OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Survival - 7. kapitola

22.05.2013 (10:00) • darkAsh • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 852×

Arsantes de fre Niewrostal

„Ale mně je fakt úplně dobře,“ vedla si Leyrothe tvrdohlavě svou.

Chtěl jsem protestovat, především se ohnat tím, že včera celý den prospala s výjimkou toho ranního výletu k jezeru, ale zastavil mě její rádoby výhrůžný pohled. Navíc už bylo stejně pozdě, nacházeli jsme se před školou a za deset minut začínala první hodina.

„Když ti bude zle, tak mi prostě řekneš,“ shrnul jsem to rozhodným tónem.

„Ani náhodou.“ Proč jenom musí být taková paličatá? Ignoruje mě jako vždycky. Ale to už je teď jedno, mým současným největším problémem je ta zakletá telepatie. Doufal jsem, že by Grehen třeba mohl onemocnět nebo tak něco, ale po příchodu do třídy mi bylo jasné, že Bůh neexistuje, protože za tohle přání se modlím už strašně dlouho a nesplnilo se ani jednou. Ten zmetek opět mluvil s Licií, která se tvářila velmi sklesle. Tušil jsem proč.

Bylo pozdě něco řešit, neboť hodina začínala. Učitelka celou hodinu seděla vedle mě, což mě opět velice znervózňovalo, navíc to na mě vrhalo špatné světlo. A já opět zíral Leyrothe do očí, a opět se nic nedělo. Po zjištění, že zbývá posledních deset minut, jsem raději místo thrésanky hypnotizoval hodiny. Nakonec jsem to zkusil ještě jednou naposledy, už mi to bylo tak nějak jedno. Ale světe div se, najednou se Leyrothiny zorničky rozšířily, přesně tak, jak měly. Stoupni si, soustředil jsem se usilovně, a ona opravdu nezvykle pomalým pohybem vstala.

Z tohoto divného transu mě probudilo učitelčino nadšené zatleskání. Zaťukala mi na rameno a já vstal a následoval ji o několik metrů dál, z doslechu Leyrothe (i když jsem měl podezření, že ta osoba by nás slyšela i přes olověnou zeď, ale raději jsem mlčel). Periferním pohledem jsem zahlédl Ithrina, sedícího jen kousíček od nás na okenním parapetu. Okamžitě mi hlavou postupně prolétly úvahy na téma co tu dělá, proč to dělá a jestli je tu někde schovaný i otec. Naštěstí jsem ho ale nikde kolem nezahlédl, takže jsem měl naději, že je tu jeho strážce sám.

Učitelka zjevně nemínila podceňovat jemný sluch thrésanů, protože začala něco škrábat na papír. Když dopsala, měl jsem před sebou velkým písmem čtyři slova: ať jde ke zdi.

Podíval jsem se na Leyrothe a soustředil se stejně jako předtím. Zprvu na mě sice nechápavě zírala, pak se její pohled najednou mírně rozostřil, jako by se nedívala na mě, ale kamsi za mě. Chvíli upírala pohled do toho jednoho určitého bodu, pak se k mé radosti otočila a přemístila ke své oblíbené zdi.

A za tohle jsem měl v telepatii první výbornou.

Díky první hodině jsem nabyl velice dobré nálady, kterou mi nekazilo ani to, že se na sebe Leyrothe s Ithrinem zejména po telepatii vědoucně křenili. Ano, vlastně se takhle ksichtili často, ale dnes to bylo nadměrné i oproti normálu. A ne, netušil jsem, jak je možné, že se nás Ithrin tak drží, ačkoliv by měl hlídat otce, celé to bylo podezřelé.

A bylo to čím dál lepší. Grehen odcházel uprostřed dopoledne, protože musel na nějaké vyšetření. Víc jsem si ani nemohl přát.

Pln pozitivních myšlenek jsem si na konci poslední hodiny balil věci. Všiml jsem si, že Licia všechno záměrně protahuje a zdržuje, a to mohlo znamenat jediné: chtěla se mnou mluvit o samotě. Poté, co všichni včetně učitele opustili místnost, jsem se ještě jednou rozhlédl a zjistil, že ani ti dva thrésani nejsou nikde k nalezení. Paráda.

„Arsante, chtěla bych s tebou mluvit,“ začala pomalu tímto faktem, ač to bylo celkem zjevné. „Otec mi včera řekl takovou věc. Že prý... že prý my dva se musíme vzít.“ Odmlčela se, jako by si něco promýšlela, pak najednou zhurta vyhrkla: „To ty jsi to domluvil, že jo?“

„Já...“ Rychle jsem uvažoval, jak se zachovat. Pokud teď řeknu pravdu, bude mě nenávidět, a to já nevydržím, nedokážu a nedovolím. Ale... pokud budu lhát, mohlo by se to zvrtnout a já bych o tuto šanci mohl přijít, nicméně je to ale malá pravděpodobnost, koneckonců se to jen těžko může pokazit.

„Já nevím, my... se jako máme brát?“ Jo, hrát hloupého myslím umím.

Očividně se jí ulevilo, asi mi zbaštila, že v tom nemám prsty. „Prý s tím přišel tvůj otec. Takže bys ho mohl přemluvit, aby to zrušil,“ rozvíjela plán a oči jí jen zářily.

„No, já...“ Já to hlavně potřebuju nějak zakecat, protože tohle by mohlo dopadnout špatně, hraní na dvě strany se nevyplácí.

„Prosím, nemohl bys to aspoň zkusit?“ V ten moment vypadala velice roztomile. A já nechápal, co to do mě vjelo.

„Dobrá teda, zkusím ho přemluvit,“ slíbil jsem naoko dobromyslně. Licia se usmála jako sluníčko a šťastně se ke mně naklonila, asi mě chtěla děkovně obejmout nebo něco takového. Jenže já chtěl udělat něco, po čem jsem toužil už měsíce a roky. Jemně jsem jí položil ruku na tvář a sklonil se k ní...

„Tak už jsi dolhal, Arsante?“

Licia vyděšeně ucukla a mně zmrzla krev v žilách. Leyrothe, jistě, ale kde se tu bere a jak dlouho už se opírá o tu zeď naproti? A hlavně, co mi to dělá? Rychle jsem se na ni výhrůžně zašklebil, aby toho nechala a zmizela, ale ignorovala mě jako vždycky.

„Co tím myslíš?“ snažil jsem se to ještě zachránit.

„Já nemyslím vůbec nic. A rozhodně ne tvoji snahu kupovat si to, co by mělo být dobrovolně a zadarmo.“

Leyrothe normálně vypadala celkem hezky, ale teď bych ji nepoznal, protože se tvářila vítězně a úlisně, možná až zle. Ona byla zlá. A při jejích slovech mi v krku narostl knedlík a v útrobách jsem cítil chlad. Tohle bylo špatně, jako zlý sen, a já se chtěl probudit, přestože to nebylo možné.

Licia se podívala nejdříve na mě, poté na Leyrothe. Pak se prudce nadechla a vyběhla ven ze třídy. Byl jsem jako v transu, nevnímajíce ani bouchnutí dveří. Netuším, jak dlouho jsem tam jen stál, v hlavě úplně prázdno, a odmítal tomu uvěřit. Ona to opravdu udělala, zničila mi život. Proč? zeptal jsem se sám sebe, ale asi jsem to řekl nahlas, neboť mi odpověděla: „Tohle jsi neměl udělat. Bylo to ošklivé, takhle ji nutit.“

V tu chvíli pověstný pohár trpělivosti a nervů přetekl. Rychlými kroky jsem překonal vzdálenost mezi námi, napřáhl jsem se a vší silou jsem ji uhodil do tváře. „Ty mi tady teď chceš vykládat, co je ošklivé?!“

A ona na to nic. Hlavu se zavřenýma očima otočenou na bok, přitiskla si jednu dlaň na tvář, kam schytala facku. Zdálo se mi, že takto stojí hodiny, ve skutečnosti to bylo pár vteřin. Pak najednou v mžiku oči otevřela a než jsem se nadál, ucítil jsem ránu, jak moje hlava narazila do zdi, která se ještě před sekundou nacházela za Leyrothe, nyní jsem se však o ni nedobrovolně opíral já. Stála velice blízko mě, jednou rukou mi držela ruce, druhá se nacházela blízko mého krku, na kterém jsem ucítil studený kov. Nůž. Po zádech mi přejel mráz, zvlášť když jsem se jí podíval do očí, které připomínaly oči šílence.

„Je mi fuk, co říkáš,“ zasyčela mi do ucha s obličejem těsně u mého, „křič si na mě, co chceš, ale už nikdy na mě nesahej. Nebo zapomenu, že jsi můj imbren, a ne nějaký cizák.“ S tím mě pustila, urovnala si tmavozelený svetr, jako by se právě nedělo nic neobvyklého, a tiše vyklouzla ven z místnosti.

Celou cestu domů bylo v autě dusno. Leyrothe se nespíše stačila pochlubit Ithrinovi, co se jí podařilo, a tak mě teď ignorovali oba. Aspoň že se nevybavovali ani mezi sebou.

A to jsem ještě netušil, co přijde doma. Už podle toho bílého auta před domem mi bylo jasné, že je zle. Taky že bylo. V kuchyni jsem uviděl tetičku Asvet s mojí sestřenicí Isobel za zády.

Imbrenové si na rozdíl od primitivních thrésanů zakládají na příbuzenských vztazích, to jo, ale jsou lidé, kteří se prostě nenávidět musí. Typickým příkladem jsem já a Isobel. Jde mi svým chováním na nervy po celý život, ale od podzimu, kdy zjistila pár věcí o mých problémech s telepatií, je to horší než dřív. Vlastně jsem doufal, že ji už v životě neuvidím. A teď se nakrůcá u nás v kuchyni.

„Tady je náš papánek,“ usmála se na mě zářivě, pak se rozhlédla kolem. „Doufala jsem, že uvidím i tvého...“ Zarazila se, neboť se za mnou objevila Leyrothe a tvářila se jakkoliv, jen ne přátelsky. Jakmile spatřila Isobel, naježila se jako kočka. Jistým způsobem jsem z toho měl radost, protože nyní nejsem jediný, komu je ta spoře oděná zmalovaná osoba nepříjemná. Než jsem si vzpomněl, že teď vlastně nesnáším Leyrothe.

„Laskavě jí něco řekni,“ poručil otec, ukazujíce na téměř vrčící thrésanku, „a pak buď tak hodný a pomoz své sestřenici se zavazadly.“

„Zavazadla? Ona tady bude spát?!“ vyděsil jsem se. Otec jen unaveně přikývl, asi z toho taky neměl zrovna radost.

Zkusil jsem si flegmaticky říct, že horší už to být nemůže. A ono by to i fungovalo, kdybych o čtvrthodinu později nezjistil, že může.

„Přece nás nechcete dát do jednoho pokoje?!“ zaječela na mě Isobel, jako bych snad měl na výběr.

„To ti to tak vadí, na jednu noc...“ zkusil jsem ji uklidnit.

„Na jednu noc? Opravují nám dům, takže tady budu trčet minimálně měsíc, a chci vlastní pokoj!“ Nikdy jsem neuměl moc vyjednávat. Ne s lidmi, jako je Isobel. Tak jsem zavolal tatínka, protože jsem netušil, co teď dělat, když byl volný jen jeden pokoj pro hosty, v druhém přece bydlela Leyrothe. Přesně tohle jsem sdělil Isobel, a ta nešla pro řešení daleko.

„Je to tvoje thrésanka, ne? Prostě ji budeš mít ve svém pokoji.“ Vzdorovitě jsem šlehl pohledem po otci a periferním viděním zjistil, že Leyrothe udělala to samé. On se na mě ale jen omluvně zadíval a potichu pronesl „tak teda dobře“.

Vrátil jsem se z koupelny a při vstupu do pokoje sebou trhl. Pořád jsem si nemohl zvyknout, že tu teď Leyrothe bude spát. Ležela na mé (!!!) posteli, dlouhé stříbrné vlasy rozhozené po polštáři, v krátkém sepraném tričku, které jí očividně bylo trochu malé, a starších tmavých kraťasech, takže jsem si mohl prohlédnout její dlouhé bílé nohy. Ano, měla světlou kůži, ale nikdy mi nepřišlo, že tolik, navíc měla podivné kotníky a prsty o něco delší, než mívají imbrenové. Na vteřinu mi prolétla hlavou úchylná myšlenka, jak moc se thrésanky podobají normálním holkám na jiných místech.

„Vidíš na mně něco zajímavého?“ zeptala se sarkasticky a mně konečně došlo, jak to muselo vypadat; jako že na ni čumím.

„Vypadni z té postele,“ štěkl jsem rychle, než jsem mohl automaticky začít koktat něco ve smyslu, že nic takového jsem nechtěl. Líně se protáhla, než jí přišla na mysl ta důležitá otázka.

„A kde budu spát já?“ Beze slova jsem po ní hodil dekou, již jsem donesl až z obýváku, takže by si jí měla považovat.

„Na zemi,“ dodal jsem na vysvětlenou. Nic neřekla a rozprostřela deku v druhém rohu místnosti, poté se na ni stočila do klubíčka. Napadlo mě, že se takhle asi moc nevyspí, nicméně za to, co mi udělala, to byla pomsta naprosto nedostačující. Taky musím vymyslet, co řeknu Licii. Na jednu noc je to spousta práce.

Autor: darkAsh (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Survival - 7. kapitola: