí zúžily do malých škvírek.

„To snad musí být talent, nebo co. Takhle zkazit všechno…“

Sebastianovi se překvapením zvedlo obočí a marně hledal to, čím ji mohl naštvat nebo urazit. Když mu ale nic zvláštního na mysl nepřišlo, zeptal se.

Sofia jen protočila oči, odfrkla si a rozběhla se na svoji hodinu. Nechala ho stát na chodníku zmateného, aniž by se otočila.

Nechápal ji, stejně jako ona nechápala jeho.

Sofia celý den chodila s hlavou skloněnou a myšlenkami jinde. Sebastiana pohled na ni děsil, ale netušil, jak by jí vlastně mohl pomoct. Chtěl to. Přál si udělat něco, aby se jí na tváři objevil jiný výraz. Klidně by mu mohla nadávat, posmívat se mu – bylo mu to jedno - hlavně aby nebyla smutná.

Jenže Sofia měla pocit, že se všechno tak nějak pokazilo, sesypalo na zem a odmítá se to nějak hnout. A to jakýmkoli směrem.

Proplouvala školou a ani si nebyla jistá, jestli na ni někdo mluví. Potřebovala odtud odejít, ale nevěděla, kam by mohla jít. Kam by se mohla schovat, před všemi.

Když škola skončila, vykašlala se na všechno a rychlým krokem opustila areál. Prošla přes parkoviště a vydala se po chodníku směrem na konec města. To je ono, tam to bude dobré, utěšovala se v myšlenkách a pokračovala rychle na západ, dokud nedošla až na kraj města.

Odtud pokračovala po lesní cestě. Nebylo to tak daleko, ale vzhledem k počasí a ročnímu období jí bylo jasné, že si bude muset pospíšit zpátky, aby se nemusela vracet domů za tmy. I tak jí to ale moc nevadilo.

Povzdechla si a založila paže na hrudi. Už tam bude.

A skutečně – po pár krocích se objevila na místě.

Tmavá voda zdejšího jezera se podivně leskla, zbarvené listy sotva držely na větvích stromů. Bylo jasné, že brzy nastoupí na trůn zima. Sofia se usmála a přešla ještě několik metrů k lavičce.

Přestože vypadala značně ošoupaně a špinavě, posadila se na ni.

Kolem ní bylo ticho. Ani zvuky zvířat, které byly schované mezi stromy, se neozývaly. Jako by všechno pomalu ale jistě upadalo k zimnímu spánku.

Sebastian ji nedokázal spustit z očí, cítil takový zvláštní pocit, jako by ji musel hlídat před něčím, nebo možná někým. Nebyl si úplně jistý svými pocity, ale jeho mozek to pomalu všechno zpracovával. Dával si dohromady všechny maličkosti, všechno co o ní věděl a všechno, co cítil v její blízkosti.

Zamračil se. Něco mu určitě nedochází. Něco zásadního si nedokáže dát dohromady. Jako by se snažil spočítat matematickou úlohu.

„Kam jdeš, Sebastiane?“ křikl za ním jeden z kamarádů. Sebastian se na něj otočil a zašklebil se.

„Musím si ještě něco zařídit.“ S tím nasedl do auta a pomalu vyjel z parkoviště. Automatickými pohyby se dostal až před školku, kde vystoupil.

Claire na něj čekala hned za dveřmi. Nervózně poklepávala nožkou o dlaždice, v rukou žmoulala svého medvídka.

Ani svého bratra nepozdravila, jen ho praštila rukou do nohy a vypochodovala naštvaně ven. Sebastian řekl její učitelce, že si ji bere domů, a vyšel za Claire.

Nebe bylo zataženější než předtím, a ačkoliv to bylo divné, oblohu proťal blesk a zahřmělo. Zamračil se a zaklel, zatímco jeho sestra si vlezla na zadní sedadlo auta.

V tomhle podivném městě ho nemůže už snad nic překvapit, pomyslel si, zařadil a vyjel na hlavní ulici. Už se blížili na konec města, když ji uviděl, jak ťapká po chodníku. Vlasy zplihlé deštěm, oči zaryté do země.

Cítila, jak ji po zádech teče voda v malých pramíncích, ale odmítala se pohnout byť o pár centimetrů. Nechtěla domů, když si tam připadala sama, odstrčená, nepotřebná.

Jakmile začaly protestovat proti chladu i její zuby, s povzdechem se zvedla a vydala se stejnou cestou, jakou přišla. Tentokrát se jí šlo špatně – cestu brázdily obrovské kalužiny vody, které tak dělaly z cesty jen těžko identifikovatelnou hmotu.

Sofii to ale bylo jedno, nevadila jí ta trocha vody v botách, kalhoty zastříkané bahnem… prostě šla dál a neřešila to.

Na ulicích se nikdo nepohyboval. Nepřekvapovalo ji to – přeci jen, kdo by byl dobrovolně v tomhle nečase mimo teplo domova? Jen naprostý šílenec. Téhle myšlence se roztřeseně zasmála.

Byla jí zima, ale dál zarytě posouvala nohy po chodníku, hlavu skloněnou mezi ramena.

Uslyšela automobil, ale nevěnovala mu pozornost. Teprve když pneumatiky zamlaskaly kousek od ní a auto přibrzdilo u obrubníku, zvedla oči.

Zvuk automatického okénka doprovázela tichá hudba, která hrála uvnitř. Párkrát zamrkala, aby se ujistila, že vidí dobře. Sebastian se naklonil přes sedadlo a usmál se. V jeho očích zasvítila podivná starostlivost.

„Nechceš svést?“ zeptal se.

Sofia zkrabatila čelo a podívala se stranou. Když se její oči zaměřily opět na ty jeho, povzdechla si. „Nejsem si jistá, jestli je to dobrý nápad,“ ukázala rukou na svoje zablácené boty.

Místo odpovědi jen zavřel okýnko a otevřel dveře. Sofie ještě několik vteřin váhala, ale když se přes oblohu prohnal další blesk, naskočila dovnitř jen to čvachtlo.

Motor opět tiše naskočil a Sebastian vyjel na silnici. Když se Sofia pokoušela připoutat a očima přejela zadní sedadla vozidla, tichounce vyjekla. Seděla tam malá dívenka, stejně jako ona chráněna pásem, s plyšovým medvídkem přitisknutým k hrudi.

„Ahoj,“ usmála se na ni Sofia, když ovládla svůj výraz. ,,Jak se jmenuješ?“

„Claire,“ pípla dívka a zády se přitiskla k sedadlu ještě víc.

„Neboj se, já nekoušu.“ Sofia na dívenku spiklenecky mrkla a pak svoji pozornost zaměřila na řidiče.

„Nechci ti nějak kecat do výchovy, ale neměl bys jezdit s dítětem venku, když je bouřka,“ přimhouřila jedno oko a založila si ruce na prsou. Sebastian se střetl s pohledem Claire ve zpětném zrcátku ve chvíli, kdy se on zeširoka usmál, a Claire zahalekala:

„Já nejsem dítě!“

Sofia se na Claire otočila a usmála. „Ne, to tedy nejsi. Takže co jsi? Trpaslík? Nebo snad nějaká nová příšerka do kresleného seriálu?“

Sebastian se zasmál. Nahlas a zřetelně. Sofia se na něj zmateně podívala a pak zpátky na dívku. Ta jí úsměv oplatila, ale pak svoji pozornost zaměřila na okolí za oknem.

„Tak kam to bude, slečno?“ ozval se Sebastian dvorně. Sofia si skousla ret a rozhlédla se kolem, aby věděla, kde se nachází.

„Bydlím na severu města… Skoro až na konci.“ Sebastian přikývl. Chvíli bylo ticho, a tak si Sofia mohla prohlédnout auto zevnitř.

Všechno bylo sladěno do krémové, jako by si dal někdo zbytečnou práci a všechno pečlivě vybral, vyzdobil tak, aby nebyl ani jediný kousek jiný. Sofii to přišlo podivné, ale neptala se. Proč taky? Jí to ani tak moc nezajímalo.

„Divím se, že se ti podařilo ji rozmluvit. Většinou s cizími nemluví,“ prolomil Sebastianův hlas ticho a kývl směrem k sestře. „Nemá ráda cizí pozornost a ty jsi vážně snad jediná, komu odpovídá na otázky.“ To Sofii zmátlo. Je s tím dítětem něco v nepořádku?

Než se ale stačila nějak nenápadně zeptat, vjíždělo jeho auto do tolik známé ulice.

„Tady zastav,“ řekla Sofia a střelila pohledem k jejich domku. Byl obyčejný – stejně jako většina domů měl omšelou omítku a okna co už něco zažily.

Pomalu a opatrně vystoupila. Než ale zavřela dveře, podívala se Sebastianovi do očí a nahlas mu poděkovala. Následně se rozloučila i s Claire a počkala, dokud se jeho auto neotočilo a nezamířilo ulicí zpátky. Teprve pak se vydala domů.

< ≡ >

Autor: martisek (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování