OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Smečka Rudých pouští - 11. kapitola

23.04.2014 (17:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 486×

~~Josh~~

Když jsem byl malej, objímal jsem svýho malýho brášku skoro každej den. Pak jsme se od sebe vzdálili a dlouho dobu se neobjímali, až do dneška.

Obejmul mě takovou silou, jako by se bál, že mu uteču.

„Omlouvám se,“ zašeptal mi do krku. Usmál jsem se.

„To je v pohodě, Limčo.“

Nahlas se zasmál. „Už mi není šest, Joshíku!“

Když mi zavolal, byl jsem zrovna u táty. Byl doma a chtěl se mnou mluvit. Moc se mi nechtělo, protože jsem byl pořád rozrušenej z rozhovoru s Adamem, ale nakonec jsem souhlasil. Povídali jsme si o minulosti, o době, kdy jsme bydleli v Renu.

Už jsem nebyl naštvanej. Byl jsem naštvanej. když mi zavolal po dvou týdnech, že zachránil Amorinu a že-

Sakra! Am!

Skončil jsem naše objetí.

„Liame, kde je Am?! A co se jí, sakra, stalo?! Kdo vás unesl, nebo co jsi předtím povídal?!“ zvýšil jsem na něj hlas.

Jeho tvář se změnila znovu v chladnou masku. „Leží támhle pod stromem. Vem lékárničku, budeme ji potřebovat. Měli bychom sebou hodit!“

Vzal jsem z kufru auta tu lékárničku, deku a nějaké svoje oblečení, pro jistotu.

Přelezli jsme krajnici a šli k velkému stromu, pod kterým ležela velmi hubená osoba. Amorina.

Přidal jsem do kroku. Když jsem ji měl na dohled, dal jsem se do sprintu. Za necelou minutu jsem už u ní klečel.

Byla špinavá od krve a hlíny. Z vlasů jí ještě pořád ta krev tekla. Svezl jsem se na kolena a políbil ji na její ušmudlanou tvář.

Z lékárničky jsem vyndal desinfekci, vatu, obvazy a náplasti. Začal jsem její hlavou a pak pokračoval dolů až k jejím zádům, na kterých se začaly rýsovat modro-fialové modřiny. Liamovi jsem zatím poručil, ať zavolá Adamovi a řekne mu, že je už Am v bezpečí.

V očích jsem cítil slzy. Tolik ji to muselo bolet, a já tam nebyl. Jak by mohla přijímat mou lásku, když jsem nebyl nikdy u ní, když mě nejvíc potřebovala, když potřebovala nějakého hrdinu nebo prince, kterej by ji osvobodil? Tím princem (hrdinou) se stal můj malej bráška.

Po tom, co jsem ji ošetřil, jsem řekl Liamovi, ať Am zabalí to deky a odnese ji do auta. Pozoroval jsem ho a všiml jsem si něčeho, co jsem nechtěl zjistit. Staral se o ni s takovou úctou a s radostí. To mě zaráželo nejvíc. Ona je přece měnička, on měniče zabíjí a nesnáší je. No jo, ale vždyť i on je měnič. Oprava, poloměnič. Nikdy si na to nezvyknu, i když je pravda, že jak si na to můžu zvyknout, když jsem se to dozvěděl teprve dnes?

Ví to Am? Ví to někdo jiný než Nicholasovi?

Polilo mě horko. Začala mě pobolívat hlava, ale dalo se to vydržet. Vím, že máma trpěla na migrény, tak to mám třeba po ní. Nebo je to třeba tím, že jsem nervózní, ale z čeho? Možná z toho, až se Amorina probudí? Já nevim.

Pomalu jsem se šoural k jeepu, vůbec se mi tam nechtělo. Vědět, že asi Liam dělá do holky, kterou jsem si vybral já, je deprimující. Je to mnou, že si vždycky vyberu špatnou holku? Nebo je to tím, že ostatní chtějí to, co mám já?

Cesta proběhla v tichosti, teda alespoň do Melbourne. Pak jsem se začal zajímat o to, jak se Liam dostal k Amorininýmu únosci.

„Tak jak vás mohl unést stejnej člověk? Kór, když se nám všem vyhejbala?“ pořád jsem to nechápal nebo jsem to chápat nechtěl. V hlavě mi začalo tepat a ona začínala bolet víc než předtím. To migréna nebude.

„Ta babizna, myslím, že se jmenovala Marion, ta nás unesla, nebo nás unesl ten její sluha nebo co to bylo za divný individuum. Myslela si, že jsme s Am milenci, teda pár. Pak ji začala mlátit tou tyčí. A potom jsem se vytrhl tomu sluhovi kopancem do břicha a skácel se k zemi. Nekopl jsem ho tak silně. Pak jsem tý bábě vytrhl tu tyč a zlomil jí vaz. Konec pohádky, Joshi. Chápeš, co si ta holka musela vytrpět? A proč nám, sakryš, neřekla, že je měnička?“ prskal bráška.

„Jo, chápu to. Takže ona si myslela, že jste milenci, a proto vás unesla? A za další, proč by měla říkat, že je měnička? Ty taky na potkání neříkáš, že jsi lovec!“

Začal mi zvonit mobil, a tak jsem zajel ke krajnici. Volal mi Adam.

„Adame?“

„Joshi, nejezděte do Thotyfox! Jeďte do Hobartu! Budete muset jet trajektem, ale to zvládnete! Tam žije můj strýc se svou rodinou. Řekni mu, že vás posílá Beta Adam Nicholas ze Smečky Rudých pouští, bratr alfy Nicolase Nicholase. On už bude vědět, a když vám nebude věřit, ukažte mu Amorinu, pozná její pach,“ řekl starostlivě Amořin táta.

„Proč nesmíme jet domů?“

„Nevím, kdo je zavolal, ale je tady spoustu lovců! Je mi to moc líto, Joshi, ale nevím, zda se tvůj táta dožije zítřka. Australian lions jsou velmi silní dravci a šelmy. Jsou to lvi. Koukni se, co udělali tvému bratrovi. No nic, musím už končit. Uvidíme se za pár dní! Až dorazíte na místo, dejte o sobě nějak vědět. Já ti pak řeknu, jak je na tom Turner. Tak zatím!“ A típnul to.

Sakra! Sakra! Sakra!

„Kdo to byl? Seš naštvanej a vypadáš bezmocně,“ optal se Liam. Bezmocně jsem se cítil. Můj jediný živý rodič možná do dvaceti čtyř hodin zemře. Byl jsem tak bezmocnej! Proč já se občas chovám jak ten vůl? Proč jsem nenechal Marca, ať vyzvedne bráchu a Am? Bylo by to mnohem lepší. Teď moje hlava hrozila, že praskne, a nejen bolestí, ale taky emocemi, bezmocí, starostlivostí.

„Volal Adam. Musíme ještě jet do Hobartu. Do Thotyfox přijelo prej hafo lovců. Táta prej...“ Mám mu to říct? Mám mu říct, že táta asi zemře? Ne, nemůžu. Musím ho chránit. „Už prej přemýšlí nad tím, že pojedou na nějakej lov, a ptal se ho, jestli nechce vyrazit s nima,“ nakonec jsem si vymyslel konec, za jakej bude šťastnej.

Nastartoval jsem a otočil auto.

Jo, bude to dlouhá cesta.

Ale má to jednu výhodu.

Bude to cesta za bezpečím Amoriny, Liama a mě. Bude to cesta za bezpečím nás všech.

Nezbývá mi nic jiného, než se modlit za tátovo štěstí a jeho život.  

Jen bych Vás chtěla upozornit, že budu měnit obrázek v perexu. Tenhle se mi zdá by už takový obnošený a okoukaný... :). Tak jen kdybyste hledali tenhle obrázek, příště ho už nenajdete... Snad se Vám bude líbit :3.

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Smečka Rudých pouští - 11. kapitola: