OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Stvoření z hvězd - 17. kapitola

25.08.2015 (12:00) • Eilan • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1029×

17. kapitola

Luciia šla spát s těžkou hlavou. Událo se toho až moc. Nejdříve musela vyslechnout ty pozemšťany. Jeden z nich skončil dokonce na ošetřovně. Jeho mysl nezvládla obvyklé zartské vyslýchací metody. Ten muž byl nevinný. Za nic nemohl, ale přesto je blízko smrti… A potom je tady Taira. Tak mladá a už je jí souzeno být matkou. Dokonce není ani vdaná. V této době už to nepředstavovalo zase takový problém, ale když byla ona v jejím věku, počít nemanželské dítě bylo skoro protizákonné. Dokonale jí to připomínalo její mládí…

Zjistila, že je těhotná. Zatím si to však nechávala pro sebe. Byla tak mladá. Připadala si tak nedozrálá. Zasnoubená za dědice zartského trůnu. Počali nemanželské dítě, tohle si prostě nemohli dovolit. Zvláště má-li být to dítě následníkem trůnu.

Slyšela o cizích kulturách, které nechtěné dítě prostě odstraní z matky a tím ho zabijí. Tak bezbrannou a nevinnou bytost. Tohle na Zartě však nepřichází v úvahu. Nikdy se to tady nestane, tím si byla naprosto jistá. Rozhodně by se nenašel lékař, který by takovou ohavnost provedl, a žádná matka by to nedovolila, ať by její dítě bylo počato za jakýchkoliv nepříznivých podmínek.

Mezi dítětem a matkou se totiž už na samém začátku těhotenství vytvoří zvláštní pouto. Psychické pouto, které je provází a spojuje na celý život.

Vstala z postele. Táhlo ji to za Tairou, její jedinou dcerou. Šla pomalu a váhavě, přesto věděla, že si s Tairou musí promluvit. Chápala její situaci víc, než si uměla sama představit… Pomalu zvedla ruku, aby zaklepala na dveře dceřina pokoje…

TAIRA

Ležela jsem na posteli u sebe v pokoji. Přemýšlela jsem nad vším, co se za poslední dny událo. Ale hlavně na své dítě. Instinktivně jsem si položila ruku na podbřišek, kde mé děťátko rostlo. Nejdříve jsem se ho bála. Byla jsem zmatená, ale teď už ne. Miluji ho nadevše. Přišlo to náhle, jako by mi v hlavě někdo stiskl spínač. Bylo to jistě to pouto, které se mezi mnou a tím drobečkem vytvořilo… Najednou se mi něco vybavilo. Už ani nevím, jak jsem na to přišla. Mít dítě je jako vyrvat si srdce z hrudi a nechat ho navždy chodit vedle sebe. Připadala jsem si tak. Mé dítě bylo mé srdce, a kdybych o něj přišla, nepřežiju…

Ozvalo se tiché zaklepání na dveře. Posadila jsem se.

„Dále,“ zavolala jsem a dveře se otevřely. „Mami?“ Nevím proč, ale zrovna svou matku bych nečekala. Pousmála se a posadila se vedle mě na postel. Mlčela, ale její oči prozrazovaly, že mi chce toho tolik říct, jen neví, kde začít. Nakonec však promluvila.

„Jsi si tím jistá?“ zeptala se a já přesně věděla, o čem mluví. Pousmála jsem se.

„Nejdříve jsem se bála, ale teď… teď už ne. Je to mé dítě a já ho miluji nadevše.“ Matčiny Lirry vystřídaly rychle několik barev. Nakonec se však usmála a objala mě.

„Vím moc dobře, jak se cítíš,“ šeptla mi do ucha a po chvilce se odtáhla. „Ty to zvládneš na výbornou,“ řekla a zastrčila mi pramen vlasů za ucho. V jejích očích se zaleskly slzy. Ne však slzy smutku, ale slzy štěstí a hrdosti.

„Díky, mami,“ řekla jsem tiše. Přikývla a najednou se hlasitě rozesmála.

„Jsem ale ještě příliš mladá na babičku…“

Druhý den ráno jsem se šla podívat za Johnem. Nebyl to hezký pohled. Ležel na lůžku, napojený na mnoho přístrojů. Byl bledý jako stěna a pod očima měl tmavé kruhy. Sedla jsem si na postel vedle něj a chytila ho za ruku. Byla studená. Co může způsobit jedno nevinné čtení myšlenek. Má matka to nemohla tušit. Nikdo to nemohl tušit. Velmi ji to trápí a dává si to za vinu. Nepřizná to, ale já to na ní poznám. Povzdychla jsem si a zahleděla se na Johnovu sinavou tvář. Vzpomněla jsem si na jeho ženu a děti. Nemůže umřít. Nemůže je takhle opustit.

Víčka se mu zatřásla a on pomalu otevřel oči. Cítila jsem, jak mi slabě stiskl ruku, za kterou jsem ho držela.

„Ahoj,“ šeptl chraplavě.

„Jak ti je?“ zeptala jsem se ho, možná zbytečně.

„Bylo mi i líp,“ řekl tiše. „A co ty?“ Pousmála jsem se.

„Já?“ On tady pomalu umírá a ptá se, jak se mám já? „Bylo to i horší, a navíc…“ přemýšlela jsem, jestli mu to mám říct… V jeho očích jsem spatřila očekávání. „Čekám dítě.“ Usmál se.

„To gratuluju,“ radoval se se mnou. Viděla jsem mu to na očích. „Něco mi slib,“ řekl po chvíli ticha. Kývla jsem a on pokračoval. „Musíš se postarat o moji rodinu,“ odmlčel se, „až tady nebudu.“

„Takhle nemluv, Johne. Uzdravíš se a vrátíš se za nimi na Zemi, rozumíš?“ Zněla jsem krapet hystericky. Zavrtěl hlavou a stiskl o něco silněji mou ruku. Skoro jsem to ani necítila, měla bych větší sílu než on, i kdyby právě teď neležel na ošetřovně.

„Prostě mi to slib,“ vyhrkl, pozvedl hlavu a já si na obrazovce nad jeho hlavou všimla, že se mu zrychlil puls. Praštil hlavou zpět do polštáře, byl slabý. Jenže najednou začal jeden z přístrojů pípat.

„Johne?!“ vyjekla jsem a zatřásla s ním. Nereagoval. Z vedlejší místnosti se přihnala lékařka a já jí rychle uskočila. Za ní přiběhl i doktor Dietert a v patách měl jednoho vojáka. Kousala jsem se do rtu a sledovala dění před sebou. Někdo mě však chytil za ramena a promluvil na mě. Leknutím jsem sebou škubla.

„Madam, je mi líto, ale musíte okamžitě odejít.“ Byl to zdejší asistent.

„Ne, já chci zůstat tady,“ řekla jsem vzdorovitě. On byl však silnější než já. Než jsme se však dostali z ošetřovny pryč, naposled jsem se otočila směrem k Johnovi. „Slibuju,“ šeptla jsem. Nemohl mě slyšet, ovšem, ale já to musela vyslovit…

Procházela jsem palácem, no, skoro jsem běžela. Zavolala jsem vysílačkou Chevena. Měli jsme se sejít.

„Chevene!“ křikla jsem na něj, když jsem ho spatřila, jak vychází z transportní místnosti. Dříve, než se stačil vůbec zorientovat, jsem mu už visela kolem krku a vzlykala mu do ramene.

„Tairo?“ šeptl překvapeně a přivinul mě k sobě ještě blíž. „Co se stalo?“ zeptal se. Odtáhla jsem se a otřela si slzy z obličeje.

„John,“ vydechla jsem, „není na tom nejlépe.“ V jeho očích jsem spatřila obavy. Měl Johna rád, snad jako jediného z těch lidí. Opět mě k sobě přivinul a hladil mě po vlasech.

„Neměj strach,“ šeptal, „vše bude v pořádku.“

GEORGE TRAWSN

Měl jsem o Johna opravdu strach. Zvláště po tom, co si přišli pro Dieterta, aby jim pomohl. Jediné, co mě docela potěšilo, bylo, když za mnou přišla Taira. Tak dlouho jsem ji neviděl. Postavila se před celu, dokonce se na mě usmála. Vojáci jí otevřeli silové pole a ona vešla do cely a posadila se na lůžko naproti mně.

„Ahoj,“ pozdravila mě.

„Ahoj,“ oplatil jsem jí pozdrav a nevěřícně na ni zíral. „Víš něco o Johnovi?“ zeptal jsem se po chvilce tupého zírání z mojí strany. Její Lirry změnily barvu. Povzdychla si.

„Dneska jsem za ním byla, dostal záchvat, není to nejlepší. Doktoři mu nedávají velké naděje.“ Všiml jsem si, jak se jí zaleskly oči. Opět jsme chvíli mlčeli.

„No, a co ty?“ zeptal jsem se nakonec. Dlouze se mi podívala do očí.

„Hodně věcí se změnilo. Myslím mezi mnou a Chevenem.“ Tušil jsem, co asi.

„Vrátili vám to pouto?“ Kývla.

„Bylo to nutné. A taky se budeme brát, protože čekám dítě,“ dodala jakoby nic.

„Páni,“ vydechl jsem vyjeveně. To bylo moc informací najednou. Trošku mě to zklamalo. Definitivně jsem ztratil i ty zbytečky iluzí, co jsem měl o mně a Taiře. Všimla si, že mě to dostalo, takže změnila téma.

„Jak šel tvůj výslech?“

„Tvá matka mě chce potrestat,“ pokrčil jsem rameny, jako by to nic nebylo.

„Vím,“ šeptla, „měla to v plánu už od začátku, hned jak jsem jí ukázala mé vzpomínky. Váš admirál jí to akorát ulehčil.“

„Mám to ale kliku,“ dodal jsem…

… Bude popraven!“ křikla královna a bouchla kladívkem do stolu…Taira šla nasupeně proti mně, za ruku vedla asi čtyřleté dítě.

„Za tohle můžeš ty!“ ječela po mně a ukazovala na dítě. Na jedné půlce tváře mělo zartské Lirry, druhá půlka byla lidská…Cheven mi klečel na hrudi, v ruce držel nůž.

„Všechno jsi mi vzal!“ křičel po mně a bodl mi do srdce nůž…Najednou jsem byl v nemocnici, přivázaný k lůžku. U mě stál Johnatan. Vypadal, jako by právě vylezl z hrobu. Z obličeje mu visely cáry kůže a všude byla krev…

Probudil jsem se s výkřikem. Posadil jsem se. Byl jsem celý zpocený. Jen sen, opakoval jsem si v hlavě. Pěkně divný sen. Setřel jsem si z tváře pot a plácl sebou zpět na postel. Nakonec jsem však vstal a protáhl se.

Do místnosti vešli čtyři vojáci. Zrušili silové pole, dva vzali mě a dva Reddita z vedlejší cely. Vedli nás palácem až do velké síně, kde nás prvně přivítala sama královna. Ona teď stála před trůnem. Vedle ní postávali Taira s Chevenem. Ten ji držel kolem pasu. Taira vypadala vyděšeně, z Chevenovy tváře jsem nedokázal nic vyčíst. Dietert už tam byl. Vojáci nás dovedli k němu a udělali krok za nás. Stáli jsme v řadě před královnou. Ta se ujala slova.

„Všechno jsem si důkladně prověřila. Chvíli mi trvalo, než jsem určila vhodné tresty.“ Cože, řekla tresty? Tedy jako množné číslo? To není dobré… „Doktor Hans Dietert a poručík Johnatan Sields jsou nevinní. Uděláme vše, abychom zachránili život poručíka Sieldse, který je ve svém stavu díky mně,“ dodala. Chvilku se odmlčela a potom pokračovala. „Trest admirála Williama Reddita, obviněného za velezradu, ještě prodiskutuji s vašimi nadřízenými na Zemi. Mé požadavky však budou zahrnovat okamžité zbavení hodnosti a vězení. Pokud nebudou přijaty a respektovány, budete na doživotí odsouzen k nuceným pracím v lapisovém dole na planetce obíhající v naší soustavě. A konečně kapitán George Trawsn.“ Doslova jsem cítil, jak se mi podlamují kolena. „Sice vás nemůžu obvinit za velezradu, protože v této věci jste nevině, ale zasloužíte trest, a vy to víte. Proto se na dva roky přidáte k admirálovi do lapisových dolů…“

Autor: Eilan (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stvoření z hvězd - 17. kapitola: